Z našich časopisů

O—er.

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Ve Sborníku filozofickej fakulty univ. Komenského v Bratislave (r. I, č. 9) uveřejnil prof. dr. V. Chaloupecký rozpravu »K nejstarším dějinám Bratislavy«. Zajímají nás v ní zejména poznámky o jméně hlavního města Slovenska. Je psáno v starých letopisech r. 1042 Brecesburg, v pozdějších opisech jiných letopisů z 11. st. Preslawaspurch, Wratislaburgium, později jinde Bresburg, konečně Pressburg (podobně ze slov. Vratislavě v Slezsku je něm. Breslau). Již Šafařík hledal v tomto jméně slov. jméno Břěcislav (Břetislav); slovenští vlastenci doby Štúrovy proto psali Břetislav anebo Břetislava, později se psalo Bratislava, což po převratě přijato za tvar úřední. Prof. Ch. se domnívá, že v tomto jméně nejspíše vězí jméno čes. knížete Břetislava (Bracizlaus, Bratezlaus, Brachislaus, Bratislav, Bracislav, Břěcislav), který už jako mladý kněžic r. 1029 dobyl na Polácích Moravy, r. 1030 s císařem Konrádem bojoval proti Uhrům a obnovil hranice mezi říší českou a uherskou. Snad Bratislava nějaký čas patřila k říši české, ať po r. 1030 či po bojích r. 1042, kdy Břetislav pronikl až k Ostřihomu, s císařem se zmocnil »devíti hradů« a dosadil v dobytém území nějakého Štěpánova příbuzného za vévodu.

O jazykozpytě a jazykové správnosti přednášel dne 28. června 1922 prof. curyšské university A. Debrunner v bernském spolku gymnasijních učitelů a svou přednášku uveřejnil v časopise »Neue Jahrbücher für das klassische Altertum«, 25 (1922), II. Abt., str. 201—204. Hlavní myšlenky Debrunnerovy zasluhují, abychom si jich zde podrobněji povšimli.

Linguisté byli podnes k snahám o jazykovou správnost většinou lhostejní, neměli-li k nim přímo odpor. To je následek jednostranného názoru o podstatě a úkolech jazykozpytu. V této vědě převládaly vždy dva hlavní směry, historický a filosofický. Vývojová myšlenka XIX. století, vzešlá z přírodních věd, stala se vůdčí hvězdou vědy vůbec a jazykozpyt byl definován jako věda o dějinách lidské mluvy. Jazyk se pokládal za přirozený organismus, do něhož normativně zasahovati se zdálo nevědecké. O každou novotu v něm, o každé vybočení z vyježděných kolejí se jazykozpytci zajímali rovnou měrou, přenechávajíce péči o jazyk konvenci jako věc slušnosti, účelnosti.

 [87]Ani směr filosofický nebyl těmto snahám přízniv. Logická hlediska, při nichž se k normám dospívalo, byla opuštěna, když nabyla převahy zkušenost, že jazyk je obrazem myšlení toho lidského společenství, které jím mluví, a nesčetných pokolení, která jím dříve mluvila, a že žádný národ nemyslí přesně logicky. Psychologická linguistika pak, majíc za předmět lidskou duši, jak se obráží v jazyce, neodvažovala se v době neomezeného individualismu spínat v pouta norem vnitřní popudy člověka a jejich jazykové projevy.

Ale také jazyková policie zdiskreditovala úsilí o správnost mluvy, neboť libovolně střídala zásady, podle nichž se rozhodovalo. Typem takových oprávců se stal u Němců G. Wustmann, městský knihovník v Lipsku, jehož dílo »Allerhand Sprachdummheiten« bylo od r. 1894 sedmkrát vydáno (poslední vydání z r. 1917 upravil R. Blümel, známý svými studiemi syntaktickými).

Moderní jazykozpyt, obraceje se od minulosti stále více k době přítomné, nemůže zůstati nezúčastněným pozorovatelem jazykového dění, nýbrž má stanoviti základy jeho normování. Odpor proti historismu a psychologismu se hlásí i v jiných vědách, a zvláště vědy duchovní usilují zaujímati stanoviska kriticky hodnotící.

Jde zvláště o to, jak se mluví v obecném životě. Ale tento usus se pomalu a neustále mění, takže normativní mluvnice nikdy nemůže obsahovati vše. Děje se pokrok v myšlení, vznikají nové pojmy a staré se člení, logické vztahy jejich se stávají bohatšími; to nutí k tvoření nových slov, nových úsloví a vazeb. Kde usus není určitý a jednoznačný, tam počíná býti správnost jazyková problémem. Dnešní obecný způsob mluvy je obrazem nejen nynějšího, nýbrž i dřívějšího myšlení těch, kteří náleželi a náleží k danému jazykovému společenství. Dřívější změny studují dějiny jazykové, počátky budoucích změn pozoruje jazyková psychologie; uprostřed pak leží dnešní norma. Tímto pojetím je dána synthesa jazykozpytu a péče o jazykovou správnost.

