Z našich časopisů

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Ve Sborníku Matice slovenskej 3 (1925), str. 1—22 probírá J. Menšík v článku Drobnosti etymologické a mluvnické slovakismy v polštině (zvl. u pol. básníka S. Goszczyńského) a bohemismy v slovenštině. Ve výkladě o bohemismech v spisovné slovenštině obírá se zatím jen takovými bohemismy, které se prozrazují svou stránkou hláskoslovnou. Jsou to především slova složená s předponou pro- jako prostred (uprostred, prostrední, prostriedok, prostriedkovať atd.), prospech (prospešný, prospievať a p.), prozreteľný (-osť), prorok (prorocký, prorokovať a p.); k nim dodáváme ze slovníku Kálalova prolánky n. proránky = nějaký ženský šat na plece (stč. prorámnicě n. prorámicě, brachiale, fasciolla; v. i Bartoš, Dial. sl. 157) a se zdlouž. předponou prôčelie a prôpoveď. Složeniny původu domácího mají za čes. pro- (zdloužené prů-) pre- (preto), zdlouž. prie- (prievan). Za hláskoslovné bohemismy lze pokládati také taková slova slovenská, v nichž se jeví po měkké souhlásce e místo očekávaného a anebo i místo očekávaného u, neboť přehláska a — e, u — i na půdě slovenské nebyla provedena. Taková slova jsou na př. jehned (vedle sl. jahňa) m. předpokládaného jahňad, zase m. zasa (vedle predsa = přece z před se); sem patří nepřímo i slov. tázať sa, aspoň tím, že souhláska t je tu nezměkčena jako v češtině, kdežto proti čes. táhnouti, jehož á je téhož původu jako v tázati se, je slov. tiahnuť (pův. měkkost hlásky t se tu projevila v stč. aspoň přehláskou tázati — tiežeš, táhnúti — tiehneš). Dále jsou to slova cítiť (ciť, citeľný a p.) a Ježiš, která by měla zníti v slovenštině [56](tak jako zněla v stč.) cútiť (stč. cútiti) a Ježuš (stč. Ježúš). Většina těchto bohemismů dostala se do slovenštiny z bible. Za bohemismus není však třeba pokládati slovo stín (stč. stien), třebaže spisovná a střední slovenština nemá ie zúženo v í; na západním území slovenském bývá však í místo ie dosti často (spívať, bída a p.) a odtud mohlo přejíti do spisovné slovenštiny i slovo stín vedle obyč. tieň n. tôňa. Tak možno vykládat i původ slov snívať (vedle robievať), mívať sa (vedle mievať a mávať), štípať (stč. ščiepati, ščěpiti), vystríhať (stč. vystřieci, vystřiehati), zlíňať vedle lieniť sa, ríkať vedle riekať, rídiť vedle riadiť, v nichž úžení ie — í rovněž proniklo a vlivem českým zobecnělo. Naproti tomu není třeba sahati k tomuto výkladu při slově líhať (vylihovať, polihovať) vedle spoliehať a -mínať (spomínať, omínať) vedle mieniť (spomienka a p.); tato opětovací slovesa mohla vzniknouti z kmene men- oslabeného v m’n (s měkkým jerem), týmž dloužením jako v kmenech p’n- (pnu) — pínati (napínati).[1] Že úžení ie — í přesáhlo z Čech i na půdu slovenskou, toho svědectví vidí Menšík i v slov. mier (mieriť sa, smier, smieriť sa), které má ie nepůvodní, neboť v ostatních jazycích slovanských je na jeho místě i. M. se domnívá, že původ slov. ie v mier (tak jako v stč. mier, mierný vedle pův. mír, mírný) třeba vykládati zvratnou analogií (snahou po tvarech domněle starších a ušlechtilejších) z doby, kdy se v češtině (a částečně tedy i v slovenštině) vyskytovaly vedle sebe starší tvary s ie (viera, sieť) a mladší tvary s í (víra, síť). Ale na zvratnou analogii je tu podle našeho mínění nesnadno mysliti, jednak proto, že se tvary s ie vyskytují už v době před úžením ie — í (v M. Verb.) a že se obdobné tvary vyskytují i v jiných slov. jazycích, a to nejen v takových, kde se hlásky ě — i střídají (jako v luž. srbštině), nýbrž i v těch, kde střídání takového není (na př. v srbochorv. mijer). Spíše by tu tedy bylo možno mysliti na asociaci se slovesem měřiti, jehož některé odvozeniny, na př. mierný (= moderatus), blížící se významem některým odvozeninám podst. jména mír, na př. mírný (= pacificus), mohly způsobiti nejen u nás, nýbrž i jinde matení obou kmenů. (Ani Gebauer, Hist. ml. I, 218 nevykládá stč. mier zvratnou analogií, nýbrž vlivem slovesa měřiti nebo složeninových dvojic s -mir a -měr.) Na Slovensku se udrželo jen stč. mier, kdežto v západní češtině zúžením ie — í se tvarové rozdíly mezi mír a mier setřely.

