Pásti, propásti

Prokop Lang

[Articles]

(pdf)

-

Kdosi vyslovil vůči pp. redaktorům těchto listů domněnku, že české sloveso propásti (ku př. někoho, koho očekáváme, vhodnou příležitost, pravý čas) je prostě vzato z německého verpassen. — Redakce N. Ř. vyvrací tuto domněnku na str. 90 a 91 výkladem, jehož hlavní myšlenky jsou asi tyto: »Sloveso propásti nevzniklo podle něm. verpassen, ale je to asi obraz vzatý z pastvy: »propásti« se říkalo původně, ztratil-li kdo na pastvě z neopatrnosti neb nepozornosti nějaké dobytče, tak jako užíváme sloves prohráti, prosouditi, prohospodařiti s významem »ztratiti« něco při hře, soudě a podobně.

Znenáhla však se počal výraz ten přenášeti i na kterýkoli úkon neb zaměstnání (nejen na pasení dobytka neb husí), při němž může osoba jednající svou neopatrností neb nevšímavostí přijíti k nějaké škodě.

V původním významu (propásti = ztratiti dobytče neopatrností na pastvě) nalézáme »propásti« u Kukučina, kde se v jedné povídce vypravuje o husárovi, slabomyslném hochu, že »prepásol« dvě husy. Když pak se tím utěšuje, že si vypase peníze, říká mu matka: »Nikdy nič (nevypaseš), ani krajciara. Všetko si prepásol (t. j. celý výdělek jsi propásl, zmařil nedbáním na pastvě).

V téže povídce se však vyskytuje »propásti« i ve významu již přeneseném (= ztratiti něco z nepozornosti, neopatrnosti při kterémkoli zaměstnání). Matka by ráda urychlila dceřinu svatbu, ale nemá ještě všecku výbavu. »Jakubský jarmark,« praví, »sme si pekne — rúče prepásli (t. j. promeškali, nechali uniknouti), móžeme si teraz dočkať do Gála.« —

[226]Proti tomuto výkladu nelze ovšem nic namítati, ale naskýtá se otázka, nemůžeme-li snad přece původ a význam slovesa »propásti« ještě jinak vykládati, než jak se to stalo v N. Ř. 6, 90 a 91. Zdá se nám totiž, že sloveso pásti ve výraze »propásti koho, co« nelze pojímati ve významu »krmiti, živiti, chovati«, který to sloveso v nynější češtině má, ale že je to spíše jiné »pásti« s významem »pozorovati, hlídati, hleděti si, opatrovati, ostříhati.«

Že historická čeština má i sloveso pásti koho, čeho (co) v tomto významu, toho některé doklady podává Tkadleček, staročeská skladba 15. století (otištěná od Hanky v 6. svazečku jeho Starobylých skládání).

Tam totiž na 15. a 16. str. dílu prvého Neštěstí, vykládajíc o ctnostech a ušlechtilých vlastnostech Tkadlečkovy milenky, praví, že sám Stvořitel jí dal anděla strážce, jenž ji vždy »strahovitě pásl« (t. j. ostražitě pozoroval, hlídal, opatroval), »tak že jsme my ji tu na miestě na tom, kdežkoli přebývala, jie dlúho pasúce nic neobdrželi« (t. j. anděl strážce chránil Tkadlečkovy milenky, takže jí Neštěstí nemohlo ublížiti, ačkoli ji všude, kdekoli meškala, bedlivě pozorovalo, sledovalo, po ní páslo). A Neštěstí dále pokračuje, že na svědectví jejích ctností je sám ten, »jenžto jí dal ty ctnosti a stráže pilného od sebe, aby ji pásl, hlédal (nč. hlídal) a ostřiehal a jí v tom svú lásku a milost očitě ukázal.« Na str. 78 Neštěstí odpovídajíc na výtky Žalobníkovy praví mezi jiným o jeho milence: »(počestný služebník) jenžto jejie (t. j. milenky) cti hledá a té ve dne i v noci pase«. Na místech právě citovaných nemůže sloveso pásti nic jiného znamenati než »pozorovati, hleděti si, hlídati, ostříhati« a tento jeho význam je nade vši pochybnost patrný zvláště tam, kde ku pásti jako výrazy souznačné (synonyma) přistupují ještě slovesa »hlédati« (= nč. hlídati) a »ostřiehati«.

