Je voják, či je vojákem?

Václav Ertl

[Articles]

(pdf)

-

Přisuzujeme-li podmětu věty nějakou vlastnost nebo stav, činíme to obyčejně formou věty A jest B: strom je zelený, Praha je město. Pro výraz, kterým se tato vlastnost nebo stav vyjadřuje, zavedl Gebauer název doplněk, protože vzhledem k slovesu, k němuž náleží, doplňuje tento výraz obsah slovesa významem chudého, ne-li dokonce významu prázdného. Místo slovesa »býti« mohou státi i jiná slovesa, jimiž se platnost soudu rozličně obměňuje a která rovněž potřebují dalšího výrazu k doplnění svého významu více formálního než věcného; taková slovesa jsou na př. zdáti se, jeviti se, státi se, zůstati a p. Ale doplněk může bývati také u sloves, která takového doplnění nepotřebují; na př. padnouti (mrtev), umříti (spokojen, vrátiti se (zdráv). Doplněk při takovýchto slovesech přisuzuje také podmětu nějakou vlastnost nebo stav, ale nedoplňuje významového obsahu sloves, nýbrž jej toliko obohacuje, zužuje tím zároveň jeho rozsah, asi tak jako příslovečné určení. Věta »otec zemřel spokojen« slučuje v sobě jednak představu spokojeného otce, jednak představu »umříti spokojeně«; výraz »spokojen« má tedy jednak vlastnost přívlastku (vzhledem k podst. jménu otec), jednak vlastnost přísl. určení (vzhledem k slovesu umříti). Pro výrazy tohoto způsobu nehodí se název doplněk, jsa příliš úzký, a bývají proto takovéto výrazy vzhledem k svým vlastnostem právě vytčeným nazývány přívlastky přísudkovými nebo slovesnými (na rozdíl od přívlastků jmenných, které se vztahují toliko ke jménu, platnosti slovesa se nedotýkajíce, na př. spokojený otec zemřel). Název tento se hodí nejen na výrazy tohoto způsobu, nýbrž i na výrazy, jimiž se obsah slovesa skutečně doplňuje, a je tedy věcně správnější než název »doplněk«. Užíváme-li v praxi [290]přes to tohoto názvu dále, činíme to jednak pro jeho ustálenost v naší terminologii mluvnické, jednak pro snazší zacházení s ním (doplňkový atp.).

Tento přísudkový přívlastek neboli doplněk může se vztahovati nejen k podmětu, nýbrž i k předmětu v různých pádech. Jako říkáme »člověk je zdráv«, tak říkáme také »našli jsme ho zdráva (zdravého), dobře jest člověku býti zdrávu« atp.

Jako přívlastek vůbec, tak i přísudkový přívlastek shoduje se v pádě se jménem, k němuž se jako přívlastek táhne; zelený strom — strom je zelený; město Praha — Praha je město. Tato shoda je ve většině jazyků indoevropských pravidlem; tím vzniká u sloves, která přívlastkového přísudku potřebují anebo jsou ho schopna, vazba dvojího nominativu, dvojího akusativu, dativu atd. Tak bylo zajisté i v jazycích slovanských pravidlem; ale již v nejstarších dobách objevuje se ve všech slovanských jazycích (a v litevštině) místo shodného doplňku v nominativě, akusativě atd. instrumentál jakožto pád doplňkový vůbec. Věty tvaru »ty budeš král, učinili ho opata« a p. mění se ve věty »ty budeš králem, učinili ho opatem« a p. Tento doplňkový instrumentál jest zvláštnost slovanských jazyků (a litevštiny); v jiných jazycích se ho objevují jen stopy.

Popud, z kterého vycházela možnost zaměňovati starší doplňkový nominativ, akusativ atd. instrumentálem, hledají filologové jednak v instrumentále prostředkovém (volati, zváti koho jménem a p.), jednak, pravděpodobněji, v instrumentále srovnávacím. Na větách toho způsobu jako »pole leží úhorem, poustevník býval u něho hostem«, v nichž instr. úhorem, hostem možno dobře pokládati za instr. srovnávací, »ležeti úhorem« = tak jako úhor (místo vypálené), »bývati hostem« = tak jako host (cizinec), lze dosud snadno pochopiti, jak se nepatrným posunutím významu slov úhor a host mohla srovnávací platnost instrumentálu změniti v platnost doplňkovou a jak pojetí »to pole je jako úhor« mohlo přejíti v pojetí »to pole je úhor«. Východištěm splývání a matení nominativu, akusativu atd. doplňkového s instrumentálem srovnávacím byly tedy případy, kde se věc přirovnaná takřka měnila ve věc na přirovnání vzatou, kde rozdíl mezi oběma byl anebo mohl býti tak nepatrný, že přechod od podobnosti v totožnost byl možný, jako to na př. na rčeních »oči mu stály sloupem« a »oči se mu obrátily (změnily) v sloup« vidíme dosud. Proto se instrumentál v doplňku ujímal pravděpodobně nejdříve u sloves, která znamenala změnu, na př. učiniti se, býti (= státi se) hadem (takovým jako had, proměniti se v hada), a podle toho i králem atd., zvoliti, ustanoviti, koho hlavou, knížetem, přítelem [291]atd., a od těchto sloves se šířil k slovesům jiným, významem podobným a blízkým.

Vnikání a šíření doplňkového instrumentálu do oblasti shodného pádu doplňkového bylo podporováno tím, že instrumentál byl v mnohém případě zřetelnější a že jazyk v něm získával pro zvláštní funkci též zvláštní formu, kdežto do té doby se doplněk od přívlastku vlastně ničím nelišil. Věty »kámen učiněn jest, učinil člověka smrtelného«, možné ještě v stč., nebyly dost jasné, nevyjadřovaly dost přesně a zřetelně to, co mluvící říci chtěl; to vše zmizelo, nahradil-li se doplňkový nom. instrumentálem: »kamenem učiněn jest, učinil ho smrtelným.« Proto také se instrumentál ujímal snáze při doplňku substantivním než při adjektivním, protože starší jazyk měl pro platnost doplňkovou jiný tvar příd. jména než pro platnost přívlastkovou, t. zv. přídavné jméno neurčité, v míře ještě dosti hojné (milý pokoj — pokoj jest mil). Ale úpadek této zvláštní doplňkové formy příd. jména měl za následek vnikání instrumentálu i do doplňku adjektivního, a větný tvar »ctnost činí člověka vzácna« ustupuje tvaru »ctnost činí člověka vzácným«, který vystihuje úmysl mluvícího přesněji než tvar »ctnost činí člověka vzácného«.

Z těchto popudů a důvodů se šířil instrumentál v doplňku zajisté již v době praslovanské; začátky této novoty i sklon k ní zdědily všechny slovanské jazyky a pokračovaly v začatém vývoji každý na vlastní půdě, ten dál, onen ne tak daleko. O vývoji doplňkového instrumentálu v starší češtině jsme dobře zpraveni Hruškovým článkem »O výrazích doplňkových s hlavním zřetelem k instrumentálu doplňkovému« v Listech fil. 1890, v němž je snesen hojný materiál dokladový, ukazující po jednotlivých slovesech poměr mezi doplňkem v instrumentále a doplňkem shodným (dvojím nominativem atd.). Z přehledu jednotlivých výkladů v článku tom podaných vychází především najevo, že u sloves, která svým významem byla přístupna šíření doplňkového instrumentálu (učiniti, státi se čím), byl již v stč. shodný doplněk na plném ústupu před instrumentálem; dále že vývoj ten zhruba nevybočil už z mezí patrných již v textech starých, že se v těchto mezích dosti brzo ukončil a tedy celkem ustálil, takže se usus dnešní, aspoň v živém jazyce, neliší ve valné většině případů od praxe již staré; a konečně, že vývoj směrem k instrumentálu nedošel v češtině tak daleko jako v některých slovanských jazycích jiných, na př. v polštině.

Šíření instrumentálu se dělo asi tím postupem, že se od sloves znamenajících skutečnou změnu (činiti, dělati, voliti, ustanoviti koho, býti učiněn, státi se čím) šířil k slovesům znamenajícím [292]změnu v pojmenování (jmenovati, nazývati, zváti koho, jmenován býti, slouti čím) a změnu nebo novost v postřehu nebo v pojetí (nalézti, viděti, mníti koho, zdáti se, jeviti se čím) a od nich dále; že pronikal spíše u jmen podstatných v doplňku než u jmen přídavných, zvláště pokud byly v užívání tvary jmenné, a že zatlačoval snáze doplňkový akusativ nežli pád první. Výsledek toho jest, že instrumentál podst. jména, a kde není jmenných tvarů adjektivních, také instrumentál příd. jména vytlačil shodný pád doplňkový u všech sloves, při nichž mluvícímu tane na mysli jakákoli změna anebo ještě lépe rozdíl, kontrast dvou stavů, ať je to přítomnost proti minulosti nebo budoucnosti, či skutečnost proti neskutečnosti, skutečnost vždy a obecně platná proti pojetí subjektivnímu nebo platnosti čímkoli omezené atd. Působení významového pojetí dovršila analogie, snaha po formálním vyrovnání různých výrazů téže větné platnosti a po větší zřetelnosti, takže doplňkový instrumentál je dnes pravidlem, doplněk shodný v nom. nebo akus. výminkou.

