Dareba s darebou

Václav Ertl

[Articles]

(pdf)

-

Těch několik slov, která připojuji k výkladu kolegy Machka na jeho vlastní vyzvání, neobsahuje nic víc než jinou domněnku, kterou pokládám ještě za velmi vzdálenou toho, aby mohla býti nazývána jiným řešením. I když se ukáže klamnou, může přinésti aspoň ten užitek, že buď utvrdí jako vyvrácená námitka [52]výklad kol. Machka, anebo že aspoň uvede někoho třetího, kdo ze štěrku domněnek dovede vykřísnouti jiskru skvělého nápadu, na cestu řešení definitivního.[1]

Abych stručně rekapituloval výklad kol. Machka, jde o dva druhy výrazů, mezi nimiž shledává M. spojitost genetickou: o přezdívkové výrazy typu darebo s darebou (na Slovensku někdy také darebo i s darebou) a o odmítavou (až proklínací) formuli, jejíž základní typ vidí M. ve větách, které by měly vlastně tvar »vem tě čert i s darebou!« a znamenaly »vem tě čert, darebo!« Přezdívkový typ darebo s darebou pokládá M. za výraz původem velmi starý, vzniklý z původního zesilovacího výrazu dareba darebou, do něhož na půdě české vložena předl. s; uvádí jej ve spojitost s mnohými výrazy typu on stoit durak durakom (= tu stojí, hlupák přehloupý) a vidí v nich obojích reflex zesilovacího instrumentálu soukmenného (n. souznačného), jaký je na př. v mor. běžel během (= velmi běžeti) a p. Tímto výrazem dareba s darebou vykládá pak M. i odmítavé rčení vem tě čert i s darebou, a to tím způsobem, že je doplňuje na tvar podle jeho mínění původnější »vem tě čert, darebo (i) s darebou«.

Proti tomuto výkladu kol. Machka tisknou se mi do pera některé námitky zásadní. Především ta, že M. hledá výklad rčení dareba s darebou v dobách velmi dávných. I když nehledíme k významové povaze takovýchto rčení, která jsou (jako výrazy emocionální, citové, vůbec) v jazyce prvkem zpravidla velmi proměnlivým, je na pováženou, že není ani dostatečných důvodů, abychom jejich původ posouvali příliš vysoko. M. sám uznává, že pro výraz typu dareba s darebou není starších svědectví než z jazyka dnešního. Ale nejen to; ani pro t. zv. zesilovací instrumentál, jehož odlesk vidí M. v předpokládaném, ale zase nedoloženém výraze dareba darebou, není v češtině průkazných dokladů starších.[2] Spojovati výraz, který známe jen z dnešního jazyka, přímo bez jakékoli kontinuity s výrazem předpokládaným (ovšem právem) pro dobu praslovanskou, zdá se mi postupem ne sice nemožným, ale najisto dost odvážným. Ani z existence výrazu dareba s darebou jen v t. zv. území okrajovém nelze čerpat důvod o jeho stáří. Především nemáme zpráv z celého území jaz. čsl., [53]abychom mohli tvrdit, že typ dareba s darebou žije jen na periferii a typ darebo darebný jen v centru. A i kdyby tomu tak bylo, musili bychom býti ještě velmi opatrní v aplikování teorie o větším stáří zjevů v územích okrajových, víme-li, že se zesilování soukmenným adjektivem vyskytuje i v jiných slov. jazycích, kdežto zesilování instrumentálem s předl. s známe jen z území čsl. A konečně při tom všem zůstává nevyloženo — a kol. M. se ani o výklad nepokouší —, jak z předpokládaného pro češtinu typu dareba darebou vznikl typ dareba s darebou (anebo dokonce dareba i s darebou), výklad tím nesnadnější jednak proto, že výrazy toho způsobu, jako rus. durak durakom, jsou ustrnulé formule blížící se skoro složeninám a tedy nedílné, jednak z té příčiny, že neznáme psychologického popudu, který by byl vkládání předl. s do výrazu dareba darebou mohl způsobiti.

