Minouti, minouti se

[Short articles]

(pdf)

-

1. Nezvratného slovesa minouti užíváme s vazbami správnými. Předmět je skoro vždy se 4. p., v jazyce starém i v dnešní mluvě lidové a spisovné, ve významě původním (minul jsem bratra; šel, co noha nohu mine) i přeneseném: v starším jazyce znamenávalo nesložené minouti i »pomlčeti o něčem, nevšimnouti si«, tedy totéž, co dnešní »opominouti« a p. (mina všecky jiné příhody, popiš jedno ty …; jedno minu, druhé svinu). Obyčejně »mine« člověk něco nebo někoho, ale i něco může »minouti« člověka, t. nedostati se mu: trest tě nemine; zlost ho minula (přešla); ktož ju (obec) tupí, minulať ho rada (nedostává se mu rady, u Dalimila). A stejnou vazbu má i míjeti, na př. hněv ho míjí.

Také pominouti, pomíjeti mívá vazbu touž. Tak ve významě hmotném, dnes již neobvyklém, i přeneseném: když jsem jej pomíjel (= šel kolem něho), tu mi řekl … (v Tkáčových Libri informationum 261 z r. 1496); mlčením pominul to (Hájek); Pavel byl umínil pominouti Efez Skut. 20, 16. Někdy se však objevuje i vazba s 2. p., protože je sloveso složeno s předl. po-, která původně slovesu dávala významový odstín částečného děje; tak zejména Bratří, kteří vůbec genitivu přáli, obyčejně říkají opominouti čeho«, na př. a jakž jsem jich (ponocných) jen pominula, takž jsem našla toho, kteréhož miluje duše má Pís. 3, 4; pominuv přednějších jejich, povolal jsem tě Is. 41, 9. A odsud asi pochází, že i nesložené minouti někdy, ač velice zřídka, v staré době mívá 2. p.; možnost obojí vazby, se 4. i s 2. p., přenesla se od slovesa [264]složeného i na sloveso prosté. Dokladů jistých je ovšem poskrovnu a nejistých, ba i nesprávných tentokrát ku podivu hojně. »Jíti, co noha nohy mine« ve Veleslavínově slovníku dnes jistě každému Čechovi zní cize a znělo snad cize i v 16. st. (a kdo ví, není-li to tisková chyba; sazeči ani tenkrát nebyli neomylní), Jungmannovo »ať vidím světlo a minu smrti« z Veleslavína (bez udání místa) by mohl býti doklad vazby »minouti komu« (v. d.) a »až minuli Damašku a pomezí jeho« má při nejmenším nesprávné označení pramene »Br. Jud. 15, 5« (je-li to vůbec z Kral. b.); v Chelčického větě (Post. 193b) »(člověk) toho nesnadně (anebo »ne snadně«) mine, když se jemu co nelibého přihodí, aby nebyl hnut hněvem« působil její záporný smysl. Kott má pro »minouti, míjeti čeho« i doklady chybné: v obou dokladech z legendy o sv. Kateřině, u Kotta nesprávně citovaných, je vazba se 4. p. (v. Slovn. stč. 2, 367), v dokladě z »Chvály bláznovství« si popletl je s jie (jí) a míjeti s mieti (míti) a doklad správně zní »kterýchž (kněh) dosáhnu-li, budete je bohdá také mieti v češtinu přeložené«. A tak zbývají Jungmannovy doklady »všeho toho míjeje«, »když to vojsko mělo míjeti města« z r. 1635 a 1644, tedy z doby, v níž je již málo pravých vzorů správné češtiny, a jeden Kottův z Šafaříka, tedy z doby nové.

Smíme tedy říci, že předmět sloves míjeti, minouti se správně vyjadřuje 4. pádem, u sloves pomíjeti, pominouti že jest možný také 2. p.

