Počínati, začínati, končiti

Josef Zubatý

[Articles]

(pdf)

-

K starým brusičským článkům víry patří učení, že slovesa počínati, začínati, končiti mají míti tvar zvratný, kde mají význam »trpný«, t. j. kde je řeč ne o nějakém činiteli (obyčejně o člověku), jehož činností se něco počíná anebo přestává díti, nýbrž přímo o tom, co se počíná nebo přestává díti, co počíná nebo přestává trvati ap.[1] Podle toho se má říkati na př. že vojevůdce začal (počal) nebo ukončil bitvu, ale že bitva se začíná, se počíná, se končí, že někdo začíná nebo končí půst, t. j. začíná nebo přestává se postiti, ale že půst se začíná, se končí apod. Starším a pilnějším čtenářům »Naší řeči« nemusíme říkati, že se vlastně hlásíme také k vyznavačům tohoto učení, že jsme často vyčítali novinářům i spisovatelům chyby, kterých se proti němu dopouštějí. Věděli jsme, proč to děláme: není starých dokladů, kterými by bylo lze brániti způsob v brusech zapovídaný. Ale schází nám náš obvyklý druhý základ jazykové správnosti, svědectví dnešního živého jazyka lidového; proto jsme se na př. 5, 254 o nutnosti zvratných tvarů v takových větách již vyjádřili dosti opatrně. Říká se dnes vůbec někde, že se půst začíná popeleční [98]středou? V Prodané nevěstě, jejímž libretem Sabina lépe než všemi ostatními spisy dohromady ukázal, jak dovedl jazykově cítiti po česku, zpívají v 1. jedn. »muzika začíná«; říká se někde muzika se začíná? Řekne dnes někdo už se to začíná, jak se správně má říkati, mluví-li na př. o počátku nějaké hádky, která podle jeho mínění musila nastati? Řekne prostý venkovan, že u toho a toho místa se začínají jeho pozemky? A nepocítil ještě nikdo z našich čtenářů vnitřního odporu, když se snažil tak napsati? To vše jsou věci, které upřímnému příteli svého jazyka na konec ukládají, aby uvažoval, je-li opravdu naprosto nesprávno psáti, jak jsme zvyklí mluviti, je-li opravdu naprosto nutno dbáti příkazu brusů.

V starší češtině se opravdu říkalo, jak žádají brusy; neznáme dokladu, který by jejich příkazu odporoval. Čteme v slovnících na př. takovéto věty z doby staré: tvé peklo se zde počne; počíná se druhý díl; to slovo (kněz) počíná se od k; začal se mor; tak se začala nová válka s Turkem; všecko mládeže cvičení od pobožnosti se začínati má; jest čas, aby se začal soud; poušť, která se začíná od Jericha; atd. Ale v staré době se říkalo a psalo mnoho, co se později změnilo, a nesmí se ani nelze jazyku brániti, aby se neměnil. Rozdíl sám mezi jazykem starým a novým není ještě důkazem, že chybné je, co je pozdější; musilo by se ještě ukázati, že jazyková změna nenastala způsobem srovnávajícím se s přirozeným vývojem jazykovým, nýbrž nějakým vlivem rušivým, přirozený vývoj svádějícím na cestu nepravou. A hledati odpověď na tyto otázky jest úkolem tohoto výkladu.

