Jinší, jinačí

Jiří Haller, Václav Ertl

[Články]

(pdf)

-

Tyto tvary jsou časté v obecné mluvě vedle spisovných tvarů jiný, jinaký. Jazyk spisovný se jim patrně vyhýbá, neboť zřídka se s nimi setkáme při čtení. A přece už z několika jednoduchých příkladů lze snadno poznati, že nejsou to jen lidové analogie stejného významu se slovem základním, nýbrž zcela pravidelné komparativy k němu. V mluvnici se slovo jiný klade do kategorie zájmen, a zájmena, jak známo, nemají komparativu. Avšak zájmenné adjektivum jiný má mimo své funkce zájmenné i významy adjektivní (»odlišný, nestejný«), takže snad není třeba dlouho hledati důvody pro možnost jeho pravidelného komparativu. Ostatně vizme příklady.

Často slýcháme o někom: »Pánečku, to je inší (inčí) pán!« A rozumíme: to je větší, lepší pán. Nebo: »To nic néjni, to já vím něco jinčího« (= lepšího, znamenitějšího) a pod. Z Herbena (Do třetího i čtvrtého pokolení, 1889, str. 68, ř. 8) mám doklad: »Já dobře vím (praví sedlák Pecúch ke zpupnému panskému úředníkovi Hrabcovi), že s tebú v Brumovicích zacházeli jako s oklúkem. A tady se vypínáš? Já jsem s jinačíma pány mluvil …« (naráží Pecúch na svou rozmluvu s císařem Josefem). — Z hovoru dvou podřipských žen jsem si kdysi poznamenal: »Tu máš, Františku, ty ti budou chutnat,« praví jedna a podává chlapci, který je návštěvou, hrušky. »Ale nedávejte mu nic,« praví jeho matka, »dyť má hrušek doma co chce.« »No já vím, ale tydlety naše sou přece inčí« (t. jiné, lepší), zní žertovná odpověď. — Píseň »Hrály dudy« jsem slyšel zpívat u nás na vsi takto: Hrály dudy u Pobudy, já sem je slyšela, dávali mi komeníka, já sem ho nechtěla. Já sem chtěla krejčího, to je něco inčího, ušije mi šněrovačku z portele (= fortele) něčího.

[290]Podobných dokladů by se našlo myslím mnoho. Zdá se mi však, že se dosud nehledělo na řečené tvary jako na komparativy. A přece i z těch několika uvedených příkladů je zřejmo, že komparativní význam v nich je. Všude snad by bylo možno nahraditi slovo jinší, jinačí slovem jiný: ale cítí jistě každý, že se při tom už něco stírá, že něco uniká. Jiný smysl má věta »To byl jiný pán« (= ne ten, ne takový), nežli věta »To byl jinší pán« (= lepší, vzácnější, znamenitější), jak už i z různého zabarvení větného přízvuku je patrno. Cítíme jasně rozdíl v tom, řekne-li se »to je něco jiného« a »to je něco jinšího«. Spojení takových je v lidovém jazyce hojnost, ale užívá se jich, aniž si je mluvící vědom jejich komparativního smyslu.

Komparativní význam je sic už v původním jiný, jak ukazuje spojování jeho se spojkou »než« a jak prozrazují i příklady, v nichž jiný může nahraditi slovo »jinší«. Bylo proto nasnadě dáti mu i vnější formu komparativní; ale zároveň nastalo jisté rozlišení obou tvarů, neboť jinší nabylo mnohem silnějšího a určitějšího komparativního významu než jiný, takže lze zcela dobře považovati tvar jinší za skutečný komparativ k jiný. Tomuto pojetí nevadí nikterak skutečnost, že nebývají oba tvary spojeny při stupňování jako na př. krásný — krásnější (»toto je krásné, ono je krásnější«) a pod.; bylo by tu pak jinší nikoli stupněm druhým, nýbrž už třetím, když samo základní slovo jiný je smyslu komparativního. Proto také nemá jinší superlativu. Ale hlavní důvod, proč nevídáme právě spojení jiný — jinší, třeba tuším hledati v tom, že jinší bývá vlastně komparativem k různým přídavným jménům. Stáváť místo »lepší, větší, znamenitější« a pod. Při tom však právě původní neurčitost představy, kterou vyjadřuje, poskytuje možnost vložiti do komparativu »jinší, jinačí« mnohem více obsahu než do komparativů, které zastupuje a jejichž význam je jen úzký. To se také opravdu děje v lidové mluvě, která do řečených výrazů vkládá i projev jakési pochvaly, uznání, uspokojení, a řekl bych rovnou, i projev laskomin na to, o čem je řeč. Řekne-li prostý člověk: »To je něco jinšího«, je v slově tom i v hlase, jakým je proneseno, mnohem více, než řekne-li »To je něco lepšího« nebo »To je něco jiného«. Zdá se mi proto, že v této příčině je spisovný jazyk chudší o jednu slohovou možnost než jazyk lidový.