Jediné sloveso, u něhož se shodný doplněk zachoval poměrně nejhojněji, jest sloveso býti. Příčinou toho jest význam tohoto slovesa, který je však zároveň toho způsobu, že se v mnohých případech udržel u něho sice doplňkový nominativ až do dneška, ale v mnohých případech jiných zdomácněl u něho instrumentál již od dob nejstarších, a to z týchž příčin jako u sloves výše probraných. Nejdeť tu vlastně o sloveso jedno, nýbrž o slovesa tři. Tvarová soustava slovesa býti skládá se z tvarů trojího slovesa: ze slovesa kmene jes-, který je v jsem, jsi atd. a ve jsa; ze slovesa kmene by-, který je v býti, byv, byl a bych; a ze slovesa kmene bud(e)-, který je v budu, budeš atd. a buď. Význam těchto tří sloves nebyl od původu stejný: sloveso jsem znamenalo odevždy to, co dnes (= něm. sein, lat. esse), slovesa býti a budu znamenala však původně tolik co »státi se« (= něm. werden, lat. fieri). Doplněk při slovese jsem znamenal tedy podle významu tohoto slovesa stav prostě skutečný, a nebylo tedy důvodu k záměně instrumentálu za nominativ; doplněk při slovesech býti a budu znamenal však stav vzniklý změnou, buď stav minulý, kterého před tím nebylo (po Přemyslovi byl knížetem Nezamysl = stal se knížetem), anebo stav budoucí, kterého teď není (bude králem = stane se králem, a pod. chci býti, abych byl, buď králem), a proto instrumentál doplňkový pronikal u těchto sloves brzo a hojně. Ale tvarů sloves býti a budu se užívalo také k vyjadřování časových a způsobových obměn slovesa jsem, a tím se stíral jejich význam původní; »byl« pak znamenalo nejen »stal se« (er wurde), ale i prosté »byl« (er war) a stejně i futurální »budu«. Zá[293]leželo pak na subjektivním pojetí mluvícího, byl-li si vědom změny a rozdílu dvou stavů a chtěl-li to vyjádřiti, či běželo-li mu jen o to vyjádřiti stav minulý nebo budoucí. Proto nejsou v stč. vzácností věty tohoto způsobu: Nejprve byl (war) učedník Kristův a potom byl (wurde) papežem. To platí zejména o jménech přídavných, která ve spojení s tvary těchto tří sloves jsem, býti, budu vyjadřovala čistě jen určité vlastnosti v přítomnosti, v minulosti nebo v budoucnosti a která, jsouce mimo to chráněna namnoze zvláštním tvarem pro doplněk, neposkytovala proto téměř žádné půdy pro šíření instrumentálu. Ale rozmanitost subjektivního pojímání změny, která byla patrná již při šíření instrumentálu u sloves výše uvedených, a vliv instrumentálových doplňků u sloves býti a budu působily, že se instrumentál od těchto dvou sloves šířil již v stč. i k slovesu jsem, když mluvícímu tanul na mysli rozdíl dvou stavů. A tak se už v stč. podle vět tvaru »(potom) byl mnichem« (stal se i byl) objevují věty v čase přítomném »jest mnichem«, při nichž vedle analogie aspoň pro počátek působila zajisté představa kontrastu »dříve byl člověk světský a nyní je mnichem.« Tato pronikající možnost různého pojímání, vzájemná analogie i důvody formální rozrušily již v stč. hranice mezi slovesy jsem, býti a budu a tak již praxe stč. poskytuje obraz dosti pestrý a rozkolísaný. Téměř nedotčeno vlivem instrumentálu zůstává v jazyce starém toliko jméno přídavné (nezpodstatnělé), které skoro při všech formách slovesa jsem, býti a budu zachovává tvar nominativní (jmenný nebo složený); doplněk substantivní je v přítomném čase slovesa jsem ještě převahou v nominativě, v minulém čase, kde byla možnost obojího pojetí (war i wurde), vyskytuje se instrumentál stejně hojně jako nom., v tvarech významu budoucího (budu, buď, abych byl, chci býti) podle různého pojetí rovněž; při »chci býti« vyskytuje se již v stč. také instr. jména přídavného (chci, žádám, dbám býti dobrým).

Vývoj začatý v době staré pokračoval do nové češtiny, ale neustálil se ani do našich časů tak, aby bylo lze stanoviti pevné a určité kategorie pro užívání nominativu a instrumentálu při slovese býti. Popudy, které způsobily již v jazyce starém přesunování hranic mezi oběma pády doplňkovými, působí dosud často od případu k případu a brání zmechanisování a ustálení usu provedenému u sloves ostatních. Odtud zvláště v dnešním spisovném jazyce, který zhusta velmi málo dbá souvislosti s živou řečí a s jazykem starším, pozorujeme nejistotu a kolísání i mimo hranice, v nichž živý jazyk ještě má volnost anebo je dokonce ustálen. Věty »on je nevšímavým, je pravdou, že…, M. byl velikým [294]umělcem« a pod. jsou v dnešním spis. jazyce, jak ukazují i rejstříky N. Ř., velmi časté. Pro tyto chyby a jim podobné bude tedy potřeba uvědomiti si, jakými zásadami se řídí nová čeština při užívání doplňkového instrumentálu a nominativu, což je úkolem tohoto článku. Odpovědi do všech podrobností přesné a definitivní není ovšem možno na ten čas od něho žádati, protože v mnohých případech dosud neustálených bylo by potřeba přímo statistického zjišťování, kterým směrem se usus kloní, přes to však doklady, které jsou nám po ruce, a vlastní jazykový cit mohou nám býti vodítkem při rozhodování, kdy je při slovese býti na místě nominativ a kdy instrumentál a z jakých důvodů.

Je-li doplněk při slovese býti vyjádřen jménem přídavným, jest příd. jméno v nominativě, a to skoro ve všech tvarech slovesa býti; přídavná jména mají tu tvar jmenný, pokud se ovšem u kterého zachoval. Na př.: Já jsem takové práci zvyklá (Němc. 2, 7). Žíznivi jsouce, shrnuli se okolo pramene (t. 167). Nyní vím, proč býváš smuten (Podlip. 5, 338). Lucie den byl dětem velmi nemilý (Němc. 2, 186). Vždyť jsme my nebývaly lepší (t. 32). I chodili lidé polomrtví… nemohouce ani živi býti ani zahynouti (Erb. Poh. 18). Najdeš-li ho, budeš s Antonínem šťastna (Němc. 2, 76). Buď jen tedy pilná (Erb. Poh. 4). Když byste teda byla tak dobrá (Rais 14, 361). Aby ta cesta za chlebem nebyla tak krušná (Jir. 23, 16).

Jmenné (t. zv. neurčité) tvary nejsou v užívání u všech jmen přídavných a nebyly hned už v stč. Počet jich se v spis. jazyce nč. značně ztenčil a výčet jich podává praktická mluvnice (Gebauer-Ertl 1, 178); jsou to vedle participií (nesl, nesen, nesa, nes), zvláště některá příd. jména se zakončením -ný (nemocen, dlužen, smuten atd., ne však marný, vážný, obecný atd.), na -dý, -tý (mlád, rád, chud, bled, čist, jist, syt a j., ne však rudý, sudý, svatý, tekutý a j.), -vý (dobrotiv, spravedliv, churav, laskav, hladov, zdráv a j., ne však citliv, strašliv, lhav, tmav, růžov a j.). Pro praxi platí dále normativní zásada Gebaurova, že se u těch adjektiv, která nemají jmenného tvaru v rodě mužském, nemá užívati těchto tvarů ani v rodech ostatních a v plurále; nespr. je tedy psáti »dohoda je možna, jsou možny dva případy« a p., protože nikdo neříká »je možen«. Jedinou odchylkou od této normy jsou některé střední tvary jmenné při podmětě to (co, nic a p.) a při podmětě infinitivním nebo větném; na př.: že mi to nic platno není (Němc. 2, 74); nebylo mi možno svou poklonu dříve složiti (Tyl 1, 36): zde není rádno o takových věcech mluviti (t. 76); patrno již, že obut (spáč) v obě trepky (Ner. Mal. pov. 4); bylo zbytečno prositi (R. Svob. 13, 92) a pod. zjevno, zřejmo, [295]těžko, snadno, marno, milo (bylo ho milo poslouchat) a j. Oporou těchto tvarů jsou podle všeho jmenné tvary v neosobných výrazech »je mi smutno, je tam sychravo« a p., v nichž cítíme dnes více příslovce než jméno přídavné.

Užívá-li se jmenných tvarů adjektivních přes míru zde naznačenou, je to strojenost a se stanoviště ustálené praxe spisovné chyba. Chyba je však také neužívati jmenných tvarů tam, kde si spis. jazyk tyto tvary uchoval. V jazyce obecném a v nářečích pokročil sice úpadek jmenných tvarů mnohem dále než v spis. jazyce a slovenština na př. jich kromě několika málo příd. jmen vůbec nemá. Ale stírati rozdíl mezi tvary jmennými a složenými v spis. jazyce jest zbavovati jazyk v mnohých případech možnosti, aby vyjadřoval rozličné odstíny významové, které se často s těmito dvojími tvary spojují.

