Česká žena a naše mateřština

[Drobnosti]

(pdf)

-

O tomto předmětě přednášel dne 17. března t. r. dr. Jaroslav O. Hruška v literárním večírku, pořádaném »Jednotou Svatopluka Čecha« a vinohradskou Besedou v Národním domě na Král. Vinohradech. Jeho řeč se dotýká tak důležité a bolestivé stránky znešvařování našeho jazyka, že pokládáme za nutné, aby došla povšimnutí ve všech vrstvách našeho národa; podáváme z ní zde proto hlavní myšlenky, poukazujíce každého na úplné její znění ve »Šťastném domově« letošního ročníku.

Dr. Hruška vyličuje především žalostný stav češtiny v našich domácnostech, její znetvořování v názvosloví všech oborů, týkajících se domácího hospodářství (kuchyně, ústroje, zařízení bytového, ručních prací a j.), ve skladbě, v úslovích a vůbec ve veškerém vyjadřování. Rodina je mu základem pro všechny hodnoty našeho národního života, tudíž i řeč, kterou se mluví v rodině, nesmí se podceňovati. Správnost jazyková jest velmi důležitou součástkou rodinné výchovy a nepatří jen škole, jejíž [222]práce bývá v domácnostech v tomto oboru ještě zlehčována a znehodnocována, ani jen muži, nýbrž z valné části ženě, která vštěpuje dítku mateřský jazyk a má na výchovu jeho největší působnost.

Porucha češtiny se jeví zvláště v oborech ženě příslušných a je kormutlivým svědectvím její negativní činnosti. Již před stoletím se ozývaly stížnosti na češtinu našich domácností; přes všechny školy a úsilí literární neučinili jsme tu pokroku. Proč? Matka odkazuje smutné toto dědictví dceři a tak to jde s pokolení na pokolení. Nežádáme, aby se v domácnosti mluvilo jako z knihy, připouštíme tu v důvěrném rozhovoru i nářečí, ale ohrazujeme se proti nesprávnostem a cizotám, pocházejícím z kteréhokoli jiného jazyka.

Jazyková správnost souvisí úzce s mravními a estetickými hodnotami člověka, jakž patrno i z toho, že se při nedávných stížnostech našich deníků do kažení češtiny mluvilo zároveň o obhroublých výrazech ulice, které se vtírají do našeho obcovacího jazyka. Již mistr Jan Hus naznačil to pěkně závěrečnými slovy k známé výtce Pražanům o komolení jazyka českého, řka, že »odtud pochází hněv, závist, rozbroj, svárové a české potupení«. Nehledí-li žena správnosti mateřštiny, k níž byla vedena na školách, i v životě, projevuje tím nedostatek opravdovosti, svědomitosti i vkusu. Tak se prozrazuje matka jako špatná vychovatelka a každá žena, jež ústroji nebo vnějšímu společenskému vystupování věnuje všechnu péči, čistotě a půvabu výrazu slovního však žádnou, jeví se jako žena povrchní, ledabylá anebo neupřímná.

A přece právě ženě je téměř vzorem mravní cit a jemný vkus, ideální smýšlení. Toho se bohužel dnešní ženě nedostává, jak svědčí zejména budoucí naše intelligence ženská, naše studentky, které hledí ještě překonati své mužské kollegy komolenou a nevkusnou řečí.

