Dějiny spisovné slovenštiny po dobu Štúrovu

Bohuslav Havránek

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Dr. Albert Pražák, Dějiny spisovné slovenštiny po dobu Štúrovu. Okna. Knihy zkušeností a úvah. Pořádá Vilém Mathesius. Svazek třetí. Nákladem Gustava Voleského, knihk. a nakl. v Praze na Král. Vinohradech. 1922. Str. 484. Za 36 Kč.

Zevní osudy jazyka nejsou bez vlivu ani na vývoj jazyka, pokud jest jen souhrnem nářečí; tím více zasahují vnější osudy do vývoje jazyka spisovného, Zevní osudy spisovného jazyka slo[76]venského, a to právě dobu nejdůležitější, dobu jeho vzniku, vykládá tato kniha Pražákova.

Stará generace slovenská by si přála, aby se o této otázce, o vzniku spisovné slovenštiny a československém rozkolu prostě mlčelo. »Či od dvoch bratov, ktorí — ako som raz už napísal — žili dlho-dlho rozdvojení, ale nenadále boli sjednotení silou vonkajších okolností, bolo by múdre a dobre spomínať predovšetkým to, čo ich delilo?« (Škultéty v lednovém čísle Slovenských Pohľadů, roč. 39, 1923, 55). Ale skutečnost jest jiná. Již r. 1920 vyšel Hodžův Československý rozkol,[1] napsaný již r. 1917, a hned knižní odpověď Škultétyho[2] a nyní r. 1922 tato kniha Pražákova, neuvádím-li ani články v časopisech.

Již z toho jest viděti, že naopak ta otázka sama příliš hlasitě žádá, aby byla řešena, a že zvláště už nemůže mlčet ten, jehož úkolem jest vědecky, t. j. pravdivě ji vykládat. A vědecká pravda nemůže se říditi ani měřiti tím, raní-li či ne, nýbrž jen tím, je-li správná.

Na začátku své knihy (str. 7—64) vykládá Pražák podrobně a na dokladech většinou nových, jak se kdy říkalo příslušníkům kmene slovenského, jak se nazývalo jejich území i řeč a jak se vyvíjel význam slov »Slovák, Slovensko, slovenský, Československo i československý«.

Nejstarší doklad slova Slovák s významem jména národního jest v Slovníku Velešínově z 15. stol. a překládá tam lat. sclavus s významem Slovan. Jinak hojné doklady z 15. stol. pro Slovák a Slováček jsou jména osob z různých krajů Čech. Ve významu »Slované« vyskýtá se pak slovo »Slováci« často od 16. stol. až do samého začátku 19. stol. v Čechách, na Slovensku ojediněle ještě i později: u Hurbana Vajanského a Hviezdoslava (str. 20).

V nejstarších dokladech, v nichž můžeme tušiti jména obyvatelů území slovenského, nazývají se dnešní Slováci »Slované«: tak »slovyenyn sclavus« v Prešp. slovníku. »Slavi (a Bohemi)« v nejrůznějším spojení nazývají je pak spisovatelé uherského původu, ať slovanští či neslovanští, od stol. 17. do konce stol. 18. — Slavi seu Bohoemi, Hungaro-Slavoni, Bohemo-Slavi, Bohoemi Slavi, Slavi Bohemi, böhmische Slaven.

Ale také již z konce 15. stol. a zač. 16. stol. jsou tři doklady v české literatuře, kde »Slováci« znamenají asi i dnešní Slováky [77](str. 11); ustálil se tento název podle mínění Pražákova až za Bernoláka. Myslím však, že název »Slováci« ve významu kmenovém byl nepřetržitě znám a ustaloval se již dříve a že nelze tvrditi: »Jinak výraz Slovák začíná v XVI. stol. býti výhradným názvem pro všechny Slovany« (str. 11); svědčí pro to vedle dokladu »Schlowaken« pro obyvatele Trnavska ze 17. stol. (str. 18) a jiných pod. i to, že české památky ze 17. stol., také Komenský mluví podle dokladů na str. 23 n. o území slovenském »v Slovácích, do Slovák« — tak jako se v češtině vůbec kraje nazývaly podle obyvatelů.[3]