Adjektivní doplněk tvaru složeného (chudý) proti tvaru jmennému (chud) vyjadřuje totiž jako přívlastek substantivní často vlastnost trvalou (habituelní), kdežto tvarem jmenným bývá označována vlastnost přechodná, omezená trváním na časové trvání slovesa určitého. Nejpatrnější bývá tento významový rozdíl na příčestí trpném, zvláště je-li ve větě určení časové, ohraničující průběh slovesného děje. Pravíme-li: »ta okna byla včera zazděna«, vyjadřujeme tím, že vlastnost vyjádřená doplňkem »zazděna« nastala teprve včera (věta činná: »ta okna včera zazdili«); pravíme-li však: »ta okna byla včera zazděná«, vyjadřujeme tím, že vlastnost vyjádřená doplňkem není omezena trváním děje slovesného, že je to vlastnost stálá, že ta okna včera zazděná už byla (věty činné k tomu není). Rozdíl ten nedochází sice vždycky výrazu (zvláště, kde není určení časového), ale můžeme jej vyjádřiti tímto způsobem, je-li to náš úmysl. Na př.: Potom přišel zase k jinému velikému městu, ale bylo z polovice pobořené (Erb. Poh. 42, t. j. v tom stavu je už našel; můžeme také říci »pobořeno«, ale pak nevyjadřujeme to, co bylo úmyslem vyjádřiti ve větě citované). Okna… byla zamřížovaná (Jir. 23, 20). Škmořil byl maličký, skrčený (Rais, 9, 30) a t. č. Zvláště u sloves trvacích: šátek byl vyšívaný (a byl vyšíván), studna byla roubená (a byla roubena) atd. Týž rozdíl, byť dnes méně patrný, je mezi příčestím minulým a příd. jménem z něho utvořeným (zvon pukl a byl puklý), mezi přechodníkem (značícím vždycky jen stav omezený časově trváním slovesa určitého) a příd. jménem určitým (vešel plesaje a vešel [už] plesající). A týž významový rozdíl možno pozorovati někdy i u příd. jmen v užším slova smyslu, často zároveň s dalším posunutím významu; na př.: ten člověk je zdráv (teď) — je zdravý (vůbec), je bled [296](teď) — je bledý (vždycky), je hluch (k mým prosbám) — je hluchý, je hrd (na něco, v určitém případě) — je hrdý (povahou), je sláb — je slabý, vesel — veselý atd.; se změnou významu: je prost (čeho) — je prostý (povahou), je svoboden — je svobodný (neženatý), je živ — je živý, schopen — schopný, hoden — hodný atd. Z toho plyne další pozorování, že při podmětě věcném bývá příd. jméno často v tvaru složeném (určitém), i když příd. jméno je schopno tvaru jmenného, poněvadž u věcí běží zpravidla o vlastnosti trvalé, nikoli dočasné (náladové a p.). Proto říkáme: pokoj je veselý (ne vesel), cesta je daleká, klas je hluchý, smrt je jistá, sýr je starý, sloup je silný, okno je slepé, krajina je smutná atd. Začátky toho jsou již v jazyce starším: jenž bieše běsem posědený (Otc. B 52a, = posedlý, vlastnost trvalá), neb on bieše tak tichý a pokorný (t. 53b m. tich a pokoren) a j. Rozdíl tento se vytvořil v jazyce sám, sluší ho tedy šetřiti, a proto sluší šetřiti aspoň v spis. jazyce rozdílů mezi tvarem jmenným a složeným, třeba se jich jazyk obecný z valné části vzdal.

Hranice, jež se ustálily v spis. řeči mezi tvary jmennými a složenými, bývají někdy překročeny t. zv. harmonií tvarovou. Tvarovou harmonií nazýváme v jazyce snahu (patrnou sice, ne však nutnou), aby výrazy, které mají stejnou platnost (funkci), měly co možná i stejný tvar. Ta se jeví u příd. jmen v doplňku tím způsobem, že následuje-li za sebou řada doplňků, z nichž některý by měl míti podle usu spisovného tvar odchylný (nejčastěji to bývá jmenný tvar mezi složenými), nastává mezi nimi (někdy, ne nutně) tvarové vyrovnání. Na př. místo očekávaného »tys ještě mlád a nemoudrý« bývá harmonií tvarovou: »tys ještě příliš mladý a nemoudrý« (Erb. Poh. 98); pod.: Jak jste laskava (Zeyer 17, 5) — chci být dobrá, pokorná, laskavá, sesterská ke všem lidem (R. Svob. 13, 108); vzduch byl vlhký, napojený sennou vůní (t. 56) a j. Proto psáváme: byl bledý, ba zsinalý (ale byl bled), buď pilný, pracovitý a čistotný (ale buď pilen), byl už starý a sešlý, byl chudý a nuzný atd.

Vliv sousedství se jevívá někdy na adjektivech i v jiném vzájemném poměru. Stč. řadové číslovky na př. udržely si v platnosti doplňkové tvar jmenný jen ve spojení se zájmenem sám. Na př.: byl čtvrtý, pátý, ale: Čech by sám sedm (= sám sedmý, on a šest jiných) na tej hořě (Dal. Jir. 2 a j.)« Podobný účinek jako »sám« v stč., mají v nč. adjektivní (syntakticky) tvary celý a všecek na sousední příd. jméno; říkáme: byl všecek zarmoucen, všecek šťasten, všecek bled, a tak vždy, když příd. jméno je schopno tvaru jmenného; naproti tomu říkáme: byl celý zarmoucený, celý [297]šťastný, celý bledý bez ohledu na to, má-li příd. jméno tvar jmenný čili nic (tedy nikoli: byl celý zarmoucen, bled atd.).

Tu všude byla řeč o adjektivním doplňku v nominativě. V instrumentále bývá příd. jméno doplňkové (jakožto příd. jméno, tedy nezpodstatnělé) s jakousi pravidelností jen při infinitivě býti. I tu mělo v jazyce starším příd. jméno původně tvar shodný, t. j. nominativ, vztahovalo-li se ku podmětu (chci býti hoden), anebo dativ, táhlo-li se k předmětu v 3. pádě, ať skutečně vyjádřenému (jest mi býti hodnu, radím ti býti moudru) anebo pro všeobecnost (= každému) nevyslovenému (sluší býti opatrnu): byla tu tedy vazba dvojího nominativu nebo dativu. Vazba dvojího dativu jest však již v stč. v úpadku, který se jeví v tom, že už stč. má pro tuto vazbu jediný tvar, t. j. jen pro dativ muž. (střed.) jednotného čísla (opatrnu), že se v tomto tvaru přestává cítiti shoda a tvar opatrnu ustrnuje i pro žen. rod i pro plurál (kázal soše býti zelenu, pánům radím býti moudru), že se přenáší i do výrazů, kde není k němu důvodu (má boží přikázání držeti a pokornu býti), a že bývá nahrazován již v stč. instrumentálem (sluší každému dobrým býti).

Nová čeština si uchovala z této dvojí vazby jen vazbu dvojího nominativu; dativ doplňkový se zachoval s týmž omezením jako v stč., ale už jen v troskách (u participií a několika adj.), archaisticky a knižně: Již mu na světě živu býti se stýskalo (Kulda, Poh.). Lépe jest býti zbitu než do smrti ubitu (Čelak. Mudr. 287, překlad srb.) a p. Nehledíc k těmto archaismům, je možno říci, že se nová čeština doplňkového dativu vzdala, a objeví-li se v knižní řeči věta toho způsobu jako: radím býti na vše připravenu, zní dnes už strojeně.

Usus nč., pokud jde o tvar doplňkového příd. jména stojícího při inf. býti a nevztahujícího se ku podmětu, není sice zcela ustálen, ale na základní otázku, kdy bývá v tomto případě nominativ a kdy instrumentál, přece možno odpověděti asi tolik: Je-li infinitiv závislý na slovese anebo slovesném výraze složeném, který má při sobě předmět v dativě (na př. přikázati, raditi komu, sluší se, náleží komu, jest třeba, snadno komu) a u něhož tedy vazba dvojího dativu bývala a měla by býti dosud především na místě, anebo i na slovese s předmětem v jiném pádě, zpravidla v akusativě (učiti, ponoukati, nutiti koho), je doplňkové příd. jméno v nč. vždycky v instrumentále. Říkáme tedy: radím ti býti pilným, na něho laskavým, to mi brání býti spokojeným a šťastným, nesluší se ti býti tak domýšlivým, neškodí člověku býti někdy přísným, vám je snadno býti klidným, naučil ho býti opatrnějším, to mne nutí býti neoblomným [298]atp. Nebývá však instrumentál ani u těchto sloves, je-li v doplňku příčestí trpné; v tom případě uhýbá nová čeština vazbě dvojího dativu nejraději výrazem větným; věty, které by byly v stč. zněly: »i mně sluší ukřižovánu býti, přihodí-li se ti kletu býti«, nahrazuje nč. tvarem: »i mně sluší, abych byl ukřižován, přihodí-li se ti, že budeš proklet«. Ve všech případech ostatních snese nová čeština v doplňku tvar nominativní, zvláště ovšem, je-li po ruce tvar jmenný; můžeme tedy říkati bez jakéhokoli násilí: čest káže býti věren danému slovu, nesluší se býti příliš prostořeký, je dobře býti bohat (zámožný), vším zásoben, a tak i v případech jiných: chci (musím, žádám, přeji si, jsem zvyklý, nepřestanu a p.) býti zdráv, spokojen, šťasten a p.; chci (musím atd.) býti o všem zpraven, vyslyšen a p.; začal býti toho pilen; chci (mám, snažím se, začínám) býti přísný, chytrý, lepší atd.; mám právo (povinnost, jsem povinen a p.) býti bohat, býti ozbrojen, býti dobrý atd.; býti chud není hanba, býti poctivý není zásluha, býti oklamán je věc nemilá atd. Ovšem že se od případů, kde se jazyk doplňkovým instrumentálem uhýbá vazbě dvojího dativu (radím ti býti spokojeným), šíří instrumentál příd. jména (vyjímajíc participium) i po výrazech a ve větách jiných, zvláště takových, které v sobě zahrnují pojem budoucnosti a při nichž se sloveso »býti« blíží významem slovesu »státi se«. Na př.: Chtít větším být, juž v tom je vykoupení (Vrchl. 5, 222, státi se; ale: chtěl bych být větší [postavou], než jsem); pod.: snaž se býti lepším, střez se býti posledním; v cizím domě nejlépe býti poloněmým, polohluchým, poloslepým (Čel. Mudr. 418; státi se, staň se) a p., zvláště kde není příd. jména s tvarem jmenným. Počátky toho viděti už v jazyce starším; na př.: člověk dobrý nenie, také ač i žádá býti dobrým (Živ. Otc. A 244b). Odtud se bere právo, pokládati instrumentál za doplňkový tvar příd. jména (zvl. určitého) při infinitivě býti vůbec. Na př.: Ztrátu mít a ještě k tomu být smutným — dvojí škoda (Rubeš, Pan am. 92, 1. vyd.).

