Napadnouti — napadati

Josef Zubatý

[Articles]

(pdf)

-

V »Nár. Listech« (č. 173) napsal red. Josef Holeček několik slov o těchto slovech. S jeho výkladem se ve všem nesrovnávám, a snad nebude míti za zlé, povím-li, v čem a proč: tím spíše, že Slovník staročeský právě v článcích napadati, napadnúti je dosti neúplný.

1. Původní význam byl ovšem toliko hmotný. Tak čteme u Hájka, jak »zima dosti tvrdá byla a sníh nad míru veliký napadl« (308b), říkáme »napadaly mouchy do hrnce«, »napadaly hromady listí«. Chceme-li naznačiti jakousi míru hromadného pojmu, užijeme vazby bezpodmětné s druhým pádem: »napadlo sněhu po kolena«, »napadalo much do hrnce«, s významem o tento měrový odstín jiným, než řekneme-li »napadaly mouchy do hrnce«. Místo, na jehož povrch co padá, při tomto původním významě vyjadřujeme čtvrtým pádem s předložkou na: »rosa napadla na louku« Hol. Jiné jest, říkáme-li o kom, že »napadá na pravou nohu«; zde týmž spojením vyjadřujeme úd těla, jehož se chorobnost týká (jako nedoslýcháme na pravé ucho, můžeme oslepnouti na obě oči atp.).

2. Ve významě přeneseném užíváme těchto sloves na př. o útoku lidí nebo zvířat. Říkáme na př. »nepřítel mne napadá«, »vzteklý pes mne napadá« Hol.; také o útoku ne bojovném se tak říkávalo, na př. o upomínání z dluhu (purkrabie chúsnický napadl byl kvapně o penieze 1475, Arch. Č. 14, 247), o žalobě soudní (proto naň napadli právem zemským, Kott 6, 1101); dnes napadáme protivníka slovy, novinami atd. Také o nemocech neb o hnutích mysli se tak říkává. V stč. povídce o Alexandrovi (hl. 158) na př. čteme: »když jeho [to, nemoc] napadlo, tak těžce byl trápen, že…«; v kronice o Žižkovi (15. st.): »velikým hořem šlak jej (krále Václava) napadl«; říkávalo se také, že někoho napadla bída zlá (Gebauer); Jungmann má starší doklady, jak někoho napadla chuť, láska, pečování.

Při takovýchto významech klademe obyčejně jen čtvrtý pád; [238]ale je možno užíti i předložky na (»proto naň napadli právem zemským« v Knihách půhonných, »ten žebrák napadá na lidi« u Jungmanna). Holečkovi se zdá lepším způsob druhý (ač nepraví, že bychom se do něho měli nutiti); ale myslím, že ne s právem. Předložky ve složeninách slovesných původně — ovšem v dobách dávných, před počátky všeho slovanského písemnictví — bývala slova samostatná, která patřila jak k slovesu, tak ke jménu podstatnému: o tom svědčí velmi výmluvně vývoj takových složenin v jazycích indoevropských vůbec. Proto předložka bývala původně jen jednou, neopakovala se u jména podstatného: místo dnešního »rosa napadla na louku« se původně říkávalo (ovšem jinými zvuky a tvary) asi »rosa na padla louku«. Takové věty najdeme ještě na př. v nejstarších památkách indoevropských, v indických védech. Když předložka splývala se slovesem v jediné slovo, stavba věty nejdříve zůstávala beze změny: říkalo se asi »rosa napadla louku«. A takových vět nalézáme spousty i v jazycích pozdějších; a i v jazycích slovanských je množství sloves složených, jejichž předmět se nevyjadřuje pádem s opakovanou předložkou, nýbrž jen pádem tím, který by měla předložka, o niž jde. A zrovna u složenin s významy přenesenými je dokladů nejvíc, kdežto při významě původním, kde i předložka má svůj význam, spíše jazyk byl veden k tomu, aby u jména předložku opakoval. Říkáme na př. předejíti koho, ne před koho, oblehnouti město, ne o město (= okolo města), dobýti čeho, ne dobýti (t. j. původně »dostati se«) do města, dojíti čeho, ne dojíti do čeho atd. A říkáme-li napadnouti někoho, je to vazba vývojově starší, a ani z památek jazykových by se nedalo dokazovati, že by historicky starší bylo napadnouti na někoho. Říká-li se po rusku na př. gore (hoře) na dušu napadalo, jak ukazuje Holeček, není to důkaz, že tento způsob je původnější. V některých kusích bývá starobylejší ruština, v jiných čeština: a podle toho, co víme ze srovnávacího jazykozpytu a z dějin jazyka českého samého, nelze býti na pochybách, co je starší zde.

