Na dranc, drancovati

[Short articles]

(pdf)

-

Říká se o dokonale roztrhaném šatě, obuvi a p., že je na dranc; to je asi tolik, jako bychom řekli, že to není k správě, že to patří do hadrů. Slovo dranc vypadá, jako by ani nebylo české; ale patrně je to lidová obměna pův. tvaru dranec, jejíž vznik si musíme představovati tak, že kmenový tvar dranc z pádů, v nichž byl oprávněn, přenesen byl i do 1. 4. p. j. č., že podle 2. p. drance, [235]7. p. drancem atd. se začalo říkati dranc m. dranec. Podobně říkáme vedle zastaralého tvaru mudřec obyčejně mudrc podle tvarů jako mudrce, mudrci atd. (r bylo v staré češtině pův. souhláskové, mudrce atd. tedy byla slova dvojslabičná), místo Skuteč je lidový tvar Skuč podle tvarů do Skutče (Skuče), v Skutči a p., místo Perutec (Arch. č. 32, 433 z r. 1523) říkáme i píšeme Peruc podle Peruce, Peruci (z Perutce), na Valašsku říkají mlac m. mlatec, na Zlinsku kadlc, brablc m. kadlec, brablec (vrablec), jinde melc m. melec, 2. p. melca (mleč) a j., a takovéto změny, u nás ojedinělé a často místní, jsou na př. v slovinštině skoro pravidlem. Dranec je něco rozedraného, jako žvanec něco sežvaného, sežvýkaného (od stč. slovesa žuju — žiji, žváti; v přeneseném smyslu je žvanec také na př. zmuchlaný šat); jsou to odvozeniny příponou -ec od příčestí draný, žvaný, jako mazanec, vyhnanec, pletenec a j. A dranec patrně je slovo dosti staré, asi lidové (jako žvanec, kteréž slovo s významem »něco měkkého a pomačkaného« zapsal náhodou již Rosa v 17. st.), které nenašlo v starší době přístupu do písemnictví; je-li náš výklad správný — a nevidíme jiného —, musilo vzniknouti rčení na dranc m. na dranec někdy v době, kdy ještě žily i jiné pády, v nichž nebylo hlásky e.[1]

Šafařík užíval slova dranec ve smyslu »drancovník, drancíř, něm. Plünderer« (Kott 7, 1236). V Slov. Pohľ. 38, 77 se objevuje ve vypravování T. J. Gašpara nadávka dranci (vedle »lumpi«) v ústech slovenského námořníka, jejž na válečné lodi »Admirál Spaun« týrají a z něhož si tropí smích. Pod heslem snad nesprávným (drance m. r., asi správně dranec) má Jungmann z Macháčkova překladu 2. řeči Ciceronovy proti Katilinovi (9, 20) větu »to obédvé já, Quiriti, kladu v tutéž třídu lupičů a dranců« (in eodem genere praedatorum direptorumque pono). Slovenské (a snad i české?) dranec svým činným významem (dráč, lupič) je docela podobné slovu ssanec, s významem »ssající dítě« (lactens) u Kotta z žaltáře Wittenberského a Rešla (také v české bibli hlaholské Ž. 8, 3, srv. u Blahoslava 207). Sem ovšem patří i sloveso drancovati, jenže nevíme s určitostí, máme-li je pojiti s činným či s trpným jménem dranec. Ale je to slovo staré (nejstarší nám známý doklad z r. 1477 v Arch. č. 6, 150), které, jako jeho odvozenina s cizí koncovkou, drancéř, drancíř, známá již [236]Hájkovi, předpokládá svůj základ v slově dranec a zaručuje jeho stáří.

---

[1] Že to je slovo staré, svědčí i okolnost, že rčení na dranc užíváme nejsouce si hrubě vědomi jeho významu. Proto ho užíváme s významem něčeho dokonale pomíchaného, popleteného, i kde o nějakém rozedrání nemůže býti řeči. O opilém se říkává, že je na dranc; z Havlíčka má Kott (Přísp. 2, 434) větu »bylo tam študentů na dranc« (t. mnoho).

Naše řeč, volume 7 (1923), issue 8, pp. 234-236

Previous Josef Zubatý: Co je zoun?

Next František Teplý: Klenčí, či Kleneč?