Mimo tyto případy při inf. býti, dílem už zakořeněné, dílem teprve se rozplemeňující, instrumentál doplňkový příd. jména při slovese jsem a jeho tvarech nebývá anebo přesněji řečeno býti nemusí (a tedy nemá), leda kde k tomu vedou důvody zvláštní, individuální. Tak píše na př. Havlíček (Sebr. sp. 1, 178): »Chceš-li dodělat se vezdejšího chleba, bývej hloupým«; t. j. nikoli »buď hloupý«, ale »dělej se, stavěj se hloupým«; sloveso býti má tu tedy význam pregnantní a vazbu podle sloves toho významu. Pod.: »Hodným by cti ujal, chválí Tuka již napořád všech; kdož tomu jest dobrým, zlým komu nikdo není?« (Čelakovský, Sp. 2, 179), kde výraz »jest mi dobrý(m)« nemá znamenati »jest [299]mi ku prospěchu«, nýbrž »jeví, zdá se mi dobrým«. Hojnější případy toho způsobu jsou u doplňku substantivního.

Vyskytuje-li se instrumentál příd. jména přece přes míru zde vytčenou, na př.: Pavlinka byla čtveračivou, roztomilou (Kostelecký, Na ledě 22), Josef býval vždy přepilným (Čapek, Pov. 9) atp., nelze v tom viděti než vliv případů, kde je instrumentál v doplňku právem, u některých spisovatelů snad také snahu vyjadřovati se vybraněji, než se mluví obyčejně. Se stanoviska historického i v poměru k živé řeči jest to však způsob odchylný, a protože je i zbytečný a i v spis. jazyce daleko ještě nezobecnělý, nenáleží mu přednost, i když se s ním setkáváme porůznu třeba u spisovatelů dobrých.

Zvláštní případ, kterým vlastně přecházíme už k druhé kapitole tohoto článku, jest, když je v doplňku přídavné jméno zpodstatnělé. Tu jde se stanoviska skladebného vlastně o podst. jméno (v tvaru adjektivním), a budou tedy o těchto zpodstatnělých adjektivech platiti tytéž zásady, jimiž se řídí podst. jména v platnosti doplňkové vůbec, podle různého významu, který mají sama a který má sloveso býti. Říkáme-li tedy: »je myslivcem, ševcem, písařem« atd., říkáme ovšem také: »je hajným, hostinským, důchodním, sladovnickým, komornou, syn řemeslník byl též již samostatným« (Němc. 2, 2 = mistrem) atp. Tak bylo již v starším jazyce: když ještě bieše světským (Živ. Otc. A 278 b, t. j. ne mnichem), kdo jsou staršími té sekty vaší (Blah. 29 B, u Hrušky; tam i jiné doklady). Říkáme-li: »to je krása,« říkáme ovšem také: »to je podívaná, to je jiná, totě dobrá« atd. Jako říkáme »těžko žádati, aby zima byla létem«, tak říkáme také »těžko žádati, aby černé bylo bílým, aby mé bylo tvým, aby nejmladší byl prvorozeným« atd. Proto může býti vedle sebe: Jestliže poznáš, kterou (dceru) jsi včera vyvolil, bude tvá (Erb. Poh. 107, t. j. bude ti náležeti) a »tam jsem jí slíbil,… do dvou let že bude mou (Neruda, Mal. pov. 124, t. j. mou ženou), podle toho, co mluvící osoba má v úmyslu vyjádřiti. Těmito zřeteli se řídí i pád takových výrazů adjektivních, které podst. jm. (pronominálně) zastupují. Na př. Ty-li jsi ten, kterýž přijíti má? (Luk. 7, 19; ten muž, ten prorok). Měl na svou povídku… svědka, vlastně svědkyni, a tou byla jeho… manželka Veronika (Herrmann, Ván. kol. 59; tou svědkyní). Sem patří i slovo jeden ve výrazech, o nichž psal Zubatý v článku »Jeden z nejlepších lidí« (v NŘ. II, 4). Na př.: Jest to (Filarét) jeden z nejlepších prelátů celé ruské církve (Havlíček, Sp. 2, 11; je to nejlepší prelát). Paní Barbora byla jedna z oněch vzácných bytostí, kteréž… (Tyl 1, 162; byla vzácná bytost). Dobrovský jest jedním z oněch mohutných pilí[300]řů, na kterých spočívá nynější budova naší české osvěty (Pastrnek u Mašína 67; jest pilířem naší osvěty). Touž zásadou by se měl spravovati i pád vztažného zájmena odkazujícího na urč. substantivum, je-li v platnosti doplňkové, ale z formálních příčin tu bývá zpravidla instrumentál. Říkáme sice: »Karlštejn jest nejkrásnější hrad český«, ale »nejkrásnější hrad český, jímž jest zajisté Karlštejn,…«; »tys má jediná radost«, ale »má jediná radost, kterou jsi ty,…« atp.

Mnohem složitější poměry, pokud jde o nominativ a instrumentál v doplňku, než u jmen přídavných jeví se v nč. při doplňku substantivním. Příčinou toho jest, že se při doplňku substantivním mnohem častěji a silněji projevuje subjektivnost pojetí, okolnost, je-li si osoba mluvící anebo chce-li si býti vědoma té protivy dvou stavů, o níž byla řeč výše. Můžeme říci na př. »otec je vdovec« i »otec je vdovcem« podle toho, jak pojímáme stav v přísudku vyjádřený: věta »otec je vdovec« je prosté konstatování stavu, jako když o jiném člověku řekneme, že je svobodný, ženatý atd.; věta »otec je (na př. dvě léta) vdovcem« je však už zabarvena vědomím kontrastu, je v ní skrytě obsažena myšlenka, že jím dřív nebyl, že se jím před dvěma léty stal neboli že ovdověl. Můžeme říci a říkáme: »můj známý je cizinec«, jako říkáme jindy, že je Němec, boháč atd.; ale říkáme naproti tomu, že Čech je v své vlasti cizincem, protože nám při tom tane na mysli, že jím skutečně není, že se jím jen sám sobě zdá, že se mu jen podobá atd. Tento dvojí významový odstín, který je v slovesech »státi se« a »zdáti se«, působí nejčastěji a nejobecněji při volbě mezi nominativem a instrumentálem při doplňku slovesa býti. Ale třídění případů podle této zásady je ztíženo tím, že důvod a popud vychází někdy z významu podst. jména doplňkového a někdy z významu slovesa býti, že v jistých případech působí vždy (případy ustálené) a v jistých jen podle vědomí a vůle mluvící osoby. Lišíme-li případy »můj přítel je Němec« a »můj přítel je knězem«, je důvod rozdílu ve významu podst. jmen »Němec« a »kněz«; lišíme-li však výrazy »já nejsem Němec« a »já nebudu Němcem«, je příčina různosti zajisté ve významu a pojetí slovesa býti; říkáme-li jednou: »až budu stařec« a po druhé: »až budu starcem«, vyjadřujeme se po každé jinak proto, že v prvním případě chceme vyjádřiti prostě budoucí stav (= až budu stár), v druhém však nám tane na mysli změna (až se stanu starcem, až zestárnu) atp. Z toho je patrno, že se rozdíly mezi nominativem a instrumentálem v doplňku nedají vtěsnati v jednotné schema a že tu není možno mluviti o pravidlech, nýbrž nanejvýš jen o tendenci, sklonu smě[301]rem tím nebo oním. Dosti citlivým kriteriem a rozlišovadlem mezi oběma pády je v mnohých případech otázka na stav doplňkem vyjádřený, neboť z té osoba mluvící zpravidla dobře vyrozumí, co výjádřiti má. Ptá-li se nás někdo, čím je náš otec, chápeme dobře, že musíme odpověděti: je učitelem, krejčím atd., ale ne starcem, sic by byla musila zníti otázka jinak (na př. jak je stár?) a odpověď ovšem správně také jinak (můj otec je už stařec). Nikdo se neptá, čím je strom, nýbrž co je strom, a odpovídáme podle toho, že strom je rostlina atd.; ale může se nás zeptati, čím nám byl ten strom, a tu ovšem víme, že odpověď musí zníti: byl nám památníkem zašlých dob, byl svědkem naší lásky atd. Chce-li kdo znáti náš úsudek o tom, co bylo řečeno, nebude se ptáti: »čím bylo to, co řekl?«, nýbrž »jaké to bylo?, jak o tom soudíte?« a p., a naše odpověď bude: »to, co řekl, byl nesmysl (ne »bylo nesmyslem«), lež, naivnost atd.

Úkolem dalšího výkladu tedy bude ukázati v obrysech hrubých a co možná zjednodušených, jaké sklony se jeví v nynějším jazyce při volbě mezi nominativem a instrumentálem v doplňku a jak při tom působí jednak význam doplňkového jména podstatného, jednak význam slovesa býti a jednak i důvody formální. Vyčerpati do dna všechny možnosti není ovšem při subjektivnosti příčin věc možná a ani ne žádoucí, nemají-li se linie rozplynouti v množství odboček.

