Časopis Naše řeč
en cz

Klenčí, či Kleneč?

František Teplý

[Short articles]

(pdf)

-

Dvakráte jsem četl v N. Ř. o milém městečku, kterému učení páni nemohou »přijít na jméno«. Uvažuji, že bych měl jako spoluobžalovaný, protože prý v knize »Klenčí, městečko na Chodsku« jsem pomáhal je překřtíti, vypověděti, proč jsem se s kolegou J. Š. Baarem přidržel formy Klenčí a ne Kleneč. Pan prof. Profous si všiml jistě poznámky 2 na str. 14 uvedené publikace o Klenčí a nemůže, tuším, se domnívati, že bychom byli ten název jen jako nahodile, lehce a bez důvodu vymyslili.

V české řeči hemží se místní jména hromadná s koncovkou -í, -ov, -ý, -á, -é, vzatá od povahy místa před založením sídel, skoro v témže počtu jako jména s konc. -ice, -ovice, -avice. Přípočítáme-li k nim též názvy tratí (polí, luk, pastvin, lesů), podivíme se, kolik je jich zejména odvozeno od křovin a stromů: Bzí, Břízí, Dubí a Doubí, Javoří, Kří a Nákří, Olší, Tisí, Hatí, Habří, Ostříží a také i jinak, jako: Brtí, Drtí, Hlemýždí, Kavčí, Koupí, Kožlí, Kuní a Kunčí, Nedvězí, Vraní, Záboří, Záhoří atd. Třeba jen pročísti staré katastry — dosvědčí, kolik hřeší moderní čeština na újmu staré a jadrné nomenklatury patrně vlivem němčiny. Chodské nářečí však i tu počíná si konservativně. Jako české cha-loupky nám zachovaly jazyk, tak »chodský nárůdek« lpí na jménech srostitých a lne k rodu střednímu. Cibulovou nať (ať jen letmo se něčeho dotknu) jmenují Chodováci »cíbí«, domácí zásobu malovaných talířů »talíří«. (Vy tu máte ňák pěkný talíří, de pa ste je koupili?), říkají: v debří[1], pařezí i parezí, mlíčí…

Nad jiné výborný znalec prof. Jan. F. Hruška napsal r. 1904 Dialektický slovník chodský. V něm možno přesvědčiti se o této oblibě. Můj vzácný přítel více než padesátkrát v této pozoru a následování hodné knížce napsal jméno našeho městečka a nikdy jinak než Klenčí, to Klenčí. Zvěčnělý Josef Baar, farář a spisovatel, píše v článku »Jan Sladký« též to Klenčí — Baar se v Klenčí narodil — a Kottův slovník I, 693 má Klenčí a j. v.

Máme za to, že jméno to určitě vzniklo od klenkového lesa. Stával tady ještě ve válkách napoleonských; neboť (povědí vám [237]o tom měšťánkové naši) když v těch dobách zde leželi Rusové, jejich řemeslníci vozatajského oddělení z jednoho kusu klenkového dříví uměli udělati celou loukoť kola, čehož naši koláři nesvedli a posud nesvedou. Sesterská jména podobná jménu Klenčí dosud u nás žijí: Březí, Volší slovou trati polí, luk místního katastru.

Název Clenitsch, jenž se po r. 1325 v příbuzné podobě opakuje, pokládali jsme za »Klenčí« v tom domnění, že německý nebo latinský písař, slyše Klenčí, psal Klenič, což jemu, Nečechovi, lépe znělo a snáze z pera vyplynulo. Takové zpohodlnění slov se přihází často i mezi rozenými Čechy: lžíce — žlíce, jetel — jetle, vichr — virch a j. v. Nad Volyní se bělá kostelík vulgo Malšička, ač původně se jmenovala podle rodiny Máslů — Máslička. Zkusme, která výslovnost je snazší a líbeznější… Nás potvrzovala v tom forma listinná: Klenczi, z Kleničí, neboť originály s koncovkami -czye nebo -czie se správněji vysloví s -í, -čí (stč. -ie, ne ).

