Gončarov, Puškin
[Short articles]
-
V 2. č. Čítanky českoslov. Červeného kříže (»O úctě k člověku« 1919) napsal Jos. Holeček v článku »Otcové a děti« několik stránek o dnešním úpadku citu pro správnost našeho jazyka. Jsou to slova spisovatele, jehož spisy — přes některé libůstky — vždy svědčívaly o vroucí lásce a věrné úctě k našemu jazyku, slova, jež by si měl do srdce zapsati každý Čech svého jazyka milovný. Dotýká se v něm (na str. 20) také věci, o níž jsme psali I, 311 a II, 30. Čteme zde:
»I… »Naše řeč« dala radu špatnou tazateli, který u ní hledal poučení, kterak skloňovati ruská jména na -ov. Ustanovila: Gončarov měj v 3. a 6. p. jedn. č. Gončarovovi, v 1. p. mn. č. Gončarovové, v 2. Gončarovovů atd. Jazyková blízkost češtiny s ruštinou je tu popřena a zapomenuto, čemu nás učili starší učitelé češtiny, kteří vzdávali chválu slavnému romanopisci Gončarovu, psali o Gončarovu a věděli, že Gončarovi nečasto se rodí. Sám vkus, kdyby ho bylo, rozhodl by v 3. a 6. p. j. č. pro kratší koncovku -u, aby nebylo nelibé reduplikace -ovov-. Neméně nevkusné, ano s hlediska slovanského jazyka přímo barbarské je, tvoří-li se od slova Gončarov ještě jednou přisvojovací: Oblomov je Gonča[231]rovův román. Hříšný tento nevkus zavedl nebožtík prof. Jos. Král, jenž přísně přikazoval užívat místo 2. p. i místo předložkových pádů jmen přídavných. Reakce proti tomuto zákonu mocného vládce v říši filologie již se ukázala v »Naší řeči«. Pišme a říkejme: Oblomov je román Gončarova, při čemž 2. p. se položí za slovo, ku kterému patří. Zákon Králův ztropil hotový zmatek v nakládání s ruskými jmény uvedeného druhu. Píšící si od nevkusu pomáhati tím, že zapomínali na 1. p. Gončarova a skloňovali Gončar: 3. p. jedn. Gončarovi, 1. p. mn. č. Gončarové atd.«
Začneme od konce. Nevíme, kde Král tento zákon uveřejnil (o této věci aspoň v »Naší řeči« psali jiní); ale Král byl filolog a věděl, že jazykové zákony dělá zákonodárce jiný než filolog, totiž jazyk sám. A zákon o přivlastňovacích přídavných jménech v češtině byl před Králem. Ale ovšem, jako jiné zákony, i zákony jazykové uznávají často výjimečné případy, v nichž zákon neplatí, a shledávali-li jsme takové výjimky, nebyla to reakce proti zákonu »Královu«. Nejde zde však o tento zákon, nýbrž o skloňování ruských jmen na -ov.
Napsali jsme (I, 312): »Pro nás Čechy Kornilov, Slukov atd. jsou již jména podstatná (zpodstatněla ovšem z přisvojovacích jmen přídavných) a nutno s nimi tak nakládati. U nás »práce Čechova« by obecně byla pokládána za práci muže, jenž sluje Čech, a nikoli za práci ruského beletristy Čechova. Máme-li mluviti tak, aby nám Čech rozuměl a aby se nepůsobil zmatek, musíme pokládati jména Kornilov, Gučkov, Čechov, Slukov atd. za úplně stejná jména, jako jsou Sládek, Konopka, Chvátal atd.« To je naše mínění i dnes. Kdo z tvarů »román Gončarovův, práce Gončarovova« sestrojí podle Holečkova výkladu spisovatelovo jméno Gončar, nezná české mluvnice, kdo však čte nebo slyší »práce Čechova« a neví, že jde o práci spisovatele, jehož jméno je Čechov, zná-li českou mluvnici, musí se domnívati, že onu povídku či co napsal někdo, kdo se jmenoval Čech. Zmatek, jejž podle Holečkových slov způsobil »zákon Králův« tvary jako »Gončarovův román«, způsobila neznalost mluvnice a pohodlí domnělých obětí onoho zákona. Nezřídka slýcháme, že kdosi byl »promován« za doktora. To je také zmatek, protože měl býti promovován (anebo povýšen); ale původcem jeho není ničí zákon, nýbrž pohodlí mluvidel, jež vede k tomu, že mluvící osoba, nedosti vědomá anebo nedosti bedlivá mluvnického tvaru slova, zjednoduší hláskový útvar, který se opakuje v podobě stejné nebo skoro stejné. Je to zjev každému známý, kdo se obíral jazykozpytem. (Slováci na př. říkají jednásobní m. jednonásobní.)