Hledíme-li tedy především k významové platnosti podstatného jména doplňkového, nalézáme, že bývá zpravidla v nominativě, má-li význam kvalifikativní, t. j. blíží-li se významem jménu přídavnému (jaký kdo jest, jaký je to člověk, jaká je to věc, jak o něm smýšlím a p.). Doplňky tyto jsou na přechodu od doplňků adjektivních k substantivním; proto jsou v nominativě.

To bývá především, je-li doplňkem podstatné jméno s přívlastkem, a to podstatné jméno málo obsažné (člověk, muž, žena, věc atd.), které je spíše jen formálním nositelem vlastnosti vyjádřené příd. jménem a mohlo by býti i pominuto; vlastním významovým jádrem doplňku jest jméno přídavné. Na př.: Pan Bayer byl člověk vysoký, suchý (Němc. 2, 29, stejně dobře by bylo lze říci: Pan B. byl vysoký a suchý). Stanických bylí hodní, vlídní lidé (t. 197). Dorotka je hodná žena (t. 113). Ta královská dcera byla panna velmi krásná (Erb. Poh. 76). Můj syn je sice dobrá duše (t., 43). Naše mladá byla holka tuze k světu (Rais 14, 41), Čechové jsou národ dobrý (Mácha 2, 103). Praha jest překrásné město (Rais 14, 11). Myš je malé zvíře a nevěří jedné díře (Čel. Mudr. 253; je malá, a přece…). To bývá také, když se substantivum podmě[302]tové v doplňku opakuje (slovně nebo věcně); na př.: Ta čistá studená voda je voda zázračná (Němc. 2, 161; jaká je?). Tato východní brána jest brána života (Kom. Lab. 5, 3); Hraběnka ze Skály byla šlechtična nebohatá (Rais 9, 215).

Rozvité výrazy »člověk dobrý, žena hodná« a p. jsou vlastně zpodstatnělá jména přídavná. Stejně a ze stejných důvodů mívají nominativ v doplňku i prostá podstatná jména, která jsou rovněž zpodstatnělá adjektiva ať tvarem (hříšník = člověk hříšný) nebo významem (nelida = člověk nevlídný). Na př.: Vy jste hříšník, Dolejši (Rais 9, 164). Mladík byl štíhlý holobrádek (t. 1). Jeho otec byl proslulý ošklivec (R. Svob. 13, 197). Tatík jeho je starý podivín (Tyl 1, 82) a pod. je lakomec, skrblík, hlupák, slaboch, šedesátník, stařec, mladík, dobrák atd. Pod.: Ale moje žena — tenkráte ještě byla holčina (Němc. 2, 87; mladá) a pod. je chlapec, dítě, kmet atd. Vždyť jsem snad byl dost dlouho chlapík (Rais 14, 370; statný). Ten bývalý pomocník byl trochu nelida (Rais 9, 22). Ó, to je nevejprava (t. 23) a pod. nemluva, outrata, dareba atd. Víme, že jsou páni myslivci rození čtveráci (Tyl 1, 521). Snílek jest Luka, neúnavný snílek (Majerová, Nám. rep. 13) a pod. blouznil, plácal, spořil atd. Když se brali, byl pan Vaverka také po čertech malý pán (Herrmann, Ván. kol. 33). Otci byli lháři (Vrchl. 7, 12) a pod. on byl mluvka, všetečka, práč, buřič atd.

Kvalifikování (na otázku »jaký kdo je, jaký je to člověk« atd.) může se díti ovšem i výrazem metaforickým a přeneseným vůbec. Na př.: No, už vidím, že jsi kos (Němc. 2, 26; chytrý). Antonín není nerozumné hříbě (Tyl 1, 82). Viděla, že tu v horách nejsou lidé dřeva (Rais 9, 365). Jsem do muziky celá blázen (Rais 14, 300). Farář sám nebyl žádný obr (Jirásek 23, 21). A ty seš mně pěknej ptáček (Kubín, Lid. pov. 342). »Což jsem nějaký chlapec?« »Právě proto, že nejsi chlapec, že jsi muž (Herrmann, Ván. kol. 45). Byl však příliš kavalír, aby to prozradil jen pohledem (Majerová, Nám. rep. 27). No, starý je palička tverdá (Rais 9, 82). Krev není voda (Němc. 2, 113) a p.

Sem patří dále i takové substantivní doplňky, jimiž se vyjadřuje schopnost, způsobilost, sklon k určité práci. Na př.: Špačka napaloval (Tonek) až přes chalupy, ale zpěvák nebyl (Rais 9, 70; zpívat neuměl; jiný smysl by mělo, kdyby se o něm řeklo, že nebyl zpěvákem). No, starý (učitel) je taky muzikant (t. 22). Vy jste herec od maličkosti (Tyl 1, 95). Minul se s povoláním — vždyť je učiněný kazatel (Herrmann, Ván. kol. 50). Sám sice nebyl žádný ptáčník (Jir. 23, 66). Nejsem žádný zloděj (Erb. Poh. 103). Hlad je nejlepší kuchař (Čel. Mudr. 198; jakou má vlastnost?). [303]Kvap není dobrý rádce (t. 258) atd. Ve větě »vůdce jich sám byl výborným hráčem« (Čapek, Pov. 137) byl by podle tendence jazyka tedy spíše na místě nominativ.

K výrazům zpodstatňujícím adjektivum (jako dobrý člověk) náleží také podst. jméno věc se svým přívlastkem. Na př. Jistá věc a nepochybná byla, že pan Oktavián Vomastek umřel (Herrmann, Ván. kol 9). Mušení (je) veliká a těžká věc (Čel. Mudr. 281; je mocné a těžké) a pod.: nemoc je zlá věc, peníze jsou pěkná věc, to je divná věc, těžká věc, moje věc atd. Místo výrazu »těžká věc« a p. může ovšem býti zase zpodstatnělé jméno přídavné významu abstraktního (na př. těžkost) anebo jiné abstraktní jméno podstatné téhož významu (na př. obtíž, svízel a p.). Na př.: Člověka zahubiti není maličkost (Čel. Mudr. 355; malá věc) a pod.: všecko na světě je marnost, děti jsou moje radost, co říkáš, je hloupost, to (jídlo) byla dobrota, ta řeč je čiré bláznovství atd. Nesličná věc i hanba (= nectná věc) jest dáti bohu marnú čest (ruk. Hrad. 97a). I pěkně lháti jest hřích (Čel. Mudr. 68). Soucit a přízeň jsou šalebný klam…, všechno je mam (Čech 10, 94). Malý Václav byl otcovo potěšení (Tyl 1, 697). Novela je ta jediná slabá stránka (= slabost) mého strýce (Rubeš, Pan am. 6). Ne vše krása (= krásné), co se líčí, ne vše pravda (= pravé), co se pěkně mluví (Čel. Mudr. 66) atp. Ve výraze »to je pravda, to bylo pravda« změnilo se doplňkové podst. jméno, jak ukazuje rodová shoda, v příslovce, a je proto neměnné.

Platnost příd. jména mají konečně také substantivní doplňky provázené adjektivními výrazy samý, jeden, jediný, celý (toto jen na označení podobnosti). Na příklad: Podušky byly samá vyšitá kytka (Rais 9, 30; jaké byly?). Holka byla silně pyšná, samá pejcha (Kubín, Lid. pov. 5) a podobně: je samý dluh, samé peníze (t. 38), samý žert. atd. A v Podhájí u myslivce nový domek jedna svíce (Čelakovský 1, 236) a podobně: byl jedna rána, jeho život byl jedna radost atd. Celý život byli jediná mamona (Rais 9, 80). Inu, jste to celá vy (Kubín, Lid. pov. 303) a pod. je celý otec, celá matka atd.

Je-li doplněk povahy substantivní (t. j. odpovídá-li tázacímu zájmenu kdo, co), bývá podstatné jméno doplňkové někdy v nominativě, někdy v instrumentále.

Zakládá-li se úsudek (A jest B) na znacích (podle mínění mluvící osoby) podstatných, trvalých a obecně platných, je doplňkem zpravidla nominativ.

To bývá především, když osoba mluvící podmět s doplňkem prostě ztotožňuje, označujíc jej jménem představy sobě známé. Doplněk odpovídá na otázku »kdo je, co je podmět?«

[304]Na př.: To jsou koťata májová (Němc. 2, 5; to, co vidíte, jsou…). Pane, to je náš třetí kamarád (Erb. Poh. 73). Byly to Sudičky (t. 37; to, o čem byla řeč, byly…). Také záporně: To nejsou moje oči (t. 89). A tak často, je-li podmětem osoba nebo věc přítomná (já, tento muž) nebo známá. Na př.: »Však ani nevím, pane kdo jste?« »Jsem této země král a pán« (Erb. Kyt., 1. v., 44). Ta paní je moje babička (Němc. 2, 102). To kamenné se zahrádkou před okny bude škola (Rais 9, 5). Třetí osoba, chystající se do kostela, bylo sedmnáctileté děvče (Tyl 1, 76). »A kteří to byli ti tři ledoví mužové?« »Což ti to nemůže napadnout, že to byly tři měsíce, prosinec, leden a únor?« (Němc. 2, 40).

Ztotožňovati může mluvící osoba i takové představy, které sice nejsou totožné, ale o nichž chce posluchači vštípiti, že tak těsně souvisí, jako by byly totéž. Na př.: Ta známka každá, každý ten vroubek jest jedna vražda (Erb. Kyt. 86). To by byla má smrt (Klicpera, Div. 3., 46).