Zdá se mi, že právě v takovýchto případech syntakticko-lexikálních objevuje se správnost stanoviska nové linguistiky, hledati porozumění a výklad ne v historii, nýbrž v současném stavu jazyka. Neboť to je základ mnohem reálnější nejen proto, že jde o materiál skutečně existující, nýbrž i proto, že jde o materiál živý, který svým jazykovým citem můžeme přesně chápati a správně hodnotiti v jeho nynějším stavu i v tendencích v něm se projevujících. A s toho stanoviska bych se rád pokusil o výklad výrazů, o něž tu jde.

Je zcela jasné, že výraz dareba s darebou patří mezi výrazy, v nichž se představa vyjádřená výrazem základním zdůrazňuje, zesiluje připojením výrazu buď téhož, na př. to je lež, lež! dávno, dávno a p., nebo výrazu téhož kmene, na př. div divoucí, anebo aspoň podobného významu, na př. slc. silou mocou a p. Výrazy vzniklé prostým (bezespoječným) opakováním téhož výrazu (lež, lež) se přizpůsobují tvarem jiným výrazům podobného spojení (otec, matka). Z rozličných útvarů, které takto vznikají, mohou nás zde zajímati aspoň dva. Především vznikají útvary spojené kopulativně (spojkou a); na př. div a div (hoho, panáčku, div a div!), lež a lež (to je…), křížem a křížem (projíti Jgm.), dál a dál, mocí a silou, šalba a klam, bída a nouze a p. Druhý způsob neméně oblíbený je, že se podle rozličných vzorů významem příbuzných obměňují tyto výrazy kopulativně spojené ve výrazy předložkové. Vyskytuje se pak v takových spojeních především předložka na (podle vzoru dluhy + dluhy = dluhy na dluhy). Tak z výrazu kříž a kříž vzniká výraz kříž na kříž (proběhala jej — les — kříž na kříž, Němc. Bab. 102 a č.); neveděłał mněsic nic a tož beła bida na bidu (Malovaný v ČMMor. 23, 229). Zmechanisováním tohoto typu stává se z předl. na prostě partikule [54]zesilovací, a vznikají pak i výrazy (je to) křevy na křevy (t.) = tuze křivé. Kontaminací typu bída na bídu s typem div nad divy dostává se do takovýchto výrazů i předložka nad: radost nad radost, bída nad bídu, pán nad pána (fčil je pán nad pána, jak má pár grécaru Mal. tamt.); chytrý nad chytrého = tuze chytrý (pré chitré nat chitrího, ale hlóposťó enom bučí, Gregor v Pastrnkově Sbor. 170). A stejným způsobem se dostává do takových výrazů i předložka kopulativnímu a nejbližší (a + b = a s b), t. j. s. Takovým způsobem ze zesilovacího výrazu bída a nouze vzniká výraz bída s nouzí (také pol. bieda z nędzą) a pod. psota s biedou (Zátur.), chumela s nechvílou (Bart., Sl.). Z abstraktního výrazu chumela s nechvílou (= chumelenice s nečasem) stává se přezdívka člověka nevhodného, nemotory a p. Tak vznikají přezdívkové zesilovací výrazy nešeka s netrefó, neréda s netrefó (Mal. t. 228) a pod. Užije-li se místo výrazů souznačných pro větší důraz (jako jindy) výrazu opakovaného, na př. nešika s nešikou, nebo netrefa s netrefou, vzniká typ, o jehož výklad zde jde, dareba s darebou. Podle tohoto výkladu, který se mi zdá schůdnější než historický výklad kol. Machka, není výraz dareba s darebou nic jiného než syntaktická obměna výrazu pro důraz opakovaného.[3]

Výklad slovenského babroš i s babrošom (= nemotora i s nemotorou) nepůsobí už zvláštních obtíží. Jde o přezdívku, tedy výrazy emocionální, které se rády ještě dále zesilují (srov. shone jeden se shonem). Proti prostému vůz s koněm stojí emfatické vůz i s koněm (ukradli mu peníze i s kabátem). Podle takových výrazů přenáší se zdůrazňující i také do výrazu darebo s darebou, čímž vzniká typ zesílený babroš i s babrošem.