Kmenoslovně jsou tvary »jinší, jinačí« zřejmé komparativy. Podle »silný — silnější«, »líný — línější« a pod. bychom snad čekali jinější; ale i tvar jinší je tu možný, a to tím spíše, je-li to tvar utvořený analogicky podle mnoha jiných komparativů kratších. Tvary »inší, jinčí, inčí, iňčí« (Geb. I, 370) jsou jen [291]hláskové obměny; změna š — č po zubnici a zanikání j v ji na poč. slova jsou zjevy dialekticky rozšířené po celém území českého jazyka. Tvar jinačí lze vykládati dvojím způsobem; analogií z jinčí podle adv. jinak, jináč, anebo, což je podobnější pravdě, tvořením komparativním z jinaký (srv. měkký : měkčí). —

Ještě se chci zmíniti se o příslovci jinak — jináč. Snad i tu by bylo možno najíti podobný rozdíl jako v jiný — jinší, jinaký — jinačí. Zaslechl jsem doma (na Roudnicku) větu, kterou otec adresoval synovi, jenž neposlechl prvního rozkazu: »Esi nerozumíš, tak ti to řeknu ináč!« A s výmluvným gestem sáhl pod vestu, kde se skrýval silný řemen. Ani zde by tvar »jinak« nevyjádřil tak výstižně a jadrně myšlenku otcovu, a snad tedy i v tvaru »jináč, jináče« vězí druhý stupeň základního jinak. Kmenoslovně možné to je (srov. csl. daleče).

Bylo by zajímavé věděti, jak se oba významy rozlišují nebo splývají v různých krajinách našeho národa.

*

Aby byl obraz úplný, doplňujeme výklad prof. Hallera pozorováním, v jakém poměru se jeví tvary jiný — jinší, jinaký — jinačí a p. v řeči spisovné. Že tvary jinší, jinačí, jinačejší (dial. jinakší), jináče (pův. jinačeji) jsou formy komparativní k výrazům jiný, jinaký, jinak (jinako), vykládal v svém slovníku již Jungmann v záhlavích příslušných hesel. Také Gebauer v Slov. stč. (u hesel jináč, jinako, jinaký) pokládá ony tvary za komparativy. Původní tvary těchto komparativů jsou jinačejší, jinačějie; tvar jinačí (dial. jinakší) vznikl redukcí delšího komparativu jinačejší jako nč. lehčí ze stč. lehčejší; komparativ jináče, jak ukazuje zdloužení hlásky a, vznikl asi napodobením komparativů snáze, dále, hůře, lépe (u nichž samých se zase objevují analogické novotvary delší lépeji, dáleji a p.). Tvar jinší je až z novější doby, kdy se začala šířiti záliba v komparativech kratších (hrubší m. hrubější a p.) a je proti komparativům lacinější, plnější, slanější (dial. mor. lacinší, plnší, slanší) utvořen jistě mechanicky podle hrubší, starší atd.

Komparativní tvar k jiný (jinaký, jinak) nevznikl z potřeby vyjádřiti větší kvantum té vlastnosti, kterou vyjadřuje positiv jiný, neboť slovo jiný má význam čistě formální právě tak jako slova ten, onen a p., vyjadřuje toliko poměr dvou představ a ne představu samu a výrazy toho způsobu nejsou logicky schopny komparace. Ale slovo jiný má samo sebou mnoho podobného s komparativy; to, co vyjadřuje, je výsledek srovnávání dvou [292]představ, formální výraz toho, co vzhledem k určité představě vyjadřujeme jindy komparativy lepší, horší, menší, větší atd. Proto se také slovo jiný určuje právě tak jako komparativy částicí než se jménem věci ke srovnání přibrané; otec je jiný než syn (= otec je jiný, ne syn). V slově jiný se tedy cítí výraz platnosti komparativní.

