Šíleti

[Hovorna]

(pdf)

-

(R. St.) Jak zní správně 3. os. mn. č.: šílí či šílejí? Zdá se nám, že šílejí, ač není dosti starých dokladů. Překlad Salicetiových Ranných (= rány léčících, chirurgických) lékařství z 15. st. praví v předmluvě [224](u Erbena 3, 12), že lékař má vše dobře vyšetřiti, »jinak šílé (šielé, šílí = klame se) tiemto uměniem a nedosiehneť lékař ranný skrze své dielo konce chvalného«; 3. os. j. č. šielé je tvar podle vzoru »uměti« (3. tř.). Také tvary pol. szaleć tomu nasvědčují. Šíleti je slovo bez příbuzných v jaz. neslovanských, a proto záhadné (lit. slova, jež se uvádějí, jsou přejata z rus. šalíť); příb. slova slov. mají koř. šal- a význam šálení a rozl. způsobů pomatenosti. Dnešní šáliti mívalo také tvar se správnou přehláskou a s týmž významem, šieliti; vlivem slov bez přehlásky, jako šál (v sloven. a pol.), šalba (dolož. u Komenského), šalovný (u Štítného) se ujal pro význam »klamati« tvar šáliti (již u Řeh. Hrubého z Jelení). Šílený (stč. šielený) patří podle svědectví círk.-slov. šaljen’, pol. szalony k slovesu šieliti (činiti šíleným). — Rozk. zp. by správně zněl šílej, nešílej; kdo uznává příkazy správného slohu a vyhýbá se tvarům neslýchaným, vyjádří se raději jinak (nebud šílený, neblázni, netřešti a j.). Přech. šíleje, příč. šílející.

Naše řeč, ročník 6 (1922), číslo 7, s. 223-224

Předchozí Svůj

Následující Taška