Mne, mě

[Short articles]

(pdf)

-

Tvary mě, tě jsou vlastní tvary 4. pádu, tvary mne, tebe vlastní tvary 2. pádu. Protože u jmen značících živé bytosti (zvl. osoby) vstupuje v platnost 4. pádu často pád druhý (u jmen mužských jen v rodě muž. a v čísle jednotném, toho bratra; slov. také tých bratrov), začalo se užívati časem také tvarů mne, tebe i za 4. pád (voláš mě i voláš mne). Má pak 4. pád zájmen já, ty tvary dvoje, jednak mě, tě a jednak mne, tebe; mezi oběma těmito skupinami vyvíjí se pak časem rozdíl známý z mluvnice.

Po předložkách bývají v nynějším jazyce spisovném zpravidla tvary plnější, na mne, pro tebe. Jenom místo tvaru tebe bývá tu někdy tvar tě: na tě jsem vždycky myslila, za tě se právě modlila (Erb., Kytice). V tomto užívání tvaru tě po předložkách bylo by možno spatřovati pozůstatek z doby starší, kdy tvary mě, tě plnily všecky úkony 4. pádu a stávaly tedy i po předložkách (na tě, v tě a pod.). Snad byl tvar tě po předložkách v jazyce obecném zachován anebo možná i restituován vlivem tvaru mně (= mňe), který se stal v jazyce obecném universálním tvarem pro všecky pády mimo 7. pád; jako se říká v obecné mluvě znáš mňe? znám tě, říká se pak ve shodě s tvarem na mňe také na tě. Proto je také tvar tě po předložkách pojících se se 4. pádem v jazyce obecném omezen a vyskytuje se jen v takových případech, kde je možná rytmická shoda s předložkovým pádem zájmena 1. osoby; tedy na mňe — na tě, pro mňe — pro tě, za mňe — za tě, o mňe — o tě. Naproti tomu bývá však vždycky jen nad tebe, pod tebe, před tebe, přes tebe, nikdy nad tě, pod tě atd., protože předložkové pády se zájmenem 1. osoby mají tu zpravidla tvar trojslabičný, nade mňe, pode mňe, přede mňe, přeze mňe. Po předložkách skrz (skrze mňe n. skrz mňe) a mimo tvar tě nebývá proto, že při těchto předložkách je nositelem slovního přízvuku pád, nikoli předložka (skrz mňè, mimo mňè). Mezi obojími tvary na tebe — na tě, pro tebe — pro tě, za tebe — za tě atd. vyvinula si pak živá řeč rozdíl, kterého v starším jazyce původně nebylo, že totiž se tvary [140]na tě, pro tě, za tě cítí za tvary méně přízvučné a příklonné. Na otázku »co tu děláš?« odpovídáme »čèkám na tě (já na tě čekám)«, na otázku »na koho čekáš?« odpovídáme »čekám na tebe = na tebe čekám«; a pod. »já pro tě přijdu« (ale »to není pro tebe«), »snad se za tě přimluvím« (ale »přimluvíš-li se za mňe, přimluvím se já za tebe«) atp. Erbenovy verše výše citované jsou archaismus užitý patrně z příčin rytmických; v obyčejné řeči by tu bylo spíše na tebe, za tebe. Tento akusativní tvar tě, který si živá řeč zachovala nebo obnovila po předložkách na, pro, za, o, vyskytuje se za stejných podmínek (t. j. kromě přízvuku, v příklonu) i v jazyce spisovném, nejčastěji po předložce na, řidčeji po ostatních.

4. pád zájmena první osoby nepodléhá v řeči spisovné tak vlivu jazyka obecného jako tvary tě, tebe, protože řeč obecná rozdíly mezi mě, mne, mně vůbec setřela, kdežto v jazyce spisovném zachoval se tradicí literární tento rozdíl nedotčen. Proto proti obecnému na mňe atd. bývá v řeči spisovné zpravidla na mne (ne na mě), pro mne, za mne, o mne i mimo přízvuk: působila na mne jako náhlé zjevení Čech I, 129; když se na mne jako s kruchty dívají Jir. XXXVI, 337; byla to pro mne rána veliká Rais IX, 87 a j.; objeví-li se kde v knižním jazyce tvar na mě (vzpomínej na mě každý den Erb., Kytice), je to vlastně obecné na mňe. Tvaru mě se tedy užívá spisovně jen jako 4. pádu nepřízvučného po slovesech: znáš mě?

Pro 2. pád zájmena 2. osoby má řeč spisovná i obecná tvar tebe, pro 1. os. je v jazyce spis. mne, v obecném zase universální mňe. Protože však ve 4. pádě je vedle tvaru tebe také nepřízvučný tvar tě, užívá jazyk obecný při slovesech také v 2. pádě v postavení nepřízvučném tvaru tě jakožto tvaru příklonného, a tato praxe proniká i do řeči spisovné: »ptám se tě, já se tě nebojím, bylo mi tě líto« (ale ovšem: »tebe se nebojím, tebe mi líto nebude« a p.). V 2. pádě zájmena 1. osoby k takovému zdvojení nedošlo, protože má jazyk obecný k disposici jediný tvar mňe. Proto také jazyk spisovný mohl i v tomto případě zůstati věren tvaru mne: vždyť se mne také nestydíš, Němc. Bab. 58. Vyskytne-li se kde tvar mě i knižně (bojíš se mě?), je to zase tvar nespisovný, obecné mňe, přenesené obyčejně z neumělosti do jazyka spisovného. Po předložkách s 2. pádem má jazyk spisovný i obecný zpravidla jen tvar tebe, nikoli tě: bez tebe, do tebe, od tebe, u tebe atd. (jen po předložce do bývá v ojedinělých případech v jazyce obecném tě, na př.: i aby do tě!, z důvodů rytmických: vrazím do tě kudličku, vyrazím tě dušičku, Erb. Pís. 56). Zájmeno [141]1. osoby má po předložkách v řeči spisovné tvar mne, v řeči obecné ovšem zase mňe: beze mne (ob. beze mňe).

O tvarech zvratného zájmena se, sebe platí totéž, co bylo pověděno o tvarech tě a tebe, s tím toliko rozdílem, že se tvaru se v novější češtině po předložkách neužívá vůbec, vyjímajíc ustrnulé výrazy archaistické vzíti (bráti) na se a předsevzíti, předsevzal; v příslovečných výrazech zase (= za sebe) a přece (= před se, před sebe) pády předložkové již necítíme.

Má tedy dnešní jazyk spisovný u sloves (a výrazů podobných) pro 4. pád tvary mne - mě, tebe - tě, sebe - se, pro 2. pád mne (jen tak!), tebe - tě, sebe - se; pro předložkách pro 4. pád mne (jen tak!), tebe (někdy tě), sebe; pro 2. pád jen mne, tebe, sebe.

Naše řeč, volume 10 (1926), issue 5, pp. 139-141

Previous Josef Zubatý: Odlehnouti

Next Brzo-li