Zbytečné novoty

[Short articles]

(pdf)

-

DOTYČNÝ. Přídavné jméno »dotyčný« jest ze slov nejnovější »vysoké« češtiny, které se proti duchu českého jazyka neobyčejně rozšířilo a došlo veliké obliby. Že se ho namnoze nesprávně užívá, ukázal již Bartoš ve své Skladbě (v 3. vyd. na str. 179), matiční Brus jazyka českého (2. vyd. str. 105) a jiní, ale přes to se nesprávné užívání toho slova stále spíše rozmáhá, i jest třeba znova na ně upozorniti.

Příd. jméno dotyčný utvořeno jest příponou -ný (psl. neurč. –ьnъ, urč. -ьnyь) od podstatného jména dotyk, jako adj. styčný od subst. styk, adj. pravidelný od subst. pravidlo a pod., a znamená tolik jako dotykový, dotyku, k dotyku se nějak vztahující a pod. Tak je správné: dotyčný bod, t. j. bod dotyku, v němž se na př. dvě čáry dotýkají. V témž významu má také Jungmann v Slovníku 1, 453 slovo dotyčná (t. linie) = cotangens ze Sedl. Geom. 171 (utvořené asi podle polštiny, aspoň Linde uvádí v témž významu slovo dotyczna). K témuž významu náleží také doklad v Kottově Slovn. 6, 118: dotyčná električnost = električnost způsobená dotykem a subst. dotyčník = dotyčný bod ze Stč. Dif. 187 (v seznamu pramenů té zkratky nemá).

Ale nyní se neobyčejně rozšířilo užívání příd. jména dotyčný ve významu něm. betreffend, der betreffende, kteréž užívání je proti duchu jazyka a napodobením němčiny. Jungmann slova dotyčný v tomto významu ještě nezná. Má vedle významu nahoře zmíněného jen dotyčný = kterého dotknouti možná, berührbar, ale beze všeho dokladu; přejal ten význam z Lindova Slovníku jaz. pol.: dotyczny, a, e, którego dotknąć možna, berührbar. Teprve v posledních letech se rozšířilo užívání adj. dotyčný = něm. betreffend. Původ vzal tento chybný význam v úřadovnách a redakcích novin, kde se bez rozvahy překládá z němčiny, a došel přeochotného přijetí mezi vzdělanci. Lidová mluva ho nezná. Příkladů mohlo by se uvésti na sta. Omezím se jen na některé, jak jsem si je zaznamenal. Případy tohoto chybného užívání jsou dvojího způsobu, jejž objasňují dále uvedené příklady.

a) Shledáme-li něco nového, snažíme se dotyčné (t. j. právě to nové) vřaditi do starého. — Za duševního vývoje nabýváme nesmírného množství osvojujících představ, rozmanitých zkušeností, zásad… Dotyčnými představami řídí se způsob, kterým vnímáme vnější dojmy. — Tajná policie zatkla zde muže jménem Kolb (!)… V příbytku dotyčného Kolba objeveny byly pumy a různé třa[217]skaviny (N. L. 7. března 1917). — Kdysi odpovídala se před senátem celá společnost výrostků z odvážlivých krádeží, a skoro všichni obvinění vedli jednoho a téhož svědka, aby jim dokázal, že tehdy u něho od rána do večera popíjeli. Přišel a s velikou ochotou to dotvrzoval, jen že na konec zůstal ve vazbě sám. Zachycena byla totiž tajná korespondence,… kdež odkazováni obžalovaní na dotyčného ochotného bližního… (Osv. 47, 181).

b) V úterý, dne… přinesly »Nár. Listy« doslovné znění závěti dra. Kohna, jenž velkou část svého jmění… odkázal na zřízení české university na Moravě. Dotyčný odstavec poslední vůle zní:… (N. L. 28. prosince 1916 več.). — Pro živnosti hostinské, k jejichž hlavnímu obchodu patří podávání kávy a čaje,… může býti příslušným živnostenským úřadem… k žádosti dotyčného majitele nebo úřadem schváleného nájemce živnosti výjimečně povoleno… Podle zpráv časopisů severních států byly jejich vlády Amerikou vyzvány, aby následovaly příkladu Ameriky… Nizozemský úřadní projev pouze opakuje dotyčná slova presidentova… (N. L. 14. února 1917 úv.). — Účelem fondu tohoto jest hmotná podpora podniků, spadajících v obvod dotyčné země (N. L. 17. února 1917). Pro rozhodnutí toto… je směrodatným, zdali nadační účel v době vydání dotyčného prohlášení úřadu nadačního jest splnitelný (N. L. 13. března 1917 več.). Z tohoto vysvítá především všeobecně, že nadace, jejížto splnění ještě závisí na vůli osob třetích, jakož nadace podmíněná… jedině tehdy by mohla býti přijata, jestliže dotyčný projev vůle očekávati lze buď v době nejbližší, anebo… (tamž). Tehdy měla (divadelní) správa pro své dámy solistky najatý kočár a byly do divadla… dováženy. Špaček seděl s deštníkem vedle kočího, a když pršelo, držel deštník nad dotyčnou dámou (Č. Čten. 1917, 3, 49). A pod.