Vedle dokladů z Tkadlečka právě uvedených mohou našemu výkladu o slovese pásti (v slož. propásti) býti vydatnou oporou též výrazy »pásti po kom, po čem, pásti na koho, nač«, obvyklé nyní spíše v mluvě lidové než v jazyce knižním. Význam jejich »pátrati, slíditi po kom, čem, číhati na koho, nač« jest velice blízký významu slovesa pásti koho, čeho (co) podle našeho výkladu[1] a liší se od něho toliko intensitou slovesného děje, jak patrno aspoň z těchto dokladů u Kotta 2, 505: »Všichni po ní pasou«, Erb. Pís. — »Nepřátelé pásli po slovích jeho«, Sušil, [227]Luk. 60. — »Po mně pasou, toť vím«, Kom. — »Pase na něho«, Sychra.

Výrazy »pásti po kom, po čem, na koho, nač« bývají někdy zesilovány 4. nebo 7. pádem podst. jména oči, čímž hořejší náš výklad slovesa pásti (propásti) dochází jen potvrzení. Ku př. »Nepas očí po děvčatech«, Lom. »Očima po nevěstách pásti«, Bib. Ba tak pasie oči po ňom, ako čo by ho chcel zjiesť, Mt. S. (u Kotta 2, 505).

Vedle češtiny nalézáme sloveso pásti s významem »hlídati, chrániti« též v církevní slovanštině a srbocharvátštině: církevní slovanština zná vedle jednoduchých sloves pasti »hlídati, stříci a pasti sę »stříci se« též složeniny opasti sę vlastně »hleděti kolem (o) sebe, ohlížeti se«, pak »mítí se na pozoru«, s’pasti, »zachovati, zachrániti, spasiti«; v srb. se sice »pásti« s významem »stříci, chrániti« dosti zřídka objevuje, zato však jest v jazyce tom velmi rozšířeno sloveso paziti »pozorovati, hleděti«, opaziti »zpozorovati«, které jest asi blízkým příbuzným slovesa, jímž se právě zabýváme.

Ke konci tohoto výkladu o významové stránce slovesa pásti nebude snad zbytečná ještě tato poznámka: Podobá se, jako by sloveso pásti spojovalo v sobě někdy oba významy svrchu vytčené zároveň, t. j. i »hlídati i živiti, krmiti«. Pozorujeme to zvláště tam, kde k němu jako předmět přistupují akus. stádo, dobytek, ovce, koně, husy a pod. Tak zajisté větou »děvče pase husy« nechceme říci toliko, že děvče husy hlídá, ale zároveň, že to činí s tím úmyslem (za tím účelem, že jí jde při tom hlavně o to), aby se dobře napásly, t. j. nakrmily — tedy »pásti husy« = hlídati husy, aby se dobře pásly, když se pasou, hlídati husy na pastvě.

Naproti tomu má zvratné »pásti se« vždy jen význam »živiti, krmiti se«. Ku př. Okolo Třeboně pasou se mi koně na panském výhoně (lidová píseň z Třeboňska). Ve smyslu pak přeneseném znamená »pásti se« na čem asi tolik co »růsti, týti, prospívati čím« a dále »těšiti se čemu, kochati se čím« (v čem): mučitelé pásli se na bolestech vězňových.

Tolik tedy o významu slov. pásti ve rčení propásti koho, co.

Co se pak týče předpony pro, užívá se jí v češtině nezřídka k vyjádření ztráty (škody, ujmy), kterou trpí osoba jednající vinou své buď lehkomyslnosti a svévole aneb z netečnosti, nerozhodnosti, nepozornosti a neopatrnosti, a to ztráty (uniknutí) té osoby neb věci, která je ve větě předmětem slovesa s předponou pro-.