Jinak země, která netvořila správní celek, určitého názvu neměla a nazývala se obyčejně Hungaria superior (Horní Uhry), Pannonia, Superior Pannonia. Názvu Slovensko užil po prvé v dnešním významu Dobrovský r. 1809 v Ausführl. Lehrg., ale r. 1818 v Gesch. d. b. Spr. opět Slovansko. Slovákům (Semianovi, Krmanovi i Palkovičovi) Slovensko nebo Slovansko znamenalo Slavonii. Kolísání mezi slovy Slovensko a Slovansko s významem hned užším — Horní Uhry —, hned širším — všechny země slovanské — odstranili teprve Štúrovci.

Řeč obyvatelů podtatranských se nazývala nejčastěji lingua slavonica, slovenská (slovanská), jindy také bohemica, česká, česká nebo slovanská, slovenská nebo česká (windisch, slowakisch, böhmisch) atp. Rozdílu mezi těmito názvy nebylo: řečí slovenskou psali své knihy české, někdy trochu poslovenštěné, a českou řeč nazývali svou vlastní řečí mateřinskou — tak jako čteme v trnavském tisku charvatském z r. 1694 »vu Česke Ternave«; to dokládá Pražák nesčetnými příklady na str. 44 a d. Vůbec i v starém českém jazyce bylo slovenský = slovanský = český; jazyk český nazýván od Kosmasa počínaje lingua sclavonica, slovenský, slovanský, český a slovanský až do 18. stol.; od konce 18. stol. pak a na zač. 19. u Čechů a Slováků slovenský znamená to, co dnešní slovanský.

Jest viděti, že i slovenský i slovanský jest dlouho jedno slovo s jediným významem jen ve dvojí hláskové formě; stejně také původně slovo Slovák vedle Slověnín, Slověné, Slovan atd. jest jen jinak kmenově tvořeno a má týž význam. Stejně jest dvořák vedle dvořěnín, ale ne, jak praví Pražák na str. 8, Dvořák (z dvořěnín), Pražák (z Pražěnín), tak jen nešťastně pozměnil slova svého pramene, slova Flajšhansova (Nové Atheneum I, 1920, [78]385) »dvořák« m. staršího »dvořenín«, »Pražák« za starší »Praženín.«

Doklady vývoje těchto slov jsou u Pražáka velmi hojné, jsou nové kromě nejstarších; úplné ovšem býti nemohou, pokud nemáme historického slovníku. Ale neměl se mezi ně dostati doklad z Mater verhorum na Slověnín, Slověné (str. 10), neboť jest to glossa nepravá (ČČM 1877, 507) a zcela zbytečné jest jakékoliv »ač-li jeho glossy… jsou pravé«. Stejně velmi zaráží na str. 39 citát z druhého, interpolovaného listu legendy o sv. Prokopu z rkp. Hrad. »kdež slavné učenie běše (!) v slovenském jazyce ktvěše (!)«, takto uváděný bez nejmenších pochyb o jeho pravosti. Lepší a jasnější doklady slova slovenský s významem »český« jsou na prvém pravém listě, jež neuvedeny:

1a … jáz chci pověděti
o dědicěvi slovenském,
číš o Prokopovi svatém,
jenž sě jest v Čechách narodil.

1b Svatý Prokop jest slovenského roda
nedaleko ot Českého Broda.

Opravy potřebují také taková místa, kde se z toho, že Slováci chybějí ve výčtu — na př. na str. 11 v pozn. »ad Boemos, Austriacos, Moravos, gentem Silesorum, Lusatum« — soudí, že »Slováci byli asi označováni ještě v té době jako Čechové«. Z takového mlčení neplyne nic.

