Z našich časopisů

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

9. ročn. Naší řeči uveřejnil prof. Flajšhans studii o Husově umění slohovém (str. 257—263), v níž ukazuje, jak Hus v duchu své doby dbal, aby jeho věty a periody působily na sluch rytmickým spádem svých závěrů, a jak jest důležité, aby si toho byli náležitě vědomi i vydavatelé jeho spisů. V 1. seš. 8. ročn. Slavie věnoval Flajšhans této otázce na str. 76—81 nový článek. Ukazuje, jak závěrečných klausulí větných po vzoru spisovatelů doby klasické dbali i latinští spisovatelé středověcí, ovšem s tím rozdílem, že místo délky slabik, jíž se řídily závěrové tvary doby staré, vstupovaly rozdíly přízvukové; v latině samé, jejíž přízvuk se řídí kvantitou slabik, různost těchto metrických základů nevystupuje tak zřetelně, tím zřetelněji se však hlásí v jazycích národních, na něž se záliba ustálených závěrů větných v próze z latiny také přenášela. Flajšhans vykládá, jak si těchto věcí všímá dnešní věda, podle jejíchž výsledků byly v středověku obvyklé tři závěrové formule (cursus, ‚běhy‘): cursus planus (běh prostý: —UU/—U), cursus tardus (běh zdlouhavý: —UU/—UU), cursus velox (běh rychlý: —UU—U/—U, s hlavním přízvukem na slabice první a předposlední, s vedlejším na slabice čtvrté). Nejoblíbenější byl cursus velox, jehož příkladem nám může býti známý závěr latinských modliteb saecula saecu / lorum. Tyto závěrky byly v obyčeji i u nás, v próze latinské i německé (tak v kanceláři Karla IV.); Flajšhans je stopuje i v památkách českých (v Passionále, v Životě Krista Pána, v Životě sv. Jeronyma a j.). Shledává je i u Husa, jemuž také cursus velox byl nejmilejší. V Husových textech latinských je zvláštnost, že koncové Amen bývá mimo předchozí klausuli (tedy na př. saecula saecu / lorum. Amen); Flajšhans připouští možnost, že takové mimo klausuli stojící Amen by mohl býti i přídavek opisovačův, ale uznává i přirozenou pochopitelnost samostatnosti, při níž stačí si uvědomiti, jak na př. při mši sborové Amen samostatně přistupuje k závěru slov přicházejících od oltáře. Cursus velox je v Husových českých spisech i listech doložen nejčastěji; tak na př. královstvie nebe / ského; na věky Ježíš / Kristus; Marie i všech / svatých. Amen. Mnohem řidší je cursus planus, na př. v závěrcích odplatu / vzeli; milost a / přiezeň. Tento závěr je na př. v datu známého listu »Věrným Čechóm«, psaného v noci 10. června 1415: »Dán list v noci pondělí před svatým Vítem, po dobrém / Němci«, kde místo Němci jsou varianty poslu, anjelu, po dobrém anjelu by byl vzácný cursus tardus (—UU/—UU).

Nár. pol. uveřejnil 18. září A. Moden článeček »Cizí slova«. Staví se správně proti zmatku, jaký tropí někteří lidé nutící se mermomocí do cizích slov, kterých neznají. Pletou pak na př. adoptovati a adaptovati, prémiový a premiérový, decimovati a deprimovati; znali jsme dobré lidi, kteří na př. dovedli místo aroma říkati románo, kasastrofa místo katastrofa, v tom monumentě místo momentě a pod. Jako bývali (a snad posud jsou) Čecháčkové, [185]kteří tuze rádi mluvili německy a (abychom se vyjádřili po staročesku) pletli se v to a neumějíce; dovedli pak říci třebas »hajt is Winter« místo »kalt«, jako to dovedl před lety jistý hodnostář, když J. E. pan místodržící poctil návštěvou chudinský ples v jednom z pražských předměstí. Lidé, kteří vidí zvláštní krásu v tom, mluví-li jinak, než se naučili od maminky, u nás snad nikdy nevymrou, jako někde u Hotentotů šviháci, kteří si dovedou navléci vyškrobené manžety na lýtka.

P. Moden také někde četl »nesprávné skloňování slova stadion. Houževnatě, ba s jakousi rozkoší bylo stále psáno ve stadiu, do stadia atd., jako kdyby se říkalo stadium a ne stadion«. Chudáka, který tohoto hříchu se dopustil, přece jen se musíme ujmouti; máme jej na svědomí sami, protože 6, 223 jsme žádali, aby se slovo stadion tak skloňovalo. Je to totiž slovo řecké, které přešlo z řečtiny i do latiny a v ní zní stadium; řecká koncovka -on je zde zrovna tak nekmenová jako latinské -um, a jako nemluvíme o stadiumech nějaké nemoci, nebo že něco je v kritickém stadiumu, tak bychom opravdu měli skloňovati i stadion, 2. p. stadia atd. Ovšem, trochu znalosti řečtiny není dnes ve zvyku, a tak chodíme tedy do stadionu (vlastně do stadiónu, podle vzoru ‚bombardón‘).

V témže časopise v září vypravoval »Jiří Amerikán«, jak se »v mladoslavném americkém městě Springfieldu ve státu Massachusetts« našemu slanému rohlíku dostalo cti, v amerikanisované výslovnosti slény rahlek nabýti významu šťavnatého, bohopustého zaklení. Pan »Amerikán«, takto náš krajan, měl jednou s kamarádem z party v jedné tamní továrně, skutečným Američanem, hovor o našich kulinářských požitcích, v němž podle zásluhy bylo vzpomenuto i našeho slaného rohlíku; zvuk jména této pochoutky působil na milého Američana tak, že jím pak kořenil své řeči, kde pociťoval potřebu nějakého šťavnatějšího slova, a tak se to slovo ujalo i u jiných. Zapisujeme tento příběh, protože dobře znázorňuje, jaké divné osudy někdy stíhají slovo docela nevinné. Slovo cizí, jehož význam jazykovému citu není znám, někdy samým svým zvukem nutí, aby se ho užilo nějakým zvláštním způsobem. Znávali jsme za mladých let starého pána, který docela bez žertu čilou mládež rád obdařoval titulem potentátů, jejž obyčejně ještě zesiloval nějakým přídavným jménem, jakých se v mluvě spisovné zpravidla neužívá. Nevěděl asi, že slovem potentát (nebo v starší době potestát) naši předkové označovali panovníky.

Přidáváme malou ukázku, jak vypadá spisovný jazyk český v době svatováclavského milenia. V nedělním feuilletonu literární přílohy Nár. listů ze dne 15. září čteme v překladu z italského básníka Leopardiho takto:

»… (zapochyboval) tím více, an za plavby některá znamení, zbudivší ve mně velkou naději mne zklamala, jako ono s ptactvem… několik dní potom, když jsme byli vypluli… «

[186]»… domněnka spočívá na takových výkladech, že je-li klamná, připadalo by mi jednak, že by se nedalo uvěřiti žádnému úsudku lidskému, leč by se všecek skládal z věcí, které přítomně vidíme… «

»… nemůže nás minouti, že se dopráhneme oné blaženosti… «

Není to, milý čenáři, z Krameriova Večerního vyražení anebo ze Sychrovy Kratochvilné včelinky, kde se tak psávalo před sto lety, nýbrž z nedělní literární přílohy největšího českého deníku, léta Páně 1929.

Naše řeč, ročník 13 (1929), číslo 8, s. 184-186

Předchozí Slavistische Studien Franz Spina zum sechzigsten Geburtstag von seinen Schülern

Následující Buda dělati