Slova, která se cítí tím, čím podle své původní formy vlastně nejsou, přizpůsobují se nezřídka pak i formou té kategorii slov, do níž se svým významem hlásí. Příklady toho jsou i čtenářům NŘ. z dřívějších našich výkladů známy. Tak citoslovce na, výraz tvarově neměnný tak jako jiná citoslovce nu, hm atd., přizpůsobuje se mocí svého vybízecího významu imperativům a dostává v množ. čísle tvar nate; z něm. citoslovce warâ = pozor, stranou (přejatého beze změny do polštiny) je čes. vari, s koncovkou imperativní (= jdi) a s přidělaným později plurálem varite, varte (varte, Němci!) i tvary jinými. Výraz jak patří, jak se patří, jehož se užívá často k vyjádření jakosti, bere na sebe přímo tvar příd. jména: mám jaksepatřího pacholka (Bartoš, Dial. sl. 128), »jaksepatřího« dělníka že tu skoro není vidět (Neruda, Menší cesty 178); týmž způsobem se 2. pád její, původně neměnný (jako jeho), změnil v dnešní tvar adjektivní její, jejího atd. Výrazy první, vrchní, poslední, jejichž význam je povahy superlativní (první = nejpřednější a p.), nabývají i zevně přidáním naj- (nč. nej-) formy superlativní a mění se v stč. v najprvní, najvrchní, najposlední.

A právě tak slova jiný, jinaký, jinak přizpůsobují se mocí svého komparativního významu i formálně skutečným komparativům s příponami -ější, -ší atd. a mění se v jinší, jinačejší (jinačí), jinačeji (jináče). To je zjev, který pozorujeme nejen v češtině, nýbrž i v jiných slovanských jazycích. V polštině se vedle tvaru inny vyskytuje stejně často komparativní tvar inszy, vedle inaki bývá zpravidla inakszy, příslovce inako bylo úplně vytlačeno tvarem inaczej. Vedle tvaru inoj bývá v nářečích ruských inšij (malorus. choč gôrše, ta inše). Jako jiný mění se v srbochorv. zcela obdobným způsobem souznačné výrazy drugi, drugak, vedle nichž se vyvinuly i tvary drugačiji, drukčiji, drukči s příslovci drugačije, drukčije, drugač (= drugako). Za tvary téhož způsobu, jako je čes. jinší (jinačí) proti jiný (jinaký), pokládá se i lat. alter proti alius a něm. ander.

Z toho výkladu je vidět, že se tu změnou tvaru (jiný — jinší) význam slova základního nemění, nýbrž nový tvar je jen důsledkem významu pro srovnávající oko nedost určitě vyznačeného: »mám dělníka jak se patří« je totéž co »jaksepatřího děl[293]níka« a stč. najprvní nevyjadřuje o nic větší stupeň přednosti než první — jen o jistý citový akcent je tu víc. To platí i o komparativních tvarech slov s významem ‚jiný‘. Lat. alter se v podstatě neliší od lat. alius (alter vyjadřuje zpravidla různost dvou předmětů, alius i několika). Polského inny a inszy se užívá v témže významu (zacząć z innej = inszej beczki); inakszy a inaczej jsou výrazy, které nahrazují zanikající inaki a zaniklé inako. Ani mezi srbochorvat. drugak a drugačiji, drukčiji není a nebylo podstatného rozdílu významového, takže adj. drugak bylo skoro úplně zatlačeno komparativním drukčiji; také příslovce drugako — drugačije střídají se bez patrného rozdílu (ki drugako uči i žive, nego slovo božje kaže; ne može drugačije kazati, nego kako je istina Rječnik II, 797) atd.