O složených pak slovech »československý« a pod. ukazuje Pražák, že vznikala, zvláště hojně na začátku 19. stol., a to právě na Slovensku, aby označovala jednotu, jasně pod vlivem uvedených názvů latinských, po nečetných starších předchůdcích. Čechoslovan je doložen v Počátcích českého básnictví z r. 1818, slovo Československo utvořil J. M. Hurban pro Čechy, Moravu, Slezsko a Slovensko r. 1839 (str. 32 a 36).

Také kapitoly 3. a 4. obírají se otázkami jazykovými. První (str. 103—115) ukazuje na bohatém výběru listin úředních, cechovních, církevních katolických i evangelických ze Slovenska od stol. 15. do 18. a pak na tiscích od r. 1615, že Slováci psali a tiskli v spisovné češtině, někdy úplně čisté, někdy bez ř, bez přehlásek a, u, s e místo ě po retnicích a pod.; jen u málo památek charakterisuje Pražák jejich řeč »slovenština, slovenština se stopami českými«. Známky slovenské se množí v 18. stol., kdy vnikají i do tisků, napřed katolických a pak i do evangelických.

[79]V druhé z nich (str. 116—129) sebral Pražák poznámky teoretické o dialektech slovenských u Husa (snad), u Blahoslava Nudožerského, Doležala a pak u Dobrovského a Ribaye, i vědomé úchylky některých autorů, kteří se chtěli přiblížiti k řeči lidu, a jejich mínění (Horčička, Máčaj).

Tyto listiny i tisky slovenské bylo by ovšem možno doplňovati, jest to jen výběr.[4] Budou také rozmnoženy dalším badáním, např. dialektickou památku východoslov. objevil Pastrnek v Sbor. fil. VII, 1922, 100 sl. v konceptu kázání. Také Pražákovy příliš stručné charakteristiky jazyka památek jsou prozatímní.

Po této části přípravné přistupuje Pražák od 3. kap. (str. 130 sl.) k výkladu, jak vznikala spisovná slovenština, když byl předtím také (v 2. kap., str. 65—102) sledoval rozvoj slovenského národního povědomí do začátku 19. stol. Došel k tomuto výsledku: »Slováci do konce XVIII. věku neměli totiž valného národního povědomí. Osobitou národní jednotkou (sic!) se do té doby vůbec nepokládali a politicky cítili se Uhry, jazykem a náboženskou tradicí klonili se k Čechům. V jich (sic!) dějinách a v jich literatuře lze proto nalézti jen zákmity slovanského nebo českého povědomí, jež světélkuje ojediněle, v chvílích vzrušených…« (s. 86). Teprve když se přirozený »hungarismus« všech obyvatelů Uher změnil koncem 18. stol. u Maďarů v národní vědomí a vznikaly snahy pomaďarštiti ostatní národnosti země, bouří se Slováci proti vnucované maďarštině. V jejich odporu, doloženém v hojných brožurkách, pomáhala jim i rakousko-česká aristokracie (Lev Thun, str. 81).

První pokus o spisovný jazyk slovenský vidí Pražák ve shodě s literární historií v Bajzově poslovenštěné češtině, libovolně pozměněné; z uherského vlastenectví zaváděl ji Bajza proti češtině, rozlišuje Uhro-Slováky a Austro-Čechy.

Také na Bernoláka podle mínění Pražákova působilo uherské vlastenectví, zesílené současným odporem Maďarů k Vídni. V rozboru jeho spisu ukazuje Pražák na to, že mezi jeho »slovenskými idiotiky« jest mnoho umělých slov pohlovských.

V působení obou tuší Pražák — neurčitě — i vliv Maďarů a zřetel na ně. U Bajzy soudí tak na str. 133 z toho, že byl r. 1830 jmenován členem peštské Učené společnosti. — Bajza vystoupil r. 1783; byl-li by tedy na konci svého života, kdy jeho pokus byl již skoro zapomenut, takto odměněn, nelze přece z toho usu[80]zovat, že na jeho pokus působili Maďaři — bylo by to nanejvýše uznání směru Maďarům vhodného —, vždyť adresát nemůže býti obviňován za obsah dopisu, a členem jejím byl jmenován i František Palacký[5] (současně, podle Pražáka str. 172). Ale, jak již jinde upozorněno, byl to jiný Bajza — Josef Bajza, maďarský básník.

