Jenž, který, kdo, co
Josef Zubatý
[Articles]
-
Slýcháme, že čeština má dvojí vztažné zájmeno: jenž a který; dokonce se říkává, že není mezi nimi rozdílu významového a že je lze prostě střídati, aby sloh nebyl jednotvárný. Z veliké části je to pravda, ale někdy slyšíme větu se vztažným zájmenem jedním, místo něhož by náš cit žádal zájmena druhého. Tak jsem na př. ve výkladě o otravě houbami četl: »Lékař, jenž houby zná a má již v tom směru zkušenosti, nebude v rozpacích, jak začíti léčiti«. Proč nám v této větě zní zájmeno který přirozeněji a češtěji nežli jenž?
Naše vztažná zájmena jsou dvojího původu. Slova počínající se hláskou j- patří původem k rodině zájmena téhož, které nám mimo 1. pád vyjadřuje 3. osobu (jeho — jehož atd.), kdežto slova, počínající se hláskou k-, jsou původně slova tázací (a jako slov tázacích jich také nejčastěji užíváme). Z první rodiny jsou na př. slova jenž, jaký, jako, jak, jelikož, z druhé kdo, který, kolik, kde, kam, kdy, kudy, také co (ze čso), čeho, čí (č zde je ze staršího k). S tímto rozličným původem souvisí nestejnost významu slov z obojí skupiny, jíž časem ubývá, jež u všech není stejně veliká, ale jež přece aspoň ve zbytcích žije. A těchto zbytků máme šetřiti, chceme-li mluviti správně.
V zájmeně jenž vězí původně zájmeno on: a věty s tímto vztažným zájmenem lze obyčejně podle toho bez násilí ještě rozvésti. »To je ten člověk, o němž jsem ti povídal« jest vlastně totéž co »to je ten člověk: o něm jsem ti povídal« (anebo raději »povídal jsem ti o něm«). Tato původní povaha zájmena jenž se ovšem zatemnila, přestalo býti zájmenem 3. osoby a stalo se zájmenem vztažným (t. j. věta s tímto zájmenem, která původně bývala souřadnou, stala se podřadnou), a věty s ním mohou se také vztahovati k osobě 1. nebo 2. (na př. »já, člověk z svých přátel zbylý, jenž snad toho nedostoju [nedostojím, nejsem důstojen, hoden], by ty přěslyšal řěč moju« v Alexandreidě; »Otče náš, jenž jsi na nebesích«): ale jinak zůstalo věrno svému významu. To se jeví v češtině od nejstarší doby, z níž ji známe, až podnes tím, že se věta se zájmenem jenž může vztahovati jen k osobě nebo věci určité, známé mluvícímu, k níž jako k známé vztažnou větou může ukázati; věta vztažná vyjadřuje jen jeden ze znaků známé osoby nebo věci, jejž mluvící chce zvláště vytknouti (Otče náš, jenž — mimo jiné vlastnosti — jsi na nebesích). Ve větě, již jsme svrchu uvedli, je řeč nikoli o lékaři určitém, nýbrž o kterémkoli lékaři, [38]má-li jen vlastnosti, o nichž mluví vztažná věta (kdybych větu rozvedl a řekl »lékař nebude v rozpacích, on houby zná«, každý by jí rozuměl tak, že je řeč o lékaři určitém, anebo leda tak, že žádný lékař nebude v rozpacích, protože každý lékař houby zná), a proto nám v ní překáží zájmeno jenž.
Zájmeno který bývalo původně jen tázací a bývá tázacím zájmenem často posud. Když se změnilo v některých větách v zájmeno vztažné, zůstávalo své původní povaze v prvních dobách blízké tím, že se ho užívalo jen ve větách, které se vztahovaly k osobám nebo věcem neurčitým (tedy ve větách významu obecného), anebo k osobám nebo věcem, které teprv obsahem vztažné věty se stávají určitými: jen takové osoby nebo věci mohou býti předmětem otázky, protože aspoň zatím mluvící osobě nejsou známy. »Lékař, který houby zná (anebo »který lékař houby zná«), nebude v rozpacích«: »který lékař zná houby?« Paris viděl ve snách tři bohyně, jež se přely o jablko, na němž bylo psáno: »Která kraššie, téj bude dáno« (v Alexandreidě): »která jest krásnější?« Chci dáti příteli knihu. Pravím-li, »dám ti knihu, již chceš«, vím již, o kterou knihu jde; nevím-li však a chci projeviti ochotu, ať je to kniha kterákoli, musím říci »dám ti knihu, kterou chceš«.
