Z našich časopisů

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Starý slovenský vlastenec a badatel Joz. Ľud. Holuby, který se článkem »Úprimné slovo starého Slováka« v Národní politice již dříve přihlásil za věrného obhájce národní jednoty československé, uveřejnil v témže časopise 13. a 14. dubna článek nový, »Biblia, najpevnejšie spojivo Slovákov s Čechmi«, v němž ukazuje na veliký význam češtiny v náboženském životě zvl. slovenských evangelíků. Nás v něm zajímá zvláště zpráva o vzácných památkách starého našeho písemnictví, již i zde podáváme, protože víme, jak snadně podobné zprávy utonou v papírovém moři denních novin. Týká se knihovny bratislavského evang. lycea, v níž mimo jiné staré knihy české jsou také tištěné bible z r. 1488, 1489 a 1506 (Benátská). Jsou to výtisky, o nichž jsme posud nevěděli (ve výčtech Tobolkových v »Č. slovn. bibliografickém«, jehož 1. díl vydala r. 1910 Akademie, jich nenalézáme), ale jednak nyní bohdá nemusíme o ně míti strachu, jednak jsou to knihy dochované i v jiných knihovnách českých i cizích. Zato s bolestí čteme, že v téže knihovně ještě r. 1860 bývala krásná rukopisná bible česká na pergameně, ozdobená malovanými iniciálkami, která zmizela. Holuby se v mladých letech na této bibli dopustil něčeho, co dnes upřímně sám nazývá »darebác[149]tvem«; vyřízl si z ní, když pomáhal rovnati knihovnu, jeden list. Tento list pak poslal do Sv. Martina Matici slovenské, kde se však stal s jinými památkami a se jměním matičním kořistí maďarské vlády. Jiný list vytrhl později přítel Holubyho Pavel Roy; ten byl pak pro jistotu poslán musejnímu spolku v Olomouci.

Až se bude snášeti bohatý poklad slovenského jazyka, v pracích Holubyho, národopisných i botanických, bude hojný a důležitý pramen. Zajímavé zrnko vybíráme i z tohoto článku. V Lubině (v nitranské župě) m. »doska, deska« (t. prkno, jako na Moravě) říkají trenica. Holuby v tom slově vidí památku z pradávných dob, kdy se snad zubatým, do ostra otlučeným kamenem jako pilou stromy třely nebo škrabaly; představuje si to tak, že kmen byl opálen, pak se v něm škrabalo, pokud to bylo možno, pak že se zase řez vypaloval a znova kamenem »vytíral«. Najisto je význam »řezati (pilou)« u slova »tříti« prastarý (jakož vůbec je koř. ter- s významy »tříti, vrtati« a p. v jaz. indoevr. odedávna), nalézáme jej na př. i v círk. slov. i v staré češtině. Dnes se na pile prkna řeží, za starodávna se pilou nebo na pile »třela« (Arch. č. 14, 471 n. z r. 1457; Holuby uvádí doklad ještě z Kral. bible, Iz. 10, 15), a proto jim na Moravě posud místy říkají »třenice«. Říkávali tak na př. r. 1503 v Uh. Brodě (v. Tkáčovy Libri informationum 80), říkávalo se tak i v Čechách; r. 1448 píše vyšebrodský opat Oldřichovi z Rožmberka, že mu pošle po vodě »třenice« (Arch. č. 21, 302).

V 7. sešitě revue »Parlament« uveřejnil docent dr. A. Frinta programový článek »Důsledky znovuzřízení našeho státu pro národní jazyk«, v jehož třech kapitolách vykládá o dějinách slova československý a jeho odůvodnění, o možnostech, jak by se dnešní dvojí spisovný jazyk český a slovenský mohl sloučiti v jeden spisovný jazyk společný a co jest dělati a čeho se varovati zatím, než k splynutí obou těchto »papírových« řečí dojde. K výrazu »československý jazyk« zaujala N. Ř. stanoviště již v předešlých ročnících a není třeba ani radno se k té věci vraceti; s důvody, které tam pro název československý jazyk byly uvedeny, se Frinta shoduje, snad víc než my sami. V historii slova československý zachází však Frinta po našem soudě trochu příliš daleko, směšuje zejména starší termín českoslovanský, Čechoslovan (s variantami českoslávský, slovanočeský, Slovanočech, Slavočech a p.) s dnešním názvem československý, ač mu nemůže býti neznámo, že ideový podklad názvů Čechoslovan, českoslovanský byl jiný než obsah nynějších výrazů Čechoslovák, československý.