A u Bernoláka, myslím, znovu po Hodžovi (Čsl. rozkol str. 77) přecenil význam jeho slov v úvodu k Slovníku, že účelem jeho jest naučiti slovenčinou maďarštině. Slova podobného významu jsou i v latinském úvodu, a proto jich neodstraňuje ani pravděpodobný důkaz Škultétyho (Stodv. rokov str. 26), že maďarský úvod nepsal sám Bernolák. Bernolákův Slovník začal vycházeti až 12 let po jeho smrti.

Dále probírá P. stoupence i odpůrce Bernolákovy a pokusy dalšího tříštění, rozbírá hlavně program a činnost Palkovičova prešpurského Ústavu a snahy Hamuljákovy. Hamulják, jsa podporován stesky Jungmannovými a Šafaříkovými do češtiny a jejich velebením slovenštiny, prodloužil život bernolákovštině, ale vlivem ideí všeslovanských horlí pro literární jednotu s Čechy, spojuje se i s evangelíky, s Kollárem, a otiskuje v své Zoře (1835 až 1840) příspěvky slovenské i české.

Zatím představitelé české vědy a literatury na jedné straně zamítali každé »různění českého písemního jazyka«: Bernolákův čin odmítl již Dobrovský v listech (s. 138) a stejně zamítali takové pokusy Palacký (ČČM 3, 1829, 4, 31 n. a ČČM 6, 1832 s. 352 n.), Jungmann (ČČM 6, 1832, 165 n.), pro jednotu byli a bojovali i Šafařík (str. 200 n.) i Kollár (str. 210 n.) a na Slovensku hlavně Kuzmány v Hronce 1836—8. Ale na druhé straně separatistické snahy podporovali a posilovali jednak neujasněným tříděním jazyků slovanských — někdy kladli slovenštinu souřadně s češtinou: Dobrovský r. 1818 v Gesch. d. b. Spr., Šafařík v Gesch. d. slav. Spr. 1826 i Kollár r. 1830 v Rozpr. o jm., zvláště pak Šafařík a Kollár romantickou zálibou v svéráznosti slovenštiny, snahami o reformu češtiny poslovenštěním a teorií o kolébce Slovanů pod Tatrami.

Přes to vůdcové mladé evangelické generace slovenské v Prešpurku, L. Štúr, M. M. Hodža a J. M. Hurban, »hlásili se uvědoměle k Čechům jako jejich organická součást a Češi se stejně [81]hlásili k nim« (str. 241), a to k jednotě jazykové i národní, po celé čtvrté desetiletí, jak obšírně Pražák dokazuje. Ale tyto jejich názory začaly se viklati romantickým pojímáním národa: národem byli jim hned Češi, Moravané i Slováci, hned jen Slováci, hned všichni Slované — hojnými styky se Slovany, zvláště Rusy a Jihoslovany (Bodjanským a Gajem) a pak zesilujícím tlakem maďarisačním.