Ale zde se čeština od nejstarších dob víc a více odchyluje od původního pravidla tím, že vztažné zájmeno který vystupuje z původní své míry a vytlačuje zájmeno jenž z vět, v nichž původně jen toto zájmeno mělo místo. Nejstarší české památky celkem šetří pravidla, o němž zde vykládáme, a protože věty, v nichž by mělo býti zájmeno jenž, jsou mnohem častější, než věty způsobu druhého, jest v staré době také jenž mnohem častější než který (ve zbytcích staročeské Alexandreidy jsou tvary vztažného zájmena který podle slovníku v Trautmannově vydání doloženy 12krát, tvary zájmena jenž 214krát); ale již v staré době se trousí doklady, v nichž by mělo býti zájmeno jenž a jest místo něho zájmeno který, tak na př. v Alexandreidě »ještě bieš (byl, Neguzar) ruky neodtrhl, kterúžto sě bieše zavrhl (byl zakryl), tak ho bieše (Filota) dosáhl krutě, ruku mu po loket utě« (uťal). Kralická bible již má velmi často který místo jenž, na místech, kde starší překlady ještě mívají jenž, na př. 1. Mojž. 3, 12 »žena, kterouž jsi mi dal, aby byla se mnou, ona mi dala z stromu toho«. A dnešní mluva lidová zájmena jenž již vlastně nemá: zájmeno toto žije jen v písemnictví, v modlitbách (Otče náš, jenž jsi na nebesích), ve škole a v kostele. A i zde pomalu zaniká. Chelčický v Postile 200a má ještě »Beránek Boží, jenž snímá hřiechy světa«, Kralická bible (Jan 1, 29) »kterýž snímá hřích světa«; my jsme se [39]za dětských let doma i ve škole učívali modliti »Beránku Boží, jenž snímáš hříchy světa«, dnes se říká »který snímáš hříchy světa«.
Dokladů, že by se v staré době bylo říkalo jenž místo který, neznám (totiž dokladů jistých; jsou doklady, které při správném výkladě přestávají býti odchylnými, o nichž se zde nechci šířiti), a nenajdeme jich ovšem ani v mluvě lidové, která zájmena jenž vůbec nemá. Z toho ze všeho plyne tuším naučení, že by bylo zbytečné namáhati se, abychom kladli zájmeno který jenom tam, kde jest oprávněno podle svého původního významu: ale bylo by proti vývojovému proudu našeho jazyka, kdybychom kladli jenž, kde se odjakživa říkávalo jen který, tedy ve větách významu obecného a ve větách vztahujících se k osobám nebo věcem jinak neurčitým.