Doplněk v nominativě bývá dále, když jím mluvící osoba podle jeho znaků podstatných, trvalých a obecně platných zařaďuje podmět pod pojem širší anebo vymezuje (definuje) jeho obsah. Doplněk bývá ku podmětu v poměru druhu k rodu, části k celku a p. a odpovídá na otázku »co je podmět?« Na př.: Pes je živočich, ssavec, zvíře domácí, boží tvor, němá tvář a p., pluh a brány jsou domácí nářadí; vražda jest smrtelný hřích; Národní listy, Politika, Čas jsou denní listy; horečka a nechuť k jídlu jsou známky nemoci atd.; záporně: slepýš není had a p. Tak také v definicích v nejširším slova smyslu, zvláště když vznikají zužováním pojmu širšího; na př.: Ančka je polévka z mléka, zakloktaná moukou a vejcem (Němcová 2, 109). Všeobecná berně byla daň mimořádná, od sněmu k žádosti panovníkově po každé zvláště svolená (Palacký, Děj. I, 2, 284). Nevíte, co je ambrosie, viďte? Inu, jídlo řeckých pánbíčků to není, ale jistě lepší (Rais 9, 159). Dějepis vůbec jest nejpozdnější plod osvěty národův (Pal. I, 1, 7). Pokora jest dobrovolné ponížení mysli. Věrtel jest čtvrt korce. Bázeň boží jest počátek (první stupeň) moudrosti atp.

Proto také bývá doplněk v nominativě, přisuzuje-li se jím podmětu stav podle mínění mluvící osoby trvalý anebo takový, při němž mluvící na změnu nemyslí, na př. vztah rodinný, národnost, náboženství atd. Na př.: Antonín je můj syn (Tyl 1, 78). A byť něco bylo na tom, není Matěj můj syn? (Klicpera Div. 1, 18). Mladý Václav Malina byl jediný syn starého krejčího (Tyl 1, 697); a pod. je, není, byl můj otec, bratr, vnuk, strýc atd. Hraběnka Waldfrýdka je vdova (Rais 9, 214) a pod. je mládenec, můj muž atd. Přítel náš, Vojtěch Komárek, byl Čech (Tyl 1, 10). [305]Buď si Slovan nebo Čech, jen když nejsi Hanka (Havlíček 1, 170); a pod. byl Pražan, zdejší rodák, cizozemec atd. Jeť Luka dvacetiletý ruský žid (Majerová, Nám. rep. 13). Říkaliť o něm (Žalmanovi), že je tajný nevěrec (Jir. 2, 9), kacíř atd. Jeho otec byl šlechtic, hrabě atd. Na otázku »čím je Antonín?« neodpovídá se nikdy: A. je můj syn, je Čech atd., a proto instrumentál v takovýchto doplňcích není bez zvláštní příčiny (o níž dále) nutný ani místný.

Zakládá-li se úsudek (A jest B) na znacích (podle mínění mluvící osoby) nepodstatných a proměnných nebo nahodilých, bývá doplněk v instrumentále. Otázka zní zpravidla určitě a výhradně »čím je A?« V stejné platnosti s instrumentálem doplňkovým jsou v dnešním jazyce (a ještě hojněji byly v jazyce starším) akusativy s předložkou za, naznačující ještě zřetelněji, že podmět jen zastupuje, béře na sebe jistou funkci, úkol, poslání a p.

Proto instrumentál doplňkový vyjadřuje především stav, jehož kdo časem nabyl a jehož se může i vzdáti, zvl. povolání, řemeslo, úřad, hodnost atd. Na př.: Mám tam nahoře bratra, je v nebi taky kovářem (Kubín, Lid. pov. 9). Na to je dost času, když je člověk tovaryšem (Tyl 1, 698). Byl jsem tenkrát první rok mládencem (Němc. 2, 84; jiný význam má výraz »byl jsem mládenec«). Kdo není rád vojákem, těžko přivyká (t. 219). Tatínek byl v jeho bandě trubačem (Rais 9, 68). Tenkráte… byl v městečku Padolí… rychtářem Josef Lelek (Jir. 23, 10). Tehda byl pouhým výpomocným suplentem (Herrmann, Ván. kol. 81). Konopásek byl i svým vlastním domácím pánem (t. 61). Což je mým kurátorem? (t. 49). Býval kdysi důstojníkem (Jir. 1, 23) a pod. králem, biskupem, farářem, sluhou, mnichem atd. Podobně se říká: byl (sloužil a p.) ve dvoře za pasáka (= pasákem), ve mlýně za práška (dříve také za faráře, za starostu, za rotmistra a p.).

Také dočasná funkce, kterou podmět v určitém případě na sebe béře, vyjadřuje se instrumentálem. Na př.: Já jsem na této cestě jejím společníkem (Tyl 1, 86; má mne za spol.). Byl jsem svědkem hádky mezi nimi (Podlip. 5, 45). A já jsem tak říkajíc vaší spoluvinnicí (Tyl 1, 93). Pes byl také hostem (Němc. 2, 39). Jest nepřítelem svornosti, kdo vztekle všechno kácí (Čech 10, 194). Kmotrem byl František Havránek (Jir. 2, 7; za kmotra). Nevidíš, ty hloupý, že je Adélka družičkou? (Němc. 2, 129). Jan byl panem kantorem (t. 39; při hře) a p.

Ale i v těchto případech bývá leckdy nom., když mluvící na přechodnost stavu nemyslí. Odtud v lidové řeči často: můj bratr [306]je sedlák, švec, voják, básník a p. Já byl taky tovaryš, Stázinko! (Herrmann, Ván. kol. 127). Madlena Novotná, její muž je voják (Němc. 2, 110). Ženich byl kominík a Mikuláš byl jako pan páter (t. 39). Nominativ je i při takovýchto doplňcích ovšem pravidlem, neodpovídají-li na otázku, čím je A, ale kdo je A (seznamují-li nás s podmětem). Na př. Já jsem kněz. A já učitel (Kubín, Lid. pov. 36). Novotný… byl lyrický básník, druhý… obíral se malováním podobizen,… třetí soudruh… byl divadelní herec (Tyl 1, 473). Ona myslela Madla, že je to floutna a vy že jste muzikant (Němc. 2, 44). Často také bývá nom., je-li doplněk (s přívlastkem) významu kvalifikativního a je-li větší důraz na přívlastku než na jméně doplňkovém. Na př.: Teda byl jeden král… Ale byl král jen pomenší (Kubín, Lid. pov. 10). Kmotr Pyskáček byl sedlák ve vsi Košťálově nejbohatší (Erb. Poh. 29). Jakému řemeslu ses vyučil? Syn odpověděl: Tatíčku,… já jsem látařem …Ale, tatíčku, já nejsem látař jako jiní (Erb., Sto 40). Toho času byli »půlpáni« víc sedláci než řemeslníci (Jir. 23, 12). A pod.: on byl tuze dobrý farář, rozený voják, on býval výborný švec, znamenitý herec, krejčí, že mu nebylo rovno, on je básník nad básníky, zpola kněz, zpola vojín a p. Že přívlastek může býti nahrazen i tónem (ty jsi mi kantor!), není třeba dokládati. Někdy bývá nominativ zúmysla, chce-li mluvící naznačiti, že nejde o zaměstnání. Na př.: Jste posel, pane Vlasáku, nemám vám nic za zlé (Herrmann, Ván. kol. 156; jste ke mně vyslán). Jsem Váš sluha a p.

Podstatné jméno doplňkové bývá dále v instrumentále, vyjadřuje-li, nač a k čemu co je, zač se co béře a p. Doplňkem bývá tu nejčastěji podst. jméno významu abstraktního. Na příklad: Lůžkem byl mu tvrdý kámen (Mácha 2, 8; za lůžko), tělo je nástrojem duše (ale housle jsou nástroj), les je mým domovem, vtip je mou zbraní a p. Byla jsem hračkou pro pouhou vaši kratochvíli (Herrmann, Ván. kol. 162). Sklepy Myší díry byly před mnoha lety dějištěm události nesmírně tragické (t. 26); a pod. útočištěm, bojištěm atd. Ona bedlivost, kteráž jest hlavní známkou českého venkovana (Tyl 1, 161); a pod. znamením, svědectvím atd. Zpěvy z věků novějších jsou toho důkazem (Čel. 1, 223). Mnohé a veliké nedůstatky… dílem však i závist jsou toho příčinou (Havl. 2, 7). Není vyloučeno, že to bylo následkem ozvěny včerejších slov (Herrmann, Ván. kol. 52); a pod. překážkou (= na překážku), popudem, počátkem atd. Bylo zákonem třeba nepsaným a nevyřčeným, aby v těch dnech nic neviděl, co viděti mohl (Herrmann t. 109) a pod. je právem, příkazem, povinností, obyčejem, zvykem (stč. je za právo = platí za právo). [307]Nadějí, cílem byla mu nová lidská společnost (Majerová, Nám. rep. 13). Základem však samobytí nebeský dar jazyka (Čech 10, 190) a pod. podstatou, ideálem, vzorem atd. Nepřítomnost jeho bývala mi nemalou útěchou (Zeyer 4, 132; na útěchu, k útěše) a pod. výstrahou, ozdobou, překvapením, povzbuzením atd.

