Časopis Naše řeč
en cz

O postavení podmětu po členech úvodních

Václav Ertl

[Články]

(pdf)

-

Ostatek.

V některých případech posléze možno spatřovati důvod určitého pořádku slovního také ve vlivu slovosledu pro jisté případy ustáleného, zmechanisovaného. V jazyce Palackého se jeví [201]tento vliv především tím způsobem, že spisovatel, podléhaje bezděky působení četby spisů latinsko-německých, odsouvá nezřídka ve větách vedlejších sloveso určité na samý konec věty, a to často bez jakékoli patrné příčiny. Na př.:… na přezvědy, jak silně město s té strany chráněno bude 394, 7 (m. bude chráněno). Když mu posléze i kněžská pleš zrušena býti měla 230, 4 (m. měla býti zrušena)… líčení, kterým učený jeho prokurátor M. Jan z Jesenice na universitě dne 18. prosince dovoditi se snažil, že kletba ta nemajíc základu ve právě, neplatna byla 156, 5 a j.[1] Na pořádek podmětu a slovesa určitého má tato okolnost účinek v tom směru, že podporuje ve větách vedlejších o členech úvodních tak zv. pořádek přímý, a to i v takových případech, kde by bylo možno očekávati spíše inversi podmětu. Na př.: Také jiné hlavní sídlo husitismu, královské město Písek, kdežto u Matěje Loudy ze Chlumčan obecná Táborův kassa chována byla, upadlo… v moc vojska králova 350, 21 (přirozeněji: kdežto u M. chována byla obecná kassa Táborů)… návrhův, kterakby slovu božímu v zemi průchod volný zjednati se měl 290, 22… nebránil zase, že v těch krajích českých a moravských… sjezdové krajští držáni jsou, k nimžto… 241, 5.

Jinou ustálenou konstrukcí, která působí u Palackého v některých případech na postavení podmětu a slovesa určitého, jsou vazby přechodníkové. Ty mají u Pal. v postavení čelném (t. j. před slovesem urč.) dvojí slovosledný typ ustálený: a) Uslyšev to Hus, šel s mistry mnohými do radnice 148, 3; b) V noci ale Husité, změnivše náhle směr pochodu svého, rychlým krokem obrátili se proti Hradci 385, 12. Stojí-li přechodníková vazba přímo v čele věty, jakožto člen úvodní, bývá pravidlem typ první, o podmětě za přechodník založeném. Na př.: K obojí výmince svoliv Václav z Dubě, uvázal se v město 350, 16. Tímto věcí obratem rozdrážděn jsa pan Chlum, chvátal ku papeži 192, 3. Ale dříve… vzrostl sběh… tak náramně, že chtějíce páni předejíti náhodu snad nemilou, kázali… 148, 21. Tento typ má nepochybně základ [202]v původním charakteru vazeb přechodníkových, kdy se participium se svým podmětem cítilo jako samostatná věta (dvoučlenná věta nominální), jejíž rovnocennost s následující větou o urč. slovese dotvrzuje i původní souřadné připojení spojkou i (na př.: Přijda ďábel i vezme slovo z srdce jich, Chelč.). Pro stanovení vzájemného postavení podmětu a slovesa urč. jest tento typ ovšem bez významu, protože podmět patří tu k přechodníku a sloveso urč. vlastního podmětu slovně vyjádřeného nemá.[2] Odchylky od tohoto typu v tom směru, že podmět je položen až k slovesu určitému, jsou nečetné (31:6) a bývá u Pal. v takových případech vždycky inverse. Na př.: Scházeje do nádvoří, potkal se Hus se svou hospodyní 189, 26. Této králově žádosti neprotivě se dále, opustil Hus konečně Prahu 156, 10 a j. Je-li však ještě před vazbou přechodníkovou položeno v čelo věty přísl. určení nebo jiný člen úvodní, vztahující se k slovesu určitému (nikoli k přechodníku), následuje podmět společný i vazbě přechodníkové i slovesu urč. hned za členem úvodním, čímž věta nabývá pořádku logického (na 57 dokladů 1 odchylka). Na př.: Od té doby neshoda ta, obrátivši k sobě pozor všeobecný, vzrůstala 7, 8. Mnoho raněných Sigmund utíkaje pobral na vojích s sebou 422, 20. Poněvadž ale zjevná přízeň císaře Karla IV. jej chránila, nepřátelé jeho, nemohouce v Praze ubližovati jemu bezpečně, snesli se na tom… 31, 17 a j.[3] I v těchto případech náležel podmět [203]původně asi k participiu, tvoře s ním samostatnou větu nominální; svědčila by pro to nejen analogie s typem dříve uvedeným (uslyšev to Hus, šel), nýbrž i zjevná parataxe v příkladech staročeských (na př.: Tehdy pústevníkvida téj královny žádost i dosěže v skrytém trhu jednéj deščky, Kat. 641), ba v některých případech i interpunkce Palackého; na př.: Teprv když biskup Lodenský měl kázaní o slovech apoštola Pavla…, vězeň uveden byv, modlil se na kolenou 228, 10. Když jeden z důvěrníkův jeho neopatrné prohodil slovo…, král obořiv se naň co domnělého spoluvinníka, porazil ho k zemi 293, 18. V tom případě bychom ovšem ani těchto dokladů za doklady přímého pořádku počítati neměli, jelikož sloveso urč. bylo by tu vesměs jako v typu dříve uvedeném bez vlastního podmětu.