U pomíjeti, pominouti je v starší době (v 16.—17. st.) hojně dokladů s neurčitým způsobem anebo s větou se spojkou »aby«, na př. u Haranta z Polžic »nemohu pominouti o tom něco položiti; nemohu pominouti, abych tu krátce nedotekl«. Stejným způsobem čteme i ominouti v píseckých listech (spěšnou avisí Jim dáti neominu, Sedláček, Písek 3, 424 z r. 1759, pod. 425, 426); srv. také Kotta 2, 369 (podle Ranka). Čtenář vidí, že to jsou věty, v nichž bychom dnes spíše napsali opomíjeti, opominouti, a zajisté vidí také, že mají pravdu, kdo stále marně radí, aby se neříkalo a nepsalo »opomenouti«; opominouti je nová složenina staršího slovesa pominouti, pocházející asi z poč. 19. stol., proti níž, když jsme již odvykli staršímu tvaru nesloženému, není hrubě co namítati. Opomenouti, opomenúť je sloveso známé ze Slovenska, ovšem s významem docela jiným, srovnávajícím se s jeho skutečným příbuzenstvem: opomenúť sa podle Kollárovy zprávy u Jungmanna znamená »opověděti se, sich melden«, z Bajzy (1795) má Jungmann větu »daremně opomínal (= upomínal) o dluh«, a podobně čteme u Timravy (ve výboru Menšíkově [265]ve Sb. souv. četby škol. 46, 30), jak rozmrzelý pastýř vyčítá lenivé ženě »majú mi gazdovia … opomínať (= připomínat, vyčítat) vždy, že pozde idem so statkom (s dobytkem)?« Nedokonavý tvar slovesa opominouti je ovšem opomíjeti, slovesa opomenouti však opomínati (ač Kott 7, 114 má již také z r. 1880 doklad tvaru »opomínání« m. »opomíjení«).[1]

Jiné vazby slovesa minouti, míjeti jsou spíše nahodilé, objevují se jen za zvláštních okolností. Tak minouti, míjeti komu znamená »vyhnouti, vyhýbati se, uvolniti cestu«; v registrech komorního soudu čteme na př. r. 1522, jak kdosi sedlákovi, jenž o něj na cestě zavadil, řekl: »co mi, chlape, nemůžeš minúti?« (Arch. č. 32, 308), slezské přísloví učí »míjaj furmanovi na půl kola a ožralcovi na celé« (Kott 6, 976). A tak by Veleslavínova věta, o níž jsme se výše zmínili, mohla znamenati »ať vidím světlo a vyhnu se smrti«. U Kotta by čtenář našel všelijaké vazby jiné, ale jsou to jen rozličná příslovečná určení, jimiž se nemíníme zdržovati.

2. Zvratný tvar se pojí správně s 2. p. anebo se 7. p. s předl. s: míjeti, minouti se někoho, něčeho a s někým, s něčím. Tak čteme v rkp. Baworowského (Tandar. 1333) »sám pobra (= pobral) všechnu přípravu i jede pryč cestu jinú, až se z cesty vyvinu (= vyhnul) a kniežete se toho minu«, u Komenského »míjeli se kola«, »minouti se cíle« a p.

Nejčastěji se říká míjeti se, minouti se s někým, s něčím. »Minuli jsme se s bratrem«, t. šli jsme okolo sebe (ob. s významovým odstínem, že jsme se neviděli nebo nepoznali). V Hradeckém rkp. naříká Maria »jež sem sě s tobú minula (= ztratila jsem tě), [266]již má radost všě zhynula«, Štítný říkal »minúti sě s otplatú« (= nedojíti odplaty), Mašín má podobné doklady z dobrých spisovatelů nových. Teprv v naší době se začíná říkati s pouhým 7. p. bez předložky »minouti se cílem, svým povoláním« a p. m. »s cílem, se svým povoláním«; je to chyba, již snad lze omluviti starým nedorozuměním, jež však není správnou vazbou, jak prý někteří učitelé češtiny přímo učí. Věta »minul jsem se (minuli jsme se) s bratrem« znamená »já a bratr jsme se minuli«, jako »rozloučil, rozešel jsem se s bratrem« je »já a bratr jsme se rozloučili, rozešli«; jaký mluvnický význam by zde mohl míti pouhý instrumentál? A na podobném hmotném významu se zakládají i rozličné významy přenesené.