A stejné poměry se jeví v starší češtině mezi jinaký a jinačejší, jinak a jinačejie (jináče) a později i mezi jiný a jinší. Na př.: ne takú rozkoš, jakú v stvoření vidímy, ale tak jinakú, jakož jinaký jest stvořitel nežli stvořenie (rkp. Kruml. 304 a); a v témž významu: ze všech nepřátel ti nepřételé jsú najhorší, ješto zticha mluvie řeč sladkú a pěknú, jako by smutek měli na srdci, a jsú však jinačejšie postavy (Tkadl. 12 b = jinaké, jiné podstaty, povahy); pod.: ale bieše (= byla) jejie žádost jinak, nežli oni mniechu (Leg. o sv. Kateř. v. 134), a v tvaru komparativním: nemohu nikoli jinačeji mluviti (z knih kolínských R. 177 a = jinak); pakliby prelát chtěl jinačejé rok položiti, nežli položili (Jgm. z rkp. práv zem. 33); onenno opět jinačejie snad z svého stavu anebo z naučenie, onenno opět jinačejie, chcě (= chtě) se v tom lidem slíbiti (Tkadl. 20 b; není-li zde jinačejie m. jinačejše); velmi často bývá jinak — jináče, jináč: toť jinak nenie (Ž. Otc. 71b) a na témž místě jiného rukopisu: toť jináč nenie; nedá jinak, než jak naměřil (Blah.) a nedá jináč než za hotový (Srnec 329, obé u Fljšh., Přísloví 1, 459 atd.). A stejně bývá svým časem i jinší = jiný; Jungmann 1, 619 cituje z Ješínovy předmluvy k vydání kroniky Dalimilovy (1620): práci mou při jiných mi oškliviti a jinší nějaký oumysl mi připisovati.

V novočeském jazyce spisovném, zvláště v starším jeho období, vyskytují se vedle sebe tvary jiný a jinší, jinaký a jinačí, jinak a jináče n. jináč velmi často, a to zase v tom vzájemném poměru, že jinší má týž význam jako jiný, jinačí jako jinaký, jináče n. jináč jako jinak. Na př.: Nadovezírové zachovávají něco jinší způsob při tom sňatku (Kramerius, Sb. cest. 2, 190) = trochu jiný; staví se snad ke mně přívětivým a jinší snad ho za tak zlého mají, že ho ani jmenovati nechtí? (F. B. Tomsa, [294]Romant. pov. 182); (básník, chtěje v míru obětovati bohům, praví): tak chci se já líbit, nechť jinší v bitvě je statný (ČČM. 1827, 2, 85, S. D. [V. Žák?] z Tibulla); takhleto výtečněj nad jinší kráčela dívky Hersa (= omnibus; Sušil, Anthol. 27); pán byl vlídný naň, ale málo s ním mluvil, jinší měli z něho buď smích, buď si ho nevšimli (Němcová IV, 71, V zámku a podz.); možná, že byli (Čertováci) v podstatě dobří lidé a že by byli bývali zcela jinší, kdyby se nebyli bývali tak často potkávali s předsudky svých vlastních rodáků (Šmilovský, Martin Ol. 29).

Příd. jm. jinaký se liší od jiný po stránce významové tím, že jeho význam je užší: jiný vyjadřuje rozdíl vůbec (ten nebo jiný, takový nebo jiný), jinaký rozdíl jen v kvalitě (takový nebo jinaký); na př.: můžeme obecenstvo ubezpečiti, že (Čuprova národověda) bude nejen národní i nenárodní, nýbrž také taková neb jinaká (Havlíček-Quis II, 232); u mne … jest to jednou takové, jak já to zařídím, a jinaké to nebude (Šimáček VII, 136); to byla babička zcela jinaká než všechny ty, co kdy viděly; takovou babičku ony ještě jaktěživy neviděly (Němcová, Bab. 1855, 10). Místo jinaký může zpravidla býti i jiný, které je významu nejširšího; někdy arciť jde o to, aby užší význam, který je v jinaký, byl vyjádřen; na př.: nezdálo se mu (Alanovi), že to máti, která mívala vlasy prosté a v nich vpletené penízky po zvyku žen kumánských a jinaké šaty, t. j. ne jiné, nýbrž jinak, po kumánsku šité (Jirásek III, 86). V témže významu jako adj. jinaký užívá se i tvaru jinačí; na př.: rychtář svedl ho (žebravého chodce) do šatlavy, odkudž pak vypustili ho, nebylo-li jinačích »potahů«, po jarmarce zase (Winter I, 20) = jiných, jinakých; náves hlavám nestačí, svět je celý jinačí (Hálek IX, 93); když přijde před pána, což je hned jinačí (Čelakovský I, 291); stavíjáš se mně, pravda, do očí — ale krom očí si inačí (Herben, Mor. obr. 122); zdál se jí býti (Vincenc) zvláštním, jinačím nežli všichni ostatní (Jirásek I, 142); to všecko bylo jinačí, i byt za krámem, ale ostatně se u Věků málo co změnilo (Jirásek II, 23) atd. Místo takový nebo jinaký lze říci bez nejmenšího pozastavení také takový nebo jinačí.

