Základy českého verše

Jan Mukařovský

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Roman Jakobson: Základy českého verše. Nákladem Odeonu v Praze 1926. Str. 130. Za Kč 25.—.

Kniha, kterou ruský linguista předkládá české veřejnosti, je s to, aby vzbudila živý zájem. Není sice prvním výkladem autorových názorů o českém verši, neboť obsahuje toliko nové zpracování jeho ruské knihy »O češskom stichě« z r. 1923, ale české roucho přibližuje ji široké obcí čtenářské. A závažnost tématu i odvážná novost jeho řešení dodají tomuto spisu jistě aktuálnosti. I zaslouží, aby mu byla věnována pozornost v časopise šířícím pochopení pro otázky jazykového studia. Účelem referátu, který podáváme, je vylíčiti stručně obsah spisu a pokusit se o jeho kritické zhodnocení. K obsahové části referátu je třeba podotknouti, že snaha přiblížiti myšlenkový postup spisu českému čtenáři vedla k některým změnám v pořadu výkladů. Tak zejména vyšli jsme od revise sporu o přízvuk a časomíru v české prosodii a teprve na druhém místě probrali autorovu vlastní teorii českého verše, protože lze předpokládati, že čtenář snáze vnikne do myšlenkové metody autorovy, přístoupí-li k ní se strany známé. Při výkladu názorů autorových dbali jsme však, aby byly podány beze změn, takže namnoze bylo ponecháno i slovní znění výkladů. Jakékoli projevy souhlasu nebo nesouhlasu byly odsunuty do části kritické, takže reprodukční část referátu obsahuje toliko názory Jakobsonovy.

Předmětem knihy je základní problém nauky o verši, poměr mezi jazykem a veršovým systémem. Poslední, kdo se zevrubně touto otázkou zabýval, byl J. Král. Vyšel z přesvědčení, že jen takový systém prosodický je pro jazyk vhodný, který se shoduje s jeho duchem (t. j. působí co nejmenší násilí jeho struktuře), a dospěl k názoru, že z obou prosodii, které odedávna spolu vedly úporný boj, je vhodná pro češtinu prosodie přízvučná, kdežto druhá, časoměrná, je zcela nevhodná. Neboť přízvuk je závažnější než kvantita a jeho zanedbávání ve verši působí nelibě. Přihlížeje této okolnosti, žádal Král nejen prosodii přízvučnou, ale i v přízvučných verších ostře káral jakoukoli odchylku od pravidel českého přízvuku, jak je sám dogmaticky [175]formuloval. Tím spíše ovšem odsuzoval českou prosodii časoměrnou, která přízvuku vůbec nedbala, přijímajíc za základ rytmu kvantitu (délku samohlásek), jejíž bezvýznamnost se Král snažil i experimentálně dokázat. Tvrzení Královo o nutnosti prosodie přízvučné a nevhodnosti časoměrné bylo většinou odborníků přijato, ba shledávány i nové důvody k jeho posílení; přes to se však vyskytly i hlasy hájící časomíry.

Jakobson v svém spise podrobil obě části Králova názoru důkladné revisi. Především přízvuk. Je opravdu tak výrazný, jak tvrdil Král? Není, neboť rozdíl mezi silou přízvučné slabiky a slabik bezpřízvukých je nepatrný. Český přízvuk je slabší než ruský, bulhar., německý, angl., polský. Důkazem jeho slabosti jest, že český přízvuk a jeho místo bylo nutno teprve objevit (Dobrovský), kdežto v Rusku stačilo, aby Jihoslované přinesli do Ruska přízvukové znaky, a hned jich ruští písaři počali bez námahy užívati v svých rukopisech. Bývají-li k posílení these o síle českého přízvuku uváděny případy odsouvání konečné (nepřízvučné) samohlásky v některých slovech, lze namítnouti, že se toto odsouvání děje většinou v slovech slabě přizvukovaných a že se naopak v tradičních alegrových souslovích odsouvá právě počáteční (přízvučná) krátká slabika prvého slova, na př. (milo)stivá paní, (do)brý večer, (ru)ku líbám. Podobně se i v dětském jazyce odsouvají občas přízvučné slabiky (Lánek m. Milánek, timace m. legitimace). A dochází-li v dialektech k zániku samohlásky i, v slabikách li nebo il, jsou této redukci podrobovány slabiky přízvučné stejně jako bezpřízvuké (klka m. klika, polca m. polica), zato však jsou z ní vyňaty slabiky dlouhé ať přízvučné či bezpřízvuké (klín, růhlík). V lidových příslovích a říkadlech, skládaných rýmovanými verši s nestejným počtem slabik, bývají i v moderním verši volném rýmována slova s různým místem přízvuku.

