Z našich časopisů

R. (= Redakce), K. J.

[Reviews and reports]

(pdf)

-

V Časopise pro moderní filologii a literatury (X, 2) vykládá prof. J. Janko zase původ několika slov: Alkalie je z arab. al (= člen) a kali (žíravina); téhož původu je i název rostliny alkana, utvořený z al-hinna (ona rostlina), jehož druhé části v tvaru henna se užívá i u nás jako názvu barviva na vlasy; z arabštiny jsou převzata i další mezinárodní slova alkohol, arab. al-ko’hl, vlastně jemný leštěncový prášek k černění obrví, pak nejjemnější druh kterékoli látky, zvl. vína nebo lihu, a alkovna, z arab. al-kobba (stan, klenba, klenutá komnata); slov. allahovať znamená původně volati po turecku Allah; alegát, příloha, místo citované z nějakého spisu, zvl. ze zákona, je buď z lat. alligare (přivázati) nebo allegare (zákonem stanoviti); alma mater, čestný titul universit, znamená živnou matku, živitelku, a jest odvozen od slovesa alo (živím); almanach, dříve také almanah, jest slovo původu nejasného, do jazyků západních se dostalo pravděpodobně prostřednictvím arabským a znamenalo zprvu kalendář, později novoroční zábavník (novoročenku, ročenku a p.); almandin, druh granátu, má jméno podle maloasijského města Alabanda (alabandinus = alabandský); almara jest původem slovo latinské, armarium (skříň na knihy, šaty, klenoty), jehož základem je slovo arma (náčiní, nářadí, zbraň a p.); almaviva, krupicový puding, má jméno po hraběti Almavivovi, známém ze skladeb o Figarovi.

[124]V Komenském (51, 6 a předešlých) uveřejňuje prof. Jiří Malovaný zajímavý článek o »Vyučování češtině spisovné na základě nářečí«. Malovaný dospívá v něm k správnému poznání, s nímž plně souhlasíme a jež jsme za jiných poněkud okolností také vyslovili (v referátě o knížce Z Dolních Štepanic VI, 181), že se i mateřskému jazyku má vyučovati individuálně, ne podle jednotné šablony pro celou oblast českého jazyka a že tedy metodickým východištěm při vyučování mateřštině má býti rodné nářečí žákovo a jeho individuální poměr k řeči spisovné. Malovaný ukazuje zcela správně na to, jak výborné jinak cvičebnice Müllerovy nepřinášejí přece žádoucích úspěchů ve vyučování mateřštině, protože jsou založeny na nářečí středočeském, jehož poměr k spisovné češtině jest ovšem jiný než poměr nářečí ostatních, na př. moravských. Učí-li se tedy podle jednotných cvičebnic Müllerových nejen v středních Čechách, nýbrž i jinde, vštěpuje učitel svým žákům mnohé věci, kterým by učit nemusil, protože v nich jeho žáci nechybují, a naopak neučí těm věcem, v kterých jeho žáci silou svého rodného nářečí chybují, protože na odchylky tohoto způsobu v učebnici jednotné pro všechny školy pamatováno nebylo (a ovšem pamatováno ani býti nemohlo). Malovaný ukazuje na př. na to, jak cvičebnice Müllerovy pěknou metodou a po několik školních roků vštěpují žákům vědomí rozdílu mezi výrazy »ti velicí vojáci byli hodní« a »viděl jsem ty veliké vojáky«, které se v nářečí středočeském matou (»ty velký vojáci byli hodný« a »viděl jsem ty velký vojáci«). Ale všechna tato cvičení jsou pro moravské žáky zbytečná, protože se na Moravě v této věci (nehledíc k odchylkám hláskoslovným) mluví shodně s jazykem spisovným). A naopak. Skoro po celé Moravě se skloňují podstatná jména typu přádelna, kovárna měkce podle vzoru duše; mívají tedy 1. p. přádelňa, kovárňa, 6. p. v přádelni, kovárni atd. Těmto tvarům se tedy musí moravský žáček odnaučovat, chce-li mluviti a psáti spisovně, ale v pražských cvičebnicích není na tuto odchylku pamatováno, protože se nářečí středočeské v té věci od spis. jazyka neliší.

A takových příkladů by se dalo shledati z každého nářečí českého i moravského a slezského na kopy. Z toho ze všeho je patrno, že se jednotná a universální metoda pro vyučování mateřskému jazyku nehodí, protože není jednotný základ, z něhož se vychází. Jednotná metoda, jednotný postup, jednotná cvičebnice atd. je na místě při jazyce cizím, k němuž si zpravidla všichni žáci přinášejí stejný základ, t. j. bílou plochu vnímání anebo snad při takových spisovných jazycích, jimž se i příslušníci téhož jazyka, ale odlehlejších dialektů (na př. Severoněmci spisovné němčině) musí učiti skoro jako řeči cizí. Ale při jazyce mateřském a zvláště při češtině, jejíž spisovná forma se od jednotlivých nářečí liší celkem jen dost málo, bylo by zajisté metodicky absurdní trvati na šablonovitě stejném způsobu vyučování. Nejlepší cvičebnicí bude vždycky dobrý, metodicky a odborně vzdělaný učitel, který se obeznámí s nářečím svých žáků a do[125]vede podle něho zaříditi svůj postup kladný i záporný. Bude to snad pro mnohé méně pohodlné, ale je to postup jedině přirozený, ekonomický a úspěšný, který je třeba aplikovati nejen na školách obecných, ale i středních.

R.

 

Divadelní list k odpolednímu studentskému představení 27. února zněl takto: »Národní divadlo. Na Starém Bělidle. Zpěvohra… Složil… S textem K. Šípka podle… Scénická výprava Karel Štapfer. Dirigent Rudolf Zamrzla. Režisér Robert Polák.«

Proč takovéto oznámení nemá býti slohově jednotné a česky přesné? Proč odstrkávat sloveso, když na něm česká věta záleží? Tedy na př.: … Složil … Slova (text) napsal… Scénicky vypravil… Hudbu řídí… Hru řídí… (Režii má…). — Také obchodní návěští v divadelním listě buďtež podrobena opravám. Jsou Čechové, že jim ani v plzeňském restaurantu nebude chutnati »večeře před i po divadle«, když zvykli večeři před divadlem 7. pád) a po divadle (nebo po něm — 6. pád!). — Jak svou knihu nazval Jevrejnov, nevíme, ale jistě ne tak truchlivě, jak mu její nápis přeložili v kanceláři Národního divadla, uvádějící v řečeném listě výňatky z Jevrejnovy knihy: »Divadlo jako takové«. Výňatky »jako takové« z knihy o divadle »jako takovém« dopadly mezi jiným takto: »Ergo ona samice musí samce vábiti vyzývavě, působiti na jeho pohlavní cit…« Což se vykládá o »pentličce v copu koketní dívky«. Pro naše studenty a studentky »jako takové« je to poučení zajisté velmi případné a při vhodné příležitosti.

K. J.

Naše řeč, volume 8 (1924), issue 4, pp. 123-125

Previous Jan Menšík: Vývoj skloňovania podstatných a prídavných mien slovenských

Next Drahokam