[228]Tak ku př. myšlenku »životem prostopášným (nestřídmostí v jídle a pití, karbanem, frejem a pod.) přijíti o svůj majetek« může čeština spisovná i lidová vyjádřiti rozličnými slovesy s předponou pro, jako jsou: prohospodařiti, prohýřiti, promrhati, promarniti, projísti, propíti, prokarbaniti, profrejovati, prokouřiti a pod. prodělati (peníze), prostavěti, prosouditi, prohloupiti, prospati, probdíti atd.[2]

Mezi tato sloveso s předponou pro- patří i naše propásti. I tímto slovesem totiž se vyjadřuje nějaká ztráta (škoda, ujma) zaviněná pasením, t. j. pozorováním, pátráním, hlídáním nebedlivým, nepozorností neb neopatrností. Tak jistě větou »lovec propásl zvěř« chce se asi říci, že si lovec nechal uniknouti zvěř, poněvadž nedosti pozorně, s pozorností málo napjatou po ní pásl, na ni číhal.

Rčení »propásti zvěř« se tedy kryje významem s lidovým »pročíhati zvěř«, jak slýcháme tu a tam v jihozáp. Čechách. Podobně věta »strážcové propásli zloděje« znamená asi tolik co »zloděj unikl (prošel) strážcům vinou jejich nepozornosti«. Slovesa propásti koho, co, jež podle našeho výkladu znamená asi tolik co ztratiti (koho, co) z nepozornosti neb neopatrnosti, mělo by se vlastně užívati jen o věcech viditelných, jako jsou ku př. lidé, zvířata, rostliny, nerosty, budovy a j. v. Avšak jsou i takové věci, kterých sice nevidíme zrakem tělesným (očima), ale jež můžeme vnímati zrakem duševním, t. j. některou z mohutností duševních (pamětí, rozumem, obrazností), a jsou zase i takové předměty, které vnímáme některým jiným smyslem (tělesným) než zrakem (ku př. slova řečníkova, zpěv, hudba, vůně). Přestaneme-li někdy na chvíli některou z oněch mohutností duševních k věcem těmto obraceti, t. j. přestaneme-li se jimi v mysli obírati, o nich přemýšleti, uvažovati, aneb přestaneme-li na okamžik některé jiné věci neviditelné sice, ale slyšitelné sluchem vnímati, jsouce právě smyslem tímto někde jinde více zaměstnáni, můžeme i o těchto věcech viditelných ne sice tělesně, ale duševně aneb slyšitelných říci, že jsme je propásli (ku př. některá slova řečníkova, některý motiv hudební, vhodnou dobu a j.) ne sice zrakem neb sluchem tělesným, ale některou mohutností duševní (ku př. pamětí). Pak ovšem bychom nemohli jinak než výrazy, jako jsou »propásti vhodnou chvíli, některá slova řečníkova«, vykládati za rčení obrazná (metafory), jež bychom v hovoru prostém (každo[229]denním) nahradili asi obraty: promeškati vhodnou chvíli, přeslechnouti některá slova řečníkova.

V případech právě uvedených (propásti zvěř, zloděje, vhodnou chvíli, část řeči kazatelovy), jež bychom mohli ještě jinými rozmnožiti, vidíme, že ztráta (škoda), kterou osoba jednající trpí, bývá zpravidla zaviněna nedostatečným pasením, t. j. nebedlivým, nedbalým pozorováním, hlídáním, pátráním, čekáním, tedy vůbec nepozorností neb neopatrností osoby jednající.

Z toho, co jsme v předcházejících odstavcích vyložili o významové stránce slovesa pásti, vysvítá, že slovanština má bezpochyby sloveso pásti dvojí: jedno, s významem »krmiti, živiti, chovati«, jest příbuzné s latinským pasco, pascere »pásti, živiti, krmiti«, pastor »pastýř« a p., druhé s významem »pozorovati, hlídati, ostříhati, číhati«, vzniklo snad z původ. spasti odsutím začátečního s[3] a odpovídalo by kořenem a významem svým asi latinskému *specio, *specere (inspicio, conspicio), »hleděti, pozorovati«, spectare, a německému spähen »slíditi, pátrati«.