Všechna tato pozorování svědčí o slabosti českého přízvuku. Avšak český přízvuk není ani tak nezměnitelně stálý, jak předpokládají a pro metrické jeho užití vyžadují Král a jeho stoupenci. Král sice uznává, že se některá slova, jako náramně, nesmírně, výborně »při mluvení pathetickém vyslovují tak, že přízvuk přechází přímo na druhou slabiku,« ale dodává, že »takovéto abnormální přízvuky v prosodii i veršování arci nemají platnosti a nelze k nim hleděti«. Proti tomu Jakobson, jda po stopách některých českých teoretiků verše (Jungmanna, Kosiny a Bartoše) i cizích fonetiků (Brandta, Gauthiota a Vendryesa, Brocha), jejichž výsledky doplňuje vlastním pozorováním, dochází k závěru, že dosti často nese nejsilnější přízvuk slabika druhá.

[176]Nejde ovšem o naprosté přenesení přízvuku na druhou slabiku slova, nýbrž o dvouslabičnou výdechovou vlnu přízvuku, která, počínajíc v slabice prvé, rozšiřuje se i do slabiky druhé. Tak v dvouslabičných slovech může přízvukový vrchol připadnouti někdy na začátek druhé slabiky, zejména tehdy, začíná-li slovo slabikou krátkou. Ještě patrnější je posouvání přízvukového vrcholu v slovech trojslabičných. Už od doby Počátků českého básnictví vyskytovalo se a houževnatě udržovalo tvrzení, že slova trojslabičná s druhou slabikou etymologicky nebo posičně dlouhou mívají přízvuk na slabice druhé (milenka, horoucí, lucerna), a vyvozovány z tohoto názoru důsledky prosodické. Moderní fonetika francouzská a ruská věnovala této otázce pozornost a zjistila, že jde o dvouslabičnou výdechovou vlnu, která za jistých okolností vrcholí teprve v druhé slabice slova. Jakobson, rozebrav podrobně dosavadní výsledky badání i české námitky proti nim (Frintovy), dospěl k názoru, že v trojslabičných slovech je možný trojí způsob: jednoslabičná výdechová vlna hlavního přízvuku, dvouslabičná výdechová vlna hlavního přízvuku s vrcholem na první slabice, dvouslabičná vlna s vrcholem až na druhé slabice. Každé trojslabičné slovo mimo slova s dlouhou samohláskou v první slabice, která mají vrchol přízvukové vlny vždy jen na slabice první, připouští všechny tři přízvukové typy, a to tak, že se stoupajícím citovým zabarvením přecházejí od jednoho typu k druhému. Jednoslabičné vlny přízvukové vyskytují se v řeči klidné, dvouslabičné vlny patří emocionální (t. j. citově zabarvené) řeči s urychleným tempem a zesíleným přízvukem, dvouslabičné vzestupné výdechové vlny ještě emocionálněji zabarvené řeči. Kromě citového vzrušení podporují vznik dvouslabičných výdechových vln i některé jiné okolnosti, zejména postavení emfatického, důrazně proneseného slova na absolutním začátku po pause (na př. zvolání mizerný kluk) nebo přímo před »rozdělovacím znaménkem«, t. j. před přízvučnou pausou na konci syntaktických celků (na př. v Liberci, na medicinské fakultě). Jsou tedy rozličné způsoby přízvuku v trojslabičných slovech zjev stylistický, a proto proměnlivý a nestálý. Čech jich v své vlastní výslovnosti ani nepozoruje; pro něho je absolutní začátek českého slova nerozdílně spjat se začátkem výdechové vlny hlavního přízvuku, který vyciťuje spíše motoricky (pohybem vlastních mluvidel) než akusticky (sluchem). Proto je pro něj přízvučnou slabikou nezbytně první slabika slova. Jsou ovšem případy, kdy Čech zřetelně zpozoruje posunutí přízvuku na druhou slabiku slovního celku, a to kromě případů jako »půl deváté« zejména při přenesení přízvuku s jednoslabičné [177]předložky na jméno. Tomuto přesunutí se čeští puristé brání, domnívajíce se, že jde o poklesnutí citu pro český přízvuk, avšak Jakobson je připouští a poukazuje k té okolnosti, že zákon o posunutí přízvuku zkameněl již dávno, před vznikem zásadně nepřízvučných předložek kol, krom, skrz, stran (zkrácenin z kolem atd.) a dle (vývojem z postposice); dále uvádí i tu okolnost, že nepřízvučnost předložky je v usu hluboce zakořeněna a široce zevšeobecněna. V těchto případech tedy pozoruje Čech zřetelně posunutí přízvuku, avšak to se děje proto, že zde přízvuková vlna začíná opravdu až v druhé slabice.