Příčiny a okolnosti, které působí u Palackého na pořádek slovní a jmenovitě na postavení podmětu a slovesa určitého, jsou tedy mnohé a rozličné. Máme-li na zřeteli věty jednotlivé nikoli jako celky, v sobě uzavřené, nýbrž jako články stále pokračujícího řetězu myšlenkového, poznáváme, jak tyto příčiny působí tu v směru souhlasném, tu ve smyslu opačném, jak podle okolností nebo intencí spisovatelových tu ten, tu onen nabývá převahy, při čemž se důvody psychologické projevují nejčastěji. Odtud volný na pohled slovosled Palackého. Pozorujeme-li na př. ve větách o členu úvodním vzájemné postavení podmětu, slovesa urč. a předmětu, shledáme se se všemi možnými kombinacemi. Na př.: Největší ale cenu měli pro něho koně 353, 16 (OVS). Ale příčinu jeho každá ze stran zápasících sčítala na protivníky své 300, 23 (OSV). Uvažujíce, jak snažně brzy potom pánové Polští reformátora českého se ujímali 172, 1 (SOV). V odpovědi dlouhé a důkladné Hus nezapíral řečí svých 98, 15 (SVO). Nejsnažněji podporoval Sigmunda národ německý 269, 30 (VOS). Nerad pohřešoval arcibiskup Arnošt muže tak pobožného 25, 23 (VSO). A tak bývá i jindy. Co se však na první pohled zdá libovůlí, má své důvody a své zákony, jež ve valné většině případů lze zjišťovati a stanoviti. Šablonovitému řešení se slovosled Palackého ovšem vymyká, protože naň působí důvody rozličné, většinou niterné, a zvláště měnivý podklad psychologický, jehož [204]správná rekonstrukce ani pozornému čtenáři není vždycky a ve všech případech do posledních odstínů ani možná. To majíce na zřeteli, jakož i okolnost, že se Palacký při stavbě svých vět řídil svým jazykovým citem a instinktem, a nikoli vědomým pravidlem, nebudeme a nesmíme se pozastavovati nad tím, setkáme-li se v slohu Palackého s ojedinělými případy, které se vymykají ze zásad, z většiny souhlasných případů odvozených, anebo s případy, které bez zvláštní patrné příčiny vykazují dvojí různý slovosled. Na př.: a) Když ale se osmělil (Milič)… říci také císaři Karlovi IV. veřejně do očí, že on sám byl prý veliký antikrist, uznal arcibiskup Očko z Vlašimě za potřebí, potrestati jej za takovou opovážlivost 28, 1. b) Poněvadž… z prohlášeného kříže šla čáka nemalého krveprolití, bázlivější měšťané katoličtí v Praze uznali opět za potřebné, postarati se záhy o bezpečí své 356, 16. a) Bouřením se lidu za příčinou interdiktu… nabyl spor církevní takové důležitosti ve veřejném životě, že… 157, 20. b) Tímto rozhodným kardinálův krokem otázka o sjednocení církve nabyla váhy znamenité 89, 14. Možná, že i tyto ojedinělé odchylky a nesrovnalosti jsou jen zdánlivé a že dalším badáním a probíráním materiálu ještě hojnějšího nalezne se i pro ně — nejsou-li docela jen nahodilé — uspokojivé rozřešení.