Naprostá promiskuita se jeví mezi tvary jinak a jináč, jináče, pokud oba tyto tvary spisovně žijí vedle sebe, takže u jednoho a téhož autora bývá v témže významu někdy tvar ten, jindy onen. Na př.: kolleje anjelské, jinák Všech svatých (Palacký, ČČM., 1829, 1, 55); Jan z Košumberka, jináč Jan z Chlumu (t. ČČM. 1834, 327); jinák myslíte, a jinák mluvíte (Marek, Prvotiny 1813, 112 a); možno-li jináče, píšu pro školy české (t., Krok 1827, 313); takoví vzdělaní lidé nemohou povstati [295]jinak než z dobře zřízených škol (Havlíček, Sp. pol. 1, 20); jako při tak veliké věci jináče býti nemůže (t. 1, 329); ne jinak bylo Dobrunce, než jako by před ní nějaký bůh stál (Němcová V, 11); nemyslela jináče, než že jí manžel dá usmrtit (t. V, 222); on (mistr) nám to jináč neukazoval (Pravda, Krejčí Fort. 54) atd. Časem se ustálilo jinak jako forma čistě spisovná, jináč jako tvar lidový, který se v spis. jazyce vyskytuje pak zpravidla jen pod tímto titulem; řidčeji se objevuje jináče jako knižní archaismus. Na př.: kde jsou děti, tam to jináč nejde (Šimáček VII, 70); konec — jináč (ta kuřata) nejsou (Neruda, Mal. pov. 179); jo, v městě jináč kafe nejedí (než ze sklenic, Stroupežnický, Z Prahy 179) atd.; každý jináče padl, každý jináče ležel (Jirásek III, 171); ne pouze okem, i jináče lze vnímati divy Hospodinovy (Zeyer VII, 140) a j.

Jako jiné výrazy formální a tedy obsahově indiferentní, na př. takový, může i jiný a jeho odvozeniny nabývati v určitém kontextu významu plnějšího a konkretního a znamenati podle souvislosti někdy ‚lepší‘, někdy ‚horší‘, někdy ‚větší‘, jindy ‚menší‘ atd. Ale i v této přenesené působnosti vystupují v spis. jazyce positivní i komparativní formy bez rozdílu. Na př.: a tamhle u Kafků snad to bylo jiné? (Světlá u Kotta 6, 254) = lepší?; teprve můj papa přived’ do rodiny zase trochu jiného vzduchu (Šimáček VII, 129); domýšlela se v něho (Vavřenu) jinších věcí, lepšího vkusu a volby (Jirásek I, 272); u těch beranů mají teď jinšího, vzácnějšího hosta (t. V, 162); Sýkora si také myslil, že to bude jinaké s chlapcem — nelíbilo se mu to, ale mlčel (Němcová IV, 66); nadálať se (Aurelie), že po pouti sv.-Antonínské bude k ní (Vincenc) jinačí (Jirásek I, 147) = vlídnější; jindy jinak bývalo, byli jsme něco, svět se na nás díval, ale teď? (t. I, 35) = lépe; »Vždyť víte vše: On zradil mě a za to vzala jsem mu život. Tak jednáte i vy, muž proti muži, šlechtic proti šlechtici. Mě budete jinak souditi. Neodmlouvám ani (Zeyer XXXII, 39) = hůře; za pánů Choce, Klofáče nebylo potom jináče (Machar, Satir. 48) = lépe; byl tu vždycky svatý pokoj … a teď, co vítr sem toho abbéa zavál, — rázem všecko jináče; pořád nějaká stížnost atd. (Jirásek V, 38) = hůře atd.