Nominativ bývá u těchto podst. jmen, když mluvící osoba nemyslí na to, aby vyjádřila, zač se něco toliko béře, k čemu něco jest, nýbrž chce rovnou říci, že to tím jest (ztotožňuje). Na př. Paní Kateřina byla vzor domácí hospodyně (Tyl 1, 75). My jsme dílem také příčina, že se na syna rozhněval (t. 101). Toto posvátné místo a skrovná myslivna… byly jediné známky lidského obytu a života (t. 161). Rozdíl mezi obojím způsobem vyjadřování, »to je důkaz a to je důkazem (= to uvádím za důkaz)«, bývá v některých případech tak subtilní, že je těžko jej slovy opsati; najisto však nominativ zní určitěji, obecněji a méně subjektivně než instrumentál.

Podstatné jméno doplňkové bývá konečně v instrumentále, je-li mezi ním a podmětem podobnost. Doplňkem tu bývá zpravidla podst. jméno významu konkretního. Na př.: Plné, kulaté tváře byly zrcadlem jeho dobromyslnosti (Tyl 1, 161, tím, čím je zrcadlo; srov.: za zrcadlo vší poctivosti a svatosti byli Žalanský, Hus 21 u Bartoše). Sloupem tys (nadšení) ohnivým, oblakem zářivým, vedoucím národy v slíbenou zem (Čech 10, 91). (»Zlatá Žíla«, list zlatokopů) byla tepnou všeho života (Herrmann, Ván. kol. 137). Doma zdálo se mi, že jsem otrokem, neživotným strojem… vůle otcovské (Tyl 1, 83). Děckem jest — díš — obecenstvo naše (Havl. 1, 162); a pod. něco je ovocem, kořenem, pramenem, studnicí, korunou, vrcholem, stínem, skvrnou, štítem, srdcem, hlavou atd.; někdo je vrahem svého štěstí, bohem svého lidu, strážným andělem, metlou, pravou rukou atp.

Jindy však bývají takovéto obrazné doplňky v nominativě. Na př.: Srdce její je čistý křišťál (Tyl 1, 159). Když tak se na tě dívám, tys holubička krotká (Hál. Več. 19; tys jenom ještě poupátko t.). Bujný oř jest mluva naše (Čel. 2, 59). Lakomství je hluboké moře (Čel. Mudr. 51). Štěstí, co je štěstí? Muška jenom zlatá (Heyduk, Děd. odk.); a pod. slza je perla, srdce je kámen, přítel je zlato, vlasy jsou sníh atd. Rozdíl mezi obojím způsobem vyjadřování je ten, že se doplněk v instrumentále zakládá spíše na analogičnosti poměru (Praha je srdcem Čech = tím, čím je srdce tělu) a má tedy význam metonymický, doplněk v nominativě na podobnosti obou představ (její srdce je křišťál = takové, tak čisté jako křišťál) a má tedy význam metaforický; proto způsob druhý je básničtější než první. V prvém případě [308]jde tedy o vyjádření funkce (analogické), a proto je doplněk v instr., v druhém případě zpravidla o kvalifikování, a proto je doplněk v nom. »Já vím (praví Hortensie), stařenko, zač ti mám děkovat; tys byla mým andělem« (Němc. 2, 290; tím, čím je anděl lidem, přímluvčím). — »Plakal bych, když ji (Hortensii) vidím, ona je anděl« (t. 268; tak něžná a dobrá). Ovšem i zde jsou možné výkyvy, zvláště když se vědomí přenesenosti významu ztrácí a metonymický název zobecňuje. Proto říkáme: »ta kniha je ovocem dlouholeté práce«, ale: »ta kniha je plod dlouholeté práce«, protože v slově plod už necítíme významu metonymického, nýbrž jen význam »výsledek«; tím se ovšem takovéto výrazy přesunují do kategorií uvedených výše (bázeň boží je počátek moudrosti a p.).

Obecné důvody, které způsobují a podporují šíření instrumentálu v platnosti doplňkové, mohou však ležeti nejen ve významu doplňku samého, nýbrž také, jak již dříve naznačeno, ve významu slovesa býti. Z této kapitoly jest tedy vyloučiti ovšem případy, kde instrumentál je v doplňku už z důvodů dříve vyložených (na př. on je ševcem), a jest si tu všímati jen takových, kde podle dřívějších výkladů bývá anebo může býti doplňkové podstatné jméno v nominativě (on je můj syn).

Hledíme-li tedy k významové platnosti slovesa přísudkového, nalézáme, že doplňkový nominativ přechází v instrumentál, nevyslovuje-li se jím soud obecně platný, nýbrž nějakým zřetelem omezený; podmět tedy není skutečně a obecně tím, co vyjadřuje doplněk, nýbrž se tím jen jeví s jistého hlediště, pokládá se za to atd. (platnost funkční). Na př.: On je můj bratr; ale: on je mi bratrem, t. j. jen v mých očích, podle svého chování ke mně; já jej za bratra pokládám. Pod.: Němec nikdy Čechu bratrem (Rais 9, 55). Ve vlastní zemi své jest Čech cizincem (Žalanský, Hus 52 u Bart.). Svatoňovická pouť byla obyvatelům malého údolíčka byť i ne vzácnou událostí,… ale vždy tak znamenitou, že… (Němc. 2, 171). A to vše jest hlavně před vánoci zbožím sezonním (Herrmann, Ván. kol. 91). V svém domě je každý pánem (Čel. Mudr. 374); pod. on je svým pánem (ale sedláci jsou páni), slepýš je našemu lidu hadem (ale zmije je had), l je v slově vlk samohláskou (ale l je souhláska) atd. Tak i záporně: Člověk není čáp, aby svět čistil (Čel. Mudr. 273, z pol.); ale: Zajíc dlouhé uši má a není oslem (t. 268, t. j. jen pro ty pouhé uši). Někdy bývá rozdíl jen formální: Praha je hlavní město v Čechách; ale: Praha je v Čechách hlavním městem. Nejčastější bývá tato přeměna nominativu v instrumentál, způsobená omezením platnosti, u doplňků [309]třídicích (pes je zvíře), zřídka u ostatních. To platí i o příčinách dalších ze slovesa vycházejících.

Vliv na změnu doplňkového nominativu v instrumentál může míti dále i čas slovesa býti, a to zvláště v takových případech, kdy sloveso býti není pouhým slovesem sponovým, nýbrž zahrnuje v sobě také představu změny. Nejpatrněji se hlásívá tato představa v tvarech a výrazech významu budoucího, nejméně v čase přítomném.

Při présentu slovesa býti (jsem) bývá doplňkem instrumentál, má-li význam perfektní (stal jsem se a jsem). Na př.: Na postavě její (Viktorčině) shledal jsem, že je matkou (Němc. 2, 84). To víte, že má Tomše, že je nevěstou (t. 139). Zvláště je-li udáno časové východiště: Mary jest od rána mojí ženou (Herrmann, Ván. kol. 148; jindy: Mary je má žena). Já jsem už (rok) dědečkem a p. Čas dávno ještě není starcem (Hálek 9, 213; nezestárl). Jakmile by dobře šla (nár. píseň) i pod jméno kteréhokoliv jiného národu, již není písní českou (Čelakovský 1, 232; přestane jí býti). Představa změny vzniká také při řadě přísudků časově oddělených: Ráno je (Vševěd) pacholátkem, v poledne mužem a večer starým dědem (Erb. Pohádky 43). Kůň jest jednou hříbětem, člověk dvakrát dítětem (Čel. Mudr. 308; jednou, pak už ne). Omezení platnosti doplňku na určitý úsek časový bylo asi také příčinou, proč se instrumentál doplňkový již v starší době ustaloval při přechodníku jsa. Na př. (Kateřina) počě… svému choti slúžiti… jsúc křesťankú ustavičnú (Leg. Kat. 1114; ale: ež sem křesťan). Však zemrú-li pannami jsúc (Štít. uč. 37a). Tak je i v nč.: Čemu člověk navykl, jsa hochem, tomu stěží odvyká, jsa starcem. Čechy jsouce zemí bohatou byly odedávna cílem německé výbojnosti. Lev z Rožmitála, jsa švagrem Jiřího z Poděbrad, vydal se na cesty po Evropě, aby se nemusil stavět ani proti papeži, ani proti králi atč. Čelakovského verše »Ty skvělejší syn jsa říše« (2, 38), »host i já v té nejsa říši« (t. 49) znějí nám už i z tohoto důvodu dnes archaisticky.

Z týchž příčin a ještě častěji bývá instrumentál u času minulého. Na př.: Vyšší hospodářská škola v Táboře byla od r. 1866 ústavem zemským (Čech 23, 109; stala se jí). Jedno to tele bylo už kravou (Kubín, Lid. pov. 331). Zahradník nejlépe na tom štěpuje, co ještě stromem nebylo (Kom. Did. 83 u Hrušky); a pod. od té chvíle byl (= stal se) spořádaným člověkem, Čechem, mrzoutem, vdovcem atd. (Ježidědek) ho zas honí, hned byl ptákem, Ferda zas zajícem ten psem atd. (Kubín, Lid. pov. 711. Tak také při infinitivu slovesa býti s perf. sloves modálních. Na př.: Kristus [310]ráčil býti (= státi se) člověkem; Karlín přestal býti předměstím a p. U minulého času »byl« bývá příčina k instrumentálu někdy také v tom, že se mluvícímu přidružuje při řeči představa rozdílu mezi tím, co bylo a co není. Na př.: že by nikdo neřekl, že ten maličký scvrklý kontrolor byl jejím mužem (Rais 9, 365); býval kdysi; — »byl její muž« by bylo prosté perfektum k prés. »je její muž). Proto je sklon k instrumentálu zvláště při perfektu »býval«: Zejména svatba bývala radostnou událostí (Bartoš). Dříve býval čirým optimistou (Čech 1, 13). Čechy bývaly knížetstvím atd. Ale ovšem: vy jste měl bývati (= prý býval) obzvláštní liška (Klicpera, Žiž. meč 18); já jsem býval chlapík a p.