Z jazyka novějšího jest zde uvésti jednu výjimku, týkající se jazyka knižného, kde klademe zájmeno jenž místo který proti tomuto pravidlu. Říkáme »nevěř člověku, kterého neznáš«, protože je řeč o osobě neurčité; ale kde by se měl objeviti 2. pád vztažného zájmena který v úloze zájmena přivlastňovacího, zní nám přirozeněji tvar zájmena jenž, tedy na př. »nevěř člověku, jehož povahy neznáš«, »nevěř ženě, jejíž povahy neznáš«, »nevěř lidem, jejichž povahy (nebo povah) neznáš«. V starší době i zde bývaly tvary zájmena který možný; tak na př. ve Wintrově Kulturním obraze českých měst 1, 78 čteme ve výpise z r. 1578 o měšťanu, který si před úřadem dával jiné příjmení, než míval dříve jako poddaný člověk, že »nemohl jinak, než to příjmí, kteréhož v užívání byl, sobě dáti« (dnes bychom napsali spíše »v jehož užívání byl«). Nevíme, kdy tato změna v našem jazyce vznikla; ale příčiny její se lze snadně domysliti. V úloze přivlastňovací má čeština nejraději zvláštní tvary, které nejsou totožny s běžným 2. pádem nepřivlastňovacím: tvary jeho (mimo spojení předložková jako od něho, z něho), její, jejich jsou jen přivlastňovací, a podobné tvary jehož, jejíž, jejichž se staly jazyku v úloze přivlastňovací pohodlnějšími i tam, kde se dříve říkávalo kterého, které, kterých. I tato věc ovšem svědčí zřetelně o zanikání citu pro prvotní rozdíl mezi oběma těmito zájmeny.
Onen základní rozdíl významový mezi jenž a který je také příčinou rozdílu jiného, který sice není příliš důležitý, ale přece zasluhuje zmínky. Zájmeno jenž se vztahuje ku předmětu známému, obyčejně k takovému, o němž byla před tím řeč; proto věty s tímto zájmenem bývají obyčejně až za svým podstatným jménem nebo zájmenem, buď za celou hlavní větou, anebo aspoň tak, že věta vztažná je vložena do věty hlavní (to je ten člověk, o němž jsem ti povídal; ten člověk, o němž jsem ti povídal, jest již mrtev). Po [40]předmětě neznámém se nejdříve ptáme, proto věta se zájmenem který, kde toto zájmeno má plné právo, bývá spíše napřed (Gebauer-Ertl § 700, 3). Ale tato pravidla nejsou bez odchylek (častých zvláště při zájmeně který); tak na př. začátek Alexandreidy vykládá o Šalamounovi: »jenž ze jmene byl věhlasný, jehož rozum byl tak jasný, že jmu (mu) bylo všecko známo v zemi, u moři, v hvězdách tamo, ten však čtveru věc vyčítá, jež přěd jeho smyslem skryta«.
O něco důležitější je rozdíl jiný. Který je zájmeno přídavné, může se tedy jako přívlastek spojovati přímo se jménem podstatným (který člověk, která žena), což je nemožno při zájmeně jenž, které jako dědic zájmena osobního on je zájmenem podstatným. Proto ve větě s jenž nemůže býti podstatné jméno, k němuž se vztahuje vztažná věta (nemohu říci »o němž člověku jsem ti povídal«), ale může býti ve větě s který (»který lékař zná houby«, »kterou knihu chceš«).[1] Věty takovéto dokonce rády mívají podstatné jméno, k němuž se vztahují, obsaženo v sobě, stojí-li před větou hlavní a zvláště jsou-li to věty toho druhu, v nichž zájmeno který jest podle svého původu oprávněno (»který lékař houby zná, nebude v rozpacích«; »která bohyně jest krásnější, té bude jablko dáno«). Tento pořádek jest podle původu takovýchto vět z vět tázacích jistě původní, ale když tyto věty nabyly rázu vět vztažných, počal se uvolňovati, a jméno, k němuž se vztahuje věta s který, stává i před ní; tak na př. u Štítného čteme s původním pořádkem větu »kteráž vdova, ač mladá letmi, chtěla by slúžiti svým vdovstvím Bohu, téť svatý Pavel nevelí za muž« (t. j. aby se vdala), a vedle toho (v překladě z 1. Tim. 5, 6, který však je dosti volný, abychom v odchylném pořádku nehledali vlivu původního znění) »vdova, kteráž jest v rozkoši, jest umřelá«. Také zde by tuším nebylo s právem, kdybychom dnešnímu jazyku ukládali, že má vždy užívati za takovýchto okolností jen původního pořádku slov se jménem podstatným ve větě vztažné.