První stopu myšlenky na odluku našel Pražák r. 1837 v Hurbanově dopise Gajovi (str. 273), rozhodnutí klade do počátku r. 1843. Když pak byl v kap. 8 (str. 288—313) popsal obšírně a podrobně osudy a postup rozluky a historii novin Štúrových, zkoumá všechny pohnutky činu; ukazuje, že důvody z jazyka a povahy národní uváděné v obou Štúrových spisech jsou důvody chtěné (str. 324 a 333). Skutečné důvody rozluky, jež nalezl v jiných projevech Štúrových i současníků, shrnuje na str. 338 takto: »Byla to spleť různých pohnutek, z nichž politická je nejsilnější a do jisté míry i rozhodující: Štúr chtěl osamostatněním slovenštiny dokázat Maďarům, že se nespojuje politicky s Čechy k vlastizrádným cílům, že je tedy vlastenec domorodý a že smí tedy pro svůj lid žádati v Uhrách politická práva. Chtěl i zemanům, na Uhrách sociálně interessovaným, slovenštinou umožniti cestu k národu a získati je tak na vůdčí politické místo. To byly pohnutky hlavní: k nim ovšem přistupoval zřetel na jazykově rozštěpené slovenské katolíky a evangelíky; zřetel k lidu, jemuž slovenské nářečí bylo nejbližší; obecná slovanská renaissance a její důsledky a vlivy, jmenovitě jihoslovanské a ruské; soudobá filosofie a rozkladné teorie o kmenovém určení; obdoby sousedních zemí a hlavně pokusy o separatism moravský; panonská teorie a hypothesy nezasvěcených cizinců o slovanském a slovenském bytu a původu; nevraživost některých československých spisovatelů a soutěžení o prvenství«. A znovu na str. 352: »Slovenština Štúrovi nevyplynula tedy jako filologická nutnost, ale jako výhoda politická, politický motiv při ní rozhodoval a rozhodl.« V závěrečné kapitole (10., str. 364—476) líčí odpor proti slovenštině v Čechách (Havlíček, Hlasové o potřebě jednoty spisovného jazyka) i na Slovensku, její vítězství a zapadlou revisi Hodžovu, který chtěl zachovati jednotu národního vědomí.

V těchto kapitolách o Štúrově rozluce odpovídá Pražákova kniha na otázku, vznikl-li spisovný jazyk slovenský nutným a přirozeným vývojem věcí či vůlí jedinců, jasně a určitě: vůlí jedinců, řízenou účelem získat účinnou a přípustnou zbraň proti maďarisaci. V tom se shoduje s Hodžovým rozborem v jeho [82]Československém rozkolu. Hodža také vytkl především politické příčiny i cíle rozkolu, slovenština mu vznikla jako »politicum hungaricum«, na rozdíl od dosavadních výkladů, v nichž politické zřetele byly jen složkami vedlejšími.[6] Ale studie Pražákova není nikterak po Hodžově knize snad zbytečná. Odpovídá na práci Škultétyho »Stodvadsaťpäť rokov zo sloven. života« a Hodžovu knihu doplňuje. Nehledíme-li ani k úplně novým částem úvodním, probírá Pražák otázky rozluky šíře, do posledních podrobností, rozbírá dobové prostředí, na př. nejasné romantické názory o jazyku a národě na str. 177, u Štúra na str. 256 a j. Tím se také stávají jasnějšími ostatní nepolitické příčiny rozluky, které většinou již uváděl Vlček v Děj. slov. lit. 68 n. a v Lit. č. 19. stol. III, 1, 440 n. Také opravuje Pražák Hodžovy soudy, na př., že nebyl mezi příčinami rozkolu také zřetel na katolíky, ve shodě s názorem Vlčkovým (Lit. č. 19. stol. III, 1, 441).

Všechny složky sice rozebral, v závěrech však nedocenil; politický zřetel na uherskou vlast a Maďary přece jen myslím Pražák přecenil. Na př. slovenské noviny byly povoleny z Vídně jako zbraň proti Maďarům, a ne v Pešti. Nedocenil vliv Čechů a romantické vědy české na Štúrovu odluku anebo možnost, že na Bajzu a Bernoláka působil také žalostný stav současného spisovného jazyka českého a české literatury.

Někde vyvozuje Pražák ze svých fakt závěry ukvapené a nepřesné, jak jsem již ukázal u Bajzy a Bernoláka: buď závěr vyplývá jen z některých fakt, a ne ze všech a vlastně vysvětluje jen některá fakta, anebo autor generalisuje, místy přepíná a má i takový závěr, který vůbec z jeho fakt neplyne.