Také uši jsme poslali mezi lid. Zajíždím na Chodsko už 30 let, stýkám se s lidem. Nepamatuji se, že bych byl od domácího člověka jinak slyšel než Klenčí. »Vite, to náše Klenčí je krásný,« vítává mne starý pan otec Tauer nebo dobrácký Knopf, sekretář Hausner. O tom se možno panu profesorovi přesvědčiti. Jen budou-li k němu mluvit »po našemu!« Třeba totiž napřed věděti, že Klenečtí dodnes mají dvojí řeč: selskou a panskou, chcete-li, řeknu: lidovou a školskou. »Panskou« řečí mluví kněží, lékaři, učitelé, úředníci, dráha, radnice, pošta, kupci, razítka, pohledové lístky, zkrátka inteligence, ba věru i náš některý soused v tom všeobecném »pokroku«, jako odhodil kroj, začíná, když se rád nebo nerad zamíchá do lepší společnosti, na př. u soudu, na schůzích a tomu pod., bohužel mluvit »učeně«, t. j. pansky. A tato panská, hnedle bych řekl spisovná řeč patrně vlivem němčiny (srovnej Glentsch, Klentsch) stvořila Kleneč, Klenč a opovrhuje Klenčím, Ale, buď jak buď, starožitný Chod, jenž své vesnice jmenuje: Draženovo, Kodovo, Potřekovo, Houvězdo, Tranovo, Zdanovo, nebude hned tak říkat Kleneč, ale zůstane při Klenčí. A název ten u lidu bohdá přetrvá všechnu naši učenost i tenkráte, až z ní nezbude ani prášek.

Po tomto vysvětlení, doufám, že už jasno, proč jsme s Baarem dali přednost názvu Klenčí. Mně se totiž zdá, že lépe podržeti (třeba i obnoviti) stará, dosud v lidu živá a jadrná pojmenování nežli sháněti vyumělkovaná, slabší, byť i gramatice přizpůsobená, a proto domněle správnější. V názvosloví nemá poslední slovo filolog, gramatik, jeho mluvnice, ale forma lidu, když příkře duchu řeči neodporuje, poněvadž je živá, běžná a dobře slouží [238]lidu. Jestliže Kleneč u Roudnice vzala jméno od osoby, proč by Klenčí na Chodsku nemohlo původ svůj míti od stromu klenky, klenu? A že zrovna Klenčí — to ukazuje na bohatost, krásu naší dávné mateřštiny.

Pomalý, učený, až úzkostlivý postup ministerské komise dodává odvahy i zvětšuje odpor k návratu českých pojmenování zněmčených osad, lesů, rybníků. Ke každému názvu třeba prý více dokladů — tak se spravedlivé změny nedočkáme ani za 50 let. Vyřinuje se otázka, zda-li tolik ohledů, úzkoprsých ohledů na všechny strany měli někdy v XVII. věku germanisátoři, když nám z Ratiboře udělali Rothwurst, z Klenové — Leinbaum, z Mezipotočí — Nespoding, ze Slavkova — Lagau, z Volovic — Willnslog, z Hlásné Lhoty — Wiehors, z Ostroměře Wassertrompeten!

Konečně nemohu zapříti, že určení »pod Čerchovem« nemá tolik opory jako Klenčí »u Domažlic«. Majestát Karlův r. 1432 dí: »Chodones in Domažlic sive Thustam spectantes« (Chodové patřící k Domažlicům nebo, po lat., k Thustě). Úředníci pražští 5. srpna r. 1567 píší: »Robotným Choduom k zámku Domažlickému náležejícím«, a oni sami užívají 13. dubna 1569 krásné pečeti s čakanem a legendou »Chodowe z Domazlicz« i na německých listinách.

Pan profesor Profous nám má za zlé, že nechceme opustiti, ale úředně dáti obnoviti starý lidový tvar Klenčí, bouří o doklady k němu a sám podržuje přídatek nový »pod Čerchovem« — jako protějšek svého oblíbeného Klenče pod Řípem. Jaká je v tom důslednost?

Archivář František Teplý


[1] T. »v dolině, v údolí«, m. v debří (k stč. a nářečnímu slovu debř ž. r.) přichýlením k slovu dobrý. Srv. místní jm. Dobří v Hruškově Dial. slovn. chod. (Arch. pro lexikogr. a dialektol. 7) 21. (Red.)

Naše řeč, volume 7 (1923), issue 8, pp. 236-238

Previous Na dranc, drancovati

Next Václav Musil: Nekonečný prostor a jeho světy ve skutečnosti