Potud citovaná přednáška německého jazykozpytce. O tuto synthesu usilovala »Naše řeč« od počátku. Po všechna léta zde bylo zdůrazňováno, že vedle tradice i lidový usus je normou i pro jazyk spisovný, a s použitím všech výsledků jazykozpytného bádání byla hájena zásada: v pochybnostech raději se přidržeti starého, nikoli však nové šmahem nenáviděti!

Na konec apeloval prof. Debrunner na všechny učitele, aby dávali příklad jazykové čistoty a kázně, aby se obírali teoretickými výklady o problémech správnosti rodné mluvy. Mají tak činiti všichni, nejen filologové, protože jazyk není pro úlohy, nýbrž pro potřebu v různých okolnostech životních.

Kdo by tu nevzpomněl českých poměrů, hlavně středoškolských! Nedávno si stěžoval ve »Věstníku českých profesorů« Ferd. Strejček, jakou trýzeň působí učiteli opravování hojných úloh českých, a časopis »Střední škola« počíná uveřejňovati odpovědi význačnějších představitelů českého světa lite[88]rárního a vědeckého, které jí napsali na anketu, co jim střední škola dala pro jejich sloh. To, co dosud bylo otištěno, není pro střední školu nijak lichotivé.[1] I Jiráskovi dala více četba řeckých a římských klasiků než hodiny češtiny; A. Sova musil mnohé z toho, čemu ho naučili, zapomenout, aby se svého slohu dopracoval; K. M. Čapek-Chod nikdy nedostal z české úlohy lepší známky než dobrou a na maturitní písemné práci z češtiny měl zcela nedostatečnou; profesoři F. S. Procházky byli slovičkáři a ctitelé Paprockého s jeho nekonečnými periodami; J. Olbrachta učil jeden hattalovec a z ostatních češtinářů snad každý prý užíval jiného »Brusu«, takže byl dokonalý zmatek; Jiří Mahen prý rozumného slova takřka neslyšel a řečnická cvičení se u nich zvrhla na planá plácání o čemkoli a jakoukoli formou… Jediné světlé body v této zdrcující kritice jsou vzpomínky literátů na učitele, kteří se sami jazykem důvěrněji obírali, jako byl A. Truhlář Čapku-Chodovi, Fr. Bílý F. X. Svobodovi, V. Flajšhans Otokaru Fischerovi a Steinmann Karlu Čapkovi.

K vývodům svrchu naznačeným o významu lidové mluvy je dobrou ilustrací odpověď Martina Kukučína na anketu »Střední školy«: »Čo som sa naučil písať, myslím, že som pochytil z úst samého ľudu. Pozoroval som pilne, ako hovorí a vyjadruje svoje myšlienky. Vysloví jednoducho a krátko, čo chce povedať, pri tom srozumiteľne a ak môže názorne. Jeho výraz kryje presne myšlienku… Majster slohu je ľud sám, ktorý si vytvoril reč a vie ňou narábať; kto sa chce učiť, môže sa uňho naučiť písať jasne a srozumitelne.«

Hlubší vzdělání jazykové a jemně vytříbený cit pro správnost a čistotu rodné mluvy, to jsou hlavní požadavky k odborné přípravě všeho učitelstva.

---

[1] Nehledíme-li k tomu, že si negativní výsledek ankety zavinila do jisté míry redakce Stř. šk. sama, nečiníc rozdílu mezi t. zv. slohem konvenčním (kterému lze a nutno učit) a slohem individuálním (který je výsledkem zápasu uměl. individuality s konvenčními formami), připomínáme na obranu našich profesorů (ne na obranu střední školy), že jim nelze vytýkati po právu nepatrné úspěchy v nauce, o níž za svých odb. studií neslyšeli ani slova, pro niž v dosavadních osnovách a plánech nebylo místa a o jejíž podstatě ani nové, cenou poctěné návrhy osnov středoškolských nemají správného ponětí. Smutný výsledek ankety snad aspoň povzbudí k činům naše školní úřady, které za 4 léta naší samostatnosti neučinily nejen pro tuto nauku, ale ani pro povznesení dnešního ubohého vzdělání v mateřštině ani sebe menšího pokusu. (Red.).

Naše řeč, volume 7 (1923), issue 3, pp. 86-88

Previous Bohuslav Havránek: Dějiny spisovné slovenštiny po dobu Štúrovu

Next Naše úřední čeština