Snobizm i Postęp
Jan Menšík
[Reviews and reports]
-
Stefan Żeromski, Snobizm i Postęp. Wydawnictvo J. Mortkowicza, Warszawa-Kraków, 1923, str. 200.
Referujeme-li v tomto časopise o poslední knize významného polského spisovatele, u nás dobře známého svými romány i povídkami, děje se tak z několikeré příčiny. Kniha Żeromského je zajímavá svou látkou i metodou, dotýkajíc se podrobně základních otázek původnosti a národnosti v umění; seznamuje nás poutavě s vývojem spisovného jazyka polského, opírajíc se důvěrně o nejlepší práce polských učenců; plamenně nabádá k studiu lidového života a zvláště řeči lidové, vybízejíc k očistě polštiny od zbytečných cizích prvků a k návratu k prostému, jasnému a jadrnému vyjadřování; nejednou prorockým zrakem zabíhá do budoucnosti, tušíc tam značné změny sociální, které budou míti silný vliv i na podstatu a podobu spisovné polštiny. U nás bychom věru těžko našli umělce, spisovatele, romanopisce nebo básníka, jenž by se s takovou láskou a náruživostí pohroužil do studia vývoje své mateřštiny, kterou Żeromski nazývá »přesvatou a přecudnou«, a dovedl výsledky a snahy badání šířiti s takovým porozuměním a s takovým povzbuzujícím duchem, jako vidíme u polského romanopisce a dramatika, horoucně milujícího pravý pokrok.
Kniha Żeromského má v podstatě dvě neoznačené části. V prvé z nich pojednává o snobismu a jeho podstatě vůbec a o polském snobismu v tvůrčí činnosti umělecké za poslední doby, jak se projevuje v současném polském básnictví, v revolucionářství i bezmyšlenkovém naříkání na změny poměrů, a nejvíce v divadle. Druhá část knihy je věnována polské literatuře a vývoji spisovné polštiny, dnešnímu jejímu stavu i úkolům, kterých vyžaduje naléhavě přítomnost, mají-li býti lidová řeč a slovník včas sepsány a sebrány a má-li býti zajištěna čistota polštiny.
[113]Snobismem je Żeromskému otrocká závislost na autoritě a slepé napodobování výstřelků, omezeností a aristokratismu. Anglický výraz snob, který zdomácněl zásluhou W. M. Thackeraye, vznikl z kastovnictví na anglických universitách a kolejích ze zkratky s. nob. (sine nobilitate). Jeho původu a objasnění lat. nobilis, nobilitas Žeromski věnuje podrobný výklad, stejně i objasnění anglického snobismu. Jako podstatné znaky polského snobismu vidí cizozemštinu, světové epigonství, touhu po novotách přivezených ze zahraničí. Svou úlohu omezuje na stanovení snobismu v tvůrčí umělecké činnosti poslední doby, v oboru nejspíše dostupném, t. j. usiluje objasniti znaky epigonství a cizozemštiny. Ukazuje, že přední vůdcové pesie a literatury, Shelley, Keats, Stendhal, Flaubert, Whitman, Poë, Dostojevskij, nedají se vtěsnati v žádnou škatulku, kategorii literární; jejich dílo stojí na věky. Není ovšem možno předpisovati umění cíle národní nebo společenské. Umění, a zejména hudba, nemá, nemůže a není povinna sloužiti jako prostředek nějakému cíli kromě svého vlastního. Umění samo o sobě je uzavřeným kolem, ale jakmile žádá účastenství jiných lidí ve vzrušení, stává se společenským činitelem. Tomu osudu podléhá i ta produkce literární, která se nechce poutati žádnými svazky národními, společenskými, vychovatelskými, ani zásadami mluvnice a logiky, na př. verše futuristického a bolševického básníka polského Bruna Jasieńského (»Nuž w bżuchu«, »Pieśń o głodźe«). Stává se pokrmem továrního dělnictva a působí i na školu. Žeromski ukazuje, jak se na vyšších třídách středních škol žáci nechtí říditi pravidly mluvnickými, pokládajíce je v duchu doby za přežitky a pouta. Tím často útvary čistě literární mívají dalokosáhlé účinky. Żeromski odmítá podezření, že by chtěl sáhnouti na svobodu hnutí, usilování a skutků polských futuristů. Nic takového! Skutečné umění podle něho »je věčným novotařením, funkcí pokroku nikdy neustávajícího, neboť upřímný přítel umění a vyznavač pokroku nemůže býti protivníkem nejpodivnějšího novotaření«. Jde tu o něco jiného, o rozhodnutí totiž, zda v pronikající novotě