Zájmeno kdo je původně a posud nejčastěji slovo tázací. Ptáme se jím po osobách lidských (anebo i božských: osoby božské si člověk všude představuje podobné sobě), bez rozdílu rodového i číselného: ptáme se »kdo je to«, ať vidíme muže či ženu, a také, vidíme-li osob více. Nedostatek rozdílů rodových a číselných, zde [41]v jazycích indoevropských prastarý, při jejich mluvnické povaze sice poněkud překvapuje, ale pochopíme jej snadně: obráží se v něm neurčitost zjevu, po němž se ptám. Někdy ovšem jest tato neurčitost menší: vidím na př. neznámou osobu, ale poznávám v ní přece ženu, anebo rozeznávám osob více. Proto se jazyk snaží někdy, onu mluvnickou neurčitost tázacího slova odstraniti; na př. jazyk staroindický se již ani nemůže ptáti s takovou neurčitostí jako Čech, musí se ptáti podle toho, po kom se ptá, buď »který jsi«, nebo »která jsi«, nebo »kteří jste«. Také čeština, vedle obecné otázky po starém způsobu s tázacím zájmenem kdo, může se ptáti s podobnou větší určitostí: vidím-li, že se stalo něco, co se státi nemělo, mohu se ptáti obecně »kdo to udělal«, ale podle bližších okolností, jež znám anebo aspoň tuším, také »který to udělal«, »která to udělala« nebo »kteří to udělali?« V mluvě lidové a také v starší češtině jsou podobné otázky častější než v mluvě knižní. Venkovan se na př. ženy zeptá »kdo pak jste«, ale často určitěji »která pak jste?« Podobně se v Passionále ptá sv. Jan patriarcha panny, jež se mu zjevila, »která by byla«, a u Řehoře Hrubého z Jelení (209a) v podsvětí na přívoze Charón duše nevěstčiny: »ty pak upravená a nestydatá duše, která si?«
Také zájmeno kdo se stalo i zájmenem vztažným a se znaky jeho původní povahy se aspoň z části shledáváme i ve větách vztažných. Jest možné jen v takových větách vztažných, které se týkají osoby: na věc nebo na zvíře se věta vztažná s tímto slovem vztahovati nemůže, jako se jím na ně nemohu ptáti. A jako věta se zájmenem který se vztahovala původně jen ku předmětu posud neznámému, neurčitému, právě tak i věta se zájmenem kdo: mohu říci »kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá«, »kdo chceš, rozuměj«, ale ne »ten člověk, o kom jsem ti povídal, již umřel«, »to je ten, koho jsme včera potkali«. My zájmena kdo ve větách vztažných užíváme jen tímto způsobem; ale v starší době v některých českých krajích i toto slovo se stávalo zájmenem vztažným vůbec, možným i ve větách týkajících se osob určitých (zmiňuji se o tom proto, že se tím osvětluje původní významový rozdíl mezi vztažnými zájmeny jenž a který, jehož my skoro již ani necítíme). Z Olomouckého evangeliáře má Gebauerův slovník (2, 170) doklady: »tohoto Ježíše skřísil Buoh, komuž (= jemuž) my všeckni svědkové jsmy« (Skutk. 2, 32), »svědek zajisté mně jest Buoh, komuž (= jemuž) slúžím v duchu mém« (Řím. 1, 9). Také přivlastňovací tvar zájmena kdo, totiž čí, jehož my zase podle jeho tázacího původu užíváme ve vztažných větách jen, vztahují-li se k osobě neurčité, objevuje se v starší době časem i o osobě určité; tak mimo doklady Gebauerovy (1, 171) na př. v témže evange[42]liáři (332a) v responsoři na Veliký pátek: »Odšel pastýř náš, studnice vody živéj, k čímužto jdení (= k jehož chůzi) slunce zatmělo sě jest… Dnes vrata smrti i zámky spolu Spasitel náš rozlomil, přěd číhožto (! = jehož) osobú smrt utieká, k čímužto hlasu mrtví vstávají vidúce jej«.
