K Blahoslavově Grammatice

J. V.

[Answers]

(pdf)

-

Dostalo se nám dotazu, víme-li, že Jan Blahoslav v Grammatice své měl účel také náboženský a že sloh jeho trpí také jazykovou smíšeninou. Odpovídám, že mně to bylo ovšem povědomo, ale že článek především kladně promlouval o Blahoslavových snahách jazykově očistných. Na doklad toho stůj zde dvojí odstavec z mých čtení o literatuře české století XVI.

I. Pohnutlivý je doslov ke Grammatice neboli Blahoslavova »Zavírka«. Všecko úsilí Blahoslavovo směřovalo k tomu, aby češtinu spisovnou typicky ustálil, z cizích živlův očistil a přirozeně i uměle ozdobil. Opět a opět si sice sám namítá, že k tomu nemá dostatečných vloh, ani dostatečného času, a že úkol jeho je jinde: sloužiti Kristu. Ale přes tyto pochybnosti Blahoslav při studiích jazykových vytrval přece, jednak od čtení theologického »pro mdlobu i zraku i celé hlavy« se uchyluje jako na zotavenou ku práci milejší a lehčí, jednak nepouštěje se do bohoslovného spisování, které by jinak bylo bývalo jeho povinností, proto prý, že »jakž mohl, takž mu se nechtělo, a jakž chtěl, nemohl«. A výčitky svědomí v té příčině, že nedělá, co by měl, utišoval tím, že byl téměř povinen »pravidlo pravé češtiny« pozůstaviti budoucím bratrským překladatelům Zákona Starého i veškeré literární obci Jednoty bratrské. Tím způsobem Blahoslav i nejmilejší dílo své konec konců pokládá za práci vykonanou v službách náboženských.

[190]II. A přece celá kniha Blahoslavova formou je psána »nevlastně a nezpůsobně«. Není v ní téměř české věty, aby nebyla buď načata, nebo proložena nebo dopověděna frasí latinskou. Na př. čteme: »Předkové náši, staří, věrní Čechové, byvše lidé učení i v jiných jazycích«,… také domácím jazykem svým »mluvili i psali erudite, ac, ut Horatii verbis utar, rotunde. Čemuž nynější někteří mudráci, sapientuli, nikdy nevyrozuměvší někteří linguam maternam propriam habent, vere barbare et scribunt et loquuntur«. [286] To je jedna ukázka z tisíců. Nebo praví-li se o Augustovi: »Ardebant omnia, i slova i pronuntiatio i gesta«. [288] Nebo o Červenkovi: »Usiloval o rozšíření jazyka našeho horlivě, sed non admodum feliciter«. [287] Nebo o br. Šturmovi: »Cožkoli psal, vše tak běžně dělal od ruky, jako člověk velmi zaměstknaný, a hned laborem emendandi ac foetus suos lambendi fugiebat«. [290] Anebo výtka obecná: »Někteří nešetříce toho, co jest vlastního et usitatum v české řeči, aut ipsi sibi fingunt inepta proverbia, aut ex latinis transferunt, tak že by se o nich mohlo říci, quod ex latinis bonis bohemica faciunt non bona«. Jak vidno, je to zrovna makaronština, a zároveň důkaz, že i duchové tak osvícení a samostatní jako Blahoslav značně hověli slabostem a libůstkám své doby.

Naše řeč, volume 1 (1917), issue 6, pp. 189-190

Previous V. J.: Ke článku pana Aug. Jar. Doležala

Next Otmar Vaňorný: Vysoké moře