1. Počíti, začíti (započíti)

Mezi těmito slovy (i s jejich odvozeninami) není skoro žádného rozdílu významového; je skoro jen ten rozdíl, že v staré době s významem nejobyčejnějším čteme obyčejně sloveso počíti, počínati, kdežto živá, lidová mluva dnešní, aspoň středočeská, užívá skoro jen tvaru začíti, začínati. Tvary počíti, počínati, počátek žijí dnes vedle tvarů s předložkou za- v mluvě spisovné, mimo vlastní písemnictví na př. ve škole, v kostele, v úřadech ap.; podrobněji vyložiti, jak byly tvary s po- vystřídány tvary se za-, zatím ještě nedovedeme. Asi od pol. 16. st. se objevují dosti ojediněle také tvary započíti, započínati, které uchu nelibujícímu si v slovesech neobvyklých znějí dosti nepřirozeně (»započátek« snad ještě nikdo nenapsal ani neřekl, »započátečný« u Kotta z Franty Šumavského je plod mrtvě narozený); snad je to výsledek křížení obojích tvarů základních z doby, kdy se složeniny [99]se za- začínaly šířiti na újmu složenin s po-. V následujícím výkladu budeme psáti doklady z písemnictví ovšem podle znění původního, v dokladech vymyšlených budeme užívati tvarů se za- proto, že znějí nám a jistě i většině našich čtenářů nejživotněji.

Sloveso začíti, počíti, nemá zvratného zájmena, je-li podmět věty také činným původcem výkonu nebo stavu, o jehož začátku je řeč. Někdo začíná na př. spor, začíná mluviti, postonávati, bouře začíná zuřiti, oheň hřáti. Je-li výkon nebo stav vyjádřen podstatným jménem, klade se ve 4. pádu: počna cestu tuto (k Bohu), dokonaj ji Štít., (sestry) počely hned křik a půtky Ctib., nejnižší slunce počíná zimu, nejvyšší počíná léto Kom., cožkoli začneš, budeť se dařiti Kral. Job. 22, 28, Mataniáš … začínal chvály a modlitbu Neh. (Ezdr. 2) 11, 17. Je-li výkon nebo stav vyjádřen slovesem v neurčitém způsobu, má toto sloveso stejné vazby, jako kdyby stálo samo, bez slovesa začíti, počíti: začali stavěti most, začal se matky báti, začal házeti míčem atd.; v době starší zde místo 4. p. býval i 2. p. (na př. »počal vzdělávati a obnovovati města« 1. Mach. 10, 10 Kral. proti znění »počal obnovovati a stavěti město« v bibli Benátské a Veleslavínově), ale jazyk nový se možnosti 2. p., již Gebauer vykládá vlivem vazby u slovesa jieti sě, jmouti sě (v. 2, 242), úplně vzdal, jako se jí vzdal u slovesa jmouti se samého.

Kde se pojí tato slovesa s infinitivem, mohou míti zvratné zájmeno jen ve větě vyjadřující »trpným« způsobem počátek něčeho beze zření k tomu, kdo je toho původcem. Říkáme »začalo se hned ráno, už se začíná« ap.; podobně se říká také s neurč. způsobem »začíná se stavěti, začalo se stříleti«. Ale zde může již býti pochybnost, patří-li zvratné zájmeno k slovesu řídícímu, či k infinitivu na něm závislému, či k oběma zároveň (podle mého mínění ovšem patří k slovesu): vždyť na př. věta »začalo se stříleti« vyjadřuje vlastně jediný děj, třebas je mluvnicky rozložen ve dvě slovesa, a užijeme-li v takových větách místo slovesa prostého v neurč. způsobu přechodného slovesa s předmětem, tento předmět se stává mluvnickým podmětem celé věty: »začaly se hrát karty, začínají se stavěti nové domy«. Slovesa počíti, začíti se v takových větách objevují se zájmenem zvratným právě tak jako sloveso přestati, u kterého je tvar zvratný jinak nemožný: »přestalo se, přestalo se chodit do hospody, když se přestaly hrát karty, začalo se zpívat«.

