Morous

[Hovorna]

(pdf)

-

(J. D.) Vykládati slovo morous v tom významu, jaký má ve rčení »choditi jako morous« (NŘ. 9, 249), přímo z latinského slova mo[93]rosus (= nevrlý, mrzutý atd.), pokládali bychom za zbytečnou komplikaci. Morous je slovo staré, ovšem ne v tomto významu, nýbrž ve významu »noční přízrak, vlkodlak, upír«. V tom významu je dokládá Jungmann z pol. 16. stol. z předmluvy k Štelcarově Knize o stvoření světa (aby ho [dítě] nenesli do sínce aneb do kostela, že by bylo morous); v tom významu žije dosud místy v lidové tradici (v Kubínových Povídkách z Podkrkonoší 377 se vypravuje, že morous ve spaní tlačí lidi, že má srostlé obočí a že se ženské obludě takové říká můra) i v odvozeném slovese »morousovati« = celé noci bdíti, po nocech choditi. Že ve výraze »chodí jako morous« nemělo slovo morous od počátku význam člověka mrzutého, svědčí jeho forma přirovnávací (chodí jako duch, páv, stín, modla, bludná ovce atd.) i paralelní Blahoslavovo přirovnání »chodí co můra« = nevlídně, škaredě. Je tedy pravděpodobné, že se toto přirovnání zakládá ještě na představě morousa jako bytosti zlé, s nevlídným, uhrančivým pohledem (pod srostlým obočím). Z výrazu »chodí jako morous« vzniklo snadno metaforické pojmenování »to je morous« (jako »to je liška«), jehož význam pak mohl velmi lehce splynouti s významem lat. morosus, morosní, které lid snad slýchal tu a tam od učenějších pánů. Výklad tento je, jak se domníváme, přirozenější a snazší než domněnka, že vedle starého slova morous (= upír) vzniklo v lidu — neboť morous je výraz lidový — ještě druhé slovo morous z latinského slova morosus. Flajšhans (Přísl. 1, 1013) spojuje s těmito dvěma slovy ještě třetí slovo téhož znění, značící mourovatou kočku n. dobytek, a hledá pro všecka ta tři slova společný základ v lat. Morus, Maurus.

Naše řeč, ročník 10 (1926), číslo 3, s. 92-93

Předchozí Mlíti

Následující Pan Novotný