[Answers]
-
Tvary s -i se vyvinuly v jazyce spisovném přirozeně (přehlasováním u — i) a jazyk spisovný je zachovává týmž právem a z téže příčiny, jako na př. 4. p. duši (za starší dušu) nebo ji (za starší ju). Časem však (hlavně od pol. XVII. stol.) šíří se v obecném jazyce (a odtud i ve spisovném) v 1. os. jednotné zase tvary s -u, piju, kupuju, a to zejména vlivem sloves kmenů tvrdě zakončených, vedu, beru ap. V jazyce obecném koncovka -u (vyjma 1. os. chci) úplně již zobecněla; i jazyk spisovný povolil v některých případech tomuto nátlaku a po souhláskách retných, jakož i po l, n bývá i v jazyce spisovném nyní -u pravidlem: dřímu, hrabu, sypu, melu, stůňu a p. Jinde však zachovává spisovný jazyk tvary s -i, piji, kupuji, pláči, káži atp. Jazyk obecný se svou důsledně provedenou obnovou tvarů s -u způsobuje ovšem v jazyce spisovném i v těchto případech kolísání, a proto se v jazyce spisovném vyskytují vedle tvarů s -i také tvary s -u, piju, kupuju ap. Pokud však nenabyly převahy a nevytlačily z užívání tvarů s -i, sluší dávati přednost v mezích výše vytčených tvarům spisovným piji, kupuji. Dekretovati spisovné řeči tvary s -u šmahem, nemá nikdo práva, ať by se to dělo z důvodů jakýchkoli (pro libozvuk a p.). Úplné jednoty mezi jazykem spisovným a obecným nikdy nebylo a nebude; to plyne přirozeně z rázu řeči té i oné.
Naše řeč, volume 2 (1918), issue 1, p. 28
Previous Číslovky řadové
Next Dopis, přípis