Jinak jsou tato slovesa ve spojeních s neurč. způs. vždy bez zvratného zájmena, ať jde o děj činný či o jakýkoli nečinný stav. Říkáme »začali zpívat, hrát v karty« ap. stejně jako »začal [100]postonávat, dům začal hořet«; a tak říkáme i s infinitivy sloves bezpodmětných, na př. »začalo pršet, mrznout, začalo mě píchat na prsou, začalo mě mrzet, že…« atd. A objeví-li se v takovýchto spojeních zájmeno se, je to jen při infinitivech sloves zvratných a zájmeno patří k infinitivu, ne k slovesu řídícímu; tak na př. »začínám se hněvat, třešně se začínají zapalovat, začíná se blýskat (ale »začíná hřmít«), začíná se mi stýskat« atd. A zde jsme asi u jednoho z pramenů, kde se přirozeným vývojem jazykovým začaly objevovati novotvary bez zvratného zájmena, které v češtině živé dnes snad všude ovládly. Říkalo se původně na př. začalo (nebo v starší době spíše počalo) pršeti, mrznouti, začali hráti atd., vedle toho však s významem týmže začal se déšť, začaly se mrazy, začala se hra (muzika) atd.; není docela přirozeným výsledkem snahy po vyrovnání mluvnických rozdílů, neodolatelně působící ve všech jazycích, že se u nás začalo říkati začal déšť, začaly mrazy, začala hra?

Jiný pramen takového přirozeného vývoje byl poměr mezi slovesy začíti (počíti) a přestati, jež jsou jedno druhému významovými protějšky. O začátku nějakého děje nebo stavu vyjádřeného podst. jménem se říkalo, že se začíná (se počíná), o jeho konci, že přestává: déšť se začal — přestal, začaly se mrazy — přestaly, rvačka se začala — přestala atd.; kdo ví, jak na se působívají v jazyce slova patřící k témuž představovému kruhu, snadně pochopí, že nezvratné sloveso přestati mohlo tvar zvratného slovesa začíti se změniti svým vlivem také v tvar nezvratný a že na př. m. původního začaly se mrazy mohlo vzniknouti začaly mrazy.

I jiná věc v tom všem mohla působiti. T. zv. slohové figury (tropy, vidy), t. nahrazování vlastního pojmu pojmem jiným, vlastnímu pojmu podobným anebo s ním nějak souvisícím, nejsou svým původem výtvorem uměleckým, nýbrž mají základy v myšlení lidském vůbec a tyto základy se obrážejí v dějinách jazykových stále, ať jde o změny významu slova, ať o význam mluvnických tvarů a jiných prostředků skladebných. Mluvíme o jádru řeči (a pak o jadrné řeči) a míníme tím, co je v řeči asi tím, čím je skutečné jádro v plodu. Říkáme, že máme rádi Smetanu, a myslíme tím, že máme rádi jeho hudbu, jeho skladby, nemyslíme tím osobu mistrovu. »Válka« zničila severní Francii: nebyla to válka, ale lidé, kteří ji vedli způsobem tek bezohledným. »Evangelium« vypravuje příběhy a činy Spasitelovy: nevypravuje evangelium, nýbrž evangelista. Sv. Matouš počíná své evangelium rodokmenem Kristovým (vlastně ani ne rodokmenem, nýbrž vypravováním o něm); co je přirozenějšího, než řekneme-li, že evangelium Matoušovo »počíná« Kristovým rodokmenem, místo aby[101]chom »správně«, t. j. bez figury, řekli, že »se počíná« tím rodokmenem? Hudebníci začínají hráti; nelze říci, že hudba »začíná«, zvláště když »hudba« říkáme pak i družině hudebníků? Mezi rozličnými druhy figury, které se říká metonymie (»přejmenování«), je také, že se pojem původce děje nahrazuje pojmem jeho výsledku; co jiného než taková metonymie je, řekneme-li, že ples »začíná«, místo abychom řekli, že ples »se začíná«?

