Břve, Břvany

Josef Zubatý

[Short articles]

(pdf)

-

Bývají někdy pravopisné nezřetelnosti, které mohou býti i původem nedorozumění. Franc. eu se čte obyčejně ö, ale znamená někdy i ü; na př. mangeur (jedlík), mangeuse (jedlice) zní manžör, manžöz (s nosovým a a dlouhým ö), ale mangeure (rozežrané místo a p.) manžür, pod. gageur, gageuse (kdo sází), ale gageure (sázka) a j. (důslednější by bylo psáti manjure, gajure, tím by se však zatemnila souvislost s rodinou sloves manger, gager). Holeček v »Obšítě« vypravuje o nějakém p. Mlachubovi (t. j. Mlac-hubovi), jehož jméno na vojně vyslovovali Mlachuba (s ch, jako v slovech chudý, chorý atd.), což jistě byla věc mnohem nevinnější než ledacos jiného, co prý se také na vojně stávalo. Řeka Bzura v býv. gub. varšavské se v starší době jmenovala Brzura (t. j. Br-zura, ale 2 slab.), což možno při obyčejném významě polského rz čísti i Břura.

Hlásku ř psali naši předkové rz, později také rž (a všelijak jinak); kdo četl něco starých památek v starém pravopise, jistě našel místa, kde musil uvažovati, má-li v slově psaném s rz (rž) čísti rz, či rž, či ř (rukopisné drzye na př. lze v památce z 15. st. čísti drzě, držie i dře). Místní jméno psané po staru Brzewnow (Bržewnow) každý čte správně Břevnov, protože to je jméno příliš známé, jehož znění je chráněno také slovem břevno (ostatně znění Br-zevnov by bylo příliš nesmyslné), také jména Břevnice, Břevniště vyslovujeme i píšeme správně, ač jistě také jsou doklady, kde v nich hláska ř je psána rz (vždyť ve jménech vlastních, osobních i místních, starý pravopis se držívá nejdéle). Ale dvě místní jména, Břve a Břvany, bývají posud psána Brzve, Brzvany; tak je psal Palacký, Brzvany píše i Sedláček, a Gebauer [237]v Slovn. stč. 1, 102, ač dobře zná jejich původ, praví o nich, že »-rz- vzniklo a ujalo se v nich místo -ř- podle starého psaní«.

Jak se jmenují domnělé »Brzve«, může se každý snadně přesvědčiti v nich samých a v jejich okolí; leží blízko u Prahy, malou hodinku od Řep, a nikdo tam — snad mimo nějakou úřední nebo poloúřední osobu — neříká jinak než Břve, ve Břvech, do Břev, břevský a p. I ta stará vojenská mapa v měřítku 1 : 75,000 píše správně »Břve, Břve-T.« (= Břve-Teich, Břevský rybník). V tomto jméně tedy rz ani nevzniklo ani se ve skutečnosti neujalo, žije jen nedorozuměním na papíře a z papíru přejde leda jen do úst lidí, kteří chtí mluviti »správně«. — »Brzvany« u Postoloprt jsou dnes osada německá s německým okolím a z úst lidu nelze se tedy doptati, jak se vlastně jmenují; ale jejich německé jméno nám to prozrazuje velmi zřetelně. Němci jí říkají Weberschan, z čehož slyšíme zkomolené české pojmenování ve Břvanech, podobně jako se z něm. Wegstädtl ozývá č. v Štětí, z něm. Wemschen č. ve Mšeně, z č. Cáchy něm. ze Aache, z č. Cmunt něco jako něm. ze Gmünde. Skutečná lidová mluva nikdy patrně neznala slova Brzve, a bezpochyby nikdy neznala ani »Brzvan«.

Brzve, Brzvany by byla jména bez příbuzenstva (s příslovcem brzo jich pojiti nelze, protože by byla hláska v nepochopitelná, nehledíc ani k významu). Břve, Břvany mají jméno od slova stč. břev (ž. r., 2. p. břvi), s nímž je spojuje již Gebauer; břev říkali staří Čechové lávce přes vodu, »Břve« je tedy osada, kde měli lávku nebo lávek několik (jako máme v Čechách místní jména Most, Mostek, Mostky); »Břvané« (odtud místní jméno Břvany) byli pův. obyvatelé takového místa (»brozané« byli obyvatelé místa, kde byl brod, »páni Brozané« jsou ve Tkáčových »Libri informationum« páni z Uh. Brodu, a tohoto původu jsou místní jména Brozany a Brozánky). Se slovem břev je ovšem příbuzné slovo břevno; příbuzná slova s významy jako »kláda, prkno, lávka, kmen, pařez« atd. jsou i v jiných jazycích slovanských (Berneker, Slav. Etym. Wört. 1, 92).

Břevnov má asi jméno od podst. jm. břevno. Jsme zvyklí v místních jménech na -ov hledati především přivlastňovací tvary od jmen osobních; jména jako Vilémov pův. jistě nejčastěji znamenala »Vílémův statek, dvůr, hrad« a p. (o tom v. str. 232). Ale jsou také míst. jména na -ov odvozená od obecných jmen neživotných, jako Břehov, Lipov, Turnov (patrně »Trnov«, se zbytkem bývalé krajové výslovnosti slabičného r) a j. Jsou to tvary přídavné koncovky -ový podle sklonění neurčitého, jež se mimo [238]přivlastňovací nebo zpodstatnělá jm. příd. (na př. leden = ledný měsíc, mor. učeň = uční hoch) a ustrnulé výrazy příslovečné (na př. na bíle dni) zachovala časem v starých spojeních jako Velika noc (dnes veliká noc, velikonoce), Vysoka hora (na Vysoce hoře L. fil. 42, 119 pozn. z r. 1503—4). Břevnov a pod. jména vznikla tedy ze starých výrazů jako »břevnóv dóm, dvór, hrad« (= břevnový dům), jako na př. Opočen (4, 218) z výrazu »opočen (= opočný) hrad«. Také jména Břevnice (j. č., jako Březnice a j.), Břevniště (jako Hradiště) jsou slova odvozená od neživ. jm. břevno.

Naše řeč, volume 6 (1922), issue 8, pp. 236-238

Previous Gončarov, Puškin

Next Půl druhého