V tom, že kdo je (dnes) možné jen ve vztažných větách týkajících se neurčité osoby, shoduje se s původním užíváním zájmena který: ale liší se od něho v tom, že který je zájmeno přídavné, kdo podstatné (mohu říci »který člověk cti nemá, jinému jí nedá«, ale ne »kdo člověk…«). Tento rozdíl jest již v jejich původním úkole jakožto slov tázacích: mohu se ptáti »který žák to udělal«, ale nikoli »kdo žák to udělal«. Proto se také nemůže vztahovati věta se zájmenem kdo k osobě vyjádřené jménem podstatným (Gebauer—Ertl § 700, 1): mohu říci nevěř člověku, který se vyhýbá tvému zraku«, ne »nevěř člověku, kdo…«, protože se mohu ptáti jen »který člověk…?« A jako tázací kdo, i vztažné kdo je bez rozdílu rodového a číselného: zejména v množném čísle často najdeme zájmeno kdo se slovesem množným, na př. »zloději jsou, i kdo kradou, i kdo jim pomocni radou« (Gebauer—Ertl § 700, 2). Ale jako v otázce, i ve vztažné větě zájmeno toto se nahrazuje i příslušným tvarem zájmena který, mají-li zřejmý rod osoby, jichž by se vztažná věta mohla týkati. I jazyk knižný se tak dovede vyjádřiti zvláště v čísle množném. Mohu říci obecně »kdo neposlechne, bude potrestán«, chci-li naznačiti množný počet, také »kdo neposlechnou, budou potrestáni«; týká-li se má hrozba mužských osob, mohu říci také »kteří neposlechnou«, týká-li se ženských, »které neposlechnou«. Mluva starší a mluva lidová podnes může tak místo kdo říci i která, má-li se naznačiti, že je řeč o ženské. Moravská píseň zpívá o vojně »která má milého, sobě upřímného«, a tak by se vyjádřil i v Čechách prostý venkovan, kdežto v mluvě městské nebo knižní by to znělo dosti nezdvořile (řekli bychom spíše »která žena« nebo »které děvče« atp.); a docela tak píše i Štítný ve výkladě »o helmbrechtných hospodyniech«: »Kteráž chce se mnoho chechtati, mnoho šeptati s jinými a klamati, po oku na ně vzhlédajíc a vždy chce seděti na okénci, jako cílem se učiniec, aby na ni každý hlédal, kteráž vším snaženstvím strojí se k skokóm, tancóm svým rúchem i vší postavú, ježto jen smilstvo a frej ukazuje neb přielišnú hrdost, kteráž, před svým mužem kryjíc, hromazdí sobě, kteráž před svým mužem vždy jen smutna a kromě něho jako pléše (plesá): ktož móž takovú jinák súditi, než ji vidí?«
Zájmeno co je tedy věcný (a také zvířecí) protějšek osobního kdo. Také toto zájmeno jest u nás odedávna též zájmenem vztaž[43]ným, ale v době staré jen tou měrou, jako zájmeno kdo, totiž tak, že se vztahuje jen na předměty neurčité, nevyjádřené (aspoň zpravidla) jménem podstatným. Jako my můžeme říci »co se vleče, neuteče«, »dám ti, co chceš«, tak se říkávalo i po staročesku na př. »což na světě, všecko mine«, »co (zde 2. pád = čeho) na lidech dobudeš, jakž umřeš, všeho zbudeš«, »nad čím nás která móže (nad čím která z nás bohyň má moc), toho tobě vždy pomóže« (z Alexandreidy). Kde by se věta se středním vztažným zájmenem měla vztahovati ku předmětu určitému, vyjádřenému jménem podstatným, v staré době bychom našli obyčejně jež (ježto), místo něhož časem vystupuje zájmeno které; tak na př. »(Alexandr) doby (dobyl) jednoho města, jež Sardis i dnes slove«, kde my bychom napsali zase po staru »jež«, anebo »které«. Starší jazyk kladl jež také tam, kde se vztažná věta týkala sice představy určité, ale nevyjádřené jménem podstatným. Tak na př. vypravuje Alexandreida o Parisovi, jak, probudiv se ze sna, odjížděl, »jmajě (maje) tu věc na paměti, kak (jak) by sě mu to dostalo, ješto sě jmu ve sně dálo«, jinde klade těžce zraněnému bojovníku v ústa slova »zději, ješto mohu«. Dnes takovéto věty nejsou již možny: musili bychom již říci »co se mu ve sně zdálo«, »učiním, co mohu«, také zde bývalé zájmeno vztažnosti určité ustoupilo zájmenu vztažnosti neurčité.
