Končiti, skončiti (se), začínati (se)

Jan F. Hruška

[Short articles]

(pdf)

-

K výkladům v č. 4. poslal nám prof. J. F. Hruška dne 11. dubna 1923 list, z něhož vybíráme tyto poznámky:

… V doplňcích Chodského slovníka budou také některé doklady aspoň pro končí se a začíná se. Nesháněl jsem jich, když bylo i v N. Ř. spisovatelům z různých krajů připomínáno, že se má psáti končí se atd. A už před tím mě v tom utvrdil zvláště Jirásek, u něhož jest vedle sčetlosti v pramenech také dobrá znalost živé mluvy rodného kraje. Přiznám se však, že mi znělo leckdy jako násilí, když jsem v svém vlastním slohu měl připínati se, zejména k začínati.

V pašijovém týdnu byl jsem v Chodově, kde nás překvapily dvě velké bouřky. Divili se tam: »To nám letos začínají bouřky túze brzo.« Tu poznámku jsem slyšel ve dvou dnech několikráte a nikdo neřekl »se začínají«. — A: »To jaro nám letos divně začíná: bouřky a mrazy.« B: »A takuvý mrazy!« — Z kostelní cesty: A: »Nepřídu dlouho (= pozdě)?« B: »Huž začíná kázání!« — »Bystřice začíná v tranovckým, nad Česněkovou mytí« (pramení se, vzniká neznámo). — »Ičko začel vítr, ten to rozfouká ha bure [141]eště dnes svítit slunce.« — V Chodově chtějí stavět školu: A: »Copak že nestavíte?« B: »Tranovcký podali námitky, mušíme čekát, jak to co skončí« (jak to co podobně: Já nevím, jak to co povídal). — »Nová silnice na Pec končí hu poslední chalupy; dál do lesa jí nevedli. Tám dál potom je pancká cesta, ha ta končí pod Horyjší pilou. Pro pilu bula pryj něhdy stavěná.« — Ze zvykosloví: »V Kosově končívaly se přásky na Chudou Hůrku (= družebná neděle).« — Přišel ke mně právě selský synek z Chodova i ptám se ho oklikou, abych sám nevyslovil slovesa: »Jakpak dlouho trvají u vás přástky?« »Začínají po svatým Martině a končí na Chudou Hůrku.« Po chvíli ptal jsem se na věc znova a odpověď byla táž: Začínají — končí. — »Muziky se skončily na sv. Kateřinu. To bylo tary všudýš. Ičko nemůžou dočkát, huž se to trdlí na Koledu, ba i na poslední den v roce. To jindá chodívali šichní do kostela, do hospody nešel žádnyj.«

V mém rodišti žil nějaký čas Němec, známý práč, jenž přišel o ruku. O tom jsem slyšel drastickou ironii: »Jeho chčestí, že má jenom jednu ruku; dyby míl dvě, ten by skončil na šibenci.« A nevděčnému synu tam prorokovali: »Uvídíte, ten skončí špatně, karak má dost.« — »Hlej to s Bartíčkem skoncovat! Aj ci řekne, co za zelí a co vod vorání, ha ty mu spočti, co má dát von; dyť je tám eště lonckej hourok.«

Snad tu není bez významu, že v Domažlicích jest příjmení Končil; moje tchyně, narozená 1845, pamatuje už jednoho Končila jako starce…

K výrazu jsme stáří (7, 93) připomínám, že je u nás obyčejný pro týž rok narození; pro věk přibližný: sou v jednich letech.

Naše řeč, volume 7 (1923), issue 5, pp. 140-141

Previous Vilém Mathesius: Nominativ místo vokativu v hovorové češtině

Next Václav Ertl: Slečna