A figura přestává býti figurou, když se její slovní výraz ustálí, když přestáváme cítiti, že se vyjadřujeme jinak, než bychom se vlastně vyjádřiti měli. A tu nastávají právě jazykové změny; figura v našem vědomí zaniká a místo ní zbývá změněný význam slova nebo tvaru, anebo změna tvaru samého, stává-li se nutnou pro změnu jeho významu. Říkáme-li, že déšť, bouře, válka »začíná«, zosobňujeme vlastně jaksi tyto neosobné představy, jako je zosobňujeme, říkáme-li na př., že bouře, válka zuří, že vítr fouká jako zběsilý, že déšť přinesl polím boží požehnání ap. Jak mě upozorňuje kol. Ertl, bylo by lze hledati vzory, podle nichž počaly vznikati novotvary jako »válka začala«, zejména v takových větách, kde předmět činného začetí je z celé souvislosti docela zřejmý, a proto se nevyjadřuje ani jménem podst. ani infinitivem. Je řeč o hádce, rvačce a p. a ptáme se nebo vypravujeme, kdo »začal«, anebo se ustanovuje při nějaké střídavé hře nebo práci, kdo »začne, začíná«; tvar vět na př. »začal Václav« anebo »(přestala bouřka a) začal déšť« je stejný. A takové věty, nám docela obyčejné, nalézáme i v staré češtině; známe zejména doklady, kde počieti (jako naše dnešní začíti) znamená »začíti boj, útok« ap. Hus na př. vypravuje v Postile (Erben 2, 114 n.): »Byli sú počeli Němci, když sú v odění s samostřiely, s sudlicemi a s meči přiběhli na Betlém, a já káži«; v Kron. Troj. (98b vyd. 1468) čteme: »Hector s svými tak se jim (Řekům) zmužile postavi, že nebieše (= nebyl), kdo by naň směl počieti«; v nařízeních z r. 1524 (Arch. č. 20, 324) čteme: »Kdož by kuší počal, rychtáři (za pokutu) kuše a půl kopy (grošů) po ní (= s ní, mimo ni); a když by počal mečem, rychtáři meč a patnácte grošů po něm«.

A nevím, nemáme-li v takových vnitřních změnách významových hledati nejdůležitější pramen podobných změn jazykových, jako je změna výrazu »trpného« ve výraz činný. Smysl vlastně podle základní povahy věci, o niž jde, »trpný« se mění ve smysl činný a tvar se mění v souhlase se změnou smyslu. A není náhodou, že stejnou změnu, jakou vidíme na tvaru našeho začíti, počíti proti staršímu začíti se, počíti se, nalézáváme na slovech podobného významu i v jazycích jiných. Tak na př. lat. incipere (= začínati) podle původu vlastně znamená asi »uchopiti, cho[102]piti se« (podobně jako naše jmouti se ve významě »začíti«), je to tedy sloveso významu co nejurčitěji činného (docela jako naše slovesa stejného významu stává se 4. p. jména nebo s infinitivem slovesa); ale vedle toho týž činný tvar již v staré latině může znamenati to, co se v starší češtině vyjadřovalo zvratným slovesem »začíti (počíti) se«, říká se na př. incipit annus (začíná rok), amor (láska), seditio (nesvár, vzpoura), incipiunt curae (starosti) ap. Co je to jiného, než vidíme-li stejně různé významy sloučeny v dnešní češtině na témže tvaru začíti, začínati? A také lat. incipere bývá jako naše začíti, počíti bez vyjádřeného předmětu, zvláště kde je předmětem řeč (na př. incipe »začni«, t. mluviti).

Musím se zde upřímně přiznati, že nedovedeme stopovati, jak se vedle původního počíti se, začíti se počalo říkati v stejném významu počíti, začíti, jak tento novotvar v živé mluvě nenáhle vytlačoval způsob starý. Tvary nezvratné jsem slýchal od malička doma i v pražském hovoru a nepamatuji se, že bych byl kdy na venkově slyšel staré tvary zvratné, kterým jsme se jako správným i my učívali teprv ve škole. Snad takové tvary i v lidu někde žijí (ze Slovenska má na př. Kott doklady, které by tomu nasvědčovaly), ale není o tom bezpečných zpráv. Dovedu si představiti, že se říkalo vedle obyčejného na př. mrazy se začínají nejdříve jen výjimkou, způsobem obrazným také mrazy začínají, že se tento způsob vyjadřování, který nalézal oporu ve větách jako začíná mrznout, přestává mrznout, nenáhle šířil, až v mluvě nespisovné všude anebo skoro všude opanoval. Snad chystaný slovník našeho nového jazyka přinese i zprávy, jak znenáhla tvary lidové pronikaly do jazyka spisovného. Že by tvary bez zvratného zájmena byly vznikly vlivem německým (podle něm. anfangen, beginnen = začíti i začíti se), při jejich rozšíření v mluvě lidové nemám za pravděpodobné.

