Týž

[Hovorna]

(pdf)

-

(A. N.) Tvary náležité a původní jsou podle sklonění složeného, týž, téhož, témuž atd. Časem se začíná tvar týž skládati se zájmenem ten v složeninu tentýž, tatáž, totéž, 2. p. tohotéhož atd.; z těchto tvarů složených podržel novočeský usus spisovný jen tvary nominativní (a shodné s nimi akusativní) v obojím čísle. Úplné toto skloňování, pokud víme, nebylo nikdy. Vedle těchto dvojích tvarů (týž, tentýž) vytvořil si novočeský usus spisovný, jak vykládá Gebauer (Hist. ml. III, 1, 450), ještě třetí způsob tvarů, složených z tvarů zájmena ten a přívěsku -též, na př. tutéž, v tomtéž a p. Podnět ke vzniku těchto tvarů zavdaly nepochybně tvary totéž (k mask. tentýž) a tytéž, v nichž se vidělo zájmeno ten s přívěskem též, a na podporu byla jim nepochybně rytmická analogie podle tvarů dvojslabičných s dvojím t; proto se ujímaly zvláště v těch pádech (ovšem jen v sing.), které podle sklonění náležitého (k nom. týž) měly jen tvar jednoslabičný, na př. v tomtéž m. v témž, s tímtéž m. s týmž, tutéž m. touž, toutéž m. touž (gen., dat., lok. žen. je v nč. vždycky dvojslabičný, téže, stč. také též, tejž). Konečně podle tvarů téže, touže, v nichž se viděly tvary zájmena ten s přívěskem -že, začaly se tvořiti tímto způsobem další tvary, které se ujímaly zvláště v čísle množném, těchže, těmže, těmiže. Je tedy nč. spisovné sklonění tohoto zájmena velmi pestré; proto N. Ř., chtějíc předejíti zmatky, doporučuje skloňovati zájmeno týž (tentýž) jen oběma prvními způsoby, s nimiž lze zcela dobře pro všechny pády vystačiti. Celkem je nč. sklonění tohoto zájmena knižní; jazyk lidový užívá za ně různých opisů, jako ten samý (mor. ten sám), slov. ten istý, zrovna (akorát) ten a p. — Slovo »nejetný« ve významu »indiferentní« utvořil Sušil; je to slovo utvořené chybně (souvisí-li se slovesem »jmu«, musilo by zníti »nejatný«) a zbytečné; se slovy »lhostejný a netečný« vystačíme ve [287]většině případů, a kde by se ani to ani ono nehodilo, sahneme raději po slově cizím, mezinárodním. — Sloveso přáti mívá v spis. jazyce až dosud u sebe většinou genitiv; ale ve rčeních »přáti někomu dobrou noc, šťastný nový rok« a p., není třeba se nutiti do genitivu, protože tu pravděpodobně nejde ani o pád závislý na slovese, nýbrž spíše o dvě věty v jedno spojené jako ve výrazech »říci komu dobrou noc« (t. j. říci komu: Dobrou noc!). »dáti komu dobrou noc« a p. — Výraz »pětkrát do měsíce, do roka« a p. je správný (doklady u Jungm.); předložka do znamená tu hranici časovou, t. j. do uplynutí měsíce, roku a p., jako v dokladech stč. »an chlap vše víno vyloká, jehož by měl cný do roka« (ruk. Hrad. 95 b) a p. Se stejnou platností říkáme »pětkrát za měsíc, za rok«, řidčeji »pětkrát v měsíci, v roce« (jednou v roce, i to v oce, Čelak. Mudr. 25), v starší češtině býval také jen genitiv, »dvakrát léta« (za léto); »dvakrát na rok« se v tomto významu neříká, neboť předložka na v tomto spojení (na rok) znamená určení »na jak dlouho«. — O tom, jak přeložiti to neb ono slovo německé do češtiny, je nejlépe vzíti na potaz větší slovník a podle souvislosti voliti výraz nejvhodnější; do programu našeho časopisu to nepatří a také není ani možno stanoviti význam cizího slova bez znalosti kontextu, v němž je ho užito.

Naše řeč, ročník 6 (1922), číslo 9, s. 286-287

Předchozí »Třebí«

Následující Varkule