 Domněnku, že v ruských větách typu on stoit durak durakom je instrumentál původem instr. doplňkový, odmítá kol. M. jako úplně pochybenou. Ale snad přece není tak docela absurdní. Zdá se mi, že ruský zesilovací typ má analogii se zesilovacím typem českým hlupák zůstane hlupákem, kde je nom. v platnosti podmětu a instr. ve funkci doplňku. V druhé osobě by se nom. podmětný musil měniti ve vokativ a věty toho způsobu by musily míti tvar zůstaneš, hlupáku, hlupákem. Vzal-li se v takových větách změnou pojetí podle podobných výrazů zesilovacích výraz hlupáku hlupákem za zesílení představy hlupák (neboť podmět [55]byl vyjádřen v slovese urč.) a rozumělo-li se pak větě zůstaneš, hlupáku, hlupákem…[4]

*

Druhý výraz, o jehož výklad jde, je kletbová formule, která při významu celkem shodném (proklaté x!) mívá tvar několikerý. Převedeme-li pro usnadnění výkladu konkretní doklady Machkovy na jednotlivé (arci konstruované) typy s týmž slovním aparátem, dostaneme v podstatě trojí typ onoho kletbového rčení: a) bodaj ťa (n. ho) čert vzal s koňom = čes. čert vem koně (na př. bodaj že ho i s takým rozumom!); b) bodaj ťa (n. ho) čert vzal i s fiškálom = čert vem advokáta (na př. bodaj že ťa i s fiškálom!, v 3. os. bodaj ho Pan Boh pobil i s takým človekom); c) bodaj ťa (ho) čert vzal i so somárom = čert tě vem, osle![5] a snad také: čert ho vem, osla! (na př. bodaj ťa i so somárom! a p.). V prvním případě se proklíná věc, v druhém osoba pojmenovaná svým názvem druhovým (obyč. apelativem), v třetím nadávkou. Ve všech třech případech je vedle substantiva s předložkou s ještě předmět vyjádřený zájmenem druhé os. nebo třetí. Pokud z materiálu kol. Machkem sneseného vidím, proklíná-li se osoba přímo oslovená (třeba i monologicky, jako ve větě »bodaj že ťa i s hlavou«), je užito zájmena 2. os.; proklíná-li se osoba třetí, je ve větě zájm. 3. os. (bodaj ho Pán B. pobil…, tri sto sa mu aj so zlodejom). Proklíná-li se věc přítomná, je užito také zájmena 3. os.; tak aspoň můžeme rozuměti příkladům Bartošovým »nechť ťa šlak spere ai z baranem, hrom do ťa uhoď s koněm« (= hrom do tebe, zatracený berane!); jde-li o věc, která je mimo možnost přímého apostrofování, na př. o níž je jen řeč, bývá to zájmeno 3. osoby (nech ho parom uchytí i s charakterom = čert vem charakter!). Vedle těchto forem jsou však možné i formy, kde objekt, vyjádřený v těchto případech zájmenem 2. osoby, je v kletbové formuli podmětem. Tím se přibočuje k typu a) paralelní typ bodaj by si skamenel i s koreňom = hrom do tebe, zatracený kořeni (chlapec o něj právě zakopl) a k typu c) paralelní typ bodaj ste skapali i s lazármi = hrom do vás, vy lazaři! Pro typ b) v příkladech Machkových není dokladu, ale je zajisté možný (na př. bodaj si skapal i s fiškálom!).