tkví skutečně zřetelný pokrok, nobilitas ducha, odvrat od věcí starých, zjalovělých, poznaných, k světu úplně neznámému, novému, naplněnému sférou velkolepých zjevů, či zda máme před sebou pokrok nižšího, druhého řádu s obvyklým starým snobismem sine nobilitate. Rozbíraje vlašský futurismus a jeho znaky vnější i vnitřní, Żeromski vidí, že jím nastoupilo do popředí pohrdání smyslem a kult myšlenkového nepořádku. Odhozena dosavadní vypěstovaná skladba, změněn pravopis, z úsilí po onomatopoiích zhuštěna metafora, zreformována velikost a barva sazby, z veršů sestaveny geo[114]metrické obrazce, zrušeny problémy psychologické. Ruský futurismus atakoval Puškina. »Jest podniknut útok, zjevně, na mluvnická pravidla, na pravopis, na písemné znaky, na zákony prosodické, na samý význam slov, — prostě — na rozum — a konečně i na samou poesii.« Żeromski se staví proti básníkům ruské revoluce a proti Rusku a jeho vlivu na svět, jak jej hlásal Dostojevskij. Z Ruska vidí přicházeti do Polska i futurismus, imaginismus, i pokusy kopírovati ruský vzor v radikální opravě pravopisu. Zamítá směr Jasieńského, který tiskne své věci pravopisně a jazykově jinak než všichni ostatní a jen ze snobismu páše těžký hřích na národní kultuře polské. »Kdyby jeho dílo bylo jen vnitřním monologem, projevem snění duše, vtěleným ve výrazy, bylo by tvůrci přece zcela jedno, jak vyjádřiti graficky ten skrytý pochod, a nejsnazší bylo by mu vyjádřiti jej způsobem nejprostším, jemuž ruka navykla. Kdyby jeho dílo bylo vědomým nebo nevědomým proroctvím, že by mělo býti obecně čteno, buditi ohlas, býti skutečně »novinou« čistého a smělého ducha, — i tento druhý podnět tvoření měl by přiměti básníka k tomu, aby si vybral pro rozšíření svého díla formu co nejdostupnější širokému kruhu čtenářů neboli ustálený způsob vyjadřování myšlenek. Básník jest obětí třetí pohnutky: umiňuje si zablýsknouti se v světě literárním, způsobiti protesty a odpor, udeřiti na jistý okruh lidí a pobouřiti je, píše i své jméno nevhodným způsobem, umiňuje si přinésti na náš literární trh oslňující módu.« Z toho skládá, slepuje podivné výrazy, výmýšlí si zvláštnosti pravopisné (dňi, džiwne m. dni, dziwne, hodnikami m. chodnikami a j.). Takové usilování je nepopiratelná škoda jazyka polského, podobajíc se snaze malíře, který by místo hledání a nalezení vlastní kombinace barevné, nových druhů světla a stínu zpřelámal své štětce a tuby barev, zamíchal vše v jednu masu a obraz svůj maloval palcem. Psáti żeka místo rzeka, prużno. m. próżno se zdá prostá oprava, je to však psaní vědomě namířené na vzdory všem ostatním, snaha člověka, který dělá ze sebe děcko nebo analfabetu a snaží se literaturu dostati do stavu, v kterém byla mezi XIV. a XV. stoletím, kdy se pravopis ustaloval, a tím předělati pětsetletou polskou národní práci o ovládání mateřského jazyka písmem. Futuristický poeta, píšící foneticky »maszynistuf« (m. maszynistów), stojí na téže výši jako písař XV. stol., nevědoucí si rady s fonetickou stránkou řeči, ale na rozdíl od něho užívá sám jazyka velkoměstského, povšechného, novinářského. Z podivínství komolí pravopis i jazyk, podvrací hlavní základnu národní civilisace, mluvnici, která musí býti jedna pro všechny, ježto na ní stojí osvěta, lidové čtenářstvo, postup ubohých mas, pohrouže[115]ných v analfabetskou tmu, k světlu. Základy správného psaní musí býti pevné, nezlomné, jako kolejnice na dráze. Nemohou býti podvraceny a ničeny, pokud má existovati pokrok. Żeromski zasvěcuje nás i do boje, který se vede o uvedené věci v Polsku, kde padají prudké vzájemné odsudky (»cudaczność niedouczomych kretynów, kultura nauczycieli ludowych, pewność siebie i ordynarność dorožkarska«). Konstatuje dva pokusy o reformu polského pravopisu v poslední době: slovanský historik W. Bogusławski se pokusil přiblížiti polský pravopis českému (byl to podle Żeromského politický pokus o pět století zpožděný, kdysi už Parkoszowić z obavy před