Vyšší než láska, vyšší než štěstí

K. Bednář

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Libuše Baudyšová, Vyšší než láska, vyšší než štěstí. Román. Knihy Zvonu. Kniha 50. Nákladem České grafické unie v Praze 1924. Str. 128. Za Kč 11.—.

Románu L. Baudyšové vytýkala kritika literární, tuším, nedostatek životnosti a přílišnou knihovost. Totéž by bylo možno říci také o jejím jazyku. Hledíme-li k dnešnímu stavu spisovné řeči, jak se jeví zvláště v naší průměrné beletrii, není jazyk autorčin o nic horší, ale není ani o mnoho lepší; je to jazyk málo osobitý a životný, byť lehce ubíhající známými kolejemi.

Jako jiným spisovatelům, působí i L. Baudyšové jisté obtíže slovesné tvary vzoru pnouti. Píše: obejmul (17, 50) m. objal, odejmouti (81) m. odníti, obejmutí (95) m. objetí, sepnuvši (60) m. sepjavši, sepnutýma (110) m. sepjatýma a naopak odpočatý (16) m. odpočinutý a ovšem napjetí (51) m. napětí. Tím ovšem nebudiž řečeno, že někdy také nepíše správně. Chyby dnes rovněž běžné jsou na př. opomenul (47) m. opominul, tázajíc se (52) m. tážíc, v tomtéž (20) m. v témž, ho m. jej (17, 20 a j.), jmenné tvary »chladny (18), nevyhnutelna (53). totožna (36)« atd.

[312]Slovník autorčin jeví některé nepřesnosti ve formě i užívání slov. Píše na příklad: ruce se zatkly v pěsti (6 místo sevřely, kdežto »zatknouti« = zabodnouti, zastrčiti a p.); v očích zablýštěl vzdor (8 m. zableskl se; zablyštěti se = zatřpytiti se); tomu, v kom tušil svého soka (9 m. v němž, neboť je řeč o urč. osobě); přímá, otevřená tvář (29 m. upřímná, nepokrytá); jiná pochyba (37, 46 m. pochybnost, neboť tvar »pochyba« žije jen ve rčeních »bez pochyby, býti na pochybách«); vytrhnouti z nemravního bahna (80 m. z mravního); bezlesklá pleť (120 m. nelesklá, bez lesku, nebo aspoň bezleská); což je mobilisace totožna s bitvou? (36 m. totéž co bitva) atd. Daň módě platí autorka slovesnými složeninami s předl. za-: zavyčítal (17 m. začal vyčítati n. vyčetl), zaprosila (56 a j.), zatesknil (58), zaváhala (114) a p.

Dnešní rozšířená nejistota v užívání genitivu vnukla jí do pera tyto genitivní výstřelky: k čemu těch frází? (5 m. ty fráze; jdeť o jedinou jen větu); bylo by divu? (8, 106), je divu? (9 m. byl by to div, je div?); nedal-li bys spíše přednosti? (9 m. přednost, neboť otázka je vlastně kladná); že mi jiného nezbývá (80 m. nic jiného n. jiná věc a p.); aniž si toho chtěla doznati (20 m. aniž se chtěla k tomu přiznati).

Rušivě působí v knize spisovatelky, která má zřejmou snahu o výraz vkusný, některé výrazy připomínající zevšednělý sloh žurnalistický. Tak čteme na př.: stojan s množstvím kvetoucích květin byl umístěn před oknem (5 m. stál); je to postavení naprosto nepřijatelné pro dnešní ženu (9 m. jí nedůstojné a p.); jen on patrně činí výjimku (9 m. je výminka); slečna Dohalská navštěvovala universitu (11 m. chodila na universitu, studovala na universitě); od doby, kdy se blíže seznámili (15 m. od té doby); to bylo vyloučeno (22 m. nemožné, na to nebylo pomyšlení); bezdůvodně ho opustila (39 m. bez důvodu, bez příčiny a pod.); nemohu matce svěřiti své jmění, na druhé straně nemohu ji zanechati bez prostředků (26 m. ale zase, ale také ji nemohu nechati bez peněz); dala přednost noční jízdě (51 m. jela raději v noci); žena, která se bezprostředně poddává svým pudům (65 m. beze všeho a p.); aby se v kladném případě co nejdříve vypravila z Čech (46, t. j. bude-li souhlasiti s návrhem); měla-li svou hodinu země- či dějepisu (74 m. zeměpisu nebo dějepisu); v jakém poměru k ní (Boženě) stál (76 m. byl): dostáti svým závazkům vůči ženě (77 a j. m. splniti své z. k ženě); za stávajících poměrů (45 za nynějších p., jak věci jsou); že by se jí mohl po případě sám účastniti (95 m. třeba i sám); byt v bez[313]prostřední blízkosti starých rodičů se nacházející (103 m. byt, který byl hned vedle rodičů) atd.