[56]Při výkladu těchto rčení, jejichž forma není tak pestrá, jak se na první pohled zdá, jde zase předvším o to, najít jejich tvar základní. Obtíže nepůsobí tu vlastní formule proklínací, která, jak správně poznamenává kol. M., bývá mechanicky přenášena i tam, kam se smyslem nehodí (jiná mať i so ženami!), nýbrž forma výrazu označujícího proklínaný předmět. Je zjevno, že bychom podle začátku kletby nečekali zde předl. s s instr., nýbrž spíše vokativ (nech tě šlak spere, berane) nebo shodný pád v platnosti přístavkové (nech ho šlak spere, berana a p.).

Tato okolnost, jakož i tvar proklínaného předmětu byly asi kol. Machkovi podmětem k tomu, že vzal za východisko typ c), bodaj ťa čert vzal i so somárom (bodaj ste skapali i s lazármi!), který vyložil tím způsobem, že tvar i so somárom doplnil na vokativ přezdívkového tvaru, o němž byla řeč výše (dareba s darebou). Vychází tedy z předpokládaného tvaru bodaj ťa čert vzal, [somár] so somárom (= vem tě čert, darebo s darebou). Když se tento typ (bodaj ťa i so somárom) ustálil, vznikaly ostatní typy podle jeho mínění tím, že místo nadávky bylo kladeno pouhé apelativum (bodaj ťa i s koňom a p.). Tento výklad zdá se Machkovi i tím vhodný, že vysvětluje zároveň spojku i (ai) před předl. s i správnost gram. osoby (bodaj ťa so somárom = ťa, somár so somárom, bodaj ho so somárom = ho, somára, so somárom). Kde není osoba náležitá, vysvětluje ji kontaminací dvou forem správných. Výklad kol. Machka, zvl. pokud jde o východiště těchto útvarů, nezamlouvá se mi proto, že vychází z útvaru hypotetického, předpokládaného, a ne ze skutečného; že předpokládá vynechání vlastního jádra přezdívkového vokativu (tedy tak, jako kdybychom předpokládali místo »ty, lotře lotrovská« nebo »ty, lotře všech lotrů« tvary »ty, lotrovská« nebo »ty, všech lotrů«…[6]

---

[1] [V. výklad V. Machka 13, 25. Red.]

[2] Ve výrazech jako: »by kto kvetl… takovým květem« Štít. Mus. 39, »nenávistiú zlostnú nenáviděli sú mne« Ž. Klem. 24, 19, »usnúti pravým snem« a p., jichž je v stč. napodobením latiny hojnost, nejsou ovšem doklady zesilovacího instrumentálu, o nějž tu jde (jako v mor. během běželi). Je to pouhá stilistická ozdoba, kde je instr. jen formální oporou adjektiva nesoucího význam (kvísti takovým květem = kvísti tak a p.).

[3] Pro takovéto výklady je v dosavadních našich pracích dialektologických bohužel velmi málo materiálu. Pohybují se dosud většinou jen na okrajích toho, co je vlastním předmětem studia řečí, obírajíce se zpravidla jen tvaroslovím, jehož předmětem je jen zevní forma, slupka řeči, a hláskoslovím, které s vlastní jazykovědou souvisí leda jako její nauka pomocná.

[4] [Výklad tohoto typu v rukopise není ukončen. Čtenář sám poznává, že jej prof. Ertl hledal v doplňkovém instrumentále. Red.]

[5] Vokativu zde není užito ovšem jen individuálně, nýbrž i obecně, tedy v tom smyslu, jako říkáme někomu, kdo je profesor: už jsi zas něco zapomněl, ty profesore! Znamená tedy věta »čert tě vem, advokáte« zároveň: »čert vás vem, advokáti, hrom do advokátů!« a p.

[6] [Také zde schází dokončení. Jak by asi bylo vyznělo, dovídáme se z poznámky Machkovy na str. 33. Red.]

Naše řeč, volume 13 (1929), issue 3-4, pp. 51-56

Previous Josef Zubatý: † Václav Ertl

Next Josef Zubatý: Mladé