Slavistische Studien Franz Spina zum sechzigsten Geburtstag von seinen Schülern

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Slavistische Studien Franz Spina zum sechzigsten Geburtstag von seinen Schülern. Redigiert von Ferdinand Liewehr. Reichenberg 1929. Verlag Gebrüder Stiepel Ges. m. b. H. Str. 202. Za Kč 48.—.

Jako 5. sešit sbírky »Veröffentlichungen der Slavistischen Arbeitsgemeinschaft an der Deutschen Universität in Prag (herausgegeben von Prof. Dr. Franz Spina und Prof. Dr. Gerhard Gesemann, I. Reihe: Untersuchungen)« vyšla sbírka slavistických studií věnovaná dru Frant. Spinovi, profesoru české filologie na německé universitě (a té doby ministru veřejných prací naší republiky), k jeho šedesátým narozeninám. Podáváme o této knize čtenářům Naší řeči zprávu zejména proto, že i my si upřímně vážíme Spinovy vědecké činnosti i jeho péče o slavistické a bo[180]hemistické studie u našich německých krajanů, vedle toho pak i proto, že v ní nalézáme práce, které zasluhují plné pozornosti i u nás. Z největší části to sice nejsou práce, jež by přímo patřily na pole, které chce vzdělávati náš časopis; ale jsou v těchto »slavistických studiích« i příspěvky, jejichž obsah musí zajímati každého přítele našeho písemnictví a našeho národního života vůbec. Předvedeme obsah celé knihy v tom pořádku, v jakém jej nalézáme v ní samé.

Roman Jakobson počíná řadu výkladem »Zur vergleichenden Forschung über die slavischen Zehnsilbler« (7—20). Jeho jádrem je popis desítislabičného verše v ruském epickém skládání »Putešestvije Vavily so skomorochami«, zapsaném r. 1900 podle přednesu selky Krivopolenovy; hledí se v něm k slovním a větným přestávkám ve verši a k jejich poměru k přízvuku a ke skladu verše. Gerhard Gesemann píše o dalmatském hajduku Stanislavu Sočivicovi (v 18. st.) a o písních o něm (20—28) Edmund Schneeweis o srbocharvátských svatebních obyčejích a jejich hlavních prvcích (28—49). Naše čtenáře by zajímaly zvláště »Beiträge zur tschechischen Sondersprachenkunde« (50—73), jež podává Eugen Rippl, známý jim již z Oberpfalcrovy zprávy o jeho spise věnovaném české hantýrce (11, 176 nn.). Bohužel se musíme spokojiti jen zběžným přehledem obsahu, který jistě neujde pozornosti filologů našich, jako jí neušel spis, o němž jsem se právě zmínil a jehož obraně i doplnění je věnována první část Ripplova příspěvku (Zum Slang und Rotwelsch). Kdo jen poněkud zná nevyčerpatelnost vtipu a jazykové tvořivosti spodních a nejspodnějších vrstev lidových, ví, že úplný slovník jejich mluvy dnešní již zítra by musil býti doplňován. Mohli bychom i my k tomuto výkladu Ripplovu přispěti leckterým zrnkem, ale spokojujeme se tím, že k jeho literatuře na str. 57 připojujeme pramen nad jiné hojný, jehož ovšem nemohl znáti, když svůj článek psal, a jejž jistě dobře zná dnes: je to dra Otakara Nováčka »Brněnská plotna« (v Brně 1929; brněnská plotna je souhrn osob, jejichž obdobu my jmenujeme pražskými pepíky). Zvláštní odstavce k této kapitole jsou zde výrazy pro peníze, části lidského těla, šat, řemeslo a jiná zaměstnání, zločiny, prostituci, rvačky, nadávání a p., na konec je krátká fraseologie pražského pepíka. Druhá hlava je věnována mluvě vojenské, třetí mluvě studentské (dvojka za naší doby nebyla známka dostatečná [70] a bezpochyby ani dnes není, byl to prostě překlad lat. secunda = nedostatečná, na rozdíl od jednotky, lat. prima = dobrá; pecky, t. dvojky neboli nedostatečné, dostávali jsme již před šedesáti a více lety i my, a dostávali je [181]již naši předkové, ale nebyly to pětky, protože číselného označování známek způsobem nynějším ještě nebylo). — Rudolf Zasche podává drobné poznámky (73—75) o stč. sčinomat (v druhém slově vidí složeninu slov patřících k slovesům sčiniti a miesti = másti, s významem asi ‚míchanice‘; očekávali bychom pak ovšem ze sčinomat), o stč. móž, můž (vidí v tom s jinými pův. optativ podle bezesponného časování), o různostech kvantity v slovech město — místo, přesný — přísný, baba — bába, dělo — dílo. Josef Hanika podal příspěvek k poznání krojů karpatských Němců (75—82, o jisté úpravě hlavy žen), Bruno Schier článek o vývoji peci a kamen (Deutsch-slawische Kulturüberschichtungen am Bauernhaus der Sudeten- und Karpathenländer, 82—97).