Zcela se snášíme s Frintou v jeho stanovišti k překladům z češtiny do slovenštiny a naopak. Je-li přáním všech dobrých Čechů i Slováků, aby rozštěpení, které nutí národ skutečně jednotný mluviti dnes před světem dvěma jazyky, bylo v budoucnosti bez bolesti zaceleno, aby obě dvě spisovné větve téhož jazyka těžily navzájem co nejvíce ze svých předností, [150]pak nemůže býti větší překážky k splnění této tužby než toto vzájemné a načisto zbytečné překládání. Proto s uznáním zcela správným mluví F. o některých časopisech slovenských (Právny obzor, Bratislavské lekárske listy), které, ač vycházejí na Slovensku a se slovenským štítem, přinášejí bez rozdílu články slovenské i české, tak jak je kdo napíše.

Těžko ovšem uvésti ve shodu s tímto stanovištěm Frintův požadavek na jiném místě téhož článku vyslovený, aby si Naše řeč, proměníc se v orgán pro vzdělání a tříbení jazyka československého, přeložila své jméno také do slovenštiny a měla vedle nápisu Naše řeč také ještě nápis Naša reč. Patrně jsou to jediná dvě slova, kterým by slovenský čtenář našeho časopisu nerozuměl. Anebo tane Frintovi na mysli pověstná rakouská »rovnoprávnost«, která nařizovala na úředních razítkách nápisy jako Zruč — Zruč (a to ještě do kolečka), aby rovnoprávnosti češtiny s němčinou bylo učiněno zadost až do nejmenších podrobností? Stejně nespravedlivá a nemístná jest výtka, kterou F. činí při této příležitosti Naší řeči pro její dosavadní prý pasivnost k slovenštině. N. Ř., třeba vycházela jako listy na vzdělávání a tříbení jazyka českého, pojímala vždycky, tak jako Dobrovský, Jungmann i Gebauer, jazyk český jakožto celek, zahrnující v sebe všecky jeho formy, jimiž se mluví na území našeho národa. Proto také při všech otázkách a věcech jazykových, které byly v N. Ř. probírány a řešeny, byla brána na potaz i slovenština, kdekoli k řešení otázky mohla napomáhati, a vedle autorů českých citováni i spisovatelé slovenští. Frintovi však patrně víc než o tento názor na jazykovou jednotnost obou kmenů našeho národa jde o zevní, formální manifestaci rovnoprávnosti československé. Proto žádá na N. Ř. změny na obálce, proto si přeje, aby N. Ř. přinášela nejen české články, nýbrž i slovenské. Frinta ví dobře, jako všechna ostatní veřejnost, kdo vyplňuje sloupce Naší řeči. Neměla-li N. Ř. dosud článku slovensky psaného, je prostá příčina v tom, že redakci N. Ř. takového článku dosud nikdo nenabídl, ač některé literární pracovníky slovenské přímo za to žádala. Tu je tedy pomoc snadná a Frinta se může o naší ochotě, přinášeti články slovenské a o slovenštině, přesvědčiti kdykoli. Že se redakce N. Ř., třeba měla v programu vzdělávání a tříbení jazyka »toliko« českého, zajímala a starala i o slovenštinu, toho důkazem jest její jednání v komisi na úpravu slovenského pravopisu i její usilování o ústav pro jazyk československý, o němž byla podána zpráva v sešitě předešlém.

Nesouhlasíme dále se snahou Frintovou, projevenou v uvedeném článku, přejmenovávati kdeco, co dosud slulo českým, v československé, zvláště kde jde o pojmenování vžitá a historická, zachovaná z doby, kdy se slovem český a Čech rozuměl stejně Čech z království jako Čech z Moravy, Slezska i z Uher; připomíná to některé horlivce popřevratové, kteří byli plni strachu, aby názvy Královské Vinohrady, Královská obora, Královská česká společnost nauk neurážely naše city republikánské. Tato překřtívací ho[151]rečka smetla by v několika letech slavné a historické jméno Čech a český s fora světového a stlačila je na pouhý provinciální název, jako Gaskoněc, Auvergnan nebo Bretonec. Historické anebo aspoň ustálené názvy Česká akademie, Královská česká společnost nauk, Časopis Českého musea, Český časopis historický nebudou zajisté žádnému dobrému a rozumnému Slováku překážkou, aby s těmito institucemi a v nich nepracoval, budou-li skutkem projevovati stejný zájem o věci české jako slovenské, zrovna jako nevadí českým spisovatelům slovenská viněta, aby nepsali do Letopisu Matice slovenskej, do Slovenských pohľadů, do Mladého Slovenska atd. A tvrdému slovenskému separatistovi nezabrání, i kdyby se Česká akademie změnila v Československou anebo i Slovenskočeskou, aby neusiloval o separátní akademii v Martině nebo v Bratislavě. Snažme se tedy spíše míti víc úcty k sobě a šířiti víc důvěry a lásky vzájemné; změnou viněty se nespraví ani nezíská nic.