Výsledkem všech těch rozličných příčin, dosud uvedených, jest stav, v němž se jeví pořádek podmětu a slovesa urč. ve slohu Palackého. Celkový poměr mezi případy pořádku přímého a případy inverse, jak byl stanoven na počátku tohoto článku, lze nyní doplniti stanovením poměru, v jakém se oba způsoby pořádku jeví v jednotlivých útvarech větných, a vytčením několika obecných zásad, které lze z této statistiky vyvoditi.

1. Při slovese býti jest u Pal. pravidlem inverse, a to ve větách hlavních i vedlejších, kladných i záporných, neboť tvary slovesa toho se přiklánějí skoro vždy enkliticky k členu úvodnímu, byť ne vždycky na místě obvyklém (v. str. 173). Poměr inversí a dokladů pořádku přímého jeví se číslem 87:8 (92 % — 8 %). Odchylky od inverse jsou způsobeny jednak důrazem (mezi nimiž i Hus byl), jednak odchylnou enklisí (Za to ale oučinek jeho kázaní byl trvalejším 84, 11), někdy vlivem cizím (Jakkoli pro pych [205]takový hosté tito Pražanům obtížni byli 412, 19), nejčastěji postavením v závětí (Jest-li pozdějším letopiscům věřiti, válečníci čeští… byli nemalou příčinou, že… 171, 10).

2. Při slovesech ostatních bude vhod vzhledem k dřívějším výkladům odlišovati případy, kdy úvodním členem jest předmět nebo doplněk, od případů, kdy v čele věty stojí příslovečné určení nebo věta vedlejší (nejčastěji příslovečná).

Je-li věta uvedena doplňkem (v. str. 140), jest u Pal. inverse (PVS) vždycky (15:0); je-li úvodním členem předmět (v. tamt.), jest inverse (OVS) bezmála pravidlem: proti 51 dokladům inverse 8 vět s pořádkem logickým (86 % — 14 %). Mezi větami hlavními a vedlejšími není tu rovněž rozdílu; případy pořádku logického (4 z vět hlavních, 4 z vedlejších) mají většinou důvod v závažnosti (po případě v důraznosti) slovesa urč. (Hromádkovi však brzy to město, jakožto nedosti pevné…, znelíbilo se 349, 13).

