Voněti, voniti

[Hovorna]

(pdf)

-

(J. R.) Tato dvě slovesa se musí rozlišovati. Voněti znamená vydávati vůni (nebo zápach), také čichati (v. k něčemu); časovalo se pův. podle vzoru »sázeti«, tedy 3. mn. č. vonějí, přech. voněje, rozk. zp. voněj, vonějte. Tyto tvary se ovšem časem měnívají podle vzoru »hořeti«; dovedeme ještě, zvláště my Pražané, říci starým tvarem, že růže vonějí, ale sotva kdo řekne nebo napíše dnes »přivonějte si« místo novotvaru »přivoňte si«, jako dnes každý říká zmiz (Klicpera ještě psal po stáru zmizej), klaň se. Jiné je voniti, t. činiti vonným (pol. wonić) podle vzoru »prositi«; ze staré doby známe obvoniti (z Gebaurových sbírek k stč. slovníku, obvonila sem přiebytek mój, vaporavi habitationem meam, Sir. 24, 21 v Olomoucké bibli), dnes žije navoniti (navoniti si šátek, navoniti se, ta je navoněna; slovo to ušlo Jungmannovi i Kottovi); správné tvary jsou 3. mn. č. navoní, rozk. zp. navoň, navonil atd. Jiné je navoněti se něčeho (načichati se), doložené ze stč. Pasionálu, u Kotta ze Sušilových mor. písní. Odvozené tvary jsou vonívati (tam to vonívalo jako v apatyce; sloven. též prevoniavať = provonívati), zaváněti (zavánějí). Přidáváme pěkné slovo rozváněti od Blatné (ta rezedka tu rozvání, t. šíří kolem sebe vůni); rozváněti se (rozvonívati se) by byl trvací tvar k slov. rozvoněti se (začít voněti, státi se vonným).

Naše řeč, ročník 6 (1922), číslo 3, s. 94

Předchozí Uvázati koně o sloup

Následující Vymítiti