Začíti místo začíti se je nepochybný novotvar, který v živé mluvě lidové žije jistě již dávno. Každý novotvar je odchylka od dřívějšího způsobu vyjadřování; když vzniká, je chybou. Když se začalo v Čechách místo původního tvaru 1. p. mn. č. dubi říkati duby, byla to chyba, jako když se dnes v Praze říká na př. »viděl jsem kluci« místo kluky. Ale má-li chyba dosti životní síly, má-li dosti pevné kořeny v duševních dějích, které jsou základem mluvení, dovede se udržeti a dovede konec konců i vytlačiti tvar starší, novotvar se stává tvarem obyčejným, pravidelným, tvar starší tvarem zastaralým. Čtenář právník mi dobře nedávno řekl, že jako v životě i v jazyce proti právu promlčenému platívá právo vydržené. Pražský (a nejen pražský) 4. p. [103]mn. č. kluci, hoši vlivem školy a knihy dnes ustupuje tvaru starému kluky, hochy, kterého se písemnictví nikdy nevzdalo a který je nám tedy posud jediným tvarem správným; novotvar nemá dosti síly, aby udržel své právo a dobýval si půdy na útraty tvaru původního. Takových dokladů bychom našli v jazykových dějinách hojnost, zejména kde novotvar stojí proti silné moci konservativního jazyka osvětového a spisovného. Ale jinde se novotvar šíří silou neodolatelnou, jíž ani moc jazyka spisovného zadržeti nedovede; jazyk spisovný vetřelci brání přístupu, ale jazyk živý se domáhá svého práva, až se tvar starý stává archaismem, který se na konec příčí živému citu jazykovému. A jsou to zejména věci rázu vnitrnějšího, týkající se stavby vět a vazeb slov mluvnicky k sobě patřících, tedy věci, jež se počítají do skladby, které se z jazyka živého nejhouževnatěji derou do jazyka spisovného; věci povrchnější, jednotlivá slova a jejich mluvnické tvary bývají v jazyce spisovném stálejší, protože se nedotýkají tak samých základů mluvení, našeho myšlení, jako věci skladebné. Pohlédneme-li na ustálené jazyky spisovné, shledáváme, že v nich bývají nejstálejší hlásky, pak mluvnické tvary, po nich jednotlivá slova (v slovníkovém smyslu), nejvíce že se mění sklad věty a vazba slov. O tom by se každý mohl přesvědčiti, kdyby si přečetl po stránce na př. z nějakého spisu z doby Veleslavínovy, z Kralické bible nebo z Komenského, z Palackého a z doby naší. Snáze se naučíme vyslovovati a tvořiti slova, voliti jednotlivá slova a rčení způsobem ustáleným než nutiti změněný způsob představování a myšlení do starých kolejí.