3. Z případů — počtem nejčetnějších —, kdy se věta začíná příslovečným určením nebo větou příslovečnou,[4] jsou nejjednodušší ty, kdy se věta skládá jen ze tří prvků, z členu úvodního, slovesa urč. a podmětu (AVS ASV); slovesem určitým bývá tu buď sloveso podmětné (Uprostřed chrámu vynikalo malé lešeníčko 228, 5), nebo passivum (S jich stran veden jest zápas o bytí a nebytí 300, 22), anebo i jiné sloveso rozvité pouze nepřízvučným výrazem pronominálním (Mezi návštěvami… překvapil ho byl také M. Křištan z Prachatic 206, 10). Poněvadž v tomto typu větném jest grammatický podmět skoro vždycky psychologickým přísudkem (viz strana 111 a další), je tu inverse zase zjevem velmi častým ve větách hlavních (82) i vedlejších (44): proti 126 dokladům inverse je 21 případů pořádku logického (86 % — 14 %), z nichž 3 pouze z vět hlavních (Na př.: Těmi a takovými skutky roztržka v Čechách nejen utužila se, ale i nezacelitelnou se stala 152, 8) a 18 z vět vedlejších. Jeví se tedy poměr typu AVS a ASV ve větách hlavních číslem 82:3 (96.5 % — 3.5 %), ve větách vedlejších 44:18 (71 % : 29 %).

[206]K tomuto útvaru větnému se druží nejblíže případy, ve kterých mezi podmětem a slovesem určitým stojí ještě další rozvíjecí člen slovesný, buď přísl. určení (AVAS ASAV), nebo předmět (AVOS ASOV), anebo doplněk (AVPS ASPV). I v tomto útvaru větném, v němž se rozvíjecí výraz do věty vložený nevyznačuje zpravidla ani zvláštní závažností ani novostí, bývá psychologickým přísudkem nejčastěji gram. podmět (Na všech náměstích sbírali se honem zástupové ozbrojení 335, 8. Nejsnažněji podporoval Sigmunda národ německý 269, 30), řidčeji člen úvodní (Nadarmo protestovali proti tomu dotčení oudové fakulty theologické 144, 17), a proto i v tomto větném složení převládá inverse nad pořádkem logickým, a to nejvíce zase ve větách hlavních (114:13; 90 % — 10 %); ojedinělé případy logického pořádku jdou zase na vrub větší závažnosti slovesa určitého, po případě celého přísudku (V Praze ale všeobecné zbouření lidu tím jen se uspíšilo 356, 3. U Pražanův sice… jednatelé tito tenkráte ještě málo pořídili 368, 5), někdy mívají i důvody jiné (I ačkoli…, předce sbor byl by ouředně proti nim zakročil 257, 24; v. str. 176). Za to se však ve větách vedlejších jeví vzájemný poměr příznivěji pro pořádek logický (20 inv.: 26 log., 54 % — 56 %).

Končí-li se věta přísl. určením uvedená některým rozvíjecím výrazem slovesným, příslovečným určením, předmětem nebo doplňkem, bývá psychologickým přísudkem obyčejně tento závěrečný člen sám, připínaje se k podmětu sponou slovesa určitého (K večeru přinesl papežův hofmistr panu Chlumovi rozkaz, aby… 192, 1; v. str. 112 a d.), nebo jím bývá závěrečný člen spolu se slovesem urč. (Tehdáž S. strojil se byl k válce Turecké 314, 19); řidčeji bývá jím člen úvodní (Tím přísněji tedy počínali sobě větší počet farářův Pražských při zachovávání interdiktu 155, 18, v. str. 139), výminečně podmět na místě předposledním (Po bouřlivém jednání vynešen nález většinou hlasův, aby… 7, 2).

