Psaní předložek

[Hovorna]

(pdf)

-

Psáti předložku dohromady s příslušným jménem (anebo ji spojovati aspoň čárkou, tiretem, na př. do-domu), aby se tak zabránilo nesprávnému kladení přízvuku na jméno místo na předložku, setkalo by se dnes s několikerými překážkami, ačkoli by to nebylo nic nového (psávalť tak již Puchmajer). Příčilo by se to — nehledíme-li ani na nezvyklost této novoty — především zásadě českého pravopisu, psáti odděleně slova, která se cítí jako slova samostatná. Předložka nesplývá se svým jménem tak, jako na př. předpona, třeba že s ním tvoří zvukovou (fonetickou) jednotku, neboť není neodlučitelná; píšeme předměstí, neboť spojení je tu nerozlučné, ale píšeme před městem (nikoli předměstem), neboť ta dvě slova lze odděliti slovem třetím, na př. před tím městem; proto píšeme také nahoru (hinauf, příslovečná spřežka), ale na horu podle na tu horu (v. Gebauer-Ertl, Mluvnice česká § 125). Psaní do-domu by nemohlo býti dále provedeno důsledně, neboť některé předložky (dle, kol, krom, skrz, [28]stran) zůstávají před příslušným jménem bez přízvuku. V mnohých případech by se také vyskytla obtíž, že by bylo podle zásady navrhované nutno psáti předložku dohromady se slovem, které k předložce vlastně nenáleží, na př. zajejich hlavu, nadutý strom, potuze dobrém obědě ap. A posléze, jak by bylo psáti předložkové výrazy, kde jméno na předožce závislé se píše písmenem velkým, na př. do Prahy? Lépe tedy zůstati při dnešní zásadě pravopisné a čeliti nesprávnému přizvukování výrazů předložkových raději pečlivým navykáním správné výslovnosti. Zeyer v Olgerdu Gejštoru píše »bezpočtu valných z vosku pochodní«, a přece počítá předložku za slovo nepřízvučné.

Naše řeč, ročník 2 (1918), číslo 1, s. 27-28

Předchozí Divoké kvítí z novinářských luhů

Následující Vinca, 2. pád Vinci