Zamlouvati se

[Answers]

(pdf)

-

Čtenář našeho listu píše nám m. j. o slovese zamlouvati se, jehož se dnes hojně užívá místo líbiti se: uvádí nám za doklad zpravodaje, jemuž se nová kniha Dykova »zamlouvá«. Nezdá se mu tento způsob mluvení správným, protože sloveso zamluviti, zamluviti se má v češtině vlastně významy jiné. Všecko má ovšem svůj původ, i nesprávnost; a vlastně teprv povaha původu slova nebo rčení nám dává příčinu a právo, abychom mluvili o jeho nesprávnosti. Kde se vzalo toto nové zamlouvati se? Obyčejný pramen nových našich nesprávností, němčina, nic úplně takového nemá; proto se ohlížíme po prameni domácím. V staré době zamluviti se, zamlouvati se znamenalo slíbiti, zvláště učiniti závazný slib (tak také zaříci se, zaříkati se, jako zapsati se, zapisovati se říkali o slibu písemním); doklady jsou od 14. stol. asi do dob Komenského velmi hojné, na př. »života svého polepšiti se zamlouvám«, »zamluviti se k manželství«, »něčím, v něčem se komu zamluviti« a pod. Jsou také doklady, v nichž předmět slibu není určitý; tak na př. ve výkladě Kralické bible k žalmům »že jsi nás sobě za zvláštní lid zvolil, nám se zamluvil (= nám se zaslíbil), v péči přijal«. Odtud mohl vzniknouti význam, v němž dnes se říká o něčem, že se nám »zamlouvá«: znamenalo by to vlastně, že to slibuje, že je to slibné (význam slovesa zamlouvati se je slabší, než líbiti se). Slovo to se ujalo teprve za doby nové v hovoru městském a v písemnictví (Kott teprve v dodatcích má doklady přídavných jmen zamlouvavý, zámluvný); pochází snad z lidové mluvy některého kraje, nám neznámého. Nemohl by nás poučiti někdo z čtenářů, kde se tak vyjadřují osoby, o nichž se nelze domnívati, že by toto slovo znali z knih, ze školy, z kostela nebo z řeči nelidové vůbec?

V němčině slova, znamenající slibování, také nabylo podobného významu. »Das sagt mir zu«, vl. »to mi slibuje«, je asi tolik, co dnešní »zamlouvá se mi«, také »dais verspricht viel, ist vielversprechend« je podobné. Ale zdá se nám, že shoda slovní není tak úplná, aby bylo lze mluviti o přímém napodobení: že tytéž obrazné výrazy vznikají samostatně u rozličných národů, není nic divného ani neslýchaného. Německé je ovšem přídavné jméno mnohoslibný (vielversprechend), které lépe jest nahraditi slovem nadějný.

Naše řeč, volume 1 (1917), issue 8, p. 254

Previous Divoké květy z novinářských luhů

Next »Rukmama«