Ve větách hlavních převládá i tu všude inverse. Její převaha se jeví nejznatelněji ve větách, v nichž není jiného rozvíjecího výrazu slovesného mimo příslovečná určení (AVSA, AVASA a obráceně), tedy zase při slovesech podmětných a jim podobných [207](Dne 9. máje přišel s rozkazy těmito pan Mikuláš z Lobkovic do Karolína 107, 14); ze 175 dokladů připadá na inversi 141, na logický pořádek 34 (86 % — 14 %). Menší, ale přece jen rozhodná převaha inverse jeví se ve větách zakončených předmětem (AVSO) nebo doplňkem (AVSP[5]); na př.: Tam poslali jemu bratří z Oustí žádanou posilu 352, 13; Po poledni v čas nešporní stálo všecko vojsko již hotovo na určených místech 394, 31. Při zakončení předmětem vykazuje inverse proti logickému pořádku poměr 69:32 (68 % — 32 %), při zakončení doplňkem — doklady jsou tu chudé — poměr 10:8 (56 % — 44 %); tu všude sloveso urč., jakožto prvek podřadný při psychologickém členění věty a proto i málo přízvučný, přesouvá se hned za člen úvodní. Případy logického pořádku v tomto útvaru větném (ASVA, ASVO, ASVP), pokud nejsou způsobeny psychologickou nebo významovou závažností slovesa urč. (Neb té doby hlas obecný mezi lidmi učenými… nezatracoval byl Wiklefa ještě tak ouplně a rozhodně 117, 19), mají důvody své v rozličných těch okolnostech, které spolupůsobí u Pal. na pořádek slovní, v důraze, ve vlivu předvětí, v zřetelích stilistických a j. Za to zase naopak ve větách vedlejších je pořádek logický v převaze nad pořádkem převráceným; pro typ invertovaný AVSA, AVASA je z vedlejších vět dokladů 12, pro typ logický ASVA, ASAVA 21 (38 % — 62 %), pro invertované typy AVSO, AVSP z vět vedlejších doklad jediný, pro pořádek logický 26 (4 % — 96 %).

Při slovesech modálních (v. str. 173) jsou doklady invertované k neinvertovaným ve větách hlavních v poměru 60:28 (68 % — 32 %), ve větách vedlejších v poměru 13:36 (27 % — 73 %). Dokladů pro pořádek slov s podmětem na konci věty (AVIS, AIVS) je 27, a to z vět hlavních (17) i vedlejších (10); dokladů se slovesem pomocným na konci (ASIV) je 13, a to vesměs z vět vedlejších. Z ostatních případů, kdy se věta [208]končí infinitivem (prostým nebo rozvitým), je nejčastějším pořádek AVSI (inverse), pro nějž je 39 dokladů z vět hlavních a pouze 1 z věty vedlejší; pro přímý slovosled ASVI je ve větách hlavních dokladů 28, ve větách vedlejších 24: převládá tedy i v těchto případech (AVSI ASVI) v hlavních větách zase inverse (58 % — 42 %), ve vedlejších větách pořádek přímý (4 % — 96 %).

Úhrnem jest možno vyvoditi ze slohu Palackého pro pořádek podmětu a slovesa určitého po členech úvodních tyto obecné závěry:

1. Pořádek slov v jazyce Palackého se jeví volným, nikoli však libovolným; neřídí se sice žádným ustáleným a schematickým pravidlem, má však přece zákony své, vnitřní: podřizuje se totiž hlavně a především měnivému obsahu větnému (jejímu psychologickému rozčlenění), nevzpíraje se při tom také důvodům stilistickým, rytmickým, někdy i jiným. Z této jeho základní vlastnosti plynou i jeho význačné známky další.

2. Ve větách hlavních prostých (t. j. takových, které nejsou závětím souvětí podřadně složeného) jest inverse bezmála pravidlem, vykazujíc většinu 87%ní (z 539 — 467[6]). Největší převahu má ve větách uvedených předmětem nebo doplňkem (92 %), mimo to pak u sloves podmětných, trpných a předmětu prostých (90 %); ale i u sloves s předmětem spojených je v značné většině (83 %). Sloveso určité má tedy ve větách hlavních úlohu celkem podřízenou, jsouc z větší části pouhým pojítkem (málo přízvučným) mezi oběma hlavními součástmi psychologicky rozčleněné věty. Pořádek logický lze pokládati ve větách hlavních za výminku; bývá způsobován jednak známostí anebo naopak zdůrazněním gram. podmětu, jednak zvláštní závažností nebo novostí slovesa určitého, po případě celého přísudku; závažnosti dodává slovesu urč. často už zápor. Koncové postavení slovesa je při tom dosti řídké (17 %), u sloves s předmětem spojených vůbec nemá dokladu. Proč právě ve větách o členu úvodním se vyskytuje inverse jako důsledek pořádku psychologicky [209]přirozeného a rytmicky plynného tak často, nepoměrně častěji než ve větách bez členu úvodního, lze snadno pochopiti i vyložiti z okolnosti, že ve větách se členem úvodním má sloveso urč. mnohem větší volnost pohybu než ve větách bez něho: ocitaloť by se ve větách takových sloveso před podmět náležející na samém počátku věty, čemuž se vzpírá ustálený a zakořeněný zvyk, začínati jisticí větu, klidně pronesenou, grammatickým podmětem.[7]