husitstvím couvl před pokusem zavésti český pravopis do polštiny, nastala by buď míchanice, anebo by bylo třeba znovu přetisknouti celé polské písemnictví), dále znamenitý polský pracovník v osvětě lidové Kazimir Promyk (vlastně Konrad Prószyński) usiloval zjednodušiti pravopis (psáti cz, rz jedním znakem), ale jejich snahy neměly výsledků. Mimo to pravopis francouzský a anglický jsou daleko obtížnější než polský. Reforma by musila býti podniknuta po zralé úvaze, aby nenastala potřeba přetiskovati v novém šatě grafickém vše, co bylo dosud vytištěno. Neboť kdyby měl býti čtenář malé vyspělosti vyloučen ze všeho, co bylo dříve vytištěno starším způsobem, páchala by se na něm křivda nesmírná.
Żeromski ukazuje dále, jak se v Polsku šíří i revoluční snobismus, chtící napodobiti bolševická krveprolití a katanství, zjišťuje i snobismus nářkový, sám však je optimista, vidí, že se budoucí Polsko promění v průmyslovou Belgii a že se rozřeší zdárně těžké otázky sociální. Nebezpečí hrozí stále, »tlustá Berta« z hranic snadno může zasáhnouti Varšavu, proto volá varovně: »Patrz w Szczytno!« Vytýká současné tvorbě, že se nezajímá o tyto otázky, zejména ho bolí netečnost k polskému Slezsku. Po válce se Polska stala nemódní v poesii. V cizině, Francii i Rusku, nejnovější proudy umělecké těsně souvisí s politickým životem, kdežto v Polsku vidí autor jen cizí ohryzky, bezbarvé, nečitelné odvary. Žeromski touží po novém, vskutku národním umění: »Kdo totiž může věděti, zda, zadívá-li se umělec vášnivě a nadšeně do dějin a života osvobozené země, do života lidu, jeho zvyků tak rozmanitých na těch širých lánech, nevysvitne v jeho duši nový druh, způsob neznámý ještě v světě a snad na konec i naše vlastní polské umění, nepřinesené ze zahraničí, nečerpané z tvoření jiných národů.«
Epigonství Żeromski prohlašuje za znak nižší kultury. Děcko je mu úplným epigonem, napodobitelem. V slovanských jazycích vidí jasně vyjádřen pojem pro původní nevolnictví a dětinství [116](chłop-chłopiec, rab-rebionok). Ukazuje na prvotní umění a jeho smysl užitkový, který vidí i v prvotní poesii, kde proniká materiální radost, pocity egoisticko-fysické i témata výsměšná. Vytýká, že forma prvotních písní má větší význam než jejich obsah. Slova současně s obsahem jsou mu toliko dodatkem, jaksi pretextem k vyzpívání melodie. U primitivních písní jakožto rys nejcharakterističtější vidí opakování slabik, nemajících významu. Na každém pastvistku polském shledává toho potvrzení, když pastuška vyzpěvuje celé světy své duše, ovíjeje melodií slova neexistující: »Oj,-da moja-da, dyna, oj, da-da-da, da-da-da!…« Nemocné děcko si samo zpívá písničky, vkládajíc do melodie vlastní slova, kterým nikdo z dorostlých nerozumí. Opakuje si zvuk po zvuku k své radosti a svému obveselení. Nejvýznačnější rys prvotní poesie Žeromski vidí v harmonii napodobivé neboli podvědomé onomatopoii, pozdějším prvkem je mu rytmus a rým písní. Odtud šlo umění svými cestami, ale odtud harmonie napodobivá proniká v nejznamenitějších dílech básnických. Moderní umění se chce vraceti k primitivismu, tvořiti tak jako děcko a prvotní člověk, nalézti si vlastní výraz a formu. Ale tato snaha slouží jen mase filutů a snobů svou novostí a blýskáním se novými výmysly. Je vůbec módou obraceti se nyní k divochům, černochům a jejich umění. Ale polští chlopi se svým životem a mluvou jsou Żeromskému světem daleko primitivnějším, a přece daleko přístupnějším. Práce Teofila Lenartowicze, který pronikl do duše obyvatelů mazovské roviny a Mazurska, pokládá za arcidíla, patřící k největším pracím v dějinách umění. I u něho se najde svého druhu »dadaismus«, jak vystihl přesně prostotu, primitivnost lidu a jeho mluvu. Stejně »Historya jednego podwórza« Zygmunta Bartkiewicze, látkou úplně původní, psaná stylem a jazykem jedinečným, nemajícím ani vzorů ani předchůdců, přešla bez pozornosti; podobné nevšímavosti se dožil i Jaroslav Iwaszkiewicz a Vladimír Koneczny.
