Z našich časopisů

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V Časopise Národního musea r. 99 (1925), sv. 2. a 3., str. 97 až 124 uveřejnil Jan Mukařovský článek O volném verši českém. Volný verš byl dosud teoretickým problémem. Básníci u nás i v cizině užívali ho hojně, ale stále ještě měl na sobě pečeť nelegitimnosti, protože nebyl podán vědecký důkaz o jeho oprávněnosti. O takový důkaz se pokusil v svém článku právě Mukařovský, a možno říci hned napřed, že jeho výklad je důmyslný a přesvědčující.

Hlavní základ jeho důvodů je vzat ze spisů Verrierových: Essai sur les principes de la métrique anglaise a Isochronisme dans le vers français. Verrier vychází z poznání, že naprostý isochronismus je v objektivní skutečnosti nemožný, t. j. že na př. ani stopy veršů pravidelných (daktyly, trocheje atd.) nejsou si časově úplně rovny, a že jest jen tendence lidského ducha směřující k zjednodušení skutečnosti, takže isochronismus jest jen ve skutečnosti subjektivní, jakožto tendence a iluse. Odklizení této pověry o objektivním isochronismu má pro metrickou vědu důležité následky: není rozdílu mezi verši se stopami pravidelnými a mezi verši volnými — obojí verš je rytmicky správný. Objektivní rozdíly v počtu slabik mezi jednotlivými přízvuky vyrovnávají se rychlejším tempem, s jakým se vyslovují stopy s větším počtem slabik, takže časová vzdálenost přízvučných slabik je přibližně stejná — ovšem v oné subjektivní ilusi, která je rozhodující —, ať je mezi nimi počet slabik nepřízvučných jakýkoli.

Zdálo by se, že tímto výkladem je oprávněnost volného verše prokázána, ale Mukařovský se právem ptá: jaký je tedy rozdíl mezi veršem a prózou, není-li objektivní pravidelnost ve střídání slabik přízvučných a nepřízvuč[283]ných podmínkou řeči »vázané« a má-li próza, jak M. na příkladech ukazuje, také svoje ikty, ba i trocheje, daktyly a p.? Mukařovský tedy sám se pokouší vyložiti podstatu rozdílu mezi veršem a prózou, to už samostatně a nezávisle na Verrierovi.

Nejprve stanoví rozdíl prózy nerytmické a rytmické. V té i oné jsou vrcholy přízvukové, které se s jakousi pravidelností opakují. Próza rytmická má však všecky vrcholy téměř stejné intensitou výdechu a málo odlišné výškou tónu, takže tato pravidelnost mnohem více vyniká. Próza nerytmická má naopak z důvodu logického důrazu některé vrcholy o mnoho silnější než jiné a tím se rytmická pravidelnost značně zeslabuje. Pěkné jsou příklady, kde M. ukazuje, jak próza nerytmická (»logická«) přechází na místech citovějších v rytmickou (Havlíček).

Přechodným stupněm mezi prózou a veršem je »verset« (termín francouzský), známý z bible, hlavně z žalmů. Rytmus versetu není v přízvukových vrcholech ojedinělých, nýbrž v jejich dvoučlenných skupinách (Aniž dám očím svým usnouti / ani víčkám svým zdřímati).

Zbývá nyní vyložiti rytmickou podstatu verše a ukázati na rozdíl verše a prózy. Rytmus verše především jest nesen přízvučnými slabikami všech slov (ikty) a ne jen slov některých, jako je tomu u prózy. Dále rytmickou jednotkou verše není iktus jediný, nýbrž celá skupina iktů, kólon. Isochronismus je pak mezi kóly, která mívají po stejném počtu iktů. Platila-li dříve stopa = stopa, platí nyní kólon (= 2 neb více stop) = kólon (= 2 neb více stop). Tříiktové verše se pak dělí tak, že první kólon je dvouiktové a druhé jednoiktové; rovnosti obou polovin se dosahuje zpomalenou výslovností kóla jednoiktového. Dvouiktové verše pak nejsou vlastně verše, nýbrž jen kóla a mají se vlastně čísti dva verše jako jeden verš. Jednotlivé ikty (= stopy) uvnitř kól jsou taktéž isochronní a různý počet nepřízvučných slabik tu nevadí, protože se rozdíl vyrovnává zrychlenou neb zpomalenou výslovností.

Důležitější než spočet iktů je ve verši cesura, která dělí verše na kóla, a to i tak, že vzniká mezi dvěma slovy těsně souvisícími, ba i uprostřed slov. Autor připisuje cesuře význam rozhodující pro rozdíl verše a prózy; verš bez cesury je próza. (Věta »jeho kariéra byla velmi pestrá« je próza, protože nemá cesury; řekneme-li »jeho kariéra / velmi pestrá byla«, vzniká cesura a próza se mění ve verš.)

Volný verš je tedy vyložen a oprávněn poznáním Verrierovým o subjektivním isochronismu, totiž je jím vlastně popřen, neboť není podstatného rozdílu mezi ním a veršem »metrickým«. (Bývá tomu tak i v básnické praxi, kde v básních komponovaných veršem volným se verše volné střídají s úplně pravidelnými, jak M. ukazuje na příkladě z Wolkra.) Mukařovský krom toho stanovil podstatné rozdíly verše a prózy (rytmická jednotka verše je [284]kólon a cesura dělí verš ve dvě isochronní části) a zamezil tím možnost námitky, která by se právem mohla činiti Verrierovi, že při subjektivním isochronismu není vlastně rozdílu mezi veršem a prózou. Trvalou cenu autorovým výkladům zajišťuje empirická metoda, neboť všecky výklady se opírají o hojné příklady básnické i prozaické.

Naše řeč, ročník 9 (1925), číslo 9, s. 282-284

Předchozí František Mikeš: Velké bílé ticho

Následující Bourání manželek