3. V závětí souvětí podřadně složených má sice inverse také ještě převahu nad případy pořádku logického, přece však ne tak značnou jako v hlavních větách prostých (55 % ze 120). Na prospěch logického pořádku působí tu vedle důvodů, ve větách hlavních vůbec působících, také parallelismus vět hlavních v závětí s předcházejícími větami vedlejšími, v nichž převládá vůbec pořádek logický, někdy snad spolupůsobí i okolnost, že spojení mezi větou vedlejší a hlavní není přece vždy tak těsné (aspoň rytmicky) jako mezi členem úvodním nevětným a ostatním obsahem větným.

4. Ve větách vedlejších o členu úvodním jeví se však převaha na straně pořádku logického, jemuž náleží 52 % všech (258) případů. Z případů invertovaných (124) připadá valná většina (105) na věty, kde je gram. podmět psychologickým přísudkem věty a které se tudíž nutně končí podmětem. Máme-li tedy na zřeteli pouze ostatní věty vedlejší, které nejsou zakončeny podmětem, jeví se převaha logického pořádku nad inversí mnohem značnější (78 %). Má tedy ve větách vedlejších určité sloveso — pokud neslouží jen pouhému uvádění psychologického podmětu — větší váhu (a silnější větný přízvuk) než ve větách hlavních. Důvod toho leží jednak v podstatě vět vedlejších, jednak v návyku auktorově.

Z poznatků, získaných takto rozborem slovosledu Palackého, vyplývá tedy zcela zřejmě, že tvrzení o zálibě Palackého v po[210]řádku logickém i po členech úvodních je nesprávné a že pravidlo, právě jen na tom tvrzení založené, jest liché. Palacký při volnosti svého slovosledu užívá inverse velmi často, ba nepoměrně častěji než pořádku přímého, aspoň ve větách hlavních, a to vesměs z důvodů dobrých a podstatných. Kladných zásad z jeho slohu vyvozených nemíním prozatím zevšeobecňovati, ačkoli není pochybnosti, že se i rozborem jiných spisovatelů, píšících nenuceně, dospěje týchž výsledků,[8] neboť zásady, jimiž se řídí Palacký při pořádku slov, víc ovšem instinktivně než vědomě, vyplývají přirozeně z obecných zákonů slovosledných.


[1] Charakteristický pro tento vliv cizího slovosledu jest Palackého překlad Poggiova listu o M. Jeronymovi Pražském, vložený na str. 249—255, na nějž pouze odkazuji, za podklad své práce — jako slov auktorem pouze citovaných vůbec ho nepouživ.

[2] Na tomto právě typu »uslyšev to Hus, šel« založil Vodička v uvedeném článku své tvrzení, že Pal. zachovává logický pořádek podmětu a slovesa urč. i tehdy, je-li v čele věty přechodník. K tomu cíli ovšem musil měniti ve svých dokladech zjevnou a výmluvnou interpunkci Palackého. Vodička cituje na př.: Nemohouce na dlouho setrvati v odporu…, arcibiskup Zbyněk i se sufraganem svým odřekli se konečně Řehoře XII. (str. 266); kdežto Palacký (III, 1, str. 116): nemohouce… arcibiskup Z. i se sufraganem svým, odřekli se…; Vodička (str. 267): A tak mnoho hrozného promluviv, dotčený Martínek zabedněn jest do sudu a spálen; kdežto Pal. (III, 2, str. 20): A tak mnoho hrozného… promluviv dotčený Martínek, zabedněn jest atd. I zde vlastně jest opak jeho tvrzení pravdou; je-li totiž přechodníková vazba v čele věty a má-li sloveso urč. svůj vlastní podmět, jest u Pal. — byť v případech nečetných — inverse podmětu, jak patrno z dokladů shora dále uvedených (Scházeje do nádvoří, potkal se Hus…).