Nejpůsobivějším prostředkem pro obsahové vyplnění formálních výrazů je ve spojení s kontextem anebo i bez něho citový přízvuk, emfase, odstiňovaná někdy i různou modulací hlasovou, vyjadřující obdiv, vyhrůžku atd. Je zcela patrný rozdíl významový, řekneme-li suše »to je takový člověk jako já«, nebo zvoláme-li s obdivem »takový člověk!« anebo s despektem »taková nula!« Tento plnější význam, vázaný na citový přízvuk, může [296]se častým opakováním někdy u takového formálního významu stabilisovati a zůstává pak spojen se slovem i bez citového přízvuku jako jeho vlastní význam nový. Takovým způsobem nabylo na př. slovo onaký, které původně neznamenalo nic víc než ‚onoho způsobu‘, jako taký znamená ‚tohoto způsobu‘, významu ‚slušný, pěkný, vzácný‘ a p.: město dosti onaké Jungm. 2, 940 z exc. Zlobického; měla jsem milého, velmi onakého (Sušil, Pís. 1835, 52); já myslil, do ví jaký žíto bure, a kouknite — není vonatý Hruška, Dial. sl. chod. 109 (obyč. onačejší). Tak daleko vývoj významový při slově jiný a jeho odvozeninách v jazyce spisovném, jak ostatně bylo vidět z předešlého výkladu, nedospěl, a to ani vůbec, ani pro některý jeho tvar zvlášť. I slovo jiný nabývá velmi často citovým přízvukem významu plnějšího, který se blíží významu komparativů ‚lepší, znamenitější‘ a p., ale tuto schopnost mají zase všecky jeho tvary, ať formy positivní (jiný, jinaký, jinak), či komparativní. Na př.: (autor, odsuzuje whist, praví): v kuželky a v zimě v šest a dvacet třeba o pětku, to jsou jiné hry! (Tomsa, Klaurenovy Pov. 5, 93) = lepší; nebojím se sedláků, jiných přece jonáků! (Rubeš, Dekl. 1, 11); což pak byste dělali, kdybychme (mlynáři) vám mouky nedali? Jinou byste pískali! (t., 1, 25) = horší; aj, latiníci byli jinší heroës! (Klicpera, Div. 2, Uhlířka 21); ó ne, ó to bude mít (Lotty) jinší štěstí! (Jirásek XX, 78); zůstali na svém, že cizinecké práce přece jen jinší oko dělají (Němcová III, 77); a hle, jaký byl jinaký, nežli jako ho líčili … jak nade všechny vynikal! (Jirásek XIV, 40); a! — to je žid! To já ti najdu jinakého tanečníka! (Mrštík, Poh. máje 18); tady by se koulely kuželky, to je jinačí hampejz nežli u hospody! (Rais VIII, 274); vrchní a důchodní mají jinačí starosti nežli o vaši stodolu! (Jirásek XXIII, 121) = vážnější; »Pálili jste«, řekl zajatý šlechtic přímo, »Viděli jste …« vykřikl Pobera … »To jsem rád! Věz, že Uhřata ještě jinačí věci uvidí!« (t. XXVIII, 341) = horší; masa dost — ale bez krve; dnes bude jinak po prvé (Erben, Kyt. 1853, 33) = lépe; vidíte? Ten (Held) jinak chodí do školy! (Jirásek XX, 11); tě, zrozenče Tantalův, jináče prvých oslavím! (Macháček ČČM, 1827, 3, 101); kde pak pastýř nebo Honza! Ti by to jináč pozebrali! (Holeček V, 503) = lépe zahráli.