V příkladech prvého způsobu (a) odkazuje se příd. jménem dotyčný na něco, co bylo před tím jmenováno, tak jako v německém příkladě: er will am betreffenden Orte (t. na místě dříve již citovaném) nachweisen, dass… Tu se v češtině klade prostě zájmeno ukazovací ten, ta, to (tak ve větě 1. a 2.), nebo, chceme-li zřetelněji naznačiti, že míníme touž věc, kterou jsme před tím jmenovali, užíváme přídavných jmen: řečený, zmíněný, dotčený (ne: dotyčný!). V 3. příkladě, kde se opakuje vlastní jméno osoby a nemůže tedy býti pochybnosti o tom, kdo je míněn, je zbytečné jakékoli další určování, tedy prostě: V příbytku Kolbově…

V příkladech druhého způsobu (b) neodkazuje se na věc, osobu a pod. již jmenovanou, ale přece se chce poukázati na určitou osobu nebo věc, jíž výpověď se vůbec nebo v určitém případě týká nebo týkati může. Také v tomto případě jest často jakékoli určení zbytečné, tak v příkladě 2. (»k žádosti majitele…«), 3. (»opakuje slova presidentova«), 5. (tu by se správně řeklo: v době, kdy bylo vydáno prohlášení), v posledním. Je-li však žádoucí takové určení, děje se to správně slovy: příslušný, toho se týkající, o tom (na př. spisy), jehož se týká nebo týče (srovnej staroč.: ten, kohoj (= kohož) se dotýče Pr. pr. 253), o nějž jde, ten který a j.

Kott v Příspěvcích k Česko-něm. slovn. (1896) cituje z feuilletonu Nár. Listů (1895, č. 252) docela podstatné jméno dotyčník (píše dotýčník): Z každého [218]domu věje prapor v barvách spolku, kterému dotyčník náleží = něm. der betreffende, česky: ten, jehož se týče. J. Pelikán.

VEZDY. Tato »novota« jest tak stará, že se skoro ostýcháme dnes se o ní zmiňovati. Ale náš knižní jazyk rád bývá stálý i v chybách: ještě v těchto dnech jsme čtli v časopise politickém o panovníku, jenž projevil vůli »Svá práva panovnická vykonávati vezdy v duchu v pravdě ústavním«, a v časopise literárním a uměleckém »přímé, leč vezdy pravdivé slovo královské«. V Čechách se nikdy neříkávalo vezdy, nýbrž veždy, a od starodávna ještě častěji vždy; tento jednoslabičný tvar se také stal obecným. Tvar vezdy pochází z nedorozumění: v první čtvrti minulého století myslili někteří naši filologové, že čeština mívala vedle veš (všechen) také ves, jako mají východní a jižní jazyky slovanské, a podle toho rukopisné wezdy starých památek našich místo veždy bylo čteno vezdy. A tento tvar byl zavlečen i do písemnictví, protože u nás vždy byli lidé, kterým se zdálo zvláště krásným takové slovo, jehož nikdo ve skutečné mluvě neužívá. Vezdy se říká tím spíše, čím vznešeněji sloh má zníti: na př., je-li řeč o korunovaných hlavách (jako v dokladech nahoře uvedených), anebo o »vezdy věrné kapitole« atp.; »vždy« by znělo příliš po česku, sprostě. Také vezdejší původně znělo veždajší. Ale toto slovo později živý jazyk sám spojoval ne s veždy, vždy, nýbrž se slovem zdejší, a změnil podle toho znění i význam: původně totiž »veždajší« bylo, co je »veždy« (jako v otčenáši »chléb náš veždajší« bylo překladem za lat. »panem nostrum quotidianum«), a teprv podle slov zde, zdejší vyvinul se význam »zdejší, pozemský«. Místo veždy říkejme prostě vždy.

OCITNOUTI SE. Tento tvar je zase zřetelný doklad, jak rádi se nutíme do slov, která se příčí našemu vlastnímu citu, jen proto, že se nám zdají vybranými. Octnouti se (bez i) je tvar docela správný (vedle řidšího, ale stejně správného ocítiti se), shodný s tvary jiných jazyků slovanských; v starší době snad nikde není napsáno ocitnouti se, Jungmann nemá ani jediného dokladu tvaru s i, lid ho (pokud víme) nikde nezná, ale někomu se zdálo, že (podle ocítiti se, ocitovati se) má se říkati ocitnouti se, začal tak mluviti a psáti, a tento vyumělkovaný novotvar, se v písemnictví ujal. Je to taková moudrost, jako bychom se podle ohýbati, zatýkati mermomocí nutili říkati ohybnouti, zatyknouti místo starých a poctivých tvarů ohnouti, zatknouti. Matiční Brus má »octnouti se, octnul se, liběji ocitnouti, ocítiti se«: daleko bychom dospěli, kdybychom dbali, co je jednotlivci »libější«. Zenklův Rádce má oba tvary bez poznámky vedle sebe, Pravidla z r. 1913 však označují ocitnouti se správně za novotvar. Novotvary vznikají v každém jazyce a nabývají časem i plného práva, ale nelze přece trpěti, aby je vymýšlela mluvnická nevědomost jednotlivcova? Říkáme ovšem a píšeme procitnouti: ale zde je vše jiné. Starší tvar byl jen procítiti: ten zanikl a byl nahrazen novotvarem procitnouti, asi proto, že slovesný tvar na -nouti těsněji přiléhá k okamžitosti děje, tímto slovesem označeného. Je to novotvar, jejž si utvořila živá mluva lidová, zachovávajíc při tom samohlásku i z tvaru původního: kdo by žádal, aby se říkalo proctnouti (podle octnouti), byl by tak zbytečně přísný, jako kdyby zapovídal novotvar kývnouti (utvořený k slo[219]vesu kývati) vedle staršího a mluvnicky správnějšího kynouti. Říkejme tedy, jako říkáme, procitnouti, ale místo ocitnouti se s mluvou starou a lidovou pišme »octnouti se«.