Největší snobismus se projevuje v divadle, kde se mění přímo v divadelní »tabu«, podávající odvar západní módy. Jedním z kanonů tohoto snobismu je, uváděti na jeviště, vypravovati vše, každou zvláštnost, původně ani pro jeviště nenapsanou. I tu žije nepřebrané bohatství látky i formy mezi prostým lidem; bajka kašubská je Żeromskému celým dramatem.
Uvažuje podrobně o literatuře polské a jejím jazyku, Żeromski konstatuje, že nevyrostla ze života lidu vesnického a dělnického a že není zrcadlem tohoto svojského života, nenalezši pro sebe formy jinde neznámé, nýbrž jest literaturou vrstev vrchních, šlechtické a měšťanské. Zabývá-li se lidem, zabývá se jím jako [117]pláštíkem, jako tématem poněkud exotickým. Pro nesmírnou masu polského lidu venkovského je dnes většinou bez významu. Spisovná polština je jazyk šlechty a měšťanstva, je jazyk velkoměstský, malý, chudý proti bohaté mluvě lidové; lid v svém množství mluví jinak, než píše jeho literatura. Zjev ten je sice obvyklý i jinde, ale u Poláků při 50% jejich analfabetů má zvláštní význam. Żeromski se táže, zda si sami spisovatelé polští vydávají počet z toho, jakým píší jazykem. »Píší prostě polsky, — vrhají své knihy na jakýsi dav mluvící polsky a na tom mají dosti.« Ohromná většina národa se musí učiti výslovnosti jazyka psaného i tištěného a učíc se mrzačí svou vlastní výslovnost. A přece nelze pokládati mluvu venkovanů za chybnou a literární mluvu za správnou, toliko je ona zanedbaná a tato privilegovaná. Kdyby stolice Polska byla vznikla v pravěku ve Varšavě nebo Plocku, dnes by Poláci psali »správně« místo śnieg »śmnieg«, místo piwo »psiwo« a pod. Jen z nepochopení bylo vyčítáno svého času Dygasińskému, že jeho jazyk je zanedbaný; ale vpravdě měl v sluchu jedno z nejčistších nářečí jižně od hor świętokrzyských, přiblížil svůj jazyk k mluvě lidové a stal se srozumitelným všem, od nejvyšších k nejnižším. V podstatě jde o to, učiniti literární jazyk polský, historický, panský, velkoměstský, jazykem vyrůstajícím ze všech polských nářečí, učiniti jej mluvou všech Poláků, ježto dosud je jen zušlechtěným jedním nářečím nemazurujícím, velkopolským.