Na str. 281 v závěru o tlaku maďarském praví: »Vše české na Slovensku bylo pronásledováno a Zayův unionism mířil právě a hlavně proti česky orientovaným luteránům. Svaz s Čechy začínal Slováky uvádět do svízelnější a svízelnější polohy vlastizrádců a Slováci nedovedli či (sic!) nemohli již dosti odolně vzdorovat. Zbývala dynastie a slovenčina (sic!), ač… slovenčina byla odmítána jako řeč nepěstěná.« Ale z předchozích dokladů na str. 275—280 plyne sice jasně, že Maďaři vytýkali Slovákům češtinu jako jazyk zahraniční a jejich spojování s Čechy, ale stejně jasně, že útočili i na slovenštinu, a nejen proto, že byla nepěstěná, nýbrž že chtěli všude zavádět jazyk maďarský. Na str. 335 »Štúrovci volí raději bezhistoričnost, jen aby nebyli závislí na Če[83]ších a jim podřazeni,« ale uvádí se na to jen jediný doklad. Nebo uveďme tento závěr na str. 20: »Jakmile bylo ustáleno jméno, ustalovalo se i povědomí národní a jazykové příslušnosti a vznikala na konec i snaha o národní a jazykové osamostatnění« — ze samotného jména? což jiné české nebo moravské kmeny s ustáleným jménem?

Velmi často Pražák své závěry, jinak úplně správné, klade před doklady, z nichž vyplývají, na př. na str. 256 závěr o tom, že Štúrovci byli romantikové a že z toho romantismu vzklíčila zprvu možnost a pak i nutnost rozkolu, nebo na str. 338 citované zde příčiny rozkolu. Jinde dokonce uzavírá celou kapitolu soudem o tom, co teprve v následující vykládá. Na př. kapitolu o slovenském národním povědomí zakončuje slovy: »Aniž dobře věděli a aniž dobře tušili, i v této svrchovaně a životně důležité otázce odklonu od Čechů nerozhodovali již sami, ale podstatně spoluúčinkoval (sic!) zřetel na Maďary a na konec Maďaři sami…« Na str. 129 uzavírá část, v níž stopuje znalost slovenského dialektu v dobách do 18. stol., takto: »Osobil-li si toto právo (samostatného spisovného jazyka) Antonín Bemolák, zasáhl tím v jazykový vývoj násilně a Češi a Slováci na evangelické jazykově i národně uvědomělé a vzdělané stránce nedívali se na jeho počin také jinak než na jako na počin násilný a zbytečný.«

Takový postup, vhodný často v přednáškách, pokládám za metodickou chybu v knize o takovéto látce, kde zvláště jest třeba, aby čtenář jasně viděl, jak všechny závěry jsou získány indukcí z fakt.

Mnohými nepřesnostmi a ukvapenostmi Pražákovými jest vinna jeho nepřesnost stilistická a lexikální. Na př. napíše ve věci, na níž pranic nezáleží, na str. 8 v poznámce, že »Flajšhans stopoval název Slovák v Novém Atheneu I. 383 v referátu o Niederlovi« — ale tam (na str. 385—6) jest jen na deseti řádkách opravující a doplňující poznámka s třemi fakty. Nebo na stránce 87 vykládá, že Slováci uvykli »na maďarské zeměpisné názvosloví« místo »m. jménům zeměpisným, lexikografický užívá za lexikální (na str. 205 »aby (Češi) i lexikograficky čerpali ze slovenčiny«, na str. 229 diference lexikografické), sonantičnost hlásek místo sonornost na str. 205. Není vůbec vybíravý ve slovech a miluje slova neobvyklá a nová, na př. naukosdělná řeč (str. 56), řečová odlišnost (str. 129), obrodič místo buditel (str. 191), třetířadé důvody (str. 229) a mnoho jiných. I dosti chyb v číslech a pravopisných i tvaroslovných omylů zůstalo v knize, autor na př. důsledně píše Slovani, Moravani, na str. 408 Táboriti místo Táboři, vymítiti na str. 407, nebo zase na str. 58 »čeština [84]byla uznávána jako krajinský jazyk Slováků« místo za zemský jazyk Slováků a jiné. Hned píše slovenština a hned slovenčina.