Nejsilněji proniká vědomí změny a neskutečnosti ovšem při čase budoucím, ani ne tak při futuru budu, které bývá často pouhým slovesem sponovým (zvláště při doplňcích kvalifikativních), jako při výrazech souznačných (buď, ať jsem, abych byl a p.). Na př.: Sakulajdo, to bude zpěvák (Rais 9, 65). Budeš-li takový nezbeda (Němc. 2, 182) a p. Ale: Že bude za tři neděle jeho ženou (t. 72). Byť sotva pod nebe létala, sokolem nebude (Čel. Mudr. 214). Já zůstanu synem poslušným — ale buďte jen také laskavým otcem (Tyl 1, 90). Buď za mládí starcem, abys byl ve starosti mládencem (Čel. Mudr. 306). Hochu, jen se uč, ať nejsi takovým pánem jako já (Rais 9, 150). Ach, kýž jsem slavíčkem (Erb. Pís. 2, 128). Heleď, Katynka by byla paní Vejlupkovou (Herrmann, Ván. kol. 97). Kdybych já byl malým ptákem (Sušil, Pís. 253). Má každý člověk naučiti a vycvičiti se, aby byl rozumným tvorem, pánem tvorů, obrazem božím (Kom. Did. 13 u Bart.). Význam budoucí ve smyslu »stanu se« mívá zvláště často infinitiv s některým slovesem modálním (chci, mám, musím a p.). na př.: Bloudi — každý chce být boháčem (Rais, 9, 27). Pomněte, že také můžete bývati otcem (Klicpera, Uhl. 62). Co má býti kopřivou, záhy pálí (Čel. Mudr. 306). Sem náleží také většinou případy, kdy by při náležité shodě měla býti vazba dvou dativů, která však je už i v stč. bez dokladů. Na př.: Kdo chce v domu škody zbýti, nedej jiskře uhlem býti (Čel. Mudr. 250). Tu je jako u jmen přídavných instrumentál doplňkovým pravidlem; na př. radím ti býti pokrytcem, přál bych ti býti jeho synem, nelze mi nebýti Čechem atd. Odtud se ustaluje instrumentál při infinitivě vůbec, ať je jeho význam jakýkoliv. Na př.: Tohle, bejt slečinkou, to bych si nedala líbit (R. Svobod., Zam. vl. 272). Největší chloubou jeho zní býti statným, zdárným synem českého národu (Tyl 1, 17) atč.

Stejné zásady jako pro podst. jména platí i pro substantivní zájmena v doplňku. Na př.: Stůj červe! kdo jsi? (Erb. Kyt. 78). [311]Tak vždycky; instrumentálem kým bychom se mohli nanejvýš ptáti, kdybychom chtěli zvěděti, za kterou osobu se někdo vydává, kým se dělá. Jinak bývá i při osobních podmětech v doplňku zájmeno co v nom. neb instr. podle toho, nač se tážeme. Co je to? Co je štěstí? Čím je ten člověk? Čím je nám Praha? To není nic. Nic nejsem víc nežli ta růže. To (ten člověk) mi není ničím. Ten člověk není ničím (ničím se nestal) n. není nic (nebude ničím). Něčím musí přece v novele bejt. Ať je, čím chce; já ho udělám myslivcem (Rubeš, Pan am. 45). Je-li při zájmeně co, nic přívlastek, bývá zpravidla zájmeno v nom., příd. jméno v gen. Na př.: Každý takový spor nebyl by nic jiného než spor o přednost modrých a černých očí (Čelakovský, 1, 228; lépe než »ničím jiným«); on není nic lepšího než ty. Je-li nutný instr. (na př. při významu »stanu se«), je ovšem mezi oběma výrazy shoda: já nebudu ničím jiným než hercem. Tak i při jiných zájmenech: To je vše. Rodina mu byla vším. Vším byl jsem rád atp. To jste vy? Já nejsem ty. Kdybych byl vámi, já být vámi atp. Jen u zájmena on, i když zastupuje doplněk v nom., bývá z důvodů formálních instrumentál. Na př.: Můj otec je dobrák; on jím byl odjakživa.

O tom, má-li býti doplňkem nominativ či instrumentál, rozhodují konečně také někdy rozličné důvody formální.

Tak bývá zpravidla nominativ doplňkem v ustáleném typu neslovesných vět »mladost — radost«, oblíbeném zvl. v příslovích, kde se jím vyjadřují brachylogicky nejrozmanitější vztahy mezi podmětem a doplňkem. Na př.: Mladost — radost. Mladí ležáci — staří žebráci. Bůh můj svědek. Pes psu brat. Oko do duše okno. A tak i jinde: Otec voják, syn voják, děd voják, celá rodina byla samí vojáci.

Jiný ustálený typ větný s nominativem v doplňku jest »voják je voják«. Na př.: To víš, voják je voják (Němc. 2, 73). Ale sen je sen, a babička říká, že pověrám nesmíme přikládati víry (4, 164).

Instrumentál z formálních důvodů bývá tam, kde by se střetly vedle sebe nominativ podmětný s nominativem doplňkovým, zvláště když oba tvary jsou totéž slovo. Na př.: Každého člověka necháš na pokoji, co svět světem bude (Kulda, Poh.); co je Praha Prahou a pod. Nebyl bys pánem, kdyby nebyl chlap chlapem (Čel. Mudr. 327). Proto Polák Polákem, aby bil, a chlap chlapem, aby trpěl (t. 464). Týmž způsobem se může projeviti snaha po zřetelnosti v některých případech i při setkání podmětu s doplňkem ze slov různých. Na př.: Slečna je dcera z vedlejšího statku. Ale: Dokoupil se mne ptal, není-li slečna dcerou (m. slečna dcera) z vedlejšího statku.

[312]Z téže příčiny bývá někdy instrumentál místo nominativu, vymění-li si podmět s doplňkem svá místa. Osoba mluvící, začínajíc z různých příčin větu doplňkem, sáhne často raději k instrumentálu, aby bylo již od počátku ze samého tvaru zjevno, že jde o doplněk, nikoli o podmět. Na př.: Hleďte, chudák…! Nu, chudákem tu vlastně byl pan Vomastek (Herrmann, Ván. kol. 10). Nadšeným ctitelem poesie Homérovy byl prof. Meiszner (Vlček, Děj. II, 2, 2). Miláčkem jeho byl Jan, rozpustilý Jan, jemuž všichni láli, že je luciper (Němc. 2, 30), a pod.: Nejedlý byl rodák žebrácký; žebráckým rodákem byl také Hněvkovský. Václav byl starší bratr Boleslava Ryšavého; mladším bratrem jeho byl Jaromír atd. A tak i jinde, kde by mohla vzniknouti nejasnost, má-li býti nominativ pokládán za podmět či za doplněk. Na př.: Člověk prý je — člověk! Člověk ale má býti ještě něco více než pouhým člověkem (Tyl 1, 12).

Vliv na volbu mezi nominativem a instrumentálem může míti konečně v jistých případech jako u jména přídavného zajisté i harmonie tvarová. Nemám sice pro to dokladu dost výrazného, ale nepochybuji, že by spisovatel, který by napsal odděleně »ta dívka je anděl« a »ta dívka je perlou (korunou atd.) všech žen«, stěží napsal v jedné větě »ta dívka je anděl a perlou všech žen«, nýbrž že by spíše uvedl oba atributy ve shodu (podle přednějšího a pevnějšího) a řekl: »ta dívka je anděl a perla všech žen«. A tak by se asi dělo i v případech jiných, které by nebylo za těžko konstruovati, kdyby toho bylo třeba.

Z výkladů předešlých vychází tedy najevo, že důvody, z kterých se jazyk rozhoduje tu pro doplňkový nominativ, tu pro instrumentál, jsou rozmanité a že hranice mezi sférami obou pádů jsou dosti plynulé. Hranice ty rozrušuje ještě více a skoro smazává v nové době mechanická analogie, která zavádí instrumentál často i tam, kde není pro něj důvodů plynoucích z vývoje jazyka a jeho tendencí. Následek toho jest ten, že v dnešním jazyce, zvláště knižním, instrumentál doplňkový vytlačuje čím dále tím více nominativ a slibuje státi se pádem doplňkovým par excellence. Toto pozorování a snad příklad polštiny vedly Vondráka (Vergl. Gram. II, 357) k závěru, že by bylo marné tomuto šíření instrumentálu teoreticky brániti. Ale mínění to nepokládám za správné. Z výkladů tohoto článku je, doufám, viděti, že i když není možno vésti přesné a ostré hranice mezi oběma pády s jednotného hlediště, přece je možno ve valné většině případů stanoviti, z jakých důvodů bývá v doplňku někde nominativ a jinde instrumentál. Důvody ty jsou ještě živé, neboť rozdíl ten cítíme. Nebrániti teoreticky vítěznému pochodu instrumentálu bylo by [313]tedy tolik jako nebrániti mechanické pohodlnosti, aby neolupovala jazyk o výrazové prostředky, které právě má v možnosti voliti mezi nominativem a instrumentálem. Proto pokládám právě naopak za povinnost jazykové teorie, aby tyto rozdíly objasňovala a v praxi jazykové hájila, protože je v nich kus bohatství jazyka. Pro praxi z toho vyplývá zásada, neužívati v doplňku slovesa býti instrumentálu, kde není k němu důvodu; vyložiti tyto důvody bylo předmětem a účelem tohoto článku.

Naše řeč, volume 6 (1922), issue 10, pp. 289-313

Previous Zlatostředocestný

Next Čaroděj