Z tohoto celého výkladu tedy vychází najevo, že mezi positivními tvary jiný, jinaký, jinak a komparativními tvary jinší, jinačí, jináče (jináč) není v novočeském jazyce spisovném rozdíl takový, aby tvary positivní znamenaly to, co lat, alius, a aby se ve významu komparativů konkretnějšího obsahu (= lepší, znamenitější a p.) užívalo jen tvarů komparativních, nýbrž že se [297]obojích tvarů, pokud jimi novočeský jazyk spisovný disponuje, užívá celkem bez rozdílu. Mají-li tyto komparativní tvary nabýti onoho pregnantnějšího významu, o němž byla právě řeč, nestačí k tomu jejich forma, nýbrž je k tomu třeba prostředků dalších, syntaktických, souvislosti, důrazu (emfase), modulace hlasu a p.; ale týchž prostředků s týmž významovým účinem lze užíti i při tvarech positivních. Co jediné by bylo lze připustit — víc ovšem z dohadu, apriorně, než na základě dokladů, které jsem snesl a jichž výběr byl podán výše —, jest, že tam, kde řeč spisovná má volbu mezi tvary obojími, sáhne snad v takových případech raději k tvarům komparativním, jež se už svým zevnějškem hodí k této funkci lépe než tvary positivní; prokázat by se tento sklon dal ovšem jen šetřením statistickým. V jednom případě však, zdá se mi, je i v praxi spisovné komparativní tvar výrazů jiný, jinaký, jinak přece jen nutný; je to v případech, kdy je třeba vyjádřiti nejen rozdíl, nýbrž i míru rozdílu. To je především, stavějí-li se proti sobě dva rozdíly, jejichž intensita je různá, t. j. chci-li na př. vyjádřiti, že mezi předměty C a D je větší rozdíl než mezi A a B. V tom případě nemohu se vyjádřiti jinak, než že věci A a B jsou jiné, ale věci C a D že jsou ještě jinší n. ještě jinačí (dokladu spisovného bohužel nemám). S tím pak souvisí i případ druhý, když je vyjádřena míra rozdílu absolutně příslovci o mnoho, mnohem (stč. velím) a p. Ani tu nelze užíti pouhých positivů mnohem jiný, o mnoho jinaký, mnohem jinak, nýbrž je třeba sáhnouti k tvarům komparativním. Tak bylo již v stč., na př.: hrdé ženy často též (= totéž) činie, ale velím úmyslem jinačejším, neb což nachová, to jen sobě (Štít. Erb. 105); jenž (věčný oheň) je velmi jinačějie zpósoben nežli tento, jenžto mámy v uobyčeji (Ev. Mat. 731 a; pod. Štít. Erb. 43); stejně by musily zníti tyto věty i v nč.: s úmyslem mnohem jinším n. jinačím, vypadá mnohem jináč.

Poměry v řeči lidové se neliší, myslím, mnoho od vylíčeného stavu v jazyce spisovném. O souznačnosti dvojíc jinaký — jinačí, jinak — jináče svědčí okolnost, že tvary jinaký, jinak (positivní) v obecném jazyce tak jako v jiných slovanských jazycích zanikly a ovládly tvary komparativní jinačí, jináč. Vzájemný poměr tvarů komparativních a positivních bylo by tedy možno pozorovati v řeči lidové jen na zbylé dvojici jiný — jinší. Pro mne jako příslušníka nářečí středočeského je mezi jiný a jinší poměr týž jako v praxi spisovné; mohu říci »vem si jinčí šaty« i »jiný šaty« bez jakéhokoli odstínu různosti. Že tak bývá i v jiných nářečích, svědčí i těchto několik namátkou vybraných dokladů: ha ešče zbyde chvíle k jinšímu dílu (Němcová III, 84) [298]= k jinému; najdi si inčího kameráda (Hruška, Dial. slov. chod. 36, prý m. jinyj jen v mluvě nedbalé); tam byl devět roků otrokem a musil dělať a jísť tak jak jinší hovado (Kulda II, 27); vemu sobě jinšu tobě na zdůry (Sušil, Pís. 565); inší dívky idú z pola (Bartoš, Pís. 86). Má-li jinší (a ovšem i jinačí, jináč) míti význam pregnantní, o jakém bylo výše vykládáno, je k tomu třeba podle mé zkušenosti právě tak jako v praxi spisovné buď kontextu anebo emfase (to je jinčí chlapík!, to jsou jinačí šaty!, řeknu ti to jináč!); to je vidět i na příkladech Hallerových, které jsou vesměs emfatické. Z toho ovšem nelze vyvozovati, že by takovéto poměry musily býti v řeči lidové vůbec, ve všech jejích nářečích, a proto by nám byly opravdu vítány zprávy, jak se kde těchto forem jiný — jinší, jinačí, jináč a p. užívá. Šlo by hlavně o to zjistiti, stačí-li kde komparativní tvary jinší (jinačí, jináč) samy sebou, t. j. bez emfatického zdůraznění a souvislosti, k tomu, aby znamenaly ‚lepší (horší)‘ a p., anebo aspoň, je-li mezi souznačnými jinak tvary jiný — jinší ten rozdíl, že se při emfatickém vyslovení užívá buď vždycky anebo aspoň raději tvaru komparativního.

V. Ertl

Naše řeč, ročník 9 (1925), číslo 10, s. 289-298

Předchozí Žďár

Následující Duffek