Opíraje se o práce prof. Al. Brücknera (»Dzieje języka«) a Jana Lośe (»Początki piśmiennictva polskiego«), Żeromski ukazuje, jak se vlivem němčiny od X. století a potom vlivem slovanského západu, češtiny, měnila polština spisovná, takže z ní vymizely některé výrazy obecně slovanské (wrzemię, czędo, junosza, czyn = broň, rucho, ruszyca, szyp, wełna = fala, trzem = ostium, rus. terem, maď. terem, slov. triem aj.). Některé z těchto výrazů dosud žijí v lidové mluvě, zachovaly se v ní přes věky. Otázka je, jaký byl původně tento lidový, jadrný jazyk. Obtíž je v tom, že nemáme dost pramenů, a hlavně v tom, že nemáme pozkoumána ani dosud podrobně nářečí. Neznáme jazyka, kterým mluvil svatý Všerad (Swerad, Świrad, Zoërardus), původem Polák, který ze své poustevny na hoře Zobor u Nitry došel až k dnešnímu Opatovu (zemřel r. 1020), ani jazyka moravských kněží, učedníků Metodějových, kteří šířili křesťanství v Polsku. Z druhé polovice XIII. stol. je zachován zlomek kázání z kláštera Svatého Kříže, jehož jazyk je čistá polština z doby, kdy se do městské mluvy již nahrnulo množství technických výrazů německých (komin, lufty, strych, ganek, dach, szwele, mur, banty atd.). Ale [118]jistě už tehdy stavitelstvo polské mělo své vlastní názvy polsko-slovanské (przycieś nebo podwalina, piwnica, dół, sklep, schody, płazy, podłoga, węgły, próg, sień, trzem, świetlica, pokój, piec, ognisko, powała atd.).
V XIII. století se vedle vlivu němčiny, z které přešlo do polštiny na 6000 výrazů v mluvě řemesel a průmyslu, objevuje vliv český. Češi o století v literatuře a kultuře pokročilejší vnutili se Polsku jako učitelé, hlavně slovní elegance. Na přechodu dvou věků pomáhá si polština češtinou zvláště v církevních věcech, v překladech Písma svatého, v nábožných písních a kancionálech. Žaltář Floryański z počátku stol. XIV., bible královny Žofie byly přeloženy z češtiny, nikoli z latiny. Překladatelé katechismů a postil luterských užívají názvosloví a formulek českých. Překladatel Písma Małecki (Żeromski tu cituje práci Ignáce Chrzamowského »Wšród zagadnień, książek i ludzi«, 1923) hovoří r. 1551 o vlivu češtiny: Polák se nemůže obejíti bez češtiny. Nikdo nedovede přeložiti do polštiny věrně a důkladně Písmo svaté bez pomoci češtiny. Polština je tak pokažená, že jí nikdo nedovede dobře a náležitě vládnouti, kdo nezná češtiny. Je mnoho výrazů, kterých nedovede ani jeden Polák přeložiti, nezná-li češtiny (pius, impius, beatus, benedictus, gloria, laus, laudamus, benedicamus, adoramus, glorificamus); odtud ony čechismy ponieważ, uprzemie, zrzetelnie aj. v staré polštině. V rozsahu dvou století čeština proniká do nábožných písní polských, Písma svatého a v celém církevním názvosloví jako výraz vyšší kultury. V světských spisech je méně viděti její vliv, ale i Mikuláš Rej užívá českých výrazů (honiec, bohaty, zhoła, hardy, pohaniec, hańba, hnet, prażen místo próżen, upełny místo zupelny a j.). Jazyk český, podle Lukáše Górnického »szczebietliwy« (štěbotavý), byl jazykem dvora polského, mluvou panskou, lahodnou, milostnou, měl úlohu, jakou má dnes v ústech aristokracie franština nebo angličtina. Do polštiny vniká na 2000 českých slov. V XVI. století se rozšiřuje propast mezi jazykem lidí literárních a lidí nevzdělaných, mezi mluvou spisovnou a mluvou lidovou, mezi jazykem šlechty a lidu. Odtud naříká Rej, že Poláci tak zničili vlastní jazyk, že by mu časem sami nerozuměli. Přišla s humanismem vláda latiny a do polštiny pronikalo množství výrazů školních, církevních, úředních (kałamarz, atrament, temperować, bibuła, okulary, parafia, despekt, suplika, rewerencya, akomodować się, respons, fondus, zdefecieć, medykować, v skladbě akusativ s infinitivem). Za krále Štěpána se k tomu připojil nový, kontušový kroj šlechty a výrazy maďarské (czaprak, orszak, puhar, antałek, ferezya, delia, forga, hajduk a j.). A tak do dějů polského jazyka [119]zasáhla nejprve česká dogmatická terminologie, potom ohromné množství městského a technického názvosloví německého, pak literární móda písní a kancionálů podle češtiny, ovládla půdu latina, vlivy vlašské opanovaly polské paláce a salony a zasáhly silně i vlivy východní. Propast mezi mluvou šlechtickou, literární, a lidovou se rozšiřovala po rozdělení Polska a po povstání r. 1863, kdy byla polština vyhnána ze škol, úřadů i z kostela jako »jazyk kuchařek«. Zůstaly však tři základní práce, tři velké stupně k poznání polštiny, látky a spisovatelské tvořivosti: slovník a sbírka přísloví Řehoře Knapského, mluvnice O. Kopczyńského a Slovník jazyka polského od Samuela Bohumila Lindeho.