Odvykli jsme představovati si obsah vět jako »válka začala« »trpně« (vlastně jako stavy, které samy nejsou činným svým původem), a proto jsme také odvykli spojovati v nich sloveso se zvratným zájmenem. Každý cítí představový rozdíl, jaký je na př. mezi větami už se začalo a už to začalo; není to jen ten rozdíl, že věta první nemá mluvnického podmětu a druhá že má podmět to, je podstatnější rozdíl, že věta první vyjadřuje třeba totéž — na př. nějaké divadelní představení — jako děj nebo stav, který vychází od něčeho ve větě nevyjádřeného, kdežto věta druhá týž děj nebo stav vyjadřuje beze zření k jeho vlastnímu původu jako něco, co »začalo«, začalo se díti, trvati. Proto je nám dnes proti mysli, přidávati zvratné zájmeno, které ve větě, jíž vyjadřujeme děj nebo co jiného »začíná«, nemá oprávnění. Nastala změna v našem nazírání i vyjadřování, nastala přirozeným vývojem, ne vlivem cizím; a taková změna si dobude práva i ve spisovném jazyce, ať se jí vzpírá sebe vytrvaleji.

Proto bychom měli přestat pokládati věty jako válka začala [104]za chybné. Kdo miluje staré způsoby vyjadřování, bude psáti, jako nás nemnoho píše posud, válka se začala; ale vzdejme se odporu proti způsobu vyjadřování, jehož postup dovedeme zdržovati, ne však zadržeti.

2. Končiti, skončiti

O slovese tomto učí brusy stejně: má se říkati na př. »školní rok se končí, lhůta se končí 5. dubna«. Vlastně bychom proti neúprosnému požadavku, aby se tak všude a vždy říkalo, kde se nemluví o tom, že někdo nebo něco ukončuje nějaký děj, stav, prostor časový nebo místní a p., mohli říci totéž, co jsme řekli o slovese začíti — začíti se, byli bychom mohli o obojích slovesech vykládati současně; ale u slovesa končiti jsou některé věci, které žádají výkladu zvláštního.

Končiti je sloveso odvozené od podst. jm. konec; takové odvozeniny mohou míti rozličné tvary, a tak v slovanských jazycích nalézáme slovesa kon’čiti, kon’čati (podle Gebaura sloveso 5. tř. vzoru sázěti, stejně však je možno pomýšleti na odvozeninu podle 3. tř. vzoru uměti), kon’covati. Tyto rozličné tvary nejsou v jazycích slovanských stejně rozděleny; tak na př., co se týká prvních dvou tvarů, o něž nám zde především jde, jazyky jslov. mají jen kon’čati, ruština má dokonavé kónčiť (= skončiti) vedle nedokon. končáť, polština nedokon. kończyć, ale v složeninách dok. skończyć, dokończyć s nedok. dokończać. Jak se mají tyto věci na půdě československé, nedovedeme se vší určitostí ani říci; zdá se, že u nás ani nebývalo ani není všude stejně.

Slovenština má jen nedok. končiť s dok. složeninami; toto sloveso vedle významu, který známe z češtiny, znamená také »špičatiti, na konci ostřiti, dělati končitým«. Toto sloveso je v slovenštině asi odedávna; slovenština má totiž příslovce a potom předložku (s 2. p.) konča »na konci, na konec«, která (jak podrobněji vykládám ve Sborn. Mat. Slov.) sotva může býti co jiného než bývalý přech. přít. č. slovesa končiti (č. konče), ztrnulý v příslovce jako na př. č. počínaje, počínajíc, a která dosvědčuje jisté stáří slovesa končiti v slovenštině proto, že dnešní slovenština přechodníků tohoto tvaru jinak vůbec nemá. Stejný význam má pro část Moravy tvar končá (na př. končá dediny, lesa, zimy), žijící na Zlínsku, s obměnou končevá v Spytinově (Bartoš, Dial. sl. 153); končá se liší od sloven. konča jen zdloužením koncovky, jakou v tvarech příslovečných často nalézáme (včerá, k večerou n. k víčerou aj.). Ale v Čechách vlastních, smíme-li věřiti staré češtině, končiti (se složeninami) je tvar nepůvodní, který se [105]v našem jazyce octl buď změnou jiného tvaru původního anebo přenesením tvaru končiti z jazyka nebo z nářečí, v němž žije od pradávna. A zdá se mi, že obojí tento pramen u dnešního č. končiti opravdu smíme předpokládati.