Nejpozoruhodnější a nejpodivnější z celého článku Frintova jest jeho návrh na sjednocení spisovné češtiny a slovenštiny; pozoruhodný proto, že se mohl zroditi v hlavě učence filologicky vzdělaného a že mohl býti vytištěn vážně v časopise vážném, ano representativním. Sjednocení spisovné řeči československé si představuje Frinta náramně prostě. Poněvadž prý »někde se spisovná čeština od slovenštiny liší jen zdánlivě nebo zbytečně, z důvodů pouhé tradice a historie, nikoli z nutnosti živé řeči«, měli prý by zasáhnouti »do nynějšího stavu věcí s obou stran (české i slovenské) jednak odborníci filologové a jejich příslušné korporace (III. třída Č. akademie, filologické fakulty a semináře universit a j.), jednak spisovatelé a novináři« a provésti »uvědomělým postupem« splynutí, t. j. »vzájemné prostoupení obou hotových forem slovního vyjadřování.« Frinta tedy žádá, aby čeští filologové, spisovatelé atd. udělali nový jednotný jazyk československý. A hned také navrhuje jak. Protože hlavní rozdíly mezi češtinou a slovenštinou jsou hláskoslovné a tvaroslovné, míní, že by bylo lze využíti rozličných kolísavých dvojtvarů a forem lidové řečí, které by, jsouce uzákoněny shora jmenovaným tribunálem v jazyce spisovném, vyrovnaly dnešní rozdíly mezi češtinou a slovenštinou. Tak na př. kdybychom podle slov »úřad, úkol« a p. a podle nářečí vých.-moravských zavedli v češtině také tvary »súd, budú, cestú« a kdyby se Slováci vzdali se své strany instrumentálů »nad Tatrou« a p. a zvykli si psáti »nad Tatrú«, znamenalo by to krok k sjednocení. Místo »z kusu, z chodníku« mohli bychom psáti »kusa, chodníka« (a patrně též »z hrada, z buka, súda, z pracha« a p.); m. »bratrovi« — »bratru«; m. »učitele — učitela«; m. »ruce, rukou« — »ruky, ruk« atp. Dále by prý »šlo« zavésti: 7. p. hadami, sluhami, městami, polemi, oráčemi (»kompromisně«); kostím, kostích, kostěmi; 2., 3., 6. p. dobrej, mej; 1., 4. p. dobré knihy i pera; 1. p. ubohí, tichí, velkí (muži); bratrového, bratrovému, bratrovém, bratrovej; bratrovy lopaty i pole atd.; veliké města [152]byly, byl tázaný m. tázán atd. atd., neboť k tomu ke všemu jsou prý v lidové češtině buď tvary už hotové nebo aspoň analogie.