V Polsku osvobozeném si Żeromski žádá návratu k původní slovanské čistotě polštiny, znící v »Bogurodzici«, touže po očistě od cizích výrazů na základě práce polonistů, odkrývajících dávnou polskou mluvu. Nejde mu o to, aby se tyto výrazy, neznámé i Lindemu, vtělily rychle a napořád do běžné mluvy, ale o to, aby byly v zásobě jazyka a aby se jich užívalo v dílech naukových a literárních jako synonym, tedy na vyplnění leckterého nedostatku v názvech a pojmech, zvláště pak náhradou za výrazy později do jazyka vniklé, hlavně německé. Nejde mu o to, vymycovati z jazyka jakýkoli výraz německý, který do něho vrostl a vžil se do řeči jako její zřejmý znak, který zdomácněl, který má své místo v dějinách jazyka. Ale užije-li kdo místo výrazu kielnia (die Kelle) starého názvu korzkiew, místo dyszel (die Deichsel, dolnoněm. die Diessel) oje, místo výrazu sala (der Saal) starého slova samborza, postaví-li vedle výrazů bać się, lękać się jako nejvyšší stupeň zrasnąć się, není tyto novoty pokládati za prohřešení, neologismy. Slovník staré polštiny, přichystaný do tisku prof. Lośem, přinese veliké obohacení v tomto směru pro polskou literaturu.
Po osvobození Polska stojí tu ovšem literatuře k disposici poklad stokráte hojnější, nářečí v hranicích státu. Nyní již není třeba jazykozpytci a sběrateli, aby pokradmu jen pracoval a skrýval se pod pseudonymem, jak musil činiti Hieronym Lopaciński. Uvnitř země je možno sbírati už slova za bílého dne jako žito na poli. Existuje již zástup pracovníků, kteří odedávna shromažďovali slovní bohatství lidové mluvy polské (jména jejich Żeromski vypočítává na půl straně). Některým krajům byla věnována speciální pozornost, hlavně Kašubům; jejich slovník vydal už r. 1893—4 Štěpán Ramułt, mimo to o kašubštině badali Al. Berk, dr. Lorentz, Baudouin de Courtenay, Karłowicz, prof. Nitsch. Neobyčejné zásluhy si získal Jan Karłowicz netoliko svým slovníkem (Słownik gwar polskich), ale i tím, že si dovedl nalézti a povzbuditi četné spolupracovníky, kteří na jeho inicia[120]tivu a pod jeho vedením počali hromaditi materiál a spisovati místní slovníky. Byl tehdy ruch, proud, usilující o studium lidu a shromažďující mluvu lidovou. Vycházela speciální díla (»Wisła«, »Prace filologiczne«), v nichž se seskupili četní badatelé k uvedené práci. Dnes, konstatuje Żeromski, není v Polsku žádného takového proudu, mezi inteligencí vládne rozhodná nenávist k sedláku jako k »chámu« a nejznámější publicisté zahrnují lid jedem pohrdání a urážky. Jen odborníci věnují svou práci lidu, hlavně neúnavný prof. Kaz. Nitsch, geograf výrazů. Inteligence polská ani krásná literatura se nezajímá o tyto věci. Proto bez ohlasu přešel článek prof. Nitsche (VIII. sv. »Rocznika Slawistycznego«, 1918), zabývající se geografií polských výrazů; v něm zhustil uvedený badatel výsledky svého zkoumání, která mu umožnila nakresliti několik map Polska a naznačiti v nich hranice rozmanitých názvů i území, kde se vyskýtají jejich synonyma. Za základ vzal 11 názvů