Chomutov

[Hovorna]

(pdf)

-

(V. V.) Chomůtov je nesmyslný plod mechanického pravidla, že se dlouhé u mimo začátek slova má psáti ů; ů je ze stč. ó, uo, které v tomto slově jistě nikdy nebylo. Chomútov je v památkách starších při nejmenším pochybné; délka samohlásek se označovala až dosti daleko do 16. st. velmi nedůsledně, a mají-li nové otisky (na př. u Skály ze Zhoře nebo v listě z r. 1545 v Arch. č. 20, 225 n.) -ú-, musilo by se zjišťovati, jak psáno v samých pramenech. Doklady bez označení délky jdou do dob dosti nových, v nichž staré Chomutov by jistě dávno bylo znělo Chomoutov. S -ou- (-au-) se toto jméno skoro nikde nepíše, a pokud víme, ani nevyslovuje; a najdeme-li tak někde (na př. u Jungmanna), je to patrně vlivem slova chomout. To svědčí asi, že staré znění bylo Chomutov (tak píše na př. Sedláček); -u- snadno pochopíme jako zkrácení tak často se vyskytující v odvozeninách kmenů s dlouhou samohláskou. Tak nalézáme vedle jm. Chomouty také Chomutice, Chomutičky, Chomutovice; Chomouty nebo Chomout (v okr. hajdském) se jinak jmenují Chomutov. Také jinde nalézáme, že délka slova neodvozeného působí na slovo odvozené a mění jeho správné znění; tak Chomuticům na Moravě říkají také Chomoutov. Proto se nám zdá, že by se správně mělo psáti Chomutov; tvar Chomútov odporuje hláskosloví živých nářečí v Čechách i spisovné češtiny a bezpochyby i skutečné tradici a vznikl asi tím, že někteří písaři a spisovatelé chtěli čárkou odčiniti domnělý rozpor mezi slovy Chomutov a chomout. Tvary Chomutov, Chomutice, Chomutovice lze pochopit jen jako odvozeniny osobního jm. Chomút, jež je u nás v staré době doloženo jako příjmení. Prof. Šimák, jemuž děkujeme i za jiná poučení v této věci, hledá souvislost mezi jménem tímto a jménem Homut nebo Homút (byl rod Homutů z Harasova, o němž Sedláček v Ottově Sl. n. 11, 533), které vykládá z něm. Hochmut (Hóhmuot, Hómůt, jako jm. os. v odvozenině Hochmuting); je docela možné, že se cizí jméno Homut změnilo v Chomút lidovou etymologií podle ob. jm. chomút. I toto slovo chomút, chomout samo je nesnadné, jako slov. slova s počátečným ch- vůbec (mimo slova napodobící rozličné zvuky). Vykládají je za slovo pocházející z některého germánského jaz. Známe germ. slova, která by bylo lze srovnávati s kořenem našeho slova (něm. dial. ham, angl. hame a j.), ale germ. slova, které by vykládalo i koncovku -út (psl. at, pol. chomat), není (něm. Kummet samo je přejato z nějakého slov. jaz.). Je-li chomút slovo germ. původu, přišlo k nám v dobách pradávných; nalézáme je ve správných střídnicích ve všech slov. jazycích. Nejstarší doklad míst. jm. Chomutov z r. 1261 je píše Chomontove. V té době již čeština nosových samohlásek dávno neměla; -ont- m. -ut- je buď [88]cizí znění českého jména z dob, kdy jsme je ještě mívali, jako v lat. Venceslaus proti č. Váceslav, Václav, anebo snad písařská chyba.

Naše řeč, ročník 6 (1922), číslo 3, s. 87-88

Předchozí Díl, dílo

Následující Kolek