Pak

[Answers]

(pdf)

-

(D.) je slovo staré a obecně slovanské; jeho kmen je základem četné rodiny slov jako opak, páka, páčiti, rozpač (rozpaky), rozpáčiti se, pakost, paký a p. Tvarem je to asi některý pád jmenný. Etymologický původ jeho není dost jasný. Souvisí patrně s předložkou po (apo) a byla by to asi podobná odvozenina jako stč. přiek (dlí i na přieky, nč. na příč) z předložky přě-, nč. pře- (v pře-jíti a p.) anebo nak (na-vz-nak, naznak) z předložky na. Původní příslovečný význam předložky po byl asi »pryč (řec. apo, lat. ab), a to buď dále, nebo zpět«. Z významu »dále« lze vyložiti význam částice »pak« ve smyslu časovém, t. j. potom, který nalézáme již v stč.; význam »zpět«, t. j. obráceným směrem, proti směru dosavadnímu, se jeví v složeninách a odvozeninách »o-pak, pakost (věc protivná), pakostnice, páčiti« a p. a v odporovacím významu částice »pak«, t. j. však (pakli = jestliže však). Oslabením tohoto dvojího významu částice »pak« lze pak vyložiti její významy ostatní. — Tvary »franština, frančina i frančtina« jsou stejně správné jako »francouzština« a krom toho užívanější; byl o tom dost obšírný výklad v N. Ř. 1, 98 a také v novém vydání Pravidel čes. pravopisu je o tom zmínka v úvodu § 21.

Naše řeč, volume 6 (1922), issue 7, p. 222

Previous On, jeho, jej

Next Penězokaz