Časopis Naše řeč
en cz

Ulice

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Semjon Juškevič: Ulice. Povídka. Přeložil J. Folprecht. Nákladem Emila Šolce v Karlíně. [Roku ?] Za 1 K 80 h.

V této povídce, jedinečné svého rázu ve všech literaturách, jež vypisuje duševní přípravy ruských děvčat 12—14letých k veřejné prostituci a osudy jejich v ní, zajímá nás sloh a jazyk, rovněž zcela svérázný. Jakoby spisovatel s člověkem hovořil, se ho ptal, mu odpovídal, vysvětloval, vyvracel námitky, i obhajoval. Věty krátké, mnohdy nedopověděné, jindy jen otázka o dvou, třech slovech. Řeč je prostá a přece živá, plynná, roztomilá. Spisovatel sám mluví mnoho; podává slovy myšlení a uvažování svých hrdinek, pak vpadne krátkým dialogem nebo popisem (tyto popisy bývají skvostné) a zase už hovoří sám. Ale neunavuje to čtenáře; nejpovrchnější slečinka, přeskakující všecka líčení, všecky popisy, úvahy, monology, zde nevynechá nic. Bylo by toho škoda. Vždyť se to tak lehce čte a je to tak poutavé!

Slyšme jen příkládek: »Ale jak chcete, účes se jí dnes vydařil. No, rozkoš! Kadeř visí uprostřed čela jako medalion, teď hned si načerní obočí a bude hezká. Víte, ona jest na Děribasovské (našich Příkopech, vídeňské Kärntnerstrasse) nejzajímavější… Ať řekne kdokoli, že to není pravda. Nu, tažte se všech. Chodí k ní jeden starý voják… Říká, že nad ni v celém světě není [247]hezčí dívčiny. Rád ji líbá tu i tam… A mladí lidé by ji prostě snědli… Vždyť je taková vkusná, sladká… tak pěkně se líbá… Opravdu, což mohla píti piva,[1] když už pila s hostmi vína i vodky?[2] Že nemohla?«

Nebo: »Znáte Děribasovskou ulici? Ach, je to ulice! Družky vyprávějí, že je tam každý večer svátek, každého večera hraje tam hudba, světlo jako ve dne — ještě světleji — muži tak hezcí a je tam tak veselo, že ani nelze povědět… A už se téměř rozhodla. Musí jen Cilji říci a ona půjde s ní k hospodyni Polji. Co dělat — půjde!… Vidíte, ona by za nic na světě nesouhlasila s tím, čestné slovo, že za nic na světě, ale… víte, vábí to — na nic jiného není. Jest? A co? Povězte! Ach, nepovídejte jí: »Jdi do továrny, do závodu, do dílny nebo nastup službu nebo — to není dobré.« Což nevíte, že je tam zle? Všude, všude je stejně. Družka Cilja pracovala v závodě, Ida v továrně, Líza u krejčího — a čím skončily? Ulicí… Staly se pouličními dívkami. Proč? Proto! Dívce pouze to zbude, a ona také půjde na ulici.«

Překlad, o němž ovšem lze se příti, byl-li pro nás žádoucí, je pečlivý, obratný, správný. Panu překladateli se podařilo, jak viděti i z těchto ukázek, zachovati svěžest a říznost originálu a přece také zachovati přirozenost mluvy naší, zůstati nestrojený. Se stanoviska jazykové správnosti nelze mu vytýkati mnoho. Je-li vytištěno roznášeč vedle prodavač, přísahati m. přisahati, po odchodu Soně m. Sonině, tvrdošijně m. tvrdošíjně, jsou to patrně chyby tiskové. Místo: Ohromná zrcadlová okna v tisíci zvláštních obrazech odrážejí v sobě ulici, lidi, domy, ekypáže, ovšem by bylo správněji říci: v tisícerých zvláštních obrazech nebo: v tisících zvláštních obrazů. Tisíc je jméno podstatné a neužívá se ho adjektivně. Slovo obličej možno nahraditi někdy lidovějším slovem v obratech jako: pohleďte jí do obličeje (76; kde lid říká: do očí), nebo ve větě: obrátila se obličejem ke stěně (75), m. obvyklejšího: obrátila se tváří ke stěně. Místo po ulicích procitnuvšího města raději bychom čtli: procitlého města.

Chválíme též, že ke knížce připojeno několik slov o spisovateli a jeho pracích. Tak by mělo býti u každého překladu. Jenom třeba tu býti jasným; jeť to určeno nejširším vrstvám čtenářstva. Věta však, jako: Stejně jako Dostojevskij svou pronikavou psycho[248]logií, zaujímá v duševním životě Juškevičově hlavní místo popudy naturalismu Zolova — není jasně ani správně stilisována, ač-li tu něco nevypadlo.


[1] Snad: pivo!

[2] Míní-li se tu různé druhy vína a vodky, či je to genitiv? Ale pak je to rasismus.

Naše řeč, ročník 1 (1917), číslo 8, s. 246-248

Předchozí Bez věna

Následující Zbytečné novoty

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1