Švestkeň

[Drobnosti]

(pdf)

-

(A. D.) Jsou prý tři zahradnické knihy, v nichž se objevují tato jména ovocných stromů a keřů: 1. angrešt, jeřáb, kaštan, kdoule, malina, srstka, švestka; 2. angreštník, jeřábník, kaštaník, kdouloň, maliník, srstkovník, švestkovník; 3. jeřábkeň, kaštaneň, kdouleň, malineň, srstkeň, švestkeň. Máme podati úsudek o tom, jsou-li všechny troje výrazy správné. Jména knihy č. 1 vytvořil nejvyšší mistr jazyka, náš lid sám, a tím vlastně bychom mohli býti zbaveni všeho ostatního. V názvech pod č. 2 je viděti snahu po jednotné koncovce, jíž se však některé názvy příčí (kdouloň utvořeno podle jabloň, strstkovník a švestkovník jsou tvary vynucené nemožností tvarů srstkník, švestkník); proč má býti opravován náš jazyk, kterému jeřáb je odedávna strom a jeřabiny jeho ovoce, ovšem nevíme. Na tvůrce názvů pod č. 3 by měl býti doplněn trestní zákoník nějakým paragrafem o prznění jazyka mateřského; ta slova na -eň patrně se mají skloňovati podle vzoru hrušeň, tedy 2. p. kdoulně, malinně, srstkně, švestkně? Při tom by si prý člověk jazyk zmohl, a p. A. D. myslí, že si tomu lid nikdy nezvykne. My myslíme, že lid zůstane věren způsobu svému (č. 1); dovedl nadobro ignorovati starý návrh ‚hruškoň‘, pozdější ‚hrušeň‘ žije leda ve škole, a to jsou proti srstkním, švestkním atd. pravé skvosty.

Naše řeč, ročník 13 (1929), číslo 6, s. 143

Předchozí R. Částka: Státodol

Následující Tytýž