[232]Je pravda, že jména jako Gončarov jsou původně přivlastňovací příd. jm.: Gončarov je vlastně tolik, jako bychom řekli Gončarův. Ale jazyk dává slovům tvary podle toho, jak je pojímá, ne podle jejich původu; původní tvar se někdy držívá i do dob, kdy se změnila tato mluvnická povaha. Cítí-li Rus ve jménech tohoto tvaru přivlastňovací význam, nevíme, ale pochybujeme o tom; Čech ho necítí. A je-li otázka, jak má Čech tvořiti tvary slova ruského, odpověď nejpřirozenější je, že je má tvořiti podle toho, jak je mluvnicky cítí; zvláště naznačuje-li čeština sama cestu, která jí je vhod.
Vlastní jména tvaru téhož, jaký má ruština ve jménech jako Gončarov, mají všecky slovanské jazyky a má je i čeština. Byla to jména dvojího způsobu: jednak jména osob, která znamenala původně rodinného příslušníka osoby, od jejíhož jména utvořeno přivlastňovací příd. jm. (časté ruské příjmení Petrov znamenalo pův. Petrova syna nebo jiného příslušníka jeho rodiny), jednak jména míst původně jako označení jeho majetku (č. Petrov znamenalo Petrův dvůr, statek, hrad a pod.). Dokud přivlastňovací význam žil v mluvnickém vědomí, takováto jména se skloňovala jako přivlastňovací příd. jm.; jakmile se takové jméno stalo pouhým jménem osoby nebo místa, nastalo mu nebezpečí, že si je jazyk přetvoří podle svého zdání a podle své potřeby, nic nedbaje jeho původu. Také jazyk se mění, jako se mění vše, co člověk tvoří.
Místní jména tohoto přivlastňovacího způsobu jsou u nás (i jinde v slovanských zemích) z rozličných dob. Máme taková jména pocházející z dob prastarých, odvozená od osobních jmen slovanských (Třebotov, Slavkov atd.), máme místní jména z osobních jmen cizích (Petrov, Vilémov a pod.), vznikají jména taková v dobách pozdních. Jejich přípona -ov je původem totožná s příponou přivlastňovacích jmen přídavných na -ův (stč. -óv) a byla původně rovněž dlouhá, -óv. Krátká koncovka -ov byla přenesena z ostatních pádů; protože se říkalo »do Třebotova, v Třebotově«, začalo se říkati i »Třebotov« atp. Časem se ovšem koncovka -ov stala obvyklou koncovkou místních jmen, jíž se tvořila místní jména od jmen osobních zcela mechanicky, stejně jako koncovka -ovice (pův. -ovici, jíž tvořena jména potomků nebo lidí něčích), jíž na př. za naší paměti po jméně průmyslníka Klána vzniklo jméno dvora a vilové části obce Šestajovic u Jiren. Tak byla příponou -ov utvořena některá nová jména místní, jako švarcenberský Adolfov anebo za paměti naší jméno Klárov na označení ústavu Klárova. Tato místní jména na -ov, stará jako novější, mají pak sklonění své, z části odchylné od sklonění přivlast[233]ňovacích příd. jmen; 1. p. je Petrov, ne Petrův, podle tvarů jako do Petrova, k Petrovu, v Petrově, 7. p. Petrovem, ne Petrovým. Slova ta přešla ke vzoru »dub«, protože přestala býti přivlastňovacími jmény příd. a změnila se v našem mluvnickém vědomí v neživotná jména podst. tvrdého kmene; již dnes by se nám každý vysmál, kdybychom učili, že se má jezditi na Klárův, že se má vystupovati na stanici před Klárovým nebo za Klárovým. Kdyby někdo Karlovu mostu říkal zkrátka »Karlův«, chodil by přes Karlův do prvního domu za Karlovým, dokud by se drželo vědomí, že »Karlův« je vlastně Karlův most, dokud by z tohoto pojmenování nebylo slovo té mluvnické povahy jako pražský Karlov. Vždyť jména na -ov vznikají i prostým napodobením starých vzorů, které skutečně původně bývaly přivlastňovacími příd. jm.; když se místům, která se jmenovala německy Adolfstal, Josefstadt, začalo říkati Adolfov, Josefov, jistě v těchto slovech žádný Čech necítil slov přivlastňovacích.