Z toho, co bylo řečeno o přemisťování přízvuku zejména v slovech trojslabičných, vyvozuje J. oprávněnost přesunů přízvukových, kterých básníci užívají, jdouce často i za hranice vymezené akustikou hovorové řeči. Zejména souhlasí se zvykem Čelakovského a jeho současníků, vyplňovat silnou dobu s větší neb menší důsledností druhou slabikou slova, je-li tato slabika dlouhá (horoucí), a naznačuje dokonce možnost kompromisního veršového systému, založeného zároveň na kvantitě i na přízvuku.

Přejděme nyní ke kvantitě! Ta není podle Jakobsona v jazykovém povědomí nikterak zastřena: již staročeští písaři se snažili ji pravopisně vyjadřovati. Rozdíl mezi délkou a krátkostí se zachovává. Není podroben změnám rázu emocionálního. Ani přízvuk nemá na kvantitu vlivu. Král a po něm ještě určitěji Chlumský tvrdili, že přízvuk může prodloužiti krátkou samohl. Avšak J. v souhlase s Frintou namítá, že přízvuk nepůsobí prodloužení samohlásek, nýbrž prodloužení souhlásek, které přímo před přízvučnými samohláskami předcházejí; rovněž zamítá mínění, že by se bezpřízvuké dlouhé samohlásky v obecné mluvě krátily vlivem bezpřízvukosti. Na důkaz stálosti délky a její nezávislosti na přízvuku uvádí J. faktum, výše již citované, že při dialektickém zanikání samohlásky i v skupinách il, li, která se týká slabik přízvučných i nepřízvučných, zůstává zachováno í dlouhé (klín, růhlík). Ti, kdož se s Králem snaží popříti význam kvantity (Franta), ukazují na to, že se na kvantitu od nejstarších dob při rýmování v české poesii nehledí a že se tedy rýmuje koncovka, která má dlouhou samohlásku, s koncovkou s krátkou samohláskou (na př. svůdné—rudne). J., opíraje se o statistické srovnávání některých básníků, opravuje toto tvrzení v ten smysl, že toliko básníci druhé poloviny XIX. století zanedbávali v svých rýmech kvantitu; zato básníci prvé poloviny tohoto století k ní zřejmě v svých rýmech hleděli a vyhýbali se rýmování slabik nestejné délky. Dále poukazuje J. k tomu, že česká kvantita je svým akustickým obsahem bohatší než přízvuk; dlouhé samo[178]hlásky se liší od krátkých nejen kvantitou a kvalitou, ale i způsobem, jak se pojí k sousedním hláskám (legato—staccato).

