Časopis Naše řeč
en cz

První, poslední

[Hovorna]

(pdf)

-

(J. Č.) Kdo je první (nebo poslední), nemá nikoho před sebou (za sebou), nikdo není méně první (poslední) než on, je tedy se stanoviště logického zbytečné říkati o někom, že přišel nebo všude chce býti nejprvnější, že je nejposlednější ze všech žáků. Také jsme to slýchali ve škole. Ale žádný jazyk (snad mimo jazyky umělé) není vtělená logika; bohudíky, protože by tak bylo po pružnosti, jež je znakem životnosti každého skutečného jazyka. Němec říká der allererste, der allerletzte, a to je totéž, co der erste, der letzte; nikdy však jsme neslýchali, že by mu kdo zapovídal oním způsobem se zvláštním důrazem vytýkati první nebo poslední místo, jež kdo zaujímá. Proč něco takového zapovídati Čechovi? My k tomu užíváme 3. stupně, máme tedy způsob svůj, a zná jej náš lid, znali jej naši předkové (ti říkali také najprvní, najposlední, bez stupňovací koncovky). Praví-li na př. Štítný ve výkladě o pokání (Knihy nauč. křesť. ve vyd. Vrťátkově 334) »byť takové pravé pokánie i v najposlednějším zievnutí přišlo, zbaviloť by věčného pekla«, není pochyby, že nejposlednější zívnutí umírajícího hříšníka je jeho poslední zívnutí. Ale necítí každý Čech z tvaru, jehož Štítný užil, s jakým důrazem mluví o možnosti pokání v »nejposlednějším« okamžiku života?

Naše řeč, ročník 6 (1922), číslo 3, s. 91

Předchozí Prostředek

Následující Rosa

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1