Člověk přímo trne úžasem, jak může míti ještě dnes někdo — nepravím ani filolog — tak absurdní, zvrácený a nemožný názor o podstatě a povaze spisovného jazyka, jaký se jeví v tomto návrhu, jak může filolog, který se nenarodil před sto lety, mluviti při dnešní znalosti vývojových zákonů jazykových o »zbytečných« rozdílech, způsobených »pouhou tradicí a historií«, a o »uvědomělém« upravování forem spis. jazyka. Oč vyšší, správnější a vědečtější ponětí o spisovném jazyce než tento současný filolog měl už r. 1832 mladý historik Palacký, když odpovídaje Frintovu předchůdci Trnkovi napsal: »Hlavní a základní omyl této nové školy (trnkovsko-žákovské) v tom záleží, že ona — ne slovem sice, ale skutkem — pokládá rozum a theorii za pramen, ze kterého prý nutno jest jazyku čerpati pravidla vzdělání svého; kdežto však jazyk a veškera vzdělanost jeho, ačkoli vzdělanost rozumu následují, však přece z přírody své, čili samy v sobě, nejsou skutek a dílo rozumu čili theorie, alebrž dějinného podání (tradice)… Jazyk povstává i roste právě tak, jako stromoví a kvítí po horách i zahradách; i jakož tam člověk jen to, co příroda sama organicky mocí svou plodí, chovati, pořádati a kliditi, smí tak i theorie zde jen to, co v lůně národu se pučí a kvete, v jeho přesnotě chrániti, tomu hověti, to k dalšímu užívání pravému chystati povinna jest… I neníť pochyby, že kdokoli chce a umí, může sobě stvořiti jazyk krásný, bohatý, libozvučný a všemožně dokonalý: ale jazyk takový nebude více národním, nýbrž osobním jazykem toho, kdo jej sobě udělal.« Promlouvaje pak dále zcela správně o tom, že »kdykoli o vzdělávání a zdokonalování řeč jest, dvojnásobný ohled bráti se musí: na materii totiž a na formu jazyka, čili na slova, jakožto látku, a na zevnitřní sklad nebo vazbu jejich«, ukazuje Palacký, jak po stránce látkové (lexikální) jest každý živý jazyk nekonečně zdokonalitelný, po stránce formální však že v každém jazyce nastává dříve nebo později moment, kdy se jeho formy ustalují v pevný kanon. Toho pak »šetří s pilností, kdokoli osvíceným aneb učeným slouti chce; za surového pak (t. j. nevzdělaného) anebo za nedouka pokládá se, kdo se od něho odchyluje.« Tato slova Palackého, platná v své podstatě právě tak dnes jako před devadesáti lety, jsou přímo obrácena proti názorům Frintovým. Co jiného navrhuje tento Trnka redivivus, než z rozumových a prospěchových důvodů (a to ještě velmi pochybných) sáhnouti rukou smělou na formy, jež se v spisovném jazyce českém staletým vývojem ustálily, a zmrzačiti je podle schematu odpovídajícího potřebě rozumové? Zná Frinta kromě volapüku a esperanta jediný spisovný jazyk s jistou minulostí a tradicí, v němž by si byli theoretikové dovolili nahrazovati formy tradicí utvrzené formami čerpanými kdesi mimo něj?

Týž smysl, jako citovaná slova Palackého, měla i naše redakční poznámka, [153]kterou jsme připojili k Jankovu článku o možnosti ustrnování spis. jazyka, které se F. také dovolává a které proto patrně nerozuměl. Tam bylo zřejmě na to poukázáno, že pokud jde o změny forem spis. jazyka, nestačí jen na to ukazovati, že ta neb ona změna pronikla v jazyku obecném, nýbrž že musí býti dokumentárně prokázáno, že z jazyka obecného proniká i do řeči spisovné a že zatlačila nebo zatlačuje útvary v něm dosud platné. To znamená: theorie (mluvnice normativní) nezavádí a nesmí zaváděti do spis. jazyka novou praxi, nové formy, ať jsou odkudkoli, nýbrž smí jen konstatovati, že spisovný jazyk sám svou praxi změnil, že tradice B zvítězila v něm anebo vítězí nad tradicí A. Theorie smí tedy na př. vypustiti z kanonu forem gen. plur. »bratrův« a prohlásiti za jediné správný tvar gen. »bratrů«, protože může z dnešního spis. jazyka i statisticky dokázati, že se tvar »bratrův« v dnešním spis. jazyce buď vůbec už nevyskytuje anebo že je aspoň proti tvaru »bratrů« jako přežitek (archaismus) v nepatrné menšině; theorie smí, abychom užili i příkladů Frintových, prohlásiti, že infinitiv »dělat« je v spis. jazyce stejně správný jako infinitiv »dělati«, protože může zase dokumentárně prokázati, že v dnešní praxi spisovné jsou oba tvary aspoň v rovnováze; theorie bude směti odvolati kletbu nesprávnosti se středního akusativu »ho« (prodal jsem ho, t. j. pole, místo je), až bude dokumentárně prokázáno, že tato paralelní tradice, jejíž počátky lze v spis. jazyce stopovati hluboko do minulosti a jež se v jazyce obecném stala tradicí absolutní neboli usem, zmohla nebo zmáhá v spis. jazyce tradici dosud platnou. Theorie však nesmí a neopováží se zaváděti v kanon spisovných forem a prohlašovati za správné na př. tvary »hadama, polema, oráčema« a p., třebaže v jazyce obecném tvary ty úplně ovládly, protože v dnešní praxi spisovné, t. j. u spisovatelů jazyka dbalých a znalých, není dosud po těchto tvarech ani stopy atd. To jsou jediné správné zásady, na nichž může a musí býti založena každá normativní theorie mluvnická dnešní doby a jimiž se musí spravovati ve svém poměru k spisovné řeči každá komise, každá instituce a p., které připadne úkol bdíti nad jazykem, nechce-li, jak praví Palacký, »vstoupiti do oboru šálenosti« (t. j. bláznovství). Z povahy těchto zásad plyne, že změny, které se v kanonu spisovných forem mohou bez jich porušení připustiti, nebudou nikdy radikální, nýbrž naopak minimální, že se budou týkati spíše forem ojedinělých, isolovaných a zřídka užívaných, než velkých a živých kategorií tvarových, neboť ani vývoj jazyka se neděje skoky a převraty a vývoj jazyka spisovného, utvrzeného staletou tradicí a svou vlastní podstatou konservativního, už dokonce ne; o tom nás poučují dějiny všech spisovných řečí, jejichž kanon tvarový se ustálil přirozeným a dlouholetým vývojem. Kdo se domnívá, že by se mohla nějaká instituce opovážit dekretovati a zaváděti do jazyka spisovného odkudkoli tvary, které se v něm samém jakoukoli cestou přirozenou samy neujaly a nepronikly, ať pro zjednodušení forem nebo pro libozvučnost [154]anebo pro sblížení s jiným jazykem, má o poměru společnosti i individua k jazyku ponětí načisto zvrácené a zastaralé. Pohnutka tu zhola nepadá na váhu, a proto návrh Frintův na »reformu« spisovného jazyka českého jest v podstatě plod téhož diletantského a nevědeckého názoru, jako byly v letech třicátých reformy Trnkovy a Žákovy a jako jsou za našich časů očistné nápady Hlavinkovy.