Stran poměru mezi dlouhými a krátkými slabikami vytýkal Král, že české slabiky dlouhé nejsou o mnoho delší než krátké, že tedy poměr slabiky dlouhé ke krátké není 2:1, jak žádá časoměrná prosodie. Na to odpovídá J., že za prvé ve verši nezáleží na objektivním měření, nýbrž na subjektivním hodnocení; za druhé, že poměr 2:1 není nezbytným znakem časoměrného veršování, nýbrž že je to toliko zákon jonské metriky, neplatný ve veršování aiolském a védském; za třetí, že i v jonském veršování je formule 2:1 pravidlem nikoli gramatickým, ale metrickým; za čtvrté, že Král a jeho následovatelé nerozeznávají slabiku objektivní (souhláska + samohláska) od slabiky jakožto subjektivní časové míry (samohláska sama). Potom dokazuje J., že i samo tvrzení o malém rozdílu časovém mezi délkou a krátkostí je nesprávné. Nejnověji provedl měření těchto poměrů Chlumský; jeho výsledky se shodují ovšem s Královými, avšak Frinta, přezkoumav jeho číselná data, došel k závěru, že v Chlumského vlastní výslovnosti jsou dlouhé samohlásky 2krát—3krát delší než krátké. J. sám, seřadiv statisticky číselné údaje Chlumského, dochází k podobnému závěru. Jiný důvod »přízvučníků« proti možnosti časoměrné prosodie v češtině bývá malé procento délek v češtině. Frinta dokazuje, že slabik dlouhých (etymologicky, nikoli posicí) je v živé řeči skoro sedmkrát méně než krátkých. J. opravuje mínění Frintovo v ten smysl, že přiznává (souhlasně s Gebaurem proti Frintovi) délku dvojhlásce ou, jakož i slabikám dlouhým posicí; závěry své činí podle měření Chlumského. Ostatně, lze-li i přes to namítat, že by metrické požadavky časoměrného verše vedly k umělému výběru slov, je možno odpověděti, že je těžko představiti si větší násilí na básnickém slovníku, než je slovník českého přízvučného verše; J. dokazuje to statistickým srovnáním Macharova čtyřstopého trocheje s prózou téhož básníka, z něhož plyne, že slovné celky o více než čtyřech slabikách se ve verši co možná opomíjejí a že procento trojslabičných celků je proti próze mnohem nižší. Konečně odmítá i námitku, že se samohlásky dlouhé a krátké nestřídají v živé řeči pravidelně, kdežto poměry přízvučné jsou i v řeči nevázané do té míry pravidelné, že lze pozorovati stálý rytmus daktylotrochejský; ukazuje k okolnosti, že i délka slabik má, aspoň v slovenštině, kvantitativní rozlišování, zabraňující sousedství dvou akcentů, a tvrdí, že pravidelné střídání akcentů není nutným předpokladem, bez něhož by nemohlo býti akcentu použito za základ veršování.

[179]Je tedy nesprávné, přičítá-li se kvantitě menší schopnost býti podkladem veršového systému. Násilí na jazyku se dopouští obojí systém: přízvučný i časoměrný, a to proto, že není vůbec systému, který by jazyku násilí nečinil. Každý systém je nutně »organisovaným násilím básnické formy na jazyku«. Obviňují-li přízvučníci časomíru, že nedbá přízvuku, lze odpověděti, že přízvučné veršování nepřihlíží ke kvantitě. Je ostatně dosti historických případů časoměrného veršování, nedbajících mimogramatického přízvuku, na př. verš latinský. Nastává nyní otázka, proč přízvuk na české půdě přemohl časomíru. J. na ni odpovídá poukazem k latině a k arabštině, kde je rytmus založen na délce, ačkoli přízvuk těchto jazyků je ustálen a zevně podmíněn jako přízvuk český; tyto jazyky mají přízvuk, třeba ustálený, závislý na kvantitativních poměrech — a proto užily kvantity za basi svého rytmu; v češtině však této závislosti není. Kromě toho naznačuje J., že mohly na zavedení přízvučné prosodie působit i vlivy cizí, německý a latinský.

