Velké bílé ticho

František Mikeš

[Reviews and reports]

(pdf)

-

L. F. Rouquette, Velké bílé ticho. Román prožitý na Aljašce. S předmluvou Andréa Lichtenbergra. Přeložil Rudolf Chalupa a vyzdobil L. A. Salač. Vydal nakladatel J. Elstner na Vinohradech jako první svazek knihovny světové belletrie »Duha«, 1925. Str. 214. Za Kč 16.—.

Kniha, která zahajuje novou sbírku »světové« beletrie, náleží do toho typu exotické literatury, kterou representuje u nás zvláště známý Jack London. Londonovská horečka zachvátila v poslední době nejen masy čtenářstva, ale ovšem — a zvláště — i nakladatele, kteří se předstihují objevováním nových »Londonů«. Autor románu »Velké bílé ticho« hlásí se v úvodě k své knize přímo k praporu Londonovu, ale fabulačního umění Londonova je dalek. Označuje sice svou knihu za román, ale je to vlastně jen řada drobnějších povídek a dojmů, jimž nelze upříti bystrost pozorování a postřehu, a pokud z překladu lze souditi, i originalitu a sugestivnost slohovou, které však spolu souvisí většinou jen osobou vypravovatelovou a společným dějištěm. Do světovosti i v tom smyslu, v jakém jí dosáhly povídky Londonovy, má ovšem kniha Rouquettova daleko a zisk z jejího překladu bude mít kromě nakladatele málokdo.

Naopak, překlad je pořízen takovým způsobem, že by bylo bývalo skoro lépe, kdyby byl ani nenašel nakladatele. Je z těch, které charakterisoval posledně referent —l. v NŘ. 8, 10, práce podprůměrného překladatele, který snad umí jakž takž francouzsky, ale svým vlastním jazykem vládne velmi nedokonale. Je pravda, že se knihy toho rázu vylučují už samy sebou z literatury, ale bylo by marné si zapírati, že při dnešní zálibě v četbě toho rázu, jako je Rouquettův román, získají si i takové knihy dost čtenářů, kteří nejen zhltnou jejich obsah, nýbrž stráví nevědomky i jejich chatrnou řeč, aby s touž nevědomostí reprodukovali její formy v praxi vlastní. Toto nebezpečenství ukládá tedy Naší [270]řeči přímo povinnost, aby si všímala právě takovéto překladové literatury a probouzela občas a burcovala odpor, který stálým opakováním a vracením týchž chyb usíná a umdlévá.

Překlad Rouquettova románu poskytuje k tomu dobrou, byť ne vítanou příležitost. Podává tak hojný výběr chyb ze všech oborů jazykové látky, že by se z nich dal sestaviti malý Antibarbarus českého jazyka, počínajíc pravopisem až do stilistických motanic, v nichž je někdy těžko rozeznati, kde mají hlavu a kde patu — a to jistě ne vinou originálu. Už korektura této knihy byla prováděna dost ledabyle; interpunkce je v ní tak chatrná, že vydává jak autorovi překladu, tak korektorovi tiskárny velmi špatné vysvědčení o znalosti této stránky českého pravopisu. Ale přes to je v knize dosti mnoho pravopisných chyb, které není možno přičítati na vrub jen tiskárně a přehlédnutí při korektuře, zvláště když se některé z nich v knize opakují. Překladatel píše na př. kůžel 72, 77 m. kužel, pochmůrný 99 m. pochmurný, a naopak zase zbujník 148 m. zbůjník; píše pannenský 18 a pannenskost 182 m. panenský, panenskost, ranné mládí 107 m. rané (také madamme 22 m. madame), a zase trojhraný 128 m. trojhranný; někdy zapomněl 33, 62 a častěji zapoměl 19, 55, 130, 199; píše ztažení obočí 28 m. stažení, svaly ztažené vyčerpáním 165 m. stažené, vzpříma 84 m. zpříma, Francouzska 195 m. Francouzka; sklouzati (loď sklouzá na vodách) 32 m. klouzati, koštěný 69, 81 m. kostěný, přívěšek 78, 136 m. přívěsek; svižný 31, 54, 184 m. švižný, léč 100, 127 m. leč (= nástraha) atd. Některé z těchto chyb, na ukázku uvedených, vyskytují se i u jiných spisovatelů, některé jsou individuální.

Jistý svéráz projevuje překladatel i v tvoření některých slov, zvláště v odvozeninách ze slov cizích; píše na př. montmartroiský 9 (franc. montmartrois z Montmartre) m. montmartreský; Marseillesan 172 (franc. Marseillais z Marseille) m. Marseillan, Baskijec t. m. Bask a pod. Norvéžec 154 m. Nor (za starší čes. Norveg, převzaté z němč.), Irčan 94 m. Ir; m. trachytické pohoří 29 říkáme trachytové, m. primordiální žula 30 prahorní. Zbytečná novota je slovo posměšivý 188, máme-li adj. posměšný; vědátor 96 je název výsměšný, jinak říkáme vědec, učenec; záhadná je záliba překladatelova v tvaru přeci (50, 93, 156 atd.) m. spis. přece.

