Časopis Naše řeč
en cz

Děhylov, Hlučín

[Hovorna]

(pdf)

-

K našemu článečku o komolení místních jmen (v 1. seš. 2. roč. »Naší Řeči«), jmenovitě o zkomolení místních názvů Děhylov a Hlučín (ve Slezsku), dostalo se nám od jiného čtenáře slezského tohoto upozornění: »Snad neprávem se vytýká, že Vilímkův Jízdní řád komolí jméno stanice Děhylov a »Národ« jméno místní Hlučín. Lid říká Dělhov — nikdy jsem neslyšel Děhylov. Nemuselo tedy býti vzato jméno Dělyhov z německého Dielhau; chyba se naopak mohla státi při prvním psaní jména Děhylov. Zrovna tak s Hulčínem, správně Hlučínem. Lid jak na modré, tak na císařské straně vyslovuje Hučín — nerozeznatelno, kde l slabě snad zní, zda před u či po něm. Ovšem mohla si lidová mluva časem kdysi správné (ale tíže vyslovitelné) Děhylov a Hlučín nahraditi snazším Dělhovem a Hulčínem.«

K tomu podotýkáme, že v zápisech starých prvé z obou míst se nazývá vždycky jen jménem Děhylov. V Pozůstatcích knih zemského práva knížetství opavského (vydaných od J. Kaprasa v Hist. archivu č. 28 a 31) se připomíná Gindrzisska z Die hilowa 1434 (Kapras I, 1, 20), Katherziyna Gindrzichowa z Dyehylowa 1439 (t. 33), Waczlaw z Diehylowa 1455 (t. 59), to zbozie Diehylow 1461 (t. 62) na svéj… vsi Dehýlově 1517 (t. II, 1, 174) a j. Prasek ve Vlastivědě slezské (Díl II, Hist. topografie země Opavské) uvádí vedle tohoto Děhylova (Dielhau) ještě vesnici Děhylov (= Eyglau) jižně od Bavorova (v prus. Slezsku), dosvědčenou také ze starších zápisů ve formě zněmčené Dgehilhau a popolštěné Dzengilow. Není tedy pochybnosti, že tvar Děhylov jest původní.

Druhé z obou jmen — Hlučín — má v nejstarších záznamech listinných zpravidla tvar Hlčín. V Kaprasových Pozůstatcích se uvádí Michalek z Hlczyna 1431 (Poz. II, 1, 24), od Hlczyna 1436 (t. 34), na Hlčíně 1498 (t. 139) a j. Vznik průvodného u, jež se vyvíjí místy při slabikotvorném l, r a jež se objevuje někdy před l, někdy po něm (Svatopluk — Svatopulk), mění výslovnost tvaru Hlčín buď v Hulčín nebo v Hlučín. Oba tvary jsou dosvědčeny, prvý v lat. zápise z r. 1415 Michalkonis de Hulczin (Poz. I, 1, 7), druhý v přečetných zápisech českých jdoucích od r. 1486—1574. Výslovnost místní se tedy ustálila na tvaru Hlučín, který ovšem ve výslovnosti lidové zní »obalováním« tvrdého l Hučín (právě tak, jako naše spis. hluk zní v tamní výslovnosti huk, Gebauer, Hist. ml. I, 365). Je tedy historicky správný tvar tohoto místního jména Hlučín.

Naše řeč, ročník 2 (1918), číslo 3, s. 92

Předchozí Úředník — úřadník

Následující Dělení výrazů předložkových