Osobních jmen tohoto tvaru s 1. p. na -ov my hrubě nemáme. Bývala přivlastňovací jména na -óv, -ův (Petróv, Petrův), z nichž by byla mohla také u nás vzniknouti příjmení jako Petrov. Ta by byla nepochybným vzorem, jak skloňovati ruská jména, o nichž mluvíme. Ale jazyk náš se dal jiným směrem (v. Gebauer, Histor. ml. III, 2, 268). Stará koncovka -óv, -uov, -ův v těchto přivlastňovacích tvarech (jako v 2. p. mn. č. -ů z -ův) již dávno pozbyla koncové souhlásky; jako se místy říká tatínků kabát (t. tatínkův), tak již v 16. stol. nalézáme na př. muže, který se jmenoval Šimon Kašparuo, vedle jména Václav Matieguw (Matějův). Tato původně přivlastňovací jména se s počátku řádně skloňovala, a tak jsou doklady Šimona Kašparova, před Šimonem Kašparovým, ale již v 16. stol. nalézáme i tvar s Václavem Antošů, později Martina Machů atd., se ztrnulým, nesklonným tvarem na -ů, jenž nás vlastně méně překvapuje, než čteme-li, že se u Jindř. Hradce říká nebo říkávalo Bartošů (Bartošův) Karel, Bartošů (Bartošova) Marie, Bartošů (Bartošovo) vědro (jako se zase jinde říká Bartošovo statek, Bartošovo chalupa). Tak vznikla příjmení jako Petrů, Havlů atd., jejichž skloňování již zaniklo; matiční Brus se pokusil (1. a 2. vyd. 11, 3. vyd. 30) staré tvary Petrova, Petrovu, s Petrovým vzkřísiti, ale bez úspěchu. Staré skloňování zaniklo, protože není vzoru s 1. p. -ů a protože příjmení tak často provázené slovem sklonným (křticím jménem, slovem jako pan, kmotr, strýc atd.) se obejde i bez skloňování (co je jazyků v Evropě, které příjmení vůbec neskloňují, leda předložkou je někdy určujíce!). Zde tedy vzoru ke skloňování jmen jako Gončarov hledati nelze.
[234]Jako vzor český jsme uvedli umělecký pseudonym zvěčnělého herce Vojty, Slukov. Přidati můžeme vzor jiný; máme starý rod Stehlíků rytířů z Čenkova a Treustättu, jehož příslušníkovi, většině našich čtenářů jistě aspoň podle jména známému, již před zrušením šlechtictví se obyčejně říkávalo Čenkov. To je slovo patřící k místnímu jménu Čenkov; a takových příjmení snad bychom našli více. Známe poněmčená a pokažená příjmení jako Petroff, Pitroff (Petrov), Newikluff (Neveklov), v nichž asi také vězí jména místní.[1] Mluvil kdo o hře Slukova, o rolích Slukova, o Othellovi Slukova? Mluvíme o knihách a překladech Čenkova? Řekli bychom, že Čenkovi jsou ze starého šlechtického rodu? Každý Čech, chce-li mluviti přirozeně, řekne »Čenkovův překlad Bídníků, Čenkovové«. Ani ty »reduplikované« tvary Čenkovovi, Čenkovové nám neznějí tak strašně, prostě proto, že nejsou tak dlouhé jako Gončarovové, Karamazovové, promovovati. Mluví-li Rus o Čenkovovi (anebo o Čenkovu; v 3. a 6. p. takových jmen bychom snad snesli i tvar na -u, ačkoli u osobních jmen je obvyklý tvar na -ovi), bude jeho jméno skloňovati po rusku a nebude se ptáti, vzniklo-li jako ruská jména na -ov či jinak, nám musí zůstati právo, abychom si ruská jména skloňovali po česku, chceme-li mluviti po česku, nechceme-li urážeti českého mluvnického citu a působiti zmatků. Čte-li někdo titul románu »Bratří Karamazovi« a není honěn v ruském písemnictví, rozumí mu tak, že se tam vypravuje o bratřích nějakého Karamaza, ne o bratřích, z nichž každý je Karamazov; a titul je konečně k tomu, aby člověk věděl, oč jde. »Bratří Karamazovi« je rusismus, který českého čtenáře nefilologa jen poplete. A jak jsme již jinde řekli, čeština není ruština. Kdo myslí, že z češtiny udělá jazyk opravdu slovanský, navěsí-li na ni ruských záplat, protože čeština i ruština jsou jazyky slovanské, dopouští se logické chyby, o níž slýchal každý, kdo se na gymnasiu učil logice; a logika jen formuluje zákony, jimiž se řídí každý zdravý lidský mozek (není-li jeho soudnost nějak zaujata), ať se logice učil či neučil. Komu jde o skutečnou slovanskost češtiny, najde, co hledá, v mluvě našeho venkovského lidu v krajích vzdálených cizího vlivu a v našich starých památkách; na Rus nebo do jiných slovanských krajů půjde, jde-li mu o prohloubení a utvrzení toho, co našel doma.
