Z našich časopisů

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V Slavii 7, 234 n. a 474 n. podává Fr. Ryšánek zajímavý výklad slov ‚zvykati, navykati někoho‘. Ryšánek podrobně sleduje historii těchto slov. cvičiti, cvik. Zpravidla se pokládají za přejatá z němčiny (zwicken), ale tomu odporuje význam. Německé sloveso značí ‚udeřiti‘, kdežto cvičiti je ‚učiti‘. Jsou jenom v češtině a v polštině, u jiných Slovanů nikoli. Do konce 15. století není téměř dokladů, ale pak najednou jich je dost. Slovo cvik v staré češtině a u Poláků (ćwik) znamenalo »lovného« (»honného«) ptáka (krahujce, jestřába, raroha a j.), naučeného seděti lovci na ruce, na znamení vzlétnouti, chytati jiné ptáky na znamení se zas vrátiti. Dáváno i jako přízvisko (Cvik, Cvíček). R. pak ukazuje obsáhlou sbírkou příkladů (hlavně na [109]překladech z latiny, zvláště z bible), že na těch místech, kde se od 16. století za latinské výrazy kladou slova cvičiti, cvičený atd., v jazyku starším bývaly výrazy svykati, svykovati, svyk, svyčný, svyčený, svyčenie, svykánie a pod., t. j. že cvičiti se usadilo na místě staršího svyčiti (zvykati někoho něčemu, vychovávati). To vede autora k domněnce velmi pravděpodobné, že cvičiti přímo vzniklo ze svyčiti; c- za s- se objevuje často (cvrček místo původního svrček, cloniti m. sloniti, Cvitava, něm. Zwittau, místo Svitava a mn. j.), y a i se matou a splývají už od dob Husových.

Vedle tohoto cvičiti je arci jiné (z němčiny skutečně převzaté) cvikovati, vycvikovati (drobným kamením a p. vyplňovati mezery ve zdivu). Lze dodati, že je také forma cvekovati (Kott Přísp. 3, 31), a k tomuto slovu podle významu patří ještě vulg. nacvekovati (Kott 6, 1066), nacvokovati (2, 11; Přísp. 2, 176) ‚nacpati‘, (na)cvokati (5, 1152; 6, 1066), nacveknouti se (-o-, -a-) ‚najísti se‘ (‚naprati se, nacpati se‘); znění s o ovšem povstalo změtením s cvok, cvokovat, ‚pobíjeti něco hřebíky‘.

V Časopise pro moderní filologii (XVI, 2) otiskuje Janko 4. pokračování V. řady svých příspěvků k českému slovníku etymologickému. Ze slov značících »koso, napříč, oblique«, jež si slovanština ráda vypůjčovala z němčiny, uvádí dále slova ševerem (šeberem), šikem, šikou, šikmo, šikmý, šrekou a šourem, šourati (se). Ševerem (= geneigt) je z něm. schief (střněm. schêf, pragerm. skaifaz a prajaz. skoipos). Šikem atd. je z něm. schick = šilhavý (das Schick = šikmá žíla v hornině, švýc. der Schiggel = křivonohý). Příbuzné čes. výrazy jsou pošik = Abschüssigkeit, vzniklé z předl. výrazu po šiku, dále sloven. šika = svah, šikmiti a šikymyky = semo tamo. Šrekou je z něm. die Schräge (příbuzné je der Schragen = čes. šrák). Něm. schrägen = kosým dělati. Slovo šourem má bohatou rodinu. Patří k němu mor. šúrný (šúrná cesta = strmá?), tvar šurmo doložený u Amerlinga (= šikmo), předl. výraz mor. na šúr (šikmo), sloveso šourati se (lézti, na př. o dětech), dále vazby mor. hleděti šúrem (šilhati), laš. a sloven. šúřiť (= na křivo něco dělat) a konečně subst. mor. šuraňa = šilhavec a sloven. šuriak = otrhanec. Janko vykládá toto slovo z něm. schurren, jež mělo s počátku význam za hřmotu se pohybovati a později dostalo význam šinouti se, klouzati se po nějaké ploše, na př. po sněhu nebo po ledě. Bylo přejato do češtiny před provedením změny ú — au, tedy nejpozději na sklonku stol. XIV., jak vidět ze starých dokladů s ú: šúrný. Janko — asi právem — nesouhlasí s výkladem Brücknerovým (slovo je prý praslovanské) ani Matzenaurovým (ze střhněm. schor = spáditost a šourati z něm. schüren). Užití slova šúrem v básni Jaroslavu z RK. je nesprávné, neboť v XIII. stol. toto slovo sotva již žilo, a žilo-li, mělo význam vulgární, nevhodný v básni epické.

Naše řeč, ročník 14 (1930), číslo 5, s. 108-109

Předchozí »SLEČNA DOKTOR«

Následující Dálava