živočichů, staveb i nářadí, na př. kogut (kokot, kohot, kogut, piejak, kur, kurak), nakreslil hranice i terén každého z těchto názvů i s jeho synonymy, ukázal obraz jejich rozšíření, odkud vyšly a kam se dostaly, podal v grafické tabulce materiál k objasnění kultury rodinné a cizího vlivu na teritoriu Polska. Sám nemohl vykonati tohoto díla, pomáhali mu za války zajatci, korespondence a hlavně dotazník, na který mu nejprve odpověděla inteligence poznaňská. Żeromski proto vybízí důtklivě každého, kdo se stýká s lidem, ať je to kněz, varhaník, lékař, lékárník, geometr, stavitel, nebo obchodník, úředník, aby každý autentický výraz lidový, který uslyší, zapsal na poštovní lístek a zaslal jej s přesným udáním místa, kde výraz slyšel, i bydliště toho, od koho jej uslyšel, na adresu královské Akademie.[1]
Żeromski vytýká nutnost tohoto hromadného sbírání lidové mluvy. Před válkou byla polština utlačována hlavně na hranicích, uprostřed Polska vliv ruský i německý byl nepatrný, bídný stav školství v ruském záboru konservoval existenci selského způsobu mluvy. Naproti tomu osvobození Polska přineslo v tom směru zásadní »nebezpečí«: školy nižší i vyšší, mluvu národní na soudech, v úřadech, ve vojsku a na veřejných shromážděních. Po provedení pozemkové reformy, prorokuje Żeromski, vznikne nový typ rolníka, podobný typu velkopolských »gburů«, jeho synové zaplní školy, úřady, kulturní a osvětová střediska a pronikavě změní i dosavadní způsob mluvy. Za řeč svého selského domova bude se toto nové pokolení styděti a bude si vytvářeti nový velkoměstský, panský způsob mluvy. Podobným způsobem, ukazuje Żeromski, vyhynula před očima jednoho pokolení kašubština v kul[121]turním objetí němčiny, přecházejíc do stavu polomluvy, míšeniny kašubsko-německé. Kašub se stydí za svou řeč před Polákem, který se jí vysmívá jako pokažené polštině, raději mluví správně po německu, ježto ho nikdo při tom nepokládá za typ nižší kategorie. Nyní ještě na zbytek kašubštiny působí velkoměstský jazyk polský ve školách a způsobí jeho zánik. Je to sice proces nevyhnutelný, ale tím usilovněji a rychleji též musí pokračovati záznamy pokladu slovního.
Jiným důvodem pro rychlý soupis lidové mluvy je tvoření speciálních slovníků. Z touhy vybaviti jazyk z terminologie německé byly usilovně spisovány slovníky, hlavně technické. Převážně se však skládají z novotvarů, a to i tehdy, když se v mluvě lidové od věků zachovaly domácí staré názvy stavitelské, tesařské, truhlářské. Logicky by se mělo postupovati tak, že by slovnikář měl před očima všechny lidové výrazy a jejich synonyma pro daný předmět a z nich by vybíral nejvhodnější. Jinak se novotvary ujmou a rozšíří ve školách a staré výrazy zahynou. Při sbírání názvů mohou hned pomoci skauti, cestující studenti a sbírati slova, jako sbírají květy nebo motýle. Možno sbírati na př. jen názvy vozu a jeho částí, názvy rolnického nářadí, zapisovati každý zvláštní výraz, lišící se od normálního výrazu, daného určitým popisem nebo dotazníkem.