Slabší jeho stupeň (s)pes- spatřují někteří jazykozpytci v slovanském podst. jméně p’s’, česky pes, jež by tedy znamenalo asi tolik co »strážce, hlídač, slidič, něm. Späher«. —

Oba výklady slovesa propásti, redakční i náš, v tom se shodují, že se slovesem propásti koho vyjadřuje nějaká ztráta (škoda, ujma) zaviněná nepozorností neb neopatrností jednající osoby.

Avšak nepozornost tuto — a ta jest zde přece činitelem velmi důležitým — lze podle mínění našeho mnohem přesněji a určitěji vystihnouti spojením předpony pro- s nějakým slovesem znamenajícím »pozorovati, hlídati, číhati« než s kterýmkoli slovesem jiného významu.

A že pásti ve výraze propásti může skutečně znamenati »pozorovati, hlídati, číhati na…«, v tom mínění vedle důvodů nahoře uvedených utvrzují nás lidové výrazy »pročíhati, prohlídati, prokoukati« koho, co, obvyklé zvláště v jihozáp. Čechách (ku př. na Příbramsku[4], které nás o tom poučují, že v češtině ztrátu vznik[230]lou z nepozornosti, neopatrnosti lze vyjádřiti i slovesy znamenajícími »hleděti n. číhati«, složenými s předponou pro.

Kdežto tedy redakce N. Ř., pojímajíc pásti ve významu nyní obvyklém »krmiti, živiti«, vychází při výkladu rčení propásti koho, co od případu »propásti dobytče, husy«, t. j. při pasení na pastvě ztratiti, a odtud pak přenáší onen výraz i na jiné případy ztráty z nepozornosti, t. j. i na ty, které se mohou udáti i jinde než na pastvě (ku př. propásti zvěř, zloděje, lhůtu a j.): my naproti tomu necítíme toho potřeby vykládati výrazy »propásti husy, zvěř, zloděje a p.« za rčení obrazná (metafory), poněvadž v slov. pásti (propásti) nespatřujeme pásti s významem »krmiti, živiti, chovati«, nýbrž ono druhé pásti, vzniklé z původ. spasti s významem »pozorovati, pátrati, hlídati, stříci«, který jest dosud patrný ve vazbě »pásti po kom, čem, na koho, nač«.

Naše propásti by se tedy shodovalo významem s lidovými výrazy pročíhati, prohlídati, prokoukati.

---

[1] »Pásti po kom = pátrati, slíditi po kom«, což jest asi tolik, co intensivně napjatě pozorovati, s pozorností krajně napjatou někoho sledovati, na někoho čekati, číhati«.

[2] Významu právě opačného jsou slovesa složená s předponou vy-, ku př. vyhráti (ve hře získati), vydělati, vyzískati, vysouditi, vyžalovati, vypásti si ap.

[3] Slova, počínající se skupinou souhlásek, jejímž prvým členem jest souhl. s, v některých jazycích indo-evrop. toto s odsouvají, jinde zase je podržují. Tak ku př. proti litevskému sniegas, č. sníh, něm. Schnee jest v latině nix, v řečtině nifa atp.

[4] Vyslechli jsme onehdy na ulici příbramské mimovolně hovor dvou služebných děvčat. »Pořád koukám,« pravila jedna z nich, »až půjde okolo a přec jsem ho prokoukala.« »Čekala jsem marně, teta nepřijela, leda že snad jsem ji při velkém návalu cestujících pročíhala,« pravila nám nedávno naše neteř, vracejíc se z nádraží, kde očekávala příchodu tetina.

Naše řeč, volume 6 (1922), issue 8, pp. 225-230

Previous Taška

Next Gončarov, Puškin