Tak hantýrka našich domácností, posílená uliční, studentskou, sportovní a nevím kterou ještě, vtírá se do mluvy naší společnosti, kde žena, jež v ní udává tón, každou chvíli prozrazuje, že se neumí správně a pěkně česky vyjádřiti, protože si tomu doma nenavykla, kdežto by se hanbila projeviti podobnou neznalost v němčině nebo ve frančtině. Nedivme se pak nízké úrovni našeho spisovného jazyka, jenž se napájí z takového pramene! Nedivme se této společnosti, že necítí neúcty našeho spisovatelstva k mateřskému jazyku! A kam to vše povede? Buď se spisovatelé zaleknou tak kalného pramene a budou se ho co nejvíce vzdalovati: řeč spisovná bude pak něčím mrtvým, jazykem pouze knižním, mezi nímž a řečí vzdělanců rozevře se nepřeklenutelná propast; nebo se bude dále vtírati řeč naší vzdělané společnosti do české literatury, a spisovný jazyk se stane nevkusnou strakatinou, směsí z nejrůznějších jazyků, jejich vazeb a úsloví, na níž nebude nic z původního rázu jazyka slovanského.

Není pochyby, tu třeba nápravy a žena může k ní mnoho přispěti. Především příkladem doma dětem, jak žádá Komenský, Rousseau, Locke, a vůbec veškerou výchovou, dále stálým zdokonalováním se v jazyku a uplatňováním své znalosti všude v životě praktickém i ve společnosti, nehledíc na úsměšky nevzdělaných nebo neuvědomělých lidí.

Měřítko jazykové správnosti nalezne především, aspoň na venkově a na menších městech, ve vlastním nezkaženém citu jazykovém, který má utužovati pozorováním [223]nezkažené mluvy našeho lidu. Kdo má porozumění pro svéráz stavitelský, krojový a folklor vůbec, nemůže ho nemíti pro nejvlastnější výraz české duše. Škola poskytuje anebo by aspoň měla vždy poskytnouti každému tolik vědomostí jazykových, aby je mohl udržeti a dále v nich pokračovati podle příručních a populárních spisů vydávaných na očistu našeho jazyka, jež by neměly scházeti v knihovně žádné domácnosti. Vyučování cizím jazykům, kterým se naše dívky učí tak horlivě, mělo by jíti více do hloubky a přispívati zároveň k lepšímu poznání mateřštiny i k jejímu očišťování ode vší cizoty, jak přednášející obšírněji vyložil ve své Methodologii.[1] Učení moderním jazykům (frančtině, angličtině) podle německých mluvnic, jak se děje nezřídka v soukromém vyučování dívčím, zdržuje jen žákyni v postupu a připravuje ji o jasné porozumění novému jazyku i o hlubší vniknutí do mateřštiny. Čtení dobrých spisovatelů českých a správných překladů má obohatiti ducha čtenářčina také po stránce jazykové a slohové. Posléze se doporučuje našim ženám jako každému, aby navštěvovaly přednášky o jazyku českém a písemnictví, které počala Jednota Svatopluka Čecha pořádati minulého roku v Praze a jež mají její péčí býti rozšířeny na všechna česká města, městečka i vesnice.[2] Příležitosti k poučení skýtá se tedy dosti, jen třeba jí využíti.

Nejlepším dokladem, kterak mohou ženy přispěti k povznesení jazyka, jsou dějiny francouzského písemnictví XVII. století. Náboženskými válkami století XVI., vlivem italským a španělským, jenž zasáhl hluboko do veškerého života francouzského, zdrsněl velice výraz francouzského písemnictví a byl znešvařen cizími živly, k nimž se družil ještě vliv latinisujících učenců. Proti tomuto úpadku jaly se bojovati francouzské dámy ve svých salonech, z nichž zejména markýzka z Rambouilletu proslula svým vkusem a vlivem, a hle! francouzský jazyk a literatura velkého století vděčí zjemňujícímu a zušlechťujícímu vlivu těchto dam z valné části za svoji ryzost a vkus, jež se staly vzorem všem ostatním národům.

---

[1] Dr. J. O. Hruška, Methodologie jazyka francouzského a německého. Praha, 1916. Unie.

[2] Věstník Jednoty Svatopluka Čecha na povznesení jazyka a písemnictví českého. 1917. F. Topič. Unie.

Naše řeč, ročník 1 (1917), číslo 7, s. 221-223

Předchozí X. Y.: »Naháčový«

Následující Listárna redakce