Makaronština

[Answers]

(pdf)

-

Makaronskými skladbami nazýváme takové skladby, v nichž se mísí a proplétají slova a tvary dvou různých řečí. Jméno pochází z ital. (benátského) slova macaroni (ital. maccheroni), jímž se označuje známé oblíbené jídlo italské připomínající naše nudle. Je to název, jak vidět, původně posměšný a bylo také této míchanice jazykové užíváno většinou k účelům komickým. U nás je v neblahé paměti taková posměšná skladba makaronská, kterou na vlastní svůj národ a jeho neštěstí složil r. 1715 týnský farář Jan Florian Hammerschmied. »Qualis psota fuit«, pěje bard temnoty o dobách Žižkových, »qualis tunc trampota clero! dum ferus ad častam chodíval Žižka procházkam, chasaque per cappas vytahábat z kláštera mnichos, atque cepis zbitos crudeliter ense necabat et Bohu posvěcenás foedabat crimine pannas atd.« To je makaronština tatrmana bavícího publikum. V dobách národního probuzení objevuje se u nás jiný druh makaronštiny, makaronština z ješitnosti a hlouposti. Vypravuje o ní v Kusech mého srdce J. K. Tyl v povídce Hudební dobrodruzi, když se po pohřbu [188]chudého muzikanta, ale dobrého Čecha Václava Komárka rozpředla mezi jeho druhy hádka o český jazyk. Houslista Dolanský, posmívaje se tehdejší »nóbl« češtině, povídá svému druhu Vomáčkovi: »Přes vás asi pražská matinka hodně jamrovala, že má fotrlinek a mutrlinka s ercihunkem dětí hrozné unkelekenhaity«. A dodává: »Odkud bere ta bažina svůj počátek? Mladí hejskové, pobyvše několik neděl v Praze nebo v cizině na zkušenou, počínají hned ubohou češtinu prolamovati a prostrkávati, nevědouce, jak by jinak o své domnělé vzdělanosti důkazy podali. Tak bývalo v Čechách před sto lety. Pro to, co Tyla ještě tak popuzovalo, že proti těmto snobům let třicátých stavěl »nerozumná lesní zvířata«, která »se ozývají toliko hlasem sobě přirozeným«, máme dnes jen útrpný úsměv. Od té doby jsme daleko pokročili. Na důkaz toho poslal nám jeden z našich čtenářů z poněmčeného Trutnova referát, který napsal A. M. P. (mladý český básník a kritik) o Šaldově Tažení proti smrti pro české dělníky do Práva lidu, a zatrhl v něm věty, které ho pobouřily tak jako Vomáčkovy elenty onoho houslistu v Tylově povídce. Opisujeme na ukázku: Nadrealistický, protipsychologický ráz hry ukazuje zcela zřejmě na tendence soudobého surrealismu, ale je to spolu znak úzce související (!) s celým naturelem Šaldovým; …již v sociálně tendenčním realismu Dítěte bylo lze shledati se s rysy, jimiž hra přestupovala hranici realistické psychologie a nesena byla intelektualisticky konstruující fantasií autorovou, poháněnou pathetickou tendencí v rozměry nadrealisticky groteskní.« Šaldova hra prý dokazuje nedostatek »milosti básnické, nahrazované fantaskně konstruujícím intelektem a pateticky tendenční karikaturou«. Postavy hry mají »plastičnost až zavilou a grotesknost až visionářskou« a jsou »vítanými objekty pro suverénní výpady Věžníkovy proti katedrové pseudovědě, zbabělému kompromisnictví«. Autor prý »riskuje jistě s plným vědomím výtku nelogičnosti, jsa ochoten korigovati ji v devisu alogičnosti«. A tak to jde dále. Naši čtenáři vědí, že nejsme obhájci důsledného vymycování cizích slov, a pověděli jsme nejednou, že je nám milejší vžité a potřebné slovo cizí mezinárodního ražení než nějaká na pohled česká nestvůra, kterou se někdy pokoušejí zapřisáhlí puristé nahrazovati slova cizí. Ale je rozdíl mezi užíváním slov cizích z tohoto důvodu a mezi honosným (a velmi nedemokratickým v naší demokratické době) plýtváním cizími slovy, které podle slov Behaghelových bývá svědectvím ješitnosti a velmi často jen pláštíkem k zakrytí myšlenkové chudoby a nejasného myšlení. Ctižádostí českého spisovatele, píšícího českým jazykem, má býti, aby tento svůj nástroj ovládal tak dokonale, aby co možná všecko, co má svému čtenáři říci, dovedl mu říci česky, a ne, aby to, co nemusí říci česky, vyjadřoval slovem cizím. Sice bychom se musili ptáti: co se změnilo od těch dob, kdy Tyl spínal ruce nad češtinou tehdejší inteligence? A musili bychom si říci, že ne mnoho: místo elentů, ercíhunků, jamrování přišel naturel, devisa, riskování; vyměnila se slova, ale podstata zůstala. Kdo čte referát pana A. M. P., [189]má snad dojem, že je to velmi vznešené a učené; ale podívá-li se na to skly nezbarvenými těmito novými slovíčky, poznává v tom zase jen Tylova fagotistu Vomáčku.

Naše řeč, volume 10 (1926), issue 6, pp. 187-189

Previous Madlo

Next Mocný