Tato nepřesnost zasáhla škodlivě a ničivě fakta snesená v knize. Ukázal jsem již dříve, že cituje i falsa ze staré literatury a zde ukáži na dvou příkladech, jak nepřesně reprodukuje cizí myšlenky:

Na str. 206 mluví Pražák o vytištění Hollého básně v Kroku I, 4, str. 10 násl. a o její předmluvě. Za autora předmluvy prohlašuje hned redakci Kroku, hned Jungmanna a družinu Kroku, ač lze za něj bezpečně pokládati Jungmanna i podle rejstříku na str. 155 i podle obsahu předmluvy samé. Také Vlček v Děj. čes. lit. II, 2 str. 116 připisuje tu předmluvu Jungmannovi. V Pražákově větě »a v předmluvě Panonský Slovan pojednal i o potřebě zkoumání jihoslovanských nářečí« slova »Panonský Slovan« buď mají znamenat autora předmluvy, kterým ovšem Slovák nebyl a ani nemohl být [podle slov předmluvy: »w našem sprostém nářečj mnoho nacházjme, co se s njm (slovenským dialektem) srownáwá«], anebo mohou ta slova býti titul předmluvy, ale ten zní »Báseň k slawnému installowání arcibiskupa Ostřihomského P. (tit.) Alexandra Rudnayho atd.«[7] V předmluvě vyskýtají se sice slova Slovan Panonský, ale v jiném spojení, a to zcela jasném: »W rukopisu Králodworském netoliko Rus, ale zwláště Slowan Panonský nacházj svůj wlastnj gazyk«. Pražák dále praví: (Redakce Kroku) prohlásila při tom: slovenčina je nářečí, z něhož pravdě nejpodobněji český jazyk pochází, je to řeč přecházející v horvatštinu a slovinčinu a proto pro nás nejdůležitější«. Ale v Kroku čteme: »Ku wzdělání slowozpytu něco časem ginoslowanského zde uměstjme, a pčjnáme básnj 1) Slowenskau, z nářečj, od něhož český gazyk podlé neypodobněyšjho domněnj pochodj, kterýž nám tedy gakožto neybližšj neydůležitěyšj býti musj, a kterýž dle domyslu Dobrowského (Gesch. d. b. Spr.) za přechod českého a polsk. do Horváts. a Windického nářečj powažowán býti může«.

Pražák vykládá dále, že spisovatel předmluvy podřadil tomuto nářečí (Hollého) podřečí slovenské, »jako pražské kraj omluvě… podřazoval nářečí na př. krkonošské anebo jako bavorštinu podřazoval horní němčině. Ale ničeho takového jsem se tam nedočetl. Jest tam: »To gedno geště znamenáme, že protestanské cjrkve slowenské w Uhřjch českého nářečj, katoljci pak tohoto zwláštnjho, o kterém zde řeč gest, z obecné mluwy wzatého gazyka užjwagj, a kterýž proto negeden, ale podlé [85]kragů neb stolic rozdjlný gest, rowně gako u nás obecný gazyk k Baworům od giného w okolj Pražském nebo u Krkonošů w něčem wždy se rozeznáwá«.

Nebo na str. 420 a násl. vykládá P. podrobně myšlenky Hodžova Větína o slovenčině, ale zase ne zcela přesně. Již obrazec na str. 421 neshoduje se svým uspořádáním ve všem s obrazcem u Hodži.

Na str. 423 udává Pražák obsah Protivety I. takto: »Čeština a slovenčina je jedna řeč« (Hodža však dodává »t. j. jedno sloviansko nárečia; obe len podrečia jednej«). Pražák dále: »Slováci jí užívají 400 let, …« — o tom u Hodži nic není.

V protivetě II. u Pražáka: »Každá řeč má svůj zákonník, čeština se jím řídí již tři sta let« jest vynecháno slovo spisovná řeč, s důrazem u Hodži užité.

