Z pathologie našeho spisovného jazyka

[Articles]

(pdf)

-

Tak se nám zdá, že se v našem spisovném jazyce, zatím v novinách, zahnizďuje nová neplecha. Vlastně neplecha stará, mající kořeny v snaze, mluviti hodně učeně, »vysokou« češtinou, a tak se povznášeti nad mluvu všedního života. Je to táž snaha, která — nejen u nás — vede lidi jinak docela řádné, aby v svou řeč vplétali cizí slova nebo i celé větičky v cizím jazyce a vydávali se tak v nebezpečí, že se v tom nějak popletou a utrží za to tajný nebo třebas i zjevný posměch svých posluchačů. Zaslechneme na př. větu »v tom monumentě jsem nevěděl, kde se schovat«, jindy zase někdo vykládá o Husově »momentu« na Staroměstském náměstí.

Slovem cizím může býti někomu i slovo české, nepatří-li k tomu slovnímu bohatství, které si dokonale osvojil, ať již v první jazykové škole každého člověka, v živém hovoru s celým svým okolím doma i mimo dům, či pozdějším jazykovým vzděláním. Dítě si dost často plete slova, kterými chce a má naznačovati své představy. Plete-li si slova ‚modrý‘ a ‚červený‘, není to samo ještě důkaz, že si plete představy, že nerozeznává barvy; i mateřskému jazyku se musíme učiti. Dospělý člověk normálně vyspělý ovšem zná svůj jazyk v té míře, jak ho potřebuje v svém prostředí; ale odvažuje-li se nad tuto míru, musí si opatřiti náležitou znalost svého jazyka mateřského právě tak, jako chce-li mluviti jazykem cizím. Sice se dopouští chyb, které působí tím směšněji, že jsou úplně zbytečné, protože by se dovedl dorozuměti dokonale a správně, kdyby se z pouhé marnivosti nenutil do způsobů vyjadřování, kterým není zvyklý. Směšnost talkových chyb není o nic menší než směšnost, jejíž obětí se stává člověk sebe lepší a úctyhodnější, chce-li se ve společnosti povznésti okázalostí šatu nebo svého chování a při tom prozrazuje, jak mu je cizí to vše, čím se chce honositi. Znali jsme na př. venkovskou paní, která mluvila se svou čeledí a s jinými lidmi svého všedního okolí nejkrásnější češtinou, ale nedovedla si odříci, aby neprotkávala svůj [122]hovor slovy »učenými«, jakmile měla mluviti na př. s nějakým Pražanem. Tak na př. musil posluchač z jejích řečí teprv vypozorovati, že slovo jelikož je v jejím svátečním hovoru tolik co ‚jestliže‘ (nebo ‚jestli‘, jak obyčejně říkala) nebo ‚kdyby‘. Říkala na př.: »Máte ode mne kauci, vemte si náhradu z ní; jelikož ne, žádejte si náhradu jinou«. Nebo: »Jelikož by bylo zejtra hezky, pojedeme do X«.

A takové chyby se nám začínají trousiti povážlivou měrou zvláště našimi novinami. Tím nepravíme, že by takové směšnosti byly něčím novým; Naše řeč od prvního počátku bojuje proti přesvědčení mnohých našich lidí, že se musí v písmě vyjadřovati jinak, učeněji, než se vyjadřují po domácku. Ale objevují se chyby opravdu nehorázné, ukazující, že lidé, kteří se jich dopouštějí, nemají ani tušení, co vlastně nějaké takové »učené« slovo znamená, ale že nedovedou odolati pokušení, povznésti jím svůj literární výtvor. Na str. 112 jsme viděli, jak opravdu nesmyslně někdo v Nár. pol. dovedl užíti slova líceň; tuto nesmyslnost vysvětluje, ale nikterak neomlouvá okolnost, že líceň je slovo papírové v nejplnějším a nejhorším smyslu toho slova. V Expresu jsme čtli 5. května o nedávných volbách »do pražské židovské kulturní obce«. To je doklad k pletení cizích slov, o němž jsme mluvili výše; panu novináři znělo v uších německé slovo Kultusgemeinde (náboženská obec), ale neví, že kultus a kutura jsou dvě různé věci. A dočítáme se, že v těch volbách »čeští Židé (= židé) ztratili dva mandáty na úkor německých židů demokratických«. Vyrozumí z toho kdo, čeho jsme se dočetli jinde, že čeští židé dva mandáty ztratili a němečtí získali? Pan novinář neví, co je úkor. To bychom mu rádi odpustili, není v tom sám. Ale proč tedy toho slova užívá, a k tomu tak docela nesmyslně? A jak má Čech rozuměti zprávě Nedělního listu (11. kv.), že »podplukovník X byl hned (když byl zatčen) odvezen do vojenského vězení, a to do cely, kterou sdílel před krátkým časem pověstný špion Falout«? Pan novinář někde četl, že nějaký X sdílel byt s nějakým Y nebo něco takového, a zdá se mu podle toho, že sdíleti je tolik co obývati; ale což nemá užívati jen slov, která dobře zná? Od paní, která nevěděla, co je jelikož, ale přece toho slova v hovoru užívala, liší se novinář okolností jistě velice důležitou, že takové nesmysly píše do novin a tím pomáhá, aby se šířily v obci jeho čtenářů. Výmluva na novinářský chvat se na takové věci přece nemůže vztahovati?

Naše řeč, volume 14 (1930), issue 6, pp. 121-122

Previous Vilém Mathesius: K pořádku slov v hovorové češtině

Next Josef Zubatý: Milostpán