Stejnou nejistotu, která se jeví v pravopise, je vidět i v odchylkách překladatelových od tvarů ustálených a zachovávaných v řeči spisovné. Píše na př. lidi 63 m. lidé, Číňani 63, 180 m. Číňané, lodě 27 m. lodi; v městu 20 m. v městě; do teplého popele 91 m. [271]do popela n. do popelu; kromě trocha popele 55 m. trochy popelu; písmenami 175 m. písmeny; vsune pod paží 37 m. pod paži; centimetr z šíří 38 m. zšíři; dva týdny 76, 133 m. dvě neděle; přes hranici americkou 129 m. přes hranice americké a p. Slovo »stoupa« pokládá překladatel za muž., a proto skloňuje: pět stoupů 162 m. stoup, cizí slovo »drogue« (franc. la drogue) pokládá někdy za žen., na př. obchoduje drogou (= opiem) 61, někdy za muž., na př. posvátného drogu 64. Bez sklonění zůstalo cizí jméno Klondyke (vysl. Klondajk) ve spojení »šílenství Klondyke« 145 m. Klondyku a k osob. jménu Tunya utvořen nespr. akusativ (zažene) Tunya 80 m. Tunyu; v osob. jméně Gregory Land je Gregory jméno křticí (= Řehoř), a proto musí býti také skloňováno: ne tedy »očí Gregory Landa« 197, nýbrž Gregoryho. Mnoho zmatku je v tvarech zájmenných. Překladatel užívá v 3. pádě zpravidla tvaru mně, i když je bez důrazu: (je) hrdý, že mně může ukázati své vědomosti 83 m. že mi může; zaměňuje 2. pád s 6., na př. po mne 138, ve mne 182 m. po mně, ve mně. Je-li řeč o osobě, bývá ve 4. p. skoro vždycky jen tvar jej; tvar ho si vynahradil překladatel pro takové případy, kde je řeč o věci rodu muž., na př. mohou ho (román) čísti 12, 19, 37, 41 a č. a kde by tedy po právu měl býti tvar jej, anebo kde se zájmeno vztahuje na předmět rodu středního, na př. líčíte ho (měšťáctví) takové, jaké je 13, 38, 117 a kde tedy je v jazyce spisovném pravidlem tvar je. Tvary náležité, jej a je, vyskytují se jen výminkou (19, 89); někdy se vyskytnou oba tvary, náležitý i odchylný, vedle sebe v téže větě: poslíček ho (kamínek) prohlíží a pak jej položí (137). Genitiv tohoto zájmena zní po předložkách zpravidla něj: do něj 25, vedle něj 63, z něj 76, okolo nějž 118 m. do něho, vedle něho, z něho, okolo něhož; v čísle množ. bývá zpravidla jich, i když jde o význam přivlastňovací: jich řemínky 35, 36, 42 atd. m. jejich. Jisté obtíže působí překladateli i zájmeno jenž, které nalézáme i v takovýchto tvarech: jste dětmi, jenž nestanou se nikdy muži 65 m. jež; lidé, jež jsou nespravedliví 113 m. již; srdce nadšená, jenž domnívala se … 182 m. jež. 4. p. ženského rodu je skoro vždycky moji, tvoji atd. (snad nikdy mou), ledaže někdy bývá psáno chybně: pro mojí kůži 18; to ovšem není chyba, třebaže přirozený jazyk dává přednost tvarům staženým před nestaženými, ale překladatel užívá se stejnou skoro důsledností nestaženého tvaru moji i pro 7. pád (s mojí přítelkyní 21, 34, 41, 43 atd.), ač se v tomto pádě již odedávna ustálil — aspoň v řeči spisovné — jen stažený tvar mou.

Také u slovesa se proplétají tvary správné s nesprávnými, vul[272]gární se spisovnými atd. Tak vedle knižního (myšlenky) hryží 53, já pláči 132 čtou se v překladě zpravidla jen vulgární tvary otevřu 21, 89, 111, 114 atd., uzavřu 41, 111, uzavřou 63, třu 122, vytřu 40, prostřu 122 a jen čirou výminkou: zavru 41, otevrou 79. Svízele měl překladatel s participiálními tvary sloves vzoru »pnu« a s koncovkami 3. os. množné -i, -ěji; píše na př.: obepnuta 21 m. obepjata, připnut 42 m. připjat, napnut 42, 43, 87 a jednou také — patrně omylem — spr. napjat 52 s příslušným podst. jménem napjetí 88, správně sice utvořeným, ale chybně napsaným (m. napětí); od slovesa začíti tvoří překladatel příč. začlo 192 m. začalo, a naopak od odpočinouti má part. odpočal 183 m. odpočinul; mizeti má 3. os. množ. (výkřiky) mizí 53, 110 m. mizejí, uměti — (kteří) neumí 65 m. neumějí, potápěti — (býci se) potápí 74 m. potápějí, odrážeti — (obrysy se) odráží 83 m. odrážejí (a s tím jsou ve shodě ovšem participiální tvary míjíc 23 m. míjejíc, mizící 29 m. mizející, stavíce [na odiv] m. stavějíce, kráčící 103 m. kráčející); praštěti má naopak (kosti) praštějí 116 m. praští. Plavci vždycky jen přistáli 33, 143 m. přistali, byli často zastihnuti bouří 45 m. zastiženi, gimblers bývali proděravěni od kulek 36 m. proděraveni (od proděraviti jako vyloveni od vyloviti), místa vyhražena 75 m. vyhrazena. Pro tu stránku českého slovesa, kterou nazýváme videm, nemá překladatel také mnoho smyslu, sice by nepsal na př.: tak zřídka vidíme (Francouze) 22 m. vídáme; nečiníte dobře, když tu setrváte 26 m. setrváváte; nemáte (za mrazu) zůstat tak bez hnutí 26 m. zůstávat; nemám žádné snahy vnutiti svoji nadvládu 108 m. vnucovati; div jí (jehle) špičku neuláme 113 m. neulomí; spokojí se jen namítnouti stále totéž slovo 163 m. namítati (nehledíc ke galicismu, který je ve spojení slovesa »spokojiti se« s inf.).