BLESKOVOD. Ve večerníku Nár. Listů čtli jsme 4. června: »Blesk a hrom. Stále dosud zaměňují sa mylně tyto dva pojmy, ač všeobecně je již známo, že blesk je výboj elektrický, viditelný, viditelná obrovská jiskra, kdežto hrom je zvuk, rachot, burácení ji provázející. Jestliže tedy blesk zachycuje bleskovod, je nesprávným, píše-li se, že hrom udeřil a zapálil, nebo že stavení opatřeno bylo hromosvodem. Správné je jedině bleskovod«. Nechceme rozhodovati, co je při elektrickém výboji podstatnější, zdali viditelná jiskra či slyšitelný praskot: o tom ať uvažují fysikové. Ale kdybychom měli měniti slova podle toho, jak se mění předmět anebo vědecké mínění o něm, musili bychom měniti jazyk bez přestání. Němec by směl říkati Fensterscheibe jen sklu kulatému, místo Bleistift by si musil utvořiti slovo podobné Jungmannovu slovu »tužka«, my bychom nesměli mluviti o barevných tužkách, není-li v nich tuhy, byl by podvod, mluví-li se o pozlátku a pozlacování, neděje-li se pravým zlatem, od dob Koperníkových by nesmělo slunce vycházeti a zapadati atd. atd. Posud počítáváme na zlaté, mluvíme o papírových a stříbrných zlatkách: oči, které vídaly skutečné »zlaté«, jsou již kolik set let prach a popel. Slovan a Čech výboj vzduchové elektřiny od jakživa nejraději jmenuje po jeho zvukové stránce »hromem«, mrzí-li nás co, přejeme si, aby to hrom vzal nebo zapálil, Řehoř Hrubý z Jelení latinské »fulmen, fulminatio« bez ostychu překládal »hromobití«: proč máme najednou ten výboj jmenovati po jeho světelné stránce bleskem, když konec konců ještě ani nevíme, co vlastně ta elektrická jiskra jest? Slovo hromosvod není staré, jako není starý sám hromosvod: ale svědčí o slovanském a českém citu svého tvůrce. Kdo je utvořil, nevíme: ale u Jungmanna má značku Dobrovského, což znamená, že buď pochází od Dobrovského, anebo že je Dobrovský aspoň schvaluje. Bleskosvod je slovo nejen zbytečné, ale zní přece jen příliš strojeně, nehledíc ani k tomu, že z něho čiší jako vzor něm. Blitzableiter.

Zvláště si libují ve zbytečných novotách naši novináři. Mnoho vysvětluje spěch novinářské práce, jež bez přemýšlení volí slovo, nejbližší slovům předlohy (obyčejně německé): ale v tom vidíme právě slabost dnešního citu jazykového, že se v samém překladateli neozve odpor, chce-li mimoděk něco takového napsati. Tak jsme čtli v minulých dnech často o omilostnění (Begnadigung) dra. Kramáře: což nelze říci »udělení milosti«, anebo ještě lépe »milost« dru. Kramáři? Také odolný, odolnost (widerstandsfähig) jsou slova dnes velmi oblíbená: do nedávna jsme vystačili slovy jako »pevnost«, »schopnost odporu« atp. »Německý říšský kancléř uveřejňuje článek, který odmítá všecky záchtěvy po rozšíření území«, jak jsme také nedávno čtli: snad by stačily »choutky«, »chuti«, »snahy«, »přání« a pod.? Cizí slovo protežovati předělávají noviny dnes rády na »protěžovati«. Kdyby si to utvořil lid sám, viděli bychom v tom doklad t. zv. lidové etymologie, jež spojuje slovo cizí nebo jinak nejasné se slovem obecnějším, nedbajíc významu: ale v ústech nelidových je to směšné potvoření cizího slova, záplatování, kterým se jeho cizí původ přece nijak nezakryje.

Naše řeč, volume 1 (1917), issue 7, pp. 216-219

Previous Josef Zubatý: Spropitné či zpropitné?

Next Vojtěch Kebrle: »Dovolená«, »na dovolenou«