Následuje několik důležitých příspěvků týkajících se našeho života literárního a osvětového. Wolfgang Hauffen píše o německých překladatelích moderní české lyriky, s ukázkami, pro něž šťastně voleny různé překlady týchž českých básní (97 až 104). Článek »Neruda und die tschechische Volkskunde« (Franz Longin) uvádí postavu Nerudovu čtenáři před oči v plném světle; vidí jeho nejlepší charakteristiku v jeho vlastních slovech, která mu znějí jako věta do kovu tesaná: »Jsem kosmopolitou největším svým přesvědčením, ale Čechem kosmopolitou«. Nerudův poměr k našemu lidovému umění (nejen k umění slovesnému, nýbrž k lidovému umění vůbec, na př. i k lidovému tanci, pro nějž Neruda měl smysl velmi živý) sleduje Longin trojím směrem. Vykládá o Nerudových statích věnovaných lidovému umění, jež sice látkou jsou závislé na jeho předchůdcích, jejichž význam však vidí v snaze, v nejširších vrstvách buditi úctu ke všemu lidovému a domácímu, pomáhati k jeho zachování a rozšíření ve vrstvách vzdělaných. K tomu se druží zásluhy, jichž si dobyl Neruda tím, že rád psal o pracích jiných spisovatelů z téhož oboru, při čemž neopomíjel uznávati snahy, s lidovým uměním českým seznamovati i krajany německé (Josef Wenzig, Alfred Waldau). Jeho láska k lidovému umění jeví se pak Longinovi zejména v Nerudově zálibě v lidových motivech. Ty naň asi působily »jako upomínky ze dnů dávného šťastného dětství, a právě ten vroucí cit, s jakým se básník staví k prostým dítkám lidové duše, nadal jej schopností, básnictví lidové v jeho prostotě tak pochopiti a jím tak nasáknouti, že bychom některé z jeho básní skoro pokládali za lidové písně. Toto umění se zvláště krásně hlásí ve sbírce »Ballady a romance«.

Době v našich dějinách vysoce památné, době našeho národ[182]ního probuzení je věnován příspěvek Eugena Lemberga »Die nationalem Verhältnisse in den Prager Kreisen zur Zeit der Aufklärung« (118—135), jehož jistě si všimnou naši historikové, nejen literární. Tím nikterak nepravíme, že by myšlenky, jež zde čteme, byly naprosto nové a neslýchané, ale snad ještě nebyly vysloveny s určitostí tak plnou jako zde. Lemberg s plným důrazem ukazuje, že první počátky našeho národního probuzení musíme hledati v době, kdy o národním životě v dnešním smysle toho slova ještě mluviti nelze, v době, v které u nás v Čechách nebylo ani Němců ani Čechů v dnešním, národním smysle těchto slov, nýbrž byli jen příslušníci této naší země. Lemberg to po německu dovede říci kratčeji než my po česku, mluví-li o době, v které je těžko říci, »wer… als Deutscher, wer als Tscheche gelten kann, da es doch weder Deutsche noch Tschechen gab, sondern Böhmen« (119). Osvícenství a citlivost pro vše, co je ‚české‘ v tomto nenárodním smysle, jsou základní prvky ‚českého‘ života ještě po roce 1810. Tak máme podle Lemberga chápati na př. veliký význam, jaký v první době probuzenské má u nás šlechta, která tenkrát přece jistě nebyla ‚česká‘ v dnešním národním smysle, ale dovedla uznávati a hájiti práva českého jazyka. To je také pravé světlo, v kterém se nám podle Lemberga má jeviti veliká postava Josefa Dobrovského. Tehdejší ‚české‘ vlastenectví bylo něco jiného, než čím se stalo — a podle našeho citu a soudu státi musilo — v dalších dějinách naší vlasti; bylo to vlastenectví krajové, »Provinzialpatriotismus«, k tomu vlastenectví, kterému Čechy byly důležitou částí říše Rakouské. To je základní myšlenka Lembergova výkladu, do jehož podrobností se dále pouštěti nemíníme ani nemůžeme. Totéž musíme bohužel říci i o následující po něm práci Wilhelma Goldschmida, »Ost-West in der tschechischen Entwicklung« (135—146), jež se snaží chápati a vykládati rozdíly mezi duševním vývojem evropského západu a evropského východu (k němuž patříme i my) podle jejich bývalého příslušenství jednak k Římu, jednak k Byzanci; jde ovšem nejen o příslušenství státní, nýbrž také (a to v míře zvláště důležité) o duchové příslušenství na jedné straně k církvi římské, na druhé k církvi východní. — »Ein Beitrag zu den tschechisch-deutschen Literaturbeziehungen« (Friedrich Velčovsky, 147—147) ukazuje k dramatu o loupežníku Ondráši Šebestovi z Janovic v okr. frýdeckém, zabitém r. 1715, jemuž bylo věnováno drama hrané poč. 2. pol. 18. stol. v Norimberce; v tomto dramatě vidí spis. předchůdce Schillerových Loupežníků. — Hans Waidhaus (Die neuere tschechische Literatur in ihrer Stellung zu den Juden (148—174), sleduje přede[183]vším, jak pohlížejí naši spisovatelé na židy; všímá si ovšem také českých spisovatelů původu židovského a vůbec židů hledajících sblížení s námi. Ráz české selanky od počátku našeho nového písemnictví do Heyduka vyhledává Otto Stonjek (Zum Wesen der tschechischen Idylle, 174—191).