[3] Týž pořádek bývá, je-li věta bez jakéhokoli členu úvodního. Na př.: »Král Václav, vrátiv se konečně… do Čech, nalezl znamenitou proměnu v stavu věcí 70, 1. Pro řešení otázky, o kterou jde v tomto článku, nemají doklady tohoto způsobu ovšem významu. Dvojí různý slovosled v těchto přechodníkových vazbách (uslyšev to Hus — Hus to uslyšev) měl pravděpodobně týž základ psychologický jako ve větách slovesných (nastala zima — zima nastala).

[4] O větách uvedených přechodníkem bylo pojednáno zvláště (na str. 201 a d.).

[5] K nim čítáme i případy, kdy za předmětem nebo doplňkem, přízvučnějším než sloveso, následuje ještě rovněž přízvučnější člen další (předmět, doplněk, přísl. určení). Na př.: Po skonání mše odevzdal mu papež meč svěcený s doložením, aby… 194, 28.

[6] Případy se slovem »jsem« (66:2), které jeví zřejmý sklon k enklisi (v. str. 204), do počtu vzaty nejsou.

[7] Říkáme: A tak se stal uhlířův syn zetěm královým (Erb.); zbavíme-li však větu členu úvodního, nutí nás zvyk do pořádku přímého: Uhlířův syn stal se tak…, nikoli: Stal se tak uhlířův syn… Říkáme: Na hrabici sedělo to černé kuře (t.), nikoli však: Sedělo to černé kuře na hrabici. Že pak vět »Na hrabici sedělo to černé kuře« a »To černé kuře sedělo na hrabici« nelze prostě zaměniti jako dvě věty smyslem zcela shodné, není zajisté třeba ani podotýkati.

[8] Uvádím na doklad jen několik zkoušek z různých spisovatelů. V bibli Kralické (díl II, kniha Jozue, Soudců, Rut, 1. Král.) je mezi 636 případy vět o členu úvodním 87 % inversí (557), počítám-li jen věty hlavní 88 % (502 z 571); v Tylových povídkách »Poslední doby v Bílé věži« a »Tataři u Holomouce« (Sebr. sp. 1858, sv. XI) je mezi 283 případy 86 % inv. (242), pouze v hlav. větách 95 % (241 z 254); (Nár. bibl. 31); v »Divé Báře« B. Němcové (vyd. Leichterova) mezi 210 doklady 66 % inv. (138), pouze v hlav. větách 70 % (130 ze 187); v Havlíčkových »Obrazech z Rus« (vyd. F. V. Krejčího) kap. 1.—3. mezi 268 případy 64 % inv. (169), pouze v hlav. větách 78 % (156 z 202), v Raisově povídce »Konec života« (Výminkáři) mezi 192 případy 72 % inv. (137), pouze v hlav. větách 74 % (134 ze 182), v Jiráskově knize »U nás« (díl I, str. 1—100) mezi 339 případy 78 % inv. (266), pouze v hlav. větách 81 % (238 z 295). Průměrně připadá tedy na inversi vůbec 78 % (1509 případů z 1928), na inversi ve větách hlavních 83 % (1401 ze 1691).

Naše řeč, ročník 1 (1917), číslo 7, s. 200-210

Předchozí Josef Vycpálek: O chybném slovosledu neboli pořádku slov II.

Následující Knud Rasmussen mezi polárními Eskymáky

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1