Jich — jejich

[Short articles]

(pdf)

-

Druhé pády zájmena on zněly v češtině původně v jedn. č. r. m. a stř. jeho, v r. ž. jie (později jí), v množ. č. jich. Kde nebylo na zájmeně důrazu, krátil se [90]tvar jeho ve jho (později ho); tak říkáme na př. »jeho se bojím«, ale »bojím se ho«. Rozdílu tvarového mezi jeho a ho užil jazyk také k tomu, že tvar jeho již od nejstarších dob se klade stále ve významě přivlastňovacím: říká se »přišel jeho otec«, ne »přišel ho otec« (v nejstarších památkách je jen několik podobných dokladů s tvarem jho, ho). A tento tvarový rozdíl mezi jeho a ho se stal češtině vzorem, podle něhož si vytvořila přivlastňovací tvary i v rodě ženském a v čísle množném: od nejstarších dob se říká na př. jejie otec (později její otec), a tak se brzy vyvíjí i tvar jejich (jejich otec) ve významě přivlastňovacím vedle původního jich ve významech jiných (bojím se jich). Starý nesklonný tvar její se pak stal přídavným jménem, tvořícím rozličné pády: místo dřívějšího »od její otce, od její rodičů« říkáme »od jejího otce, od jejích rodičů«. Jazyk tak nabyl větší zřetelnosti, což je vždy jen na výhodu.

Do nedávna byli staromilci, kteří si libovali v dávno zaniklých tvarech jako »od její otce, od její rodičů«. Dnes tak již nepíše snad nikdo; ale za to je ještě mnoho spisovatelů, kteří vidí kdo ví jakou krásu v zastaralém přivlastňovacím tvaru jich (znám jich otce), nedbajíce, že se tím zbytečně odchylují od ustáleného způsobu mluvení. A jsou možné i věty, kterým člověk pak porozumí teprv podle celé souvislosti řeči, na př. »to je jich síla«. Je to zbytečný anachronismus, který ucho zvyklé dnešní češtině jen uráží a kterého bychom se měli vzdáti, jako jsme se vzdali nesklonných tvarů zájmena její.

To vše se týká ovšem i 2. pádu zájmena vztažného jenž: jehož, jejíž, jejichž. Nikdo dnes již neříká na př. »slečna, s jejíž otcem jsme včera mluvili, umřela«; za to tvar jichž místo jejichž se mnohým pořád líbí. A je nezřetelnější než přivlastňovací jich, protože u vztažného zájmena nebývá vždy na snadě, k čemu vlastně patří. Na př. naříká feuilleton o následcích, jaké vzniknou poštovnímu spojení nouzovými změnami jízdních řádů: »bude-li mu (listu) souzeno přebíhat na nějaké lokálky, jichž vlak z pravidla uteče, doběhl by s ním na místo dřív pěšky«; oč by bylo zřetelnější, kdybychom tam čtli »jejichž vlak…«!

Naše řeč, volume 2 (1918), issue 3, pp. 89-90

Previous Humpolec

Next Gilbert C. Křikava: Křížové dni