Rozdíly mezi jmenným a složeným tvarem jmen příd. si překladatel mnoho hlavu neláme; má i v tom své záliby. Časté na př. bývají útvary tohoto způsobu: vězni, oblečeni v tradiční žlutý a černý šat, kopají cesty 37; jsou tu i ženy oblečeny stejně jako muži 81 a p., kde příčestí má platnost přívlastku a má tedy míti tvar určitý, oblečení, oblečené; a naopak, nesprávně je užito tvaru jmenného ve větě »od drahné doby creeks jsou opuštěné« 94 m. jsou opuštěny (= zpustly). Příd. jméno přivlastňovací někdy bývá na svém místě, někdy ne; na př. šakal Pafnucia, larvy Antonínovy, had Evy, ďábel Ježíšův 126 (proč ne také »Pafnuciův, Evin?); nebývá však zvykem, jak to činí překladatel, užívati příd. jména přivlastňovacího tam, kde je jméno vlastníka opatřeno přístavkem, na př.: »proč« Kotakovo, Eskymáka kmene Innu[273]itů 68, před učarováním Kiolyovým, Ducha Severní záře 69, zisk Ned Douglasův, praktického to krčmáře 193 m. Kotaka, Kiolya, Neda Douglase. Přístavek, jak viděti i z tohoto příkladu a z mnohých jiných, které neuvádíme (9, 86 a j.), bývá provázen zpravidla ukazovacím to; to není ovšem chyba, třebas pravidelnost tu působí šablonovitě, ale nepřirozené je, stojí-li to i u příd. jména platností apositivní, na př.: velký sál u Northern, proslulý to bary, kde se tančí 59. Shoda přívlastkového jména přídavného (nebo přístavku) bývá z ledabylosti leckdy porušena; na př.: setkám se s pohledem ženy, zahalenou širokým kabátcem 26; pokračoval jsem přízvukem školáka přednášejícím úlohu 160; podél řeky Tanany, levém to přítoku Yukonu 204. Někdy je shoda náležitá, ale smysl volá po opravě; na př. o pižmových myších čteme 185: nahoře jsou malé šedé (= když jsou malé?), nebo na str. 148: starý Yukonec, obutý v mokasínech z wolverinové kůže, oblečený v overall z plátna modrého nebo khaki, připevněný na rameni krátkými šlemi, (ten) starý Yukonec … bude jen vzpomínkou (připevněný je arciť kabát, nikoli Yukonec); pod.: nacházím Jessii, která mne očekává se zapálenou cigaretou, pohodlně rozloženou mezi parohy kariba 54, t. j. Jessii rozloženou, nikoli cigaretu.

Staví-li se v řeči afektivní některý jmenný výraz mimo větu, mívá při sobě v češtině ukaz. zájmeno ten, nikoli tento, jak bývá v překladě (snad podle němč.), na př.: baví se asi stejně dobře jako já, tento hoch, půjdu se naň podívat 117 m. ten hoch. Cizím vlivem lze snad také vyložiti, bývá-li v překladě můj m. svůj a p.; na př. pozorují zevnějšek mého přítele Kotaka 80 (pod. 131, 190) m. svého. Vztažné zájmeno bývá odtrženo od substantiva, na něž se vztahuje, na př.: Lynn je Indiánem (!) z kmene Koyuhuků, s tuponosou tváří, který (si maluje obličej) 35, 145 a j.; mohou z toho býti i nedorozumění, na př.: připravil pokrm po svém zvyku, v němž krev a tuk hrají důležitou úlohu 83. Poněkud komplikovaný je případ relativnosti ve větě »má na sobě dvojnásobný kabát z kůže tulení, jehož vrchní má kápi« 80 (t. j. má dva kabáty a ten vrchní má kápi).