Stalo se to ještě jinde. »Vztažné co brává na se někdy platnost pouhé spojky a ustrnuje ve výraz nesklonný. Na př.: Jedl suchý chléb, co (= jenž) mu zbyl. Pochovávat budú jedné vdovy syna, co ho (= kterého) otrávila galánečka milá. Zašly ony až do prosa, co tam (= kde) byla velká rosa« (Gebauer-Ertl § 700, 1, pozn.). Takovéto věty se vztahují ku předmětům určitým, zájmeno co zase tedy vstupuje v území zájmena jenž: a opravdu se v době starší stejným způsobem objevuje tvar jež, ježto, na př. »(Darius) jmieše (měl) tisíc buvolóv, jež (= již, kteří) na voziech věžě táhniechu (táhli)«, »tenť jest, ješto (= ten to jest, jenž, který, co) za dveřmi sedí«, »tu jest ta kapla, ješto svatá Helena v nie (= v níž, v které, co v ní) mše slýchávala«. Tento tvar vztažných vět je zvláště v mluvě lidové hojný. A snad na Moravě hojnější než v Čechách (v. Bartošův Dialekt. slovn. mor. 37n.). Nejstarší doklady, jež dnes znám, jsou také z východu: »Klimkovice městečko… i s tiem fojtstvím, což jsme my k tomu (= k němuž, ke kterému) právo jměli« (v opavských zemských deskách 1451, Histor. arch. 31, 60), »odpusťte mi se přimluviti (projeviti mínění) k tomu také psaní, což (= jež, které) Lež píše« (v pana Ctibora Tovačovského z Cimburka Hádání Pravdy a Lži 32b). Přidáme-li, že kdo místo jenž, čí místo jehož jsme našli v Olomouckém [44]evangeliáři (čí nalezl ovšem Gebauer i v památkách z království), snad v tom uvidíme svědectví, že tyto zvláštnosti vznikaly zvláště v území východním?
Trochu jsme zabrousili do dějin jazykových, snad dále, než bylo potřebí. Ale snad si čtenář z těchto poznámek vybere, že vítězný boj zájmena který proti zájmenu jenž má obdoby i jinde, a přisvědčí nám spíše, míníme-li, že by bylo zbytečné i marné, kdybychom chtěli pomáhati starému jenž k vládě všude, kde původně panovalo. Bylo by lze z jazykových dějin vypravovati ještě ledacos jiného, na př. o jiných slovech tázacích, jež úplně vytlačila slova vztažná (na př. za dnešní vztažné i tázací kam měl jazyk starý vztažné jam vedle tázacího kam), anebo naopak i o slovech vztažných, jež pohltila podobně bývalá slova tázací (ve dnešním jaký, jako, jak splynulo tázací kaký, kako, kak se vztažným jaký, jako, jak) — ale nesmíme zneužívati čtenářovy shovívavosti.
[1] I zde bývají v starší době odchylky, jež se musí vykládati svým způsobem. Vztažné zájmeno stává někdy napodobením latiny místo ukazovacího. Obyčejně to bývá který (na př. vypravuje se o knězi a pokračuje se: »kterýžto kněz brzo potom zemřel«, místo »tento kněz…«). Někdy tak najdeme i jenž (»jenž kněz brzo potom zemřel«): ale takovéto věty zněly našim předkům asi stejně nečesky, jako znějí nám.
Naše řeč, volume 2 (1918), issue 2, pp. 37-44
Previous Jindřich Vodák: Sloveso „dáti“
Next Václav Ertl: „Obhajoba“
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1