Kýč

F. O.

[Short articles]

(pdf)

-

NŘ. 9, 1925, 91 n. přinesla pokusy o etymologický výklad tohoto módního dnes slova. Není pochyby, že k nám přešlo z němčiny a že mu k rozšíření jistě pomohla i jeho podoba hlásková. Jazyky totiž s oblibou spojují výraz nelibosti a pohrdání se slovy, v nichž po samohl. následuje hl. č, jak ukázal O. Jespersen, Language, its nature development and origin (London 1922), v kapitole o hláskovém symbolismu str. 396 n. Srv. něm. kitsch ‚špatný obraz‘, putsch ‚politický exces‘, ‚náhlý útok‘, quatsch ‚tlach‘, patsch ‚něco bezcenného‘; vedle kýč je u nás zcela běžné puč a dosti rozšířené i kvač, kváč, ač jsme si dobře vědomi, že u tohoto posledního slova jde do značné míry o původ onomatopoický.

Typický příklad této ‚hláskové symboliky‘, na který také upozornil Jespersen, je italská přípona -accio, -accia, -uccio (vysl. aččo, …), která je neobyčejně rozšířena u slov potupného významu, na př. tempaccio ‚špatné počasí‘, vinaccio ‚špatné víno‘, aquaccia ‚špatná voda‘, donaccia ‚ženština‘, cavalluccio ‚špatný kůň‘ atd. Tato přípona docela nabývá v italštině samostatné existence, ze spojení asi jako: è un cosaccio, ma accio bene, to je pramizerná věc; srv. quel libro non è accio quanto pare ad alcuno ‚ta kniha není tak špatná, jak se mnohému zdá‘.[1] Původem je italská -accio z lat. -aceus, které značilo podobnost (arenaceus = písku podobný, capillaceus = vlasu podobný) a pak substantivně i předměty větší než ty, jež byly vyjádřeny slovem základním (sr. Meyer-Lübke, Grammatik der romanischen Sprachen II, 1894, str. 457 n.). S představou velikosti se pak v románs. jazycích vůbec vyvíjel význam pejorativní, ale nikde nenabylo tvoření to takového rozšíření jako v italštině, kde hláskovým vývojem byly dány předpoklady »symbolismu« správně postřehnutého O. Jespersenem.

[174]Je zajímavo připomenouti, že i v češtině je přípona -áč mezi prostředky, jimiž se tvoří pojmy pejorativní, na př. břicháč (dial. drškáč, pupkáč), hrbáč, nosáč atd.

---

[1] Tento vývoj sufixu v samostatné slovo připomíná naše válečné a poválečné enka.

Naše řeč, volume 10 (1926), issue 6, pp. 173-174

Previous Spisovatílek

Next Jan Mukařovský: Základy českého verše