Ze způsobu, jakým překladatel užívá pádů, bylo by lze rovněž načerpati leckteré zajímavé pozorování pro linguistu, který by se zajímal o psychologickou stránku řeči, méně ovšem pro toho, kdo by se chtěl z toho učiti správné češtině. Tak čteme na př. genitivní vazby: dali výrazu své radosti 61 m. dali výraz (genitivní vazba, která se začala objevovati tam, kde dáti s akus. = dodati s gen., srov. NŘ. 6, 53 a j., šíří se i k jiným významům slovesa [274]dáti); ví si rady 76 m. umí si poradit (podle zápor. výrazu »neví si rady«); soudcové zdětinštěli nebo ztratili pojmu (!) 114 m. ztratili rozum = pozbyli rozumu; mého údivu nebylo konce 105 m. mému údivu. Překladatel píše sice: podrobnosti, kterých mu záviděl 84 a dokonce i archaisticky: vzpomenuv jména, které mu dal G. 104 (m. ob. vzpomněv si na jméno), anebo i chybně: necítíš ničeho 39 a č. m. nic, ale naproti tomu: dobýti zlaté rouno 135 m. zlatého rouna, používám je (obydlí) svobodně 89 m. ho, a dokonce praví o komsi, že požívá svobodu 77, jako praví o jiném člověku zase (správně ovšem), že požívá jen zeleninu 108; nesprávně je užito 4. pádu také ve výrazech: aby se zabránil rush 20 m. aby se zabránilo rushi; vše to převládá hlas majitele 61 m. nade vším; hraje housle ve třech letech 76 m. na housle; pes který táhne za ním, kouše mu nohy 42 m. kouše ho do nohou. V doplňkovém instrumentálu má překladatel zálibu, ale užívá ho velmi často obráceně než jiní Čechové; píše na př., že (zanechav zlatokopectví) potom byl dřevorubec, zedník, číšník v baru atd. (až ho vláda přijala co poštovního poslíčka) 92, kde by každý jiný spisovatel napsal: potom jsem byl (= stal jsem se) dřevorubcem atd.; mnohem častěji se však čtou takovéto věty: Lynn je Indiánem z kmene Koyuhuků 35, jste zbabělým kuřetem 164, vy jste pravým Francouzem 174, Tempest není psem 203 m. Indián, kuře, Francouz, pes atd. Rozdílu mezi instrumentálem prostým a instr. s předložkou s není si překladatel dobře vědom; prohlížeje na př. knihovnu na francouzském konsulátě, konstatuje, že Farrère je přítomen se svými »Malými spojenci« 21, ač tam stála jen jeho kniha toho jména (a byl tedy přítomen t. j. zastoupen, jen »Malými spojenci«); jinde zase čteme naopak o zavírací vidličce, kterou hrdina otevře ostrým cvaknutím 122 m. s ostrým cvaknutím. Nevhodný je instr. také ve větě: toho večera bylo mnoho dancing-girls nezaměstnáno nedostatkem zákazníků 60 m. pro nedostatek, z nedostatku; obchod drogou 61, kožešinami 95 a j. m. s drogou a p. nepíše překladatel ovšem sám.

Ze zvláštností a odchylek v užívání předložek připomínáme tyto: mimo s 2. p., na př.: mimo potlesku 7, mimo několika výjimek 8 a j., m. potlesk, několik; mějte útrpnost nad tímto tvorem 53 m. s ním (n. slitujte se nad ním); zápasy samců pro državu půdy 73 m. o državu; půda o velikosti 30 čtv. metrů 73 m. zaujímací plochu 30 m čtv. a p.; kupovati kly tulení po centu za kus 78 m. prostého »po centu«; otužen vůči zimě 108 m. proti zimě; sestupuje z rozeklaných svahů 121 m. s rozeklaných; a ovšem dle toho 69 a j. m. podle, útrapy nejsou ničím oproti mukám ticha [275]113 m. proti, kol mne 129 m. kolem mne atd. Divnou představu vzbuzuje věta: nesu zvíře (uloveného kamzíka) kolem krku, drže je za nohy 121 m. za krkem; nepřesné myšlení a stilistickou neobratnost prozrazuje předržení předložkového pádu ve větě: koupil creek bez jakýchkoliv jiných informací než slov prodávajícího 152 m. vyjímajíc slova prodávajícího n. koupil jej beze všech informací, jen na pouhá slova prodávajícího. K výrazům, pro něž se brusiči smávali básníkům a jež nejsou neznámy ani našemu překladateli, na př. jeden z nich měl zářivé oko 188, přibyl v jeho překladě další, téhož sice způsobu, ale dosud málo oblíbený: myši pižmové jsou šedé, s krátkým špičatým uchem, se zdviženým ocáskem 185; Čech by řekl se špičatýma ušima — či máme i zde viděti básnickou synekdochu?