Naše spisovná řeč ho užívá jistě mnohem hojněji než mluva lidová. V mluvě lidové se »nekončívá« tak často jako v knihách a v řečech vzdělanců; v obyčejném hovoru slýcháme spíše, že někdo domluvil, dooral, dodělal nebo došil kabát, že už je konec, že je po všem, že něco nebo někdo přestává ap. Uvědomíme-li si náležitě, jak mluvíme, jistě sami uznáme, že končiti, skončiti a zvláště dokončiti jsou našemu dennímu hovoru skoro slova cizí, slova naučená. Někde jich užívá ovšem i lid; tak se asi všude říká na př. »s tím to špatně skončí«, prof. Ryšánek zná ze svého domova (na Hané) »skončení« (o smrti). V Baarových Chodských pohádkách 2, 56 jsem četl větu »bulo to hasi v tich místech, hde dnes končí les ha začíná hu polí Smržouc (= Smržovic) zákop«; v přátelském hovoru mi Baar potvrdil, že se tak na Chodsku (a zvláště v podobných místních popisech) opravdu říká, a poslal mi v listě zprávy podrobnější, jež čtenář najde jinde. A doklady jiné by se asi shledaly i jinde. Ale běžným slovem je končiti (skončiti, dokončiti) vlastně jen v písemnictví, a to asi od počátku našeho nového písemnictví; a lze se domnívati, že se v něm rozšířilo jednak vlivem spisovného jazyka polského, který v naší době buditelské byl dosti silný, jednak vlivem našich spisovatelů pocházejících z československého východu.

Stará čeština tvaru končiti nezná; místo něho nalézáme končěti (s přehláskou z pův. končati), doložené zatím jen v složeninách dokončěti, skončěti.[2] S těmito slovy se ovšem dělila ještě slova konati (s významem také »končiti«), dokonati, skonati, skoncovati. Končěti mělo v staré době tvary dosti odchylné od tvarů, které by bylo mělo sloveso končiti: přít. č. končěju (končěji), později končiem, končieš…, 3. mn. č. končějú (končějí) proti konču (konči) = končím, končíš…, 3. mn. č. končie, rozk. zp. končěj proti konči, končěti, končal atd., proti končiti, končil; ale později změnami hláskovými vznikly tvary, které stejně mohly patřiti k neurč. způsobu končiti jako ke končěti: z končiem, končieš… vzniklo končím, končíš, ze skončěn, skončěnie (proti skončen, skončenie, jak by ty tvary zněly u slovesa skončiti) vzniklo [106]skončen, skončení. A tím byla otevřena cesta, kterou jazyk mohl dospěti k tomu, že se nejdříve tvary obojí mátly a že tvary k pův. končěti zanikly, že vznikaly i novotvary končiti, končil m. pův. končěti (končeti), končal (končel). Sloveso končiti by nebylo jediným slovesem, které se takovým způsobem dostalo do 4. tř. Nebudeme mluviti o slovesech, kde podobné novotvary vznikly snad nedorozuměním jednotlivců, spisovatelů, na př. píšeme-li m. střehu, stříci dnes střežím, střežiti (východiště na př. v střežen, střež m. staršího střez, kteréž tvary mohou patřiti ke stříci i střežiti), skoliti m. skláti (podle rozk. zp. skol); vížiti m. vázati (rozk. zp. rozvěž ap.), zůviti (u Krameria) m. zváti; jsou podobné změny i v lidové mluvě samé. Stará čeština měla podle 1. tř. sloveso -leku, -léci, -lekl (poleku atd.), které dnes žije v tvarech podle 2. tř. (vzniklých jako ukradnouti ap. vedle ukrásti aj.) políknouti (na ptáky), nalíknouti; vedle toho tvaru byl i trvací tvar podle 5. tř. lécěti, který by dnes měl zníti líceti. Trpné příčestí k slovesu -léci znělo -léčen, z čehož dnes máme tvary políčen, nalíčen; k dok. slovesům políknouti, nalíknouti podle part. políčen, nalíčen si jazyk vytvořil novotvar podle 4. tř. políčiti, nalíčiti, k němu nedok. tvar nesložený líčiti (na ptáky), který se nikomu již nepodaří nahraditi správným tvarem líceti. A změna původního slovesa končěti, končeti v končiti byla jistě mnohem více nasnadě. Kdy se tyto změny dály, nevíme, neznáme dokladů tvarů rozhodujících jako končeti — končiti, končel — končil, končejí — končí; píše-li na př. Rosa v 3. os. j. č. končí, nevíme, byl-li mu to již tvar k slovesu končiti či ještě tvar k slovesu končeti.