Při této příležitosti Żeromski ukazuje, jak skrze literaturu za poslední doby zdomácněly i v obecné polštině slovenské výrazy, které přinesli básníci polští Seweryn Goszczyński a Wincenty Pol z Tater. Jejich práce jsou psány ještě dolním rovinným jazykem krakovským, zejména Goszczyński v podstatě ani »neviděl« ani »neslyšel« goralů, dívaje se na ně a poslouchaje jejich mluvu, jeho postavy goralské jsou vysněné, třebaže užívá jejich výrazů smerek, juhas, juhaska, guňka, żętyca (žinčice), koszary, baca, gęśle, gazda. Později byl z přílišného entusiasmu jazyk »podhalański« pokládán za typ prapolský, za vzor čistého jazyka staropolského, překládán jím i sv. František z Assisi, Kaz. Przerwa-Tetmajer v něm napsal svoje arcidílo »Na skalnem Podhalu« (výraz »hala« má Żeromski za slovenský), tatranským nářečím překládán i Tolstoj. To vše byly sice extrémy, ale celek, obecná polština osvojila si tím četné nové výrazy, které zobecněly (pazdur, płazy, rysie, skrzyżal, żabica, krzesanica, upłaz, kierpce, wirch, kierdel, baca, juhas, stejně i rumunské cucha, watra, maďarské siklawa a j.). Rozmanitost názvů má příčinu v tom, že Tatry byly stálým sídlem pastýřů slovenských, rumunských, maďarských i německých průmyslových pracovníků; odtud se vytvořila mluva goralů.
[122]Naproti tomu pokládá Žeromski za kraj čistě polský, nedotčený cizími vlivy, území hor a lesů šwiętokrzyskich (Opatów, Przedbórz, Iłża, Stopnica), který má už slavnou jazykovou minulost. Pokouší se to dokázati názvy hor, osad, jmény osobními, historií kraje, krojem, jazykem, lišícím se od krakovské a sandoměřské mluvy. Żeromski se zápalem rodáka uvádí bohatý slovník tohoto nářečí, za jehož zvláštnost pokládá nesmírné množství výrazů pro šumy, šelesty, praskot, vřesk, ryk, výrazů vzniklých onomatopoicky, upozorňuje na starobylé pověry a jejich názvosloví (wróż, guślarz, znachor = noscibilis, nobilis). Žeromski znovu a znovu uvádí, kolik bohatství lidového života a jazyka je neprozkoumáno, jak Karłowiczův slovník je jenom indexem k mluvě lidové. »Jesteśmy tedy w przededniu poznania samych siebie«. Nechce očišťovati polštinu spisovnou vylučováním cizích slov napořád, ale doufá, že se obnoví staré výrazy polské, kde byly vytlačeny zbytečně, na př. samborza místo sala, trzem místo gabinet (trzem pełnomocników místo gabinet ministrów). Proti chvastu futuristickému ukazuje, jak každé slovo má své děje tajemné, časem zatemněné (przysięga, přísaha = sahání, přisahání rukou do ohně nebo na prut rozžhaveného železa, později na kříž Kristův, k dosvědčení pravdy). Připomíná poměr malé části městského obyvatelstva a spisovatelstva k ohromnému množství vesnického lidu a pokládá za nezdravé psáti jen pro nevelkou část čtenářů městských a šlechtických, když většina národa tone v analfabetství, v duševní tmě, vyhledávati nezvyklá, nebývalá témata, podivínské efekty pro snobismus, který chce imponovat. Pravou poesii vidí tryskat z olbřímí práce, z jasnosti mysli, z přísných zásad vědeckých a nejvíce z hlavní zásady vědy: nových objevů a pokroku. Blahoslaví proto pokrok neustálý, neústupný, důkladný, vědomý svého rozvoje, který má vlastnost a linii světla, řítícího se vpřed, nekonečného, pokrok, posvěcený prací vespolnou, povznášením k dobrému, obětavý a bohatýrský, nobilitas nejvyšší míry.
Kniha Żeromského jistě narazí leckterým svým stanoviskem na odpor, ale její význam pro nás a pro směr, který si vytkla »Naše řeč«, je nepopiratelný. Nacházíme v ní tolik překvapujících paralel s našimi poměry a potřebami, hlavně hledíc k pěstování mateřského jazyka a k poznávání jeho bohatství, zejména na Slovensku, že bychom si jen přáli, aby i u nás věnoval některý z nejpřednějších našich spisovatelů těmto otázkám knihu, napsanou s takovým porozuměním pro vědecký výzkum naší mateřštiny a prodchnutou takovou horoucí, ohnivou láskou k čistotě a obnově spisovného jazyka.
Naše řeč, volume 7 (1923), issue 4, pp. 112-122
Previous Jindřich Š. Baar: Končiti, skončiti, dokončiti — Klenčí
Next Z našich časopisů
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1