Ba Hlavinka, jemuž Frinta v svém článku právem jeho diletantství vytýká, pojímá své návrhy na »zdokonalení« spis. řeči přece jen relativně — možno-li při absurdnosti mluviti o relativitě — správněji než filologicky vzdělaný autor návrhu na sjednocení řeči československé. Formy, které by Hlavinka rád uměle naočkoval spisovné řeči české, jsou sice formy nespisovné, nářeční, ale aspoň formy živé; ale tvary, které Frinta nabízí oběma spisovným jazykům, českému i slovenskému, aby vyrovnal jejich rozdíly, nejsou namnoze ani české, ani slovenské, ani spisovné, ani obecné, jsou to tvary prý »kompromisní«, t. j. Frintou uměle pro tento společný jazyk zkonstruované týmž způsobem, jakým dr. Zamenhof formoval z prvků románských své esperanto. Frinta navrhuje, aby se psalo »hadami«, což není ani české (spis. je hady, ob. hadama), ani slovenské (= hadmi); doporučuje tvar »kostěmi« za čes. »kostmi« (ob. »kostma«), slov. »kostmi n. kosťami«; chce skloňovati »bratrového, bratrovému, bratrovém«, ač Slováci píší »bratovho, bratovmu, bratovom« a my jednak máme »bratrova, bratrovu, bratrově« (spis.), jednak »bratrovýho, bratrovýmu, bratrovým« (v jaz. obec.); psal by bratrovy (pole) proti slov. bratove (poľa) a čes. bratrova (spis.), bratrový pole (obec.) atd. A to jsou zatím jen ukázky Frintovy toho, jakým způsobem by bylo možno podle jeho mínění upravovati cestu k splynutí češtiny se slovenštinou. Frinta nechápe, že se podobá člověku, který mrzačí dvě děti, přiřezuje jim nosy, přistřihuje uší, vytahuje krky, hobluje brady, vytlačuje oči, a když z nich udělal dvě dokonalé nestvůry, raduje se, jak jsou si podobny. Jest opravdu těžko pochopiti, jak se v jeho hlavě mohl zroditi nápad tak absurdní, a nedovedeme ani dost energicky proti němu protestovati.

Jest i naším přáním, jako je zajisté přáním všech dobrých Slováků, aby osudné jazykové rozštěpení československé bylo zahlazeno a býv. jednota spisovné řeči zase obnovena. Přejeme si toho a věříme v možnost, ba nezadržitelnost obapolného splynutí obojí spis. řeči v budoucnosti; jsouť si oba spisovné jazyky příliš podobny a oba národní kmeny vzájemně příliš k sobě připoutány a prostoupeny, aby k tomu mohlo nedojíti. Věříme však, že k tomu dojde právě proto přirozeným, nenásilným a volným vývojem, jehož začátky jsou bystřejšímu oku patrné již dnes. Prorokovati, jaký bude resultát tohoto asimilačního procesu, se neodvažujeme a neuznáváme to ani za potřebné, i když se z dějin jazyků nabízejí analogie. Jedno ovšem si troufáme tvrditi s jistotou již dnes: že onen budoucí útvar bude vypadati zcela jinak než tento Frintův československý volapük.

Naše řeč, ročník 6 (1922), číslo 5, s. 148-154

Předchozí S.: Návštěvou u novin

Následující Bohusudov