Velmi neobratně zachází překladatel s vazbami přechodníkovými. Především užívá přechodníků, kde se naprosto nehodí; na př. jsa rybářem, vyměnil svoji bárku za tulácký život 150, kde nejde ani o prostou současnost ani o spojení kausální, nýbrž prostě o dva děje po sobě následující (byl rybářem, ale později …); naopak zase vyhne se přechodníku, kde ho smysl přímo žádá, na př.: vysvětluje mi, proč tuleni, mající své zadní pracky obráceny dozadu, nemohou se udržeti zpříma 84, neboť tato stilisace připouští domněnku, že tento defekt mají jen ti tuleni, jejichž zadní pracky jsou obráceny dozadu — domněnku, která by nevznikla při stilisaci »vysvětluje mi, že tuleni, majíce zadní pracky obráceny dozadu, nemohou« atd. Při présentu historickém bývá někdy (spr.) přech. minulý, jindy t. zv. přechodník budoucí; na př. upraviv své saně, začnu zhotovovati noční úkryt 44 a na téže straně: pozvedna hlavu, uzřím před sebou … m. pozvednuv; někdy se objeví takovýto přechodník i při minulém čase, na př.: přešli po řadě z Javy do Indie, z Indie do Číny a z Číny do Evropy, zaskočíce do Afriky 142. Těžko je si představit současnost obou dějů ve větě: utíraje rukávem svůj klobouk, zabalí ho do hedvábného papíru 105. Má-li sloveso, z něhož je přechodník utvořen, tvar trpný, vypouští překladatel obyčejně vlastní přechodníkový tvar pomocného slovesa (jsa) a ponechává jen trpné příčestí, jehož poměr k slovesu určitému naznačuje interpunkcí; na př.: unaven žvýkáním, G. vytáhne svoji dýmku 187, vedeni pudem, objeli zatáčku 87 (a tak i při jménech příd.: volní, psi hrabou svoji jámu 43 a j.). Vyskytují se pak i takováto »divoká« spojení: (Jessie vypravuje:) překvapena bouří, můj team se zřítil do propasti 50, nebo: (novorozeně) zavázáno do koženého obalu, je viděti jen tvář nebo oči 81. Ale i při normál[276]ních vazbách přechodníkových objeví se někdy takovýto přemet; na př.: očekávajíce, že den pohltí noc, je třeba učiniti si notnou zásobu 34; (pes) zastaviv se před Ralphem, jeho štěkot stal se zuřivý 154 (pod. 94, 154). Slovosled je t. zv. »volný« (která táhne se 23 a j. skoro pravidlem), někdy i nelogický; na př.: hra je mlčenlivá a již horečka výhry zračí se na tvářích 28, kde »již« nepatří logicky k výrazu »horečka«, nýbrž k slovesu; pod. ženy smějí se rozšířeným úsměvem o tatux 82 m. úsměvem rozšířeným o tatux (ozdobu prodlužující koutky úst) a p.

Tím by byla ukončena zhruba první kapitola našeho referátu, týkající se spíše, abychom tak řekli, elementární stránky jazyka překladatelova. Uznáváme rádi, že tato kapitola nebyla ani tuze zajímavá ani utěšená. Jsou to skoro stále tytéž chyby proti elementární mluvnici, chyby opakující se od jednoho referátu NŘ. k druhému, zahanbující a pobuřující, protože nemají na svou omluvu leda nedbalost a nedostatek nejobyčejnějšího vzdělání jazykového. Proto je k nim těžko mlčeti, i když se tyto výtky, stále se vracející, stávají snad nudnými.

Je na bíle dni, že překladatel upadající v takové chyby, před nimiž by ho bylo mělo uchrániti už zcela prostřední školské vzdělání, zůstává mnoho dlužen svému umění překladatelskému i tam, kde sice ještě nejde přímo o umění, ale aspoň o správnost výrazu a o zachování jeho českosti v kontaktu s výrazem cizojazyčným.

Výrazů nevhodně volených, slov užitých ve významu, který jim nesluší anebo v němž se jich neužívá, a jiných neobratností vyjadřovacích není v překladě knihy Rouquettovy o nic méně než elementárních chyb gramatických. Hrst příkladů na ukázku: F. přeměnil zkřížené nohy 13 m. přehodil zase, přeložil, přendal; usedl do vlaku směrem k Seattlu 20 m. do vlaku (jedoucího) k Seattlu (sedět mohl i v opačném směru); mráz ho (sníh) utuhne 25 m. utuží, utvrdí (sníh utuhne mrazem); ohně stěží prodírají mlhu 25 m. pronikají, prodírají se mlhou; skloněný šátek chrání jí čelo ve výši očí 26 m. stažený; míchanina krumpáčů a rýčů 28 m. směsice (v sl. míchanina vystupuje v popředí představa míchání, v sl. směsice představa nepořádku, chaosu: míchanina češtiny se slovenštinou, ale směsice krojů, národů atd.); velký zákon geologický se tu zjevuje, ponechávaje daleko v pozadí poetické výmysly Helénů 29 m. daleko za sebou (v pozadí = au fond); bolestné tělo (popáleného lodníka) je odnášeno 32 m. bolavé (nč. bolestný = bolest působící, ne trpící); [277]zapadl by zplna do rámce kraje 35 m. docela, úplně (zplna znamená vyčerpání: zplna jsem mu nevěřil); posadím si vysokou vydří čepici 36 m. nasadím, narazím, posadím si na hlavu; psi dokončují jídlo 40 m. dojídají; setrvám tu v stoje (jde o poslední okamžik loučení s opuštěnou chyší), oživuje ve vzpomínkách, co jsem prožil 55 m. postojím tu; podpořiti svědectvími své tvrzení 66 m. podepříti; pije se, aby se podpořilo zlomené tělo 167 m. podepřelo, vzpružilo; přiznej, že obýváš podivnou zemi 68 m. uznej (t. j. za pravdu; přiznati = přiřknouti; přiznati se = vyznati vinu); noc nadchází 88, 89 m. nastává, přichází (NŘ. 2, 61); poslouchá mistra, který opět poslouchá inženýra 95 a j. m. zase (opět = znovu); skrčí kolena ku bradě 97 m. přitáhne; náhle ustane zpívat 101 m. přestane (ustal v práci = unavil se prací, přestal pro únavu pracovati, odpočívá po práci); utekl ku spoludruhům 139 a j. m. k druhům, soudruhům; jeli na bachratých parníčcích nebo na plachetních lodích — prvé i druhé musily čeliti hrozným proudům 144 m. ty i ony; Ralph se doznal 155 m. přiznal; hochu, rozbolíte mi zuby 158 m. rozbolavíte, rozbolejí mě z vás zuby; rozpoznati zlatou žílu od křemene 160 m. rozeznati (rozpoznati je polonismus, ale pokud se ho nyní užívá, znamená rozborem poznati, na př. rozpoznati v něčem cizí prvek, vliv a p.); na nebi bloudí hvězdy a pobíhají své nezměnitelné dráhy 182, snad omylem m. probíhají (obíhají svými drahami); padesát stupňů pod nulou, to již je pěkná záležitost 202 m. to už je pěkné. Poněkud komicky působí věta: (hostitelka) praví s anglicismem: »Myslila jsem si to« (21); připomíná to známý, otřepaný vtip: »Ha,« zvolal lámanou španělštinou.