Ale to jsou věci, které nás zavádějí od úkolu, který jsme si v tomto výkladě vytkli: má se říkati jen »válka se skončila«, či je možno říkati i »válka skončila«? V lidových dokladech Baarových by čtenář našel vedle dokladů bez zvratného zájmena i doklady tvaru končiti se, skončiti se; z moravské písně (Sušil 107) má Kott doklad »hned se vojna skončila a svatba se strojila«. Starých dokladů sloves skončěti, dokončěti s významem podobným neznáme ani se zvratným zájmenem ani bez něho (říkalo-li se o smrti, že někdo »skončal«, je to stejně, jako říkáme-li my, že dokonal, skonal, a pův. se asi plně říkalo, že skončal, skonal, dokonal svůj život); spíše bychom našli doklady, kde se něco skonalo nebo skonává. Ale říká se i v lidu končiti, skončiti; doklady čtenář najde zase u Baara, a jistě sám již slýchal věty jako »já nevím, jak to všecko skončí«. Významový postup zde byl týž jako u začíti, a co jsme řekli o začíti se, mohli bychom prostě opakovati o končiti se. Lidový i spisovný jazyk směřuje k tvaru bez zájmena zvratného a dnes, po stoletém vývoji nového spisov[107]ného jazyka nemůže býti pochyby, že dni tvaru zvratného i u slovesa končiti se jsou spočteny. A zase bychom se mohli dovolávati i obdob cizích. Lat. fînîre »končiti, ukončiti« znamená vlastně asi »omeziti, ohraničiti«, a je to tedy zase sloveso významu nepochybně činného: a přece Francouz může na př. o nepříjemných věcech říci »tout cela finira« (to vše skončí). Za skutečnou chybu tvar končiti m. končiti se může pokládati jen, komu je nemožnou chybou začíti m. začíti se.

---

[1] Vlastně by se zde nemělo mluviti o významu trpném, nýbrž o významu stavovém. Skutečný význam trpný je, kde jde o skutečný předmět nějakého děje, vyjádřeného tvarem nečinným; zde však neužíváme tvaru činného bez zvratného zájmena. Krejčí začíná kabát; nikdo neřekne »kabát začíná, kabát již začal«, vyjadřujeme-li se zde vůbec tvarem nečinným, užijeme leda tvaru trpného: »kabát již byl začat«. Sem patří sloveso počíti o početí zárodku dítěte, mládeže; matka počne dítě (anebo dítětem), počne dítětem z otce (od otce), dítě jest počato (anebo způsobem zvratným, o ději trpném v staré době slovanské velmi častým, »dítě se počalo«), nikdy však se neříkalo ani neříká »dítě počalo«.

[2] Nebylo-li sloveso končiti, nebylo v staré češtině před zánikem jotace ani končenie; proto snad má býti v Slov. stč. 2, 92 heslo končěnie, ne končenie. Toto slovo se nám mihlo také v korektuře nového vydání Tkadlečka, které péčí prof. Hrubého a Šimka brzy vyjde.

Naše řeč, volume 7 (1923), issue 4, pp. 97-107

Previous Poznámka redakční

Next Širší než delší