[Drobnosti]
-
Říkávalo se a snad se posud říká, že jsme národ filologů. To asi proto, že snad není druhého národa, v kterém by se o správnosti a nesprávnosti slov a tvarů tolik rozumovalo jako u nás. Stalo se jednou, je tomu již více než padesát let, že mladý filolog — filolog tím, že chodil na universitě do filologických přednášek — ve známé rodině velebil lahodu makových buchet. Domácí dívky, vtipné dcery národa filologického a podle tehdejších zvyků také v kuchyňských věcech obeznámené, hned filologa usazovaly: kdo prý ví, viděl-li kdy makovou buchtu, a že mu ukáží, co maková buchta je. A ukázaly; když tam přišel po druhé, dostal buchtu ze samého máku, která svým obsahem i chutí podávala skvělý doklad jejich filologického důvtipu i náležité přípravy pro správu vnitra jejich budoucích rodin. Filolog ovšem říkal buchtám a koláčům s povidly, s mákem, s tvarohem atd. dále také ‚povidlové, makové, tvarohové‘, mluvil o nudlové polévce, ač dobře věděl, že je s nudlemi, ne z nudlí; pomyslil si snad již tehdy, že je u nás výroční doba, v níž na jídelním lístku panují švestkové knedlíky, jež nejsou ani ze švestek ani se švestkami (kdyby někdo řekl, že měl k obědu knedlíky se švestkami, každý by tomu rozuměl tak, že ty švestky ke knedlíkům přikusoval). Snad si již tehdy uvědomil, že přípona -ový netvoří jen přídavná jména vyjadřující látku, z níž něco je, že máme na př. fialovou barvu, jež není z fial, že pomněnkové oči nemusí býti z pomněnek, že jsme v bibli po předcích zdědili jámu lvovou, jíž se tak říká jen proto, že v ní jsou lvi chováni. A zvláště, že každý Čech hned ví, [216]co je povidlová buchta, co švestkový knedlík. Ale starý filologický duch v nás žije posud, a žije i v hlavičkách příslušnic krásnějšího pohlaví, které přece tak bez rozpaků psávají své jméno s koncovkou -ová. V Českém slově jsme čtli 27. října o pekařském dodavateli makovaných rohlíků; paní nebo slečna spisovatelka se tak vyjádřila patrně proto, aby čtenáři, kdyby čtli o rohlících nebo houskách makových, nemyslili, že to je nová pochoutka ze samého máku. Jsme také přátelé správnosti a zřetelnosti slova, ale známe také staré přísloví »všeho moc škodí«; aspoň si nedovedeme představiti Čecha, který by nevěděl, co je makový rohlík, a nezarazil by se jako my, čte-li o pekařském zboží makovaném.
Naše řeč, ročník 13 (1929), číslo 9, s. 215-216
Předchozí Koks, koksárna
Následující Josef Zubatý: Marný