Jako proti přesnosti výrazu, hřeší se v překladě velmi často i proti českosti výrazu, a to především hojnými germanismy, které sice nejsou individuálním nedostatkem překladatelovým, ale jichž se přece mohl snadno vystříci, protože byly jako germanismy stigmatisovány v NŘ. i jinde tak často, že je zase skoro nudno je zde poznovu vypočítávati. Na př.: pan Ten a Ten ji (vaši hru divadelní) spolupodepíše 15 m. podpíše ji také, s vámi, vedle vás atd.; v případě, že to shledáte 19 m. shledáte-li to; jak jsem ho (rukopis) četl, předávám ho veřejnosti 19 m. odevzdávám; nespolehejte se na mne 22 m. nespoléhejte; obstarává na tomto pobřeží službu 24 m. koná, vykonává; na nemyslitelné hromadě válejí se v neladu pytle, sudy atd. 28 m. na nevídané; pravá dětská hříčka při porovnání s chaotickým pohledem (!) zmatku 29 m. proti němu; tím zvláštním krokem námořníků, [278]těžkým i pružným současně 33 m. zároveň (neboť tu nejde o vyjádření času, nýbrž o pouhou paralelnost); celá země nám patří 70 a j. m. je naše; ulice, kde se zdržují prodavači datlí 46 m. kde bydlí, sedávají a p.; vrátila se přinášejíc žádané 63 m. žádané věci (čaj a dýmky); obýváš podivnou zemi 68 m. v podivné zemi; otrávíme je, aniž by si toho byli vědomi 71 m. aniž si budou; on pokračuje, aniž by si toho všímal 105 m. nevšímaje si toho (a tak často); vyzdobuje své vypravování celou řadou anekdot 93 m. množstvím, spoustou, hromadou atd.; zavedl mne sem jen k vůli tomu, abych … 103 a j. m. proto; nechal jsem pro vás připravit jeden oysterprayer 110 m. dal; dotírajíce na moře, až se toto zvedlo 128 m. až se zvedlo (a dokonce i se zmatkem: pokladní stroj zvoní a zásuvka se ani neuzavře a tento je již opět venku 173, kde »tento« neznamená psací stroj, nýbrž hocha, o němž byla řeč dříve); vylodím se v Havru 129 a j. m. vystoupím z lodi; nalodil se na parník 150 a j. m. vstoupil, usedl a p. (dokonce také: měl se naloditi do své otčiny 196 m. vstoupiti na loď plující do jeho otčiny); prosaditi svoji vůli 144 m. provésti; starý Yukonec, zvyklý na Průsmyk 150 m. zvyklý, uvyklý Průsmyku; kdy se měli vypořádati, dal jen třetinu obnosu 152, kde stačí jen slovo »třetinu«; prodělal děsnou agonii 164 m. zakusil, vytrpěl a p.; jsme vystaveni severnímu větru 177 m. vydáni; byl tak ohleduplný, že se zdržel kašle 193 m. šetrný, pozorný a p.; přišel ztroskotati sem 195 m. ztroskotati se.