Odveta II. zní u Pražáka: »Slovenština má svůj zákonník sama v sobě, a je-li třeba, i v polštině, ruštině a staroslovenčině.« To se naprosto neshoduje s odvetou II. u Hodži. Hodža vykládá, že kánon český je »zavretý«, a že proto nemohou Čechové od něho ustoupit. A poněvadž slovenština je blíže ke pni než čeština, je podstata této formálnosti českého kánonu v slovenštině. Dále: »Ale práve preto, že kánon tento je zavretý, nesmie čahať von ze sebä a poťahovať sä na druhuo nárečia, čo len trebas i na slovenčinu.« Pro slovenčinu může platit jen dobrovolně. »Ale takovýto dobrovolenský reči svojej kánon muože Slovák si najsť, ně len v češtině, ale i v polštině, v ruštině a zvláště v staroslovenčině. A takúto dobrovuoľu mali naši otcovia češtinu přijävší.« Apod. dále. V osmé protivetě u Pražáka, jest i 9. protiveta Hodžova. 8. odveta Pražákova je vlastně Hodžova 9.

Že to však nejsou nikde snad změny úmyslné, nejlépe jest viděti z dokladu již dříve uvedeného. Autor cituje slovenský — český z rkp. Hrad. z místa podvrženého, ač může lepší doklady uvésti z místa pravého.

Tyto nepřesnosti ve faktech jsou tím bolestnější, že jde o knihu dokumentární, jejíž největší cena a neměnná mohla být právě v tom, že vyčerpává skutečně pravou spoustu pramenů tak těžce přístupných. Nejdůležitější místa cituje sice doslovně, ale je škoda, že i všude tam, kde jen shrnuje cizí myšlenky, neučinila to vždy a ve všech případech jasně, správně a přesně. Vždyť každý, i jen jednotlivý doklad nepřesnosti znamená pro dalšího badatele i pro autora samého nutnost revidovat vše znova.

Zdá se, že autor neměl k své práci dosti klidu a času. Ale pak neměl raději s prací spěchat.

Je sice úplně v právu, když nemilosrdně konstatuje a vysvětluje, za jakého myšlenkového zmatku, za jakého zoufalého posta[86]vení politického se rodila spisovná slovenština, jako zbraň, — ale neměl, myslím, zapomenout, že věda může události dějinné jen zjišťovat a vysvětlovat, ne však soudit. Soud o rozluce je vždycky jen osobním přesvědčením, a ne dokazatelnou pravdou, třebas se v něm autor shoduje s mnohými i se mnou.

---

[1] Dr. Milan Hodža, Československý rozkol. Príspevky k dejinám slovenčiny. Turčiansky Sv. Martin, 1920. Str. 400.

[2] Sto dvadsaťpäť rokov zo slovenského života. 1790—1914. Odpověď na knihu dr. Milana Hodžu, nazvanú »Československý rozkol«. Napísal Jozef Škultéty. ib. 1920, str. 148.

[3] Pražákem uváděný (str. 23) doklad »v Slovanech« z Arch. Č. 12, 47 sem nepatří. Již spojení »v Slovanech a v Gransku« (t. j. v Kraňsku) a i smysl místa ukazuje, že se zde mluví o Slavonii.

[4] Z roku 1578 uvádí Hodža v knize Českosl. rozkol (str. 58) kněžský vokátor evang. církve ružomberské se slovakismy; je v archivu Slovenského musea.

[5] Upozornil na to P. Bujnák v přednášce odboru Matice slovenské 15. února. Srov. pod heslem Bajza v Ottově Slov. nauč. a Wurzbach Biogr. Lexikon I, 1856, 128; Učená společnost peštská založená r. 1830 jest uherská Akademie. — Podle Riegrova Slov. nauč. 6 (pod heslem Palacký) stal se Palacký členem této Akademie až r. 1834.

[6] Vlček v Lit. č. 19. stol. III, 1, 440 n. Turcerová v thesi Louis Stúr et l’idée de l’indépendance slovaque, Paris 1913, str. 141 n. a 148 n.

[7] U Pražáka však »Báseň k instalaci ostřihomského arcibiskupa«.

Naše řeč, volume 7 (1923), issue 3, pp. 75-86

Previous Pokorné sloveso

Next O—er.: Z našich časopisů