Pořadatel celé sbírky, Ferdinand Liewehr, ji zavírá svými »Beiträge zur slavischen Sprachwissenschaft« (192—201). Článek první se snaží sblížiti jména řek Opava a Úpa s jinými indoevropskými podobnými jmény počínajícími hláskami ap-, âp- (nebo op-, ôp-) a s lit. upê ‚řeka‘, také stind. ap-, âp- ‚voda‘, přidávaje srovnání jména ruské řeky Oká s lat. aqua, něm. Ache atd. V článečku »Zur Dialektologie« stopuje jazykovou snahu zvyšovati (a tím zužovati) dlouhé samohlásky v slovanských jazycích a nářečích a jiné zjevy týkající se samohlásek, o nichž se nemůžeme šířiti; přesahují daleko program Naší řeči stejně jako článeček třetí (Zur Akzentologie), věnovaný otázkám praslovanského přízvuku.

Celá sbírka je prodchnuta vědomou snahou, poznati jednotlivosti z velikého oboru otázek týkajících se Slovanů vůbec a nás Čechů zvláště. Nemusíme snad zvláště připomínati, že tato okolnost především nás vedla k tomu, abychom o sbírce podali aspoň stručnou zprávu i našim čtenářům. A snad ani nebude zbytečné, ukončíme-li ji slovem, které jsme při jiné, ale velmi podobné příležitosti slyšeli z úst muže, kterému ta sbírka je věnována: »To je také aktivismus«.

Snad by aspoň některé z našich čtenářů zajímal obsah ostatních posud vyšlých knih sbírky, do níž byla pojata kniha, o které zde podáváme zprávu. V řadě I. (Untersuchungen) vyšly svazky (Hefte): 1. Dr. Ferdinand Liewehr, Die Ortsnamen des Kuhländchens (Kč 24.—).*) 2. Dr. Eugen Rippl, Zum Worschatz des tschechischen Rotwelsch (Kč 16.—). 3. Dr. Gerhard Gesemann, Studien zur südslavischen Volksepik (Kč 26.—). 4. Wolfgang Hauffen, Das serbische Volkslied in der tschechischen Literatur (Kč 16.—). V řadě II. (Veröffentlichungen) vydal Rippl důležitou staročeskou památku ze 14. stol., Kapitulní žaltář (Der alttschechische Kapitelpsalter. Einleitung, Text mit kritischen Anmerkungen, Wörterbuch. Von Dr. Eugen Rippl, Lektor der tschechischen Sprache an der Deutscher Universität zu Prag. Mit Unterstützung des Ministeriums für Schulwesen und Volkskultur. Prag, Tausig & Tausig. 1928. Veröffentlichungen der Slawistischen Arbeitsgemeinschaft atd. II. Reihe: Editionen. Heft I. X. a 250 str.

Naše řeč, volume 13 (1929), issue 8, pp. 179-183

Previous Bezesná noc

Next Z našich časopisů