Nejsou to samé chyby, co zde vypočítávám, a také neuvádím všecky tyto výrazy jako přímé chyby, nýbrž vytýkám je především jako výrazové všednosti. Ale jsou mezi nimi, bohužel, i skutečné chyby. Na př.: za vteřinu nato (5 a č. m. potom); obývala byt (19, 30 m. bydlila v bytě); v čem spočíval rozdíl? (22 m. v čem byl, záležel); odešel z bytu, aby se do něho již nevrátil (24 m. do něhož se už n.); utlumiti bol aspoň na tolik, aby (29 a j. m. aspoň tak, potud, do té míry a p.); on, prostý pěšák, jenž jako takový první bude vysazen útokům (29 m. jenž už tím, jako obyčejný voják a p. bude vydán ú.); na místo ní (36 m. místo ní); ztrácejíc na své intensitě (36 m. pozbývajíc své prudkosti); mohla na něho počítati? (47 m. spoléhati, v něho doufati a p.); že se jedná o dítě (53 a j. m. jde, běží); přání ohledně jeho budoucnosti (53 m. o jeho b., stran jeho b.); věc nesnese odkladu (49 m. nelze s ní odkládati, je neodkladná, naléhavá a p.); vystaviti dítě ústrkům (67 m. vydati); platil jí značné obnosy (77 m. značné částky, mnoho peněz n. mnoho); totéž jsem prodělávala i já (104 m. prožívala); na jeho tváři byla znát obvyklá devotnost (51 m. bylo znát obvyklou d.) atd.

Nedostatek touhy hledati pro své představy vlastní, přiléhavý a svěží výraz zavádí spisovatelku někdy k jisté šablonovitosti ve volbě epithet, metafor a rčení obrazných. A tak zprávy z bojiště jsou lakonické, kuchařka (bez potřeby) bručavá, ulice fádní, bolest drásavá, jednotvárnost mučivá, sklo chladné, chvíle drahná, úsilí železné, oči hluboké, záhadné, ústa stažená bolestnou resignací, pohled na alpské velikány, pokryté věčným sněhem, úchvatný atd. Čteme, že rodiče kuli již plány, co s dítětem (42), že boje zuřily a lidé hltali zprávy (43), že se jí v srdcí otvírá hluboká rána, kterou jí nezadržitelně uniká krev (44), že se nezastaví před žádnou obětí (47), že v jejím srdci vypučel květ pozdní lásky (60), že nejbližší okamžik rozhodne o jeho budoucnosti (85), že snadno došel cíle u děvčete beze všeho mravního základu (90) a že podobné city chová asi také Božena vůčí němu (t.). Čteme dále, že Královec odjel za služební záležitostí (92), že se Zdena chtěla pohroužiti do četby nové knihy (93), že nemůže kráčet vyšlapanou cestou průměrné ženy (106), že si K. nemůže sáhnout na život (112), že jí bláhová, šílená naděje kouzlila bleskurychle čarovné obrazy budoucnosti (125), že však nesměla vztáhnouti ruku po štěstí (126) ani sáhnouti po něm (127) atd.

[314]Tato ustálená záliba v určitých rčeních vede pak leckdy k tomu, že opakuje-li se situace, opakuje se dosti často i výraz. Na příklad: V duši mladé ženy otevřela se sopka žárlivosti (60). Sopka žárlivosti otevřela se v jeho prsou (112). — Její tvář mluvila o probdělé noci (50); jejíž tvář mluvila o aristokratickém původu (52). — Směla je (dítě) vyvolávati k životu? (67). Směl tu zanechati dítě, jež vyvolal k životu? (112). — Cítila, jak jí slzy plní oči (32). Mužovy oči se naplnily slzami (65). Oči naplnily se jí slzami (81). — V paměti vyhoupl se jí Vereščaginův obraz (35). V její paměti vyhoupl se obrázek Boženy (76). — Vyvstaly v ní vzpomínky na intimní chvíle (46). V jejím srdci vyvstala vzpomínka na Jirkovu matku (57). Jiná pochyba vyvstávala (37). Mrak vyvstal na inženýrově tváři (107). Pocit studu vyvstal mu v duši (115). Před zrakem vyvstala ona klidná doba (121). Šílená naděje vyvstala jí v srdci (125). — Sdílel společnou (!) domácnost se svou zákonitou ženou (65). K bytu, jejž sdílela jeho žena se svou sestrou (82). Byla-li bys ochotna sdílet se mnou domácnost (86). Aby se mnou sdílela domácnost (97) atd.

V tomto stereotypním opakování výrazů je možno viděti snad zvláštní naivní půvab staré lidové epiky, ale u spisovatele našich dnů působí to spíše jako jednotvárnost.

Naše řeč, volume 8 (1924), issue 10, pp. 311-314

Previous Asistent Anna Machová

Next Douša Hynek