Dosud jsme si počínali tak, jako by J. za podklad českého veršování nečasoměrného uznával — ve shodě s dosavadními názory — jen a jen přízvuk. Pro jasnost a přehlednost výkladu nehleděli jsme zatím k faktu, že J. má o podstatě rytmu v českém verši přízvučném svůj osobitý názor; teprve nyní se pokusíme podati stručný obraz jeho teorie, J., vykládaje tuto teorii, stanoví nejprve poměr mezi jazykem a veršem. Obšírně vykládá a odůvodňuje svůj názor, kterého jsme se již výše dovolávali, o organisovaném násilí básnické formy na jazyku. Praví, že podstatný rozdíl mezi fonetikou praktické řeči a básnického jazyka záleží v tom, že jevy, které jsou v praktické řeči určeny podmínkami, jsou v básnickém jazyce vázány cílem. Tak básnický rytmus může užívat periodičnosti výdechových vln, dané v příslušném jazyce, ale nesmí se zapomínat, že dynamický rytmus praktického jazyka je automatisací výdechů při řeči, abychom ušetřili energie, kdežto básnický rytmus je naopak jedním ze způsobů, jak vyvésti řeč ze stavu automatismu. Je předpokladem »nacílení« na čas řeči, předpokladem časového zážitku. Členění řeči na úseky subjektivně si rovné, rytmická setrvačnost, nutící nás po určitém signálu čekat jeho opětování v určitý okamžik, sama opětovnost tohoto signálu — nic z toho neexistuje v řeči praktické, kde se čas neprožívá. Rytmický signál (temps marqué podle Verriera) uskutečňuje se akcentem dynamickým, hudebním nebo časovým, a to tak, že není naprosté objektivní shody mezi rytmickým opakováním a konkretním jazykovým materiálem. Může býti na př. slabá doba vyplněna přízvukem objektivně [180]stejně silným jako doba silná, aniž to vadí rytmickému dojmu. Jindy je dokonce násilí ještě větší, a to tehdy, když silné době veršované řeči odpovídá nepřízvučnost, slabé době přízvučnost. V takových případech nastává moment zklamaného očekávání, který posiluje rytmický dojem. Kromě toho je v souboru fonetických prvků řeči mnoho takových, které vůbec nejsou v přímém vztahu k rytmu, ač nemohou být odstraněny ze vnímání básnického rytmu.

Po těchto úvahách přistupuje Jakobson k přehledu dosavadních prosodických nauk. Jsou troje: prosodie grafickologická, vůbec už odbytá, která vnucuje soudobému jazyku cizí řecko-latinské kategorie a staví místo zkusmo odvozených zákonů dogmatická pravidla; objektivní kinetická prosodie, rovněž již dožívající, která nahrazuje popis přímého akustického pozorování výkladem (pohybovou hypothesou) a neodlišuje akcent od jeho faktorů, nepostřehujíc rozdíl mezi časem subjektivním a objektivním; a akustická prosodie, hlásaná zejména Sieversem a Verrierem, která přihlíží toliko ke zvuku, vnímanému posluchačem. Verš je pro ni pouhou řadou zvuků; zabývá se zvukem, nikoli smyslem. Přívrženci tohoto učení doporučují, abychom se chovali k verši jako cizinec, který se vposlouchává do veršů, aniž rozumí jejich jazyku. Toto hledisko je vede ke dvěma zhoubným následkům: 1. nerozlišují významotvorných a nevýznamotvorných prvků jazykových; 2. vylučují z rytmiky pojem slova. Jakou důležitost přikládá J. právě těmto dvěma zjevům, ukáží další výklady. Neboť na nich staví J. svou vlastní nauku fonologickou. (Konec v příštím čísle.)

Naše řeč, volume 10 (1926), issue 6, pp. 174-180

Previous F. O.: Kýč

Next E., Z. (= Josef Zubatý): Z našich časopisů