Vyndati

[Hovorna]

(pdf)

-

(L. K. T.) z čeho jest, bylo obšírně vyloženo v článku prof. Zubatého v N. Ř. IV, 168; vzhledem k jeho původu lze je děliti právě tak vy-ndati jako vyn-dati. — Čtverka jako název číslice je tvar stejně správný jako čtyrka (správnější než »čtyřka,« neboť r se v takovýchto případech zpravidla neměkčí, hořeti — horký atd.). Jsou to odvozeniny od dvou různých stupňů téhož kmene číslovky čtyři: čtverka od kmene čtver-, z něhož se tvořila slova rozličnými příponami i skládáním nejčastěji (čtvermo, čtverní, čtvernohý atd.), čtyrka od kmene čtyr-, který je v tvarech číslovky »čtyři.« — »Jíti někomu naproti (= vstříc)« je rčení správné a staré; v starším jazyce se užívalo i prostého proti(v), na př. »ten muž běžě napřed do domu i vece čeledi své: Pójděm proti svatému starci!« (Ž. Otc. 76, b). V dnešním jazyce jest výraz »jíti vstříc« spíše knižní, »jíti naproti« lidový. — O vazbách »hráti si něčím« a »s něčím« byl výklad v N. Ř. II, 223. — Sloveso půjčiti je ze staršího pójčiti (a to z požitčiti) a jako jiná slovesa s předponou po- mívalo u sebe předmět v 2. pádě; na př. požič nám času (Ž. Klem. 140 b), (Bůh) téhož divu pójčil Prokopu svatému (Hrad. 7 a). Tak dosud v nářečích východních, kde předpona po- zůstává ještě patrná: požčajte mi videł, grejcara, pojčajte mi šatečky (Bart., Dial. sl. 310, 324), a pod. i na Slovensku. V západní češtině, kde se pójčiti mění v půjčiti (ob. pučit), ustupuje vazba genitivní vazbě akusativní a vazba genitivní se drží jen archaisticky, na př.: páni se budou rváti, sedláci půjčte vlasův (Mudr. 12, 110). Genitiv pak u slovesa půjčiti bývá jen v platnosti gen. partitivního (jako u sloves dáti, koupiti a p.); tedy na př. půjč mi knihu, půjčte nám mouky. — Sloveso dařiti se má vazbu osobní i neosobní. »Věc se daří« (perf. zdařila, podařila) znamená, že ta věc dobře pokračuje, dobře jde, roste atd., na př. »když jest tiché moře, plavení nejde = nedaří se« (Kom., Janua 464); »jemu se všechno daří« znamená, že má ve všem štěstí, úspěch. Vazba neosobná vznikla z vazby osobní, když na podmětu pojatém zcela obecně mluvícímu nezáleželo; tak se ptáme, »jak se ti daří?« (nemyslíce na nic určitého), abychom se dověděli, jak je kdo se svým stavem spokojen, jak mu štěstí slouží. Vzhledem k významu slovesa »dařiti se« měli bychom na tuto otázku odpovídati »tuze se mi daří,« »málo (nevalně) se mi daří« ale poněvadž sloveso »dařiti se« v tomto spojení ztrácí kus svého významu a vyrovnává se významem s podobnými rčeními »jak se ti vede, jak se máš, jak ti je« a p., odpovídáme: »dobře se mi daří — špatně se mi daří« (jako bychom říkali dobrý zdar a špatný zdar, dobře se mu poštěstilo — špatně se mu poštěstilo). Je tedy správné říkati i »cukrovka se daří« i (podle rčení »mně se tu nedaří, daří špatně, dobře«) »cukrovce se tu nedaří« s tím rozdílem významovým, že v prvém případě máme na mysli jaksi obecné [32]podmínky zdaru, bez jichž splnění cukrovka vůbec nemůže prospívati, růsti — proto říkáme, že se na jihu cukrovka nedaří (t. j. vůbec tam neroste), — v druhém případě pak zvláštní podmínky zdaru anebo podmínky zvláštního zdaru — proto říkáme, že se v písečných hlinovatkách cukrovce daří lépe než v suchých písčinách, že se letos cukrovce nedaří atp. — Sloveso přáti se v spisovném jazyce dosud pojí s 2. pádem; v jazyce obecném proniká tu ovšem jako u jiných sloves podobných (potřebovati a p.) 4. pád. — Podletí je čas pod létem jako podzim čas pod zimou; v kalendáři českém na r. 1489 v Plzni tištěném jest rok rozdělen takto: prosinec a leden — zima; únor, březen — jaro; duben, máj — podletí; červen a červenec — léto; srpen a září — poletí; říjen a listopad — podzim. V širším pojetí znamená podletí jaro vůbec; na př. »při začátku podletí aneb jara« (Velesl. Kal., 25. Martis). — Zanášeti se nějakou prací je rčení správné; Komenský ho užívá velmi často. Je to trvací tvar k slovesu zanésti se, kterého bývá také, byť ne tak často, užíváno v témže smyslu; na př.: »a opustiv ta myšlení, jimiž sem se byl zanesl, obrátil jsem se k ní« (Kral. 4 Ezdr. 9, 39; v 5. díle šestidílného vydání). Významové východiště těchto rčení jest ve výraze »někoho něčím (na př. prací) zanésti«; říkáme až dosud »jsem prací zanesen.«

Naše řeč, ročník 6 (1922), číslo 1, s. 31-32

Předchozí Vstříc

Následující Zpěčovati se