Překladatel, jehož znalost vlastního jazyka, jak vidět, je dosti chatrná, nemohl arciť nepropadnout dosti často i svodům své francouzské předlohy na újmu jazyka, do něhož překládal. Nesrovnávali jsme český překlad Rouquettova románu s originálem, neboť nám nešlo o jeho správnost věcnou, nýbrž o správnost jazykovou. Ale právě velmi značný počet jazykových nesprávností, výrazů nečeských a obratů v našem jazyce neobvyklých dá se vyložiti jen tím, podložíme-li je třeba jen z čirého dohadu zněním francouzským, pro něž překladatel nedovedl asi najíti vhodný ekvivalent ve vlastním jazyce. Tak čteme na př.: byl jsem, hleďme, jak bych to řekl? Běhal jsem po redakcích 15 (interjekční voyons přeloženo tu bez ohledu na smysl doslova, místo aby je překladatel nahradil vhodnou interjekcí českou, na př. no, počkejme a p.); přicházím z Francie, přejete-li si, ale oklikou přes Texas 22 (si vous voulez) m. přicházím arci, ovšem; jako měkké pohlazení, které kolébá moji duši (bercer?) 22 m. konejší (i čes. »konejšiti« znamená vl. kolébati, ale jeho význam pův. je tak rozšířen jako u franc. »bercer«; u »kolébati« nikoli); naše ruce [279]se setkají, moje se trochu chvěje, ona Jessie je svižná a chladná (celle de Jessie) m. ruka Jessie (pod. jsou na štíru se spravedlností své země a s onou v zemích sousedních 96 a j.); ruce a paže trčí v kožených rukavicích atd., řeklo by se ruce a paže loutky (on dirait) 35 m. jako by to byly ruce loutky, vypadají jako ruce loutky a p. (pod.: všechny svaly v obličeji tak staženy, že by se řeklo, že nosí masku 51 m. jako by nosil, že to vypadá, že se zdá, jako by nosil; celé hodiny zůstal nečinně patřiti na svůj plat; řeklo by se, že viděl cosi jako v zrcadle 160); v S. prší 285 dní do roka; a říci, že dále k sev. je zříti vrcholky hory, kterou pojmenovali Krásné počasí (et dire que …) 62 m. a teď považte, že …; od osmi dnů jsme na cestě (depuis huit jours) 41 m. týden (pod.: nekouřil jsem tabáku od několika měsíců 60 m. několik; poznal jsem mezi nimi podivné hochy, od čtrnácti let, co se tu plahočím 96 m. za těch čtrnáct let; můj chřtán ode dvou čtvrti hodin[!] ztratil již úplně chuť 96); jděte se o nich přesvědčit při podobném nebi (pareil) 177 m. při takovém, t. j. když nesvítí ani hvězdy (pod.: snad nechcete ven v podobném čase? 48, jak možno odmítnouti podobné pozvání? 105); pes vyrazí zoufalé zavytí (pousse un hurlement) 48 m. zoufale zavyje; ztratili vaši stopu (praví dívce, která stěží unikla pronasledovatelům), jak chcete, aby vás nalezli? (comment voulezvous que …) 52 m. jak vás mají, mohou najíti?

Franc. plus v záporné větě překládá překladatel zpravidla čes. více, i kde se smyslem (= víckrát) nehodí; na př. nemám více ničeho 51 m. už nic (nemáme více žízně 69, 94, 104 a j., také: nesním více 118 je ne rêve plus); franc. continuer je obyčejně přeloženo slovesem pokračovati, i když v milé češtině kosti praskají, na př.: pokračuji v šití 158 m. šiji pořád dále, nepřestávám šíti (bez přerušení), a dokonce také: kováři, pokračuj svoji truchlivou práci (continuez votre travail) m. v své práci; fr. trouver nemůže být nic jiného než shledávati, na př. děvčata jej shledávala hezkým 154 m. děvčatům se líbil; musím přiznati, že jsem shledával stezku stejnou jako každou jinou 169 a j. m. že se mi zdála takovou jako každá jiná; de bývá přeloženo genitivem nebo instrumentálem i tam, kde se v češtině vyjadřujeme jinak, na př. tuláci dřívějška (d’autrefois) 95 m. někdejší, bývalí, za bývalých časů; vzpomínka hodů (le souvenir de …) m. na hody; třese se všemi údy (de tous ses membres) 98 m. na všech údech; protože fr. sembler musí býti provázeno infinitivem être, nesmí scházeti ani v češtině: dům zdá se býti pohodlný 63 m. zdá se pohodlný; jeho [280]ruce zdály se býti ptáky, kteří poletovali nad klaviaturou 195 m. byly jako ptáci a p.; là bas je »tam dole«, i když je to nahoře: moře je klidné … tam dole obzor je uzavřen modravou clonou 83 m. tam vzadu, tam v dáli. Nesnadný a nákladný způsob, jakým franština, vázaná určitým slovosledem, zdůrazňuje ten neb onen větný člen, bývá v překladě zachován i ve znění českém; na př.: Jsou to oni (tuleni), netvořící a nemnožící se, kteří jsou zasvěceni smrti 75 m. a právě ti, kteří se nemnoží, jsou zasvěceni; Odvahu? měl ji přes svoje chatrné vzezření 161 m. odvahu měl; bylo jich tu tisíce, pokrývajících pobřeží 73 m. tisíce jich pokrývalo pobřeží atp.

A stejně i jiné čistě francouzské konstrukce a výrazy jsou reprodukovány s bezduchou mechaničností. Na př.: Bílé v zimě, stávají se temně zlaté v létě (lišky) 184 m. v zimě bývají bílé, ale v létě …; maličký ještě, kousal pracky leadera 207 m. když byl ještě maličký atd.; to (jméno) bylo příliš těžké k vyslovení 58 m. bylo je těžko vysloviti, těžko se vyslovovalo a p.; odešla, aby se nevrátila 56 m. a už se nevrátila, odešla navždy; který mi kladl tyto otázky 68 m. dával; jich (tuleňů) chůze jsou skoky, při kterých svaly trupu hrají hlavní úlohu 74 m. mají hlavní význam, nejvíce pracují a p.; oblekl své boty 80 m. obul; tam (do otvoru) se umístí veslař 82 m. tam si sedne; jsem šťasten setkati se s Francouzem 103 m. že se setkávám; připíjel ku zdraví 154 m. na zdraví; trpěl jsem nemocí býti filantropem 159 m. byl jsem nemocen, stonal jsem filantropií; sám jej zavedu k vládnímu inženýrovi a nechám mu koupit dobré místo 154 (galicismus kombinovaný s germanismem) m. přiměji ho, aby si koupil a p.; tu radost bylo třeba vidět 160 m. měli jste vidět tu radost, ta radost stála za vidění; spokojí se jen namítnouti stále totéž slovo 163 m. nenamítá nic jiného, nemá jiné námitky než …

Místy se zdá, že překladatel smyslu francouzských slov vůbec nerozuměl a že je nahrazoval prostě tím českým výrazem, který snad náhodou věděl nebo našel v slovníce. Lze se toho ovšem zase jen dohadovati z nevhodnosti českého výrazu a z toho, co by mu asi mohlo odpovídati ve franštině. Tak franc. suivre (jak se dohadujeme) překládá vždycky slovem sledovati, ač suivre znamená velmi často zachovávati určitý směr; na př.: je to šílenství sledovati tuto cestu 25 m. jeti touto cestou; loď sleduje rozeklaný břeh t. m. jede stále podle něho, drží se ho (a tak často, 59, 169, 172 a j.). A tak i jiná slova, na př.: při porovnání s chaotickým pohledem (= vue?) zmatku 29 m. obrazem; (chci vstát) ne, zůstaňte, máte pohodlí (= vous êtes à votre [281]aise?) 50 m. sedí se vám dobře; sedí ve dřepu (Číňan) a má výraz opravdu strojový (= l’air?) 63 m. vypadá jako stroj; pro jedno čínské slovo máte jich deset (= pour) m. za jedno; pracovati celé dny v příkopech dolů (= dans les fosses) 69 m. v šachtách; stín přichází a odchází s nemotornými pohyby (= va et vient?) 131 m. chodí sem tam (po světnici); vzdoroval pohodlně nápoji a podržel stejnou náladu (= aisément?) 139 m. lehce, snadno; Yukon po křižovatce Skalních hor přibírá Stewart a Porcupinu (= après avoir croisé?) 147 m. proraziv, prošed napříč; takové rány, když se po nich hned neumírá, nejsou důležité (= importent peu?) 151 m. na těch nesejde, na ty se nehledí; nejkrásnější medvěd, jakého kdy Skalní hory chránily (= garder?) 169 m. chovaly; hra byla tuhá, sázka pozoruhodná (= considérable?) 188 m. značná; země nás uchvátí, má nás, střeží nás (= garde?) 191 m. nepustí nás (podrží si nás); Ned mohl z toho puknout mrtvicí (= crever?) 192 m. zcípnout, pojít atd.

Na některých místech je překlad neporozuměním tak zašmodrchán, že ani touto metodou, pokusným zpětným překladem do jazyka originálu, není lze se dobrati žádoucího smyslu. Na př. o vlcích, jimž uniklo stádo karibů, čteme na str. 186: na opačné stopě vlci pokračují svůj nepochopitelný osud. Nebo: rozeznávám tisíce zvuků lesa: praskání suchého dřeva, tření větví, miliony jehličí smrků, jež se splétá a vrcholky klesající s měkkým zašuměním (183).

Snad namítne někdo — a není to pouhý předpoklad, protože takové námitky bývá u nás slýchati dost často —, že to, co bylo zde vytýkáno překladu Rouquettova románu, jsou konec konců malichernosti, že napíše-li kdo umí m. umějí, nemám více m. nemám již, bojovati pro něco m. o něco, současně m. zároveň atd., není to konec konců nic tak hrozného, protože každý přece tomu dobře rozumí, co chce pisatel říci. Nechceme-li už věcnými důvody dokazovati lichost takových námitek, učiňme jen malý pokus a obraťme situaci. Představme si na př., že p. X. nepřekládá z franštiny do svého mateřského jazyka, nýbrž naopak, a že větu »celou věčnost jsem s vámi nemluvil« přeloží slovy »une entière étemité n’ai je pas parlé avec vous« (m. il y toute une éternité que je ne vous ai parlé) a že se taková anebo jí podobná věta objeví skoro na každé stránce překladu. Čím se liší francouzská věta námi zde karikovaná od své formy korektní? »Vždyť je to vlastně jedno,« řekl by v analogickém případě český shovívavý čtenář, zvyklý chybám těžšího kalibru. Co jí řekne průměrný francouzský čtenář? »To není francouzské,« odpoví kategoricky, [282]a najde-li takové věty na každé stránce, zahodí najisto knihu s nechutí a s opovržením. (Nedojde k tomu ovšem, protože by knihu tak psanou žádný nakladatel nevydal, žádná tiskárna k své ostudě nepropustila atd.) Jak vyložiti tuto různost úsudků? Říká se, že Francouz má vrozený smysl pro jazyk. Tomu ovšem je třeba rozuměti tak, že smysl pro čistotu a přesnost jazyka je hluboko a pevně zakořeněna v jeho povaze, ale ve skutečnosti si ten smysl musil získat, třeba bezděky. Škola, knihy, noviny, divadlo, řečnická tribuna, kazatelna i styk společenský, to vše mu jej vštěpovalo, ani o tom nevěděl. Po té stránce schází u nás velmi mnoho. A tak nezbývá, než tento smysl pro jazyk, pro správnost jeho forem a přesnost jeho výrazů buditi uměle anebo aspoň brániti tomu, aby nebyl ještě více otupován, i když se povrchnímu pozorovateli někdy zdá, že jde jen o malichernosti. To bylo úkolem i tohoto referátu.

Naše řeč, volume 9 (1925), issue 9, pp. 269-282

Previous Divné vyzvání

Next Z našich časopisů