Ve vlastivědném sborníku Záhoří a Pobečví, jenž vychází v Dol. Újezdě u Lipníka nad B. s titulem Záhorská kronika, uveřejnil dr. František Přikryl v prosincovém čísle r. 1925 ukázku slovanského písma před 2000 lety. [57]Poznal je z runového nápisu z r. 280 po Kr. »nad Kremenici-Ban. Bystrici, na skále Veles-Turské hory« a otiskuje ukázku v runách, v přepisu a v překladu. Zní takto: »Prjechach Silian ot Morane, zrumich Kremenitju te Turovo i vsia grada i bje gode po Turu dvje stje te osmdst« (= přišel Slenzan [od Sobotky, sopky u Svídnice] od severu a rozrušil Turovo [v Turzovce] i Kremenici i všecka města a bylo to po Turu [slovenském kňazu] 280 roků). »Kňaz tento žil dle Tacita kolem nar. Kr. Verbíři císaře Říma (??) najali dobrovolníky v Polsku a Lužici a pod náčelnictvím polského kmene kolem řeky Slenzy (Lohe) u Svídnice táhli k Ostregomu, vynutivše si průchod rozbitím Jablunkova. Od Ostregomu po vojenských silnicích odeslali tyto pomocné voje po území císařství dle potřeby. Římané neměli v III. stol. vlastních vojsk a verbovali bojovníky nad Dunajem a v jižním Rusku.« Kde tohle všecko Tacitus povídá? Kde vůbec mluví o ‚kňazu‘ Turu? Či si to p. dr. P. prostě vymyslil, aby zkusil lehkověrnost redakce Záhorské kroniky? Anebo to všecko máme pokládati za sylvestrovský žert? Bohužel i jako žert by to bylo tuze hloupé.[2]

---

[1] Co se týká slovesa omínať (tísniti, tlačiti, ve smyslu hmotném, na př. o střevíci, i přeneseném), zdá se nám, že nepatří k rodině slovesa mieniť (míniti) atd., nýbrž (jak již u Jungmanna lze čísti), k rodině slovesa mnouti, takže í je v něm správně slovenské.

[2] Na kresbě, podle níž runový nápis světlotiskem reprodukován, jsou m. j. připsány citáty Herodot IV, 67, Tacitus, German. 20, jež však i pod lupou jsou těžce čitelné (na místech, jež jsme vyčtli, není nic o věcech, o nichž p. dr. P. mluví). O Herodotovi v textě zmínky není. Škoda; bylo by jistě náramně zajímavé se dočísti, že Herodot již v 5. stol. př. Kr. věděl o slovenském kňazu z doby Kristovy.

Naše řeč, volume 10 (1926), issue 2, pp. 55-57

Previous Václav Nerad (= Václav Ertl): Saint Simon a August Comte

Next Kolozubý