[235]Brus žádá v 2. vyd., abychom ruská jména na -ov i v 7. pádě skloňovali jako přivlastňovací příd. jm., abychom tedy říkali (po rusku) »s Gončarovým, s Popovým« atd. Tak se u nás někdy i psávalo a psává, ale tento způsob se neujal a sotva se ujme (ani Holeček těchto tvarů nežádá); českému mluvnickému citu se příčí, aby k 1. p. -ov byl 7. p. -ovým, proto také říkáme »pod Karlovem« i »za Klárovem«. V ruských jménech na -ov necítí Čech (a bezpochyby ani Rus) slov přivlastňovacích, a proto se asi nikomu nepodaří jej příměti, aby je skloňoval jako slova přivlastňovací. Jako se místní jména česká na -ov přiřadila ke vzoru »dub«, tak se nám přirozeně řadí česká příjmení téhož tvaru (Slukov, Čenkov), jména životná s tvrdým kmenem, ke vzoru »had«. Vlastně bychom měli říci, protože jde o příjmení, ke vzoru »Novák«; neříkáme »byli tam Nováci«, neříkáme »dej to Nováku«, ani nemluvíme »o Nováku«, proto nám znějí přirozeně po česku tvary Čenkovové, Čenkovovi (Čenkovu?). A tak přirozeně znějí i tvary ruských jmen na -ov.
Osobní jména ruská na -in jsou svým původem také jména přivlastňovací; Puškin na př. je tolik co Puškův syn, příslušník muže, který se jmenoval Puška. Také zde žádalo 2. vyd. Brusu (11) v 7. p. j. č. tvar přivlastňovacího příd. jm.; říkáme »šel jsem s matčiným bratrem«, tedy »s Puškiným«. Něco takového se ovšem v jazyce českém, dokud bude jazykem živým, ne jazykem nějaké učené kasty, nikdy neujme. Také Holeček nic takového nežádá; a protože u těchto slov není ve skloňování u delších jmen nepohodlného opakování -ovov-, jistě bude každý nepředpojatý Čech skloňovati Puškin, Puškina, Puškinovi, s Puškinem, Puškinové, Puškinův atd.
Žádali jsme také již opětovně, aby se ruská jména jako Tolstoj, Carskoje Selo, Sadovaja, srbská a charvátská jako Bukovac, Stolac, polská jako Paderewski skloňovala tvary, jaké jim patří podle jejich původu, tedy Tolstého, Carského Sela, Sadové, Bukovce, Stolce, Paderewského. Také Holeček má stejné přání. Snad se někomu zdá, že si odporujeme, žádáme-li, aby se Gončarov atd. skloňovalo podle tvaru 1. pádu, ne podle mluvnického původu, Tolstoj atd. podle mluvnického původu. Že by tato přání měla veliký úspěch, říci nelze. Měla by jim býti na pomoc okolnost, že skoro není vzorů pro skloňování jmen jako Tolstoj (mimo neobvyklá jména jako Záboj, Vladivoj, Budivoj nebo psí jméno Boj), které by sváděly jinam, že takových přímých vzorů pro jslov. jména na -ac vůbec není, že přídavná jména jako Paderewski, Trubeckoj, Carskoje mají vzor v našich příd. jm. na -cký, -ský. Ještě tak někdy čteme o Trubeckém, i o Carském Sele, pra[236]videlně o Paderewském; také Tolstému se dostává dosti často správných tvarů přídavných, ale bojíme se, kdybychom zjišťovali plebiscitem mimo literární obec, kdo mluví o románech Tolstého a kdo o Tolstojových, že bychom se dobrali všelijakých výsledků. Holeček si stýská, že ani jednou nenalezl správného 2. p. jména malíře Bukovce, každý zná jen Bukovace a můžeme se i doslechnouti, co se někomu stalo u Stolacu, v Stolacu — tvary, proti nimž Holečkovo u Stolace je pravé neviňátko. Jsou to tvary žalostné, ale dokazují, jaká je moc ustálených domácích vzorů nad slovy, která k nám přicházejí z cizího jazyka; a toto poznání v nás ovšem jen potvrzuje vědomí, že v takových věcech nebývá dobře požadavky přepínati.
[1] V židovských rodinách bývá v německém hovoru zvykem jmenovati příbuzné nebo známé osoby jménem rodným a jménem jejích sídla; Moriz Pilsen na př. je Mořic (třebas Taussig a j.) bydlící v Plzni nebo z Plzně pocházející. Odtud jsou jména jako Brandeis, Neuern, Wottitz atd., jež se ustalovala za příjmení, když židovské rodiny dostávaly stálá rodinná jména.
Naše řeč, volume 6 (1922), issue 8, pp. 230-236
Previous Prokop Lang: Pásti, propásti
Next Josef Zubatý: Břve, Břvany
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1