3. Napadnouti se říkalo také o někom nebo něčem, co samo sebou na někoho nebo na něco padlo. Z části tak říkáme posud. Jako nalézti (něco, ne na něco!) je vlastně »vlézti na něco«, najíti, »přijíti na něco«, tak také říkáme na př., že jsme napadli někoho, an dělal to neb ono; Jungmann má z Kralické bible (2. Mak. 5, 12) větu, jak král »rozkázal vojákům nelítostivě, kohožby koli napadli, rozsekati«. Kott 2, 51 má z Hájka výpisek: »Řemeslník též, což v rukú držal, tkadlec s člunkem, tesař se sekerú, každý, jak jej napadlo, hned s tiem běžal, té chvíle nemaje, aby to z rukú [239]položil«: t. j. každý vyběhl s tím, co »na něj padlo«, co mu zrovna do rukou přišlo. Tak se na př. také náhlé povodni říkávalo »nápadní vody« (Arch. 5, 512, 1499; 17, 525 n., 1520). Podobně se říkalo »napadnouti, napadati« o právním spadání dědictví na někoho (každé osiřené královstvie neb kniežetstvie na ciesaře napadá, Žídek 62), anebo přesunutím předmětu také o dědici, že »napadá« (nejprve napadají bratří a potom jiní, Brikcí). Proto slovo nápad znamená v starší době skoro všude »dědické právo«.

4. Dnes říkáme napadnouti, napadati skoro jen o myšlence nebo o představě, která nám přišla na mysl. V starším jazyce dokladů podobných není, aspoň jich neznám: Jungmann má se značkou Dobrovského jen věty, patrně z tehdejší obecné mluvy, »co ti napadá, nyní mně to napadá, jak ti to napadlo«; z obecné mluvy je také jeho doklad »pláče a směje se, jak jí napadne«. Brusy radí, aby se volily spíše způsoby mluvení jiné, starší a nepochybně české; na př. vzpomněl jsem si, umínil jsem si, smyslil si, přišlo mu na mysl, pomyslil jsem si, uhodl jsem atp., jak se kde hodí. Bylo by také nejlépe, kdybychom těchto rad mohli poslechnouti: sotva se asi mýlíme, vidíme-li s Bartošem a j. v slovese napadnouti s tímto významem odlesk německého einfallen. Ale snad se ho již nezbavíme, jako ani jména nápad v obdobném významě; říká se tak již příliš dlouho i v mluvě obecné. Jde jen o vazbu. Smíříme-li se s tímto germanismem, máme říkati napadá mi, či napadá mne? Lid říká obojím způsobem; slyšíme někdy: napadlo mi, jindy: co tě to napadlo, ať tě nenapadne! Brusy radí, abychom užívali čtvrtého pádu; Holečkovi se zdá lepším třetí.

Míní, že se původně říkalo »napadlo mi na mysl« a teprv zkrácením tohoto rčení že vznikly věty jako »napadlo mi«. Takové zkracování není nic neslýchaného: říkávalo se, že slunce zapadá za horu, my říkáme již jen, že zapadá; místo bývalého podmazati komu palec, vytýkati komu oči čím, pominouti se smyslem, vláčeti bránu (po poli), skanúti s světa říká se: podmazati koho (podplatiti), vytýkati komu co, pominouti se, vláčeti (pole), skapnouti (sloven. skapať, zemříti) atd. Ale »napadlo mi na mysl« atp. v starší době nikde nečteme, abychom směli takovýto vývoj hledati i zde: teprve v době nové, kdy němčina tolik působila na nás, objevuje se »napadlo mi«. Proto právě se nám zdá, že toto rčení opravdu k nám přišlo vlivem německým. A nechceme-li těmto slovům v tomto významě dáti výhost, aspoň je přizpůsobme slovesům napadnouti, napadati, kde mají v češtině plné domácí právo: nepřejímejme jich z němčiny i s jejich vazbou, s třetím pádem osoby, nýbrž pojme je s pádem čtvrtým, jak se pojívala slovesa ta s významy velmi podobnými v době starší. Naši [240]předkové říkávali »napadla mne chuť«, »napadlo ho chtění« atp.: říkejme podle toho aspoň také »napadla mne myšlenka«, »napadlo mne«, ne »napadlo mi«.

Naše řeč, volume 1 (1917), issue 8, pp. 237-240

Previous Václav Flajšhans: „Měsíční čeština“

Next Václav Ertl: Širé moře