Podobně se říká a říkalo pominouti se s něčím (= pozbýti čeho), zejména »pominouti, pomíjeti se s rozumem, s pamětí, s myslí, s přirozeným smyslem« (jako má Jungmann s týmž významem i staré doklady rčení »pominouti se smysla«, srv. sloven. »vráť sa mi, bo sa smyslov miniem« Kott 6, 986). Říkalo se podobně i »pominouti se s smyslem«. Zde ovšem splývala u výslovnosti předložka s počátečním s- slova následujícího, někdy se proto i nepsala (Veleslavín má v slovníku na dvou různých místech totéž rčení jednou psáno »pominouti se s smyslem«, po druhé »pominouti se smyslem«, jako je v cambridgeském rkp. Dalimila psáno »jedinému tobě smrtiú jest sě minúti« m. »s smrtiú«); a tak ovšem chápeme, že se pak snadno již i v starší době rčení »pominouti se (s) smyslem« rozumělo, jako by v něm byl 7. p. bez předložky. Ale neznáme ze staré češtiny dokladu, kde by možnosti takového nedorozumění nebylo, na př. »pominouti se rozumem, pamětí« a p. Teprv Jungmann má taková rčení; ale nedorozumění pocházející teprv z nové doby nemůže ospravedlňovati rčení, jež jinak ospravedlniti nelze.

Rčení »pominouti se s smyslem (dnes by se ovšem říkalo »se smyslem«), s rozumem, s pamětí« se pak zkracovalo a říkalo se prostě pominouti se (t. pozbýti rozumu, zblázniti se); dnes tak aspoň v středních Čechách říkáme jen o vzteklém psu. Tak na př. doklad z Tkadlečka »paklis některak smysla pozbyl, aneb snad rozumu dobrého nemáš, aneb se některak zapomenul, anebos se pominul?« Stojí-li pak ve větě příčina »pominutí« vyjádřena 7. pádem, nesmí to ovšem býti pokládáno za doklad vazby slovesa s pouhým 7. p. předmětu, s nímž se kdo »pominul«, na př. »velikými hněvy jako sě pominuv, mohl bych se zlostí pominouti, pes hladem a zimou se pominul« a j. (Kott 2, 735).

[267]K poznámce, že rčení »pominul se s smyslem« mohlo býti pojímáno tak, jako by to bylo »pominul se smyslem«, máme zajímavé obdoby. Něco podobných dokladů jsme již měli ze zprávy p. Ivana Kitzbergra (v Libotenicích na Podřipsku, 6, 187). Jos. Kubín upozorňuje v předmluvě k svým »Lidovým povídkám z česk. Podkrkonoší« (Rozpr. 3. tř. Č. akad., č. 51, X) na podobné doklady z lidové mluvy úzkého pruhu od Kněžmostu k Sobotce, na př. »lokajem hovoří, šel maminkou« (srv. t. 321 přivedli formana koňma m. s koňma — přivedli formana s furberkem 320). P. J. Kulhánek, spr. šk. v Dol. Bousově, nám píše: »V Obrubcích, Obrubech a snad i okolních vesnicích (mezi Bousovem a Bakovem) říkají: šel flintou na pole; mluvil učitelem; byl tu účetní Maštálkou. Chlapec z Obrubec píše v úkolu: »Na Štědrý den udělal jsem tatínkem kolo ze řetězu.« Stejný způsob vyjadřování zná prof. dr. Boh. Sládeček ze svého rodiště, Dobrovice u Ml. Boleslavě; říkají tam na př. »šel bratrem, šel obědem«, i »chleba máslem«. Sami jsme slyšeli od osoby, která pocházela také od Ml. Boleslavě, »knedlíky zelím«. Za oknem známé pražské uzenářské jídelny čítáme na jídelním lístku často o pochoutkách, jako je »uzené hrachem, knedlík zelím«, ale nevíme, přinesl-li si takové věci pan vrchní do Prahy z domova či tvoří-li je sám. Zdá se, že podobným způsobem scházívají i jiné předložky. Prof. Sládeček nás upozorňuje, že v Řezníčkově povídce »Dědeček« (2. vyd. 1914, 156) selka praví (nářečím jaroměřským): Srdce = (z srdce) ráda jsem to uvítala, když jste Josefovi doporučil …; v Kubínových Lid. pov. 317, zase z Kněžmostu, čteme větu »di Aninko strejčkoj« (= k strýčkovi).

Jak takovým věcem rozuměti, naznačili jsme již 6, 187. V staré češtině se předložky končící se souhláskou (bez, přes, k, s atd.) vyslovovaly se samohláskou (beze atd.) měrou mnohem menší než dnes, říkalo se na př. i k komu, s synem, s světa, z zlata atd.; vždyť nám zbyly z té doby doklady jako s sebou, strany (= z strany), ssednouti se (na př. o mléce, ale v pův. významu již sesednouti se, sesednouti s koně), předložek bez, přes užíváme posud hojně po staru (nikdo, kromě našich spisovatelů, neřekne na př. beze soli, beze sýra, beze zelí, přese stodolu). Koncová souhláska předložky tak u výslovnosti, zvláště v rychlejší řeči, zanikala, a protože máme i předložky k, s, z, v, zanikala tak předložka celá a staří písaři tak často i psávali (komu, synem, světa, zlata a p. m. k komu atd.), jako někdy i přě za podobných okolností m. přěd, přěs. Že si lidová mluva podle zatemnělých předložkových výrazů jako s zelím, s světa, k kupci, z zlata a p., [268]v nichž předložka zanikala, místy vytvořila bezpředložkové pády, i kde by předložka mohla a měla býti zachována i ve výslovnosti, že se tedy místy říká i maminkou, strýčkovi, máslem a p. m. s maminkou, k strýčkovi, s máslem, snadně chápeme. Mnohem snadněji než výklady, podle nichž by se místy podnes byly zachovaly praslovanské nebo předslovanské vazby s pády bez předložek, místo nichž od nejstarších dob nalézáme (s ojedinělými, někdy pochybnými výminkami) vazby předložkové.[2]

---

[1] K vypravování 1. Par. 15, 27, že měl David při slavném přenášení truhly smlouvy Hospodinovy »efod lněný«, přidává bible Kral. poznámku: »k zastření onoho roucha nádhernějšího, s jinými služebníky božími se srovnávaje, a před Bohem důstojenství královské jako opomínaje.« Toto »opomínaje« může tuším znamenati jen »nedbaje, nevšímaje si«, tedy patří k opominouti, je totéž, co spisovné opomíjeje (podobný nářeční tvar je jičínské prominovat m. promíjeti v Kubínových »Lidových povídkách«, Rozpr. 3. tř. Č. ak., 51, 144). Kral. bible má leckterý nářeční znak ukazující na východ našeho jazykového území, a sem patří toto opomínati. Je to nedokonavý novotvar k dokonavému minouti, podobně jako k vinouti má Komenský východní nářeční tvary rozvínati, svínati, vyvínati místo západního a spisovného rozvíjeti atd. A jako je k tomuto -vínati na východě také -víňati (rozvíňať se Bartoš, Písně nov. 58, vyvínať sa Vajanský 8, 50), tak je k minouti i mor. míňat se, sloven. míňať sa (míjeti, ubývati, ztráceti se). — Třetí sloveso -mínati patří k slovesu mnouti (stč. mieti Sal. 355, Hád. 38b), v stč. vymíchati, smínati, jako začínati, utínati a p. K němu náleží také časté sloven. omínať nebo také omíňať (na př. Slov. Pohľ. 9, 371, kde nesprávně psáno omýnať) »tlačiti, tísniti, trápiti«.

[2] Naši spisovatelé jsou nevyčerpatelní ve výrobě předložkových tvarů s koncovým hybným e, jichž z úst lidových nikdo nezaslechne. Děje se to prý pro libozvuk a učí prý tomu někteří učitelé češtiny, žádajíce, aby se bez milosrdenství psalo -e před slovy a kmeny počínajícími dvěma nebo více souhláskami. Čtli jsme na př. v románě známého pražského advokáta již i sloveso secvrknouti se, o slovesech jako rozestoupiti se (zeď se rozestoupila) a p. ani nemluvě; znali jsme dokonce universitního profesora, který jinak mluvil docela po lidsku, ale v přednáškách, řečech a spisech důsledně užíval tvarů s -e (na př. i ve Londýně, ze Londýna, ve Asii a p.). Cožpak je tak těžký požadavek, psáti a řečniti v takových případech, jak mluvíme? Takové rady ovšem u nás nepůsobívají, a tak jistě se dočkáme, že někdo bude vypravovati, jak se kdosi rozestonal.

Naše řeč, volume 9 (1925), issue 9, pp. 263